Jak jsme se moc neohřáli na Mikulášské

Jan Dušek, 3. prosince 2017, 17:48 Google+

Na poslední závod sezony a zároveň můj první letošní jsem se moc těšil. Průběh závodu a souhra všech událostí, které jsme zažili, mě „nutí“ sepsat je do pár řádků. Již na začátku psaní však vím, že jich pár nebude. Nejsem moc příznivce tzv. lidových vypravěčů, kteří do detailu popisují co kde kdy jak a s kým. Při redakčních opravách jsem k těmto článkům hodně kritický a nešetřím červenou tužku, ale dnes si opravdu nemohu pomoci. Navíc léta přibývají a je třeba to raději sepsat, kdyby začala úřadovat skleróza.

Počet komentářů:  1 komentář (Poslední 04.12. 08:17) Napište svůj názor
Mikuláš Rally (CZ)

Mikuláš Rally (CZ) | foto: Jakub Daniel Machálek, RallyZone.cz

Sdílejte článek

Můj poslední start se odehrál na Barum Rally 2016, kde jsme s Tomášem Urbanem urvali pro nás snové 2. místo v kategorii F5. Pak se naše společné působení přerušilo, avšak v letošním roce jsme opět začali uvažovat o společném startu. Nabízel se nám vsetínský sprint, který jsme oba zatím nikdy neokusili v závodním. Ale pracovní povinnosti byly přednější a tak Vsetín zůstává v naší závodní mapě neoznačen. V závěru sezony se tak nabízel blízký Mikuláš. Tak proč se nepobavit právě ve Slušovicích.

Přípravy na závod nebyly nějak velké, hlavně z důvodu času. Mě čekalo vyřízení licence, neboť jsem v letošním roce zatím nepožádal. Nemělo smysl žádat si o celoroční doklady, na rallyexhibici stačila jednodenní licence. Tomáš v pátek dochystával auto po práci, já jsem vyrazil na školení spolujezdců do centra soutěže. Zde jsem se dozvěděl, jak se organizuje závod, co je to itinerář a jak vypsat jízdní výkaz … Opakování je matka moudrosti, ale tohle jsem tak trochu znal, takže jsem se zabavoval opravami počítače pana Regnera a sledoval jsem počínání herce Karla Zimy, pro kterého tohle byly nové informace, a dle jeho slov se v tom solidně ztrácel. Následovala přejímka, pročtení itineráře, klasika, netřeba to nějak rozvádět.  

Ráno nás přivítal ve Slušovicích parádní mráz. Za ranního rozbřesku začalo vylepování reklam a povinného označení. Jenže při teplotě -13 stupňů se to prostě přilepit nedá. Reklamy jsme se snažili přidělat sparco páskou, ale i ta v této teplotě nefungovala. S vlajícími potrhanými polepy a zkřehlými končetinami jsme vyrazili přesně v čase na technickou přejímku. Třesoucí se rukou jsem podával technickou kartu u vjezdu, ale za stolkem u hodin nikdo nebyl. Ony tam nebyly ani ty hodiny.  Evidentně se jim do mrazu nechtělo, ale je to exhibice, tady se to až tak neřeší. Na přejímce Tomáš zjistil, že nemá vypsanou bezpečnostní kartu a že má veškeré věci na parkovišti v druhém autě, takže to měl dodat později. Po absolvování přejímky jsme narazili na kamaráda Michala, který se vyhříval nad kouřícím motorem svého tréninkového Passatu. Také jsme se chtěli ohřát, ale Michal měl již veškerou chladicí kapalinu vyvařenou. Že by mu začali problémy? Tomáš vypsal kartu a vracel se s ní na přejímku, mechanik Roman odvážel Fanuša do servisu. Za chvíli nás vyrušil Tomášův telefon a z rozhovoru jsem pochopil, že je něco s naším autem. Že by nám začaly problémy?

Roman na přejezdu do servisu ztratil štefty ze zadního kola. Fanuš stál v křižovatce na hlavní silnici a zadní levé kolo viselo na jednom šroubu. Náhradní jsme neměli a klasické šrouby by byly krátké, protože máme rozšiřující podložky. Takže jedině tu podložku sundat a dát tam krátké šrouby. Roman nám dal klíče od jeho Felicie, a že v autě nějaké šrouby má. Dojeli jsme asi 2 km k jeho autu, které však nešlo otevřít. Zamrzly dveře. Za pár minut dojel Roman s nějakým kamarádem v Peugeotu (dveřmi napřed), vylomil zamrzlé dveře, dal nám jeden šroub, a že pro ostatní zajede. Usedl za volant, otočil klíčem a Felicie problikla a nic. Baterka šla do háje, neboť rádio od rána vyhrávalo. Naštěstí měl kabely, takže jsme ho nastartovali pomocí tréninkáče a Roman odjel domů pro materiál a my jeli zpět k Fanušovi. Toho hlídal nějaký „pocestný“ a ten nám oznámil, že Fanuš mezitím vyvařil. V mezičase jsem zkoušel najít ztracené štefty mezi technickou přejímkou a nouzovým stáním, ale netušil jsem, že Roman s autem jel až na kruhový objezd do Slušovic (to nám řekl až později). My se pak vydali hledat servisní místo, to jsme našli za hotelem, kde bylo sice místa dost, ale obrovská zima. Za chvíli dorazil zpět Roman, takže jsme ho poslali pro vodu a fridex a začali chystat servis. V 9 hodin byl servis nachystaný, Fanuš doplněný vodou a fridexem, Roman dostal za úkol dát do pořádku ta kola a my mohli vyrazit na seznamovačky. Přesně hodinu po plánovaném odjezdu.   

Na dostihovce jsme si psali klasicky zatáčky + led. Vlastně jen led. A „prodej“. Takže rozpis vypadal „něco“ + led + prodej. A to vše se opakovalo na všech stranách. Ale to jsme ještě nebyli na Rakové, která následovala.  Tam se tréninkáč rozblikal jako barevná hudba a palubní deska signalizovala, že asistenční prvky se fakt nenudí. Tak jsme je vypnuli, ať se neunavují. Kombinace ledového povrchu, děr a vybitého uložení stabilizační tyče nám dávala jasné signály, že to zde bude hodně zajímavé. Místy to chtělo pásy z tanku T34 nebo aspoň hroty. Hlavně sjezd do cíle byla jako dráha na skeleton. Bylo by kratší si napsat místa bez ledu, ušetřili bychom noty a diktát. Při klouzání mě vyrušil telefon a zpráva, že jsem očekáván dr. Nečasem na vyšetření. V rychlosti jsme si zkontrolovali ve druhém průjezdu erzetu a zamířili na ředitelství, kde jsem měl odevzdat lékařské potvrzení. Ovšem to jsem nemohl najít, neboť zůstalo s ostatními doklady ve Fanušovi. Takže zpět do servisu a zase na ředitelství, kde jsem s panem doktorem vše vyřešil v rychlosti a ke spokojenosti obou stran. Mezitím však došlo ke změně servisu, neboť Roman ten den působil jako mechanik i u týmu Gerych – Gajdošík, a ti servisovali na druhé straně areálu. Naštěstí jsme tým malý a chudý, máme dohromady jedny boty a šroubovák, takže stěhování nebylo až tak náročné. Při našem odsunu jsme shlédli sousední zázemí týmu Orsák Motorsport, kde kolem každého auta pod obrovskými stany poletovalo cca 5 osob. Třeba jednou také budeme velcí kluci …        

Do startu zbývala asi hodina, dojela mi žena, která hned dostala funkci nastříhat podpisové karty, protože do té doby na to nebyl čas. Do práce jsme zapojili i fotografy, prostě rozdávání úkolů nám šlo dobře. Odstranit staré reklamy, vylepit nové … klasika v servisu. Při vylepování jsem si všiml, že na levé straně chybí povinná reklama. Protože chybějící reklama je na pokutu, Tomáš volal tajemnici závodu, avšak marně. Vydali jsme se tedy opět na ředitelství, asi po čtvrté během hodiny, neboť jsem tam byl i kontrolovat startovní čas. Prý to osobně dělá jen asi 5 spolujezdců, tak já chtěl být ten šestý a udělat komisařům radost. Tajemnici rally jsme však na místě nenašli, ale Tomáš se nebál a oslovil sportovní komisaře. Prý to nemáme řešit. Zbývalo dořešit kameru, interkom … Kamera měla ulomené držáky, neznali jsme heslo, nemohli jsme si zkontrolovat, zda má dobrý úhel. Tomáš říkal, že na interkom kašle. Přiblížil se čas 12:25 a vyrazili jsme do první časové kontroly.

Na startu první dostihovky jsme zapojili interkom a nastalo ticho. Rychle jsme kontrolovali kabely, na centrálu jsme se však přes nové sedačky z pásů nemohli dostat a do startu zbývalo pár vteřin. Budu tedy řvát, jako loni v Pačejově. S – 300 – P6-L6uzk … „Neslyším tě, přidej“, řval na mě Tomáš. Přidal jsem, ale do první zatáčky jsme se vešli tak tak. Přilnavost pneumatik byla na nule. Dostihovku jsme doklouzali v rámci možností, i přes to jsme se snažili pobavit diváky, tedy pokud nám to technika umožnila. V druhé polovině erzety se na nás zezadu lepila posádka Malaník – Kruťa, tak je Tomáš gentlemansky pustil před sebe. Vyrazili jsme na RZ2 Rakovou a na přejezdu začalo auto škytat. Tohle se nám stalo loni na Barumce cestou z poslední zkoušky na cílovou rampu. Tomáš resetoval elektriku, ale marně. Nakonec pomohlo vypnutí světel. Klakson fungoval střídavě, ostatně celá elektrika se chovala divně. Ale našli jsme nouzový režim, ve kterém to jelo. Následující erzeta byla opět o hledání přilnavosti a tak jsme zvolili opatrné tempo. Před startem jsme zkusili tzv. „kouzlo s přilbou“ a výměna dopomohla k tomu, že interkom fungoval alespoň v jednom směru (jako loni v Pačejově). O výsledek až tak nešlo a hlavně jsme chtěli dovést sebe a auto v celku do cíle. Opět nás před koncem dojela posádka Malaník – Kruťa, takže jsme znovu přepouštěli pozici na trati. Výsledný čas jsme ani nekontrolovali a vyrazili do seskupení. Na přejezdu nás čekalo ostré odbočení nad Slušovicemi, ale cesta byla pokrytá takovou vrstvou ledu, že auto nešlo vůbec ovládat. Doprava jsme to prostě nebyli schopni dostat, rovně hrozil výlet ze stráně, tak to Tomáš dokázal alespoň poslat doleva přes zmrzlý sníh do protisvahu. Byli jsme na cestě, ale mimo přejezdovou trasu. Otočit se nebylo kde, tak jsme pokračovali až do Slušovic a zase zpět. Mezitím nás však předjely asi 4 posádky. To je v pohodě, říkali jsme si, čas máme a přes seskupením se zařadíme na svou pozici. To by nebyl problém, kdyby příjezdová cesta do seskupení nebyla jedno úzké ledové koryto a okolo lány zmrzlého sněhu. Vyrazil jsem pěšky do časové kontroly, kde mě však časoměřička odmítnula s tím, že bez auta mám smůlu. Je to logické, auto do uzavřeného parkoviště bez auta asi nelze dostat. Jenže nebylo jak se dostat před ostatní posádky, neboť neměly kam uhnout a rozjezd do ledového kopce byl i pro ně oříškem. Naskočil jsem do auta s tím, že díky špatné přístupové cestě dostaneme penalizaci. Usedal jsem  do auta a nohou zavadil o odpojovač elektriky. Tomáš zmáčkl startér a bylo ticho. Opět se opakovaly problémy z Pačejova a Barumky 2016. Třetí start, třetí startér v háji. Zkoušel jsem Fanuša roztlačit, ale na čistém ledu do kopce v závodních botách to nešlo. Naštěstí pomohly okolní posádky. Takže jim tímto velmi děkuji. Fanuš naskočil a do kontroly jsme dojeli jen o 2 minuty později, což znamenalo penalizaci 20 sekund. Ale to nás až tak netrápilo, neboť na výsledek jsme pomýšlet nemohli. V seskupení auto opět zhaslo a čas výjezdu se nám shodoval s časem předchozí posádky. Než jsem to opět roztlačil a předal výkaz, měli jsme opět minutu přes limit, což znamenalo dalších 10 sekund penalizace. A zase to chcíplo. Při dalším roztlačování auta nás velmi „pobavila“ jedna pořadatelka, která se proti nám řítila ve svém civilním voze v protisměru a ještě středem cesty. Nemohu napsat, jaké tituly se v ten moment nesly Slušovicemi.

V servisním stání jsme konstatovali, že startér měnit nebudeme, protože máme pod ním lyžinu, takže budeme tlačit. Kluci makali na autě a já obcházel ostatní posádky a potřeboval jsem poradit, na jaký čas máme vyjíždět ze servisu, neboť do Servis In jsme zajížděli o minutu později. Zase to tedy vycházelo tak, že budeme na jeden čas dvě posádky. Martin Zigler mi však zkušeně poradil, že to si už časoměřiči vyřeší a že penalizace přijde v zápětí. Dojeli jsme před časovou kontrolu Service Out a auto opět zdechlo. Mezitím se kluci ze servisu šli podívat na dostihovku, takže mi nezbylo, než tlačit sám. Prvních 50 metrů jsem ještě měl síly, pak už ne. Přiskočil jeden divák, pomohl, ale auto nechtělo naskočit. Okolo projížděl člověk v autě, zastavil v nedaleké křižovatce tak, že nám vytvořil překážku, ale hned přiskočil a začal také tlačit. Přidali se další diváci, ale pořad nic. Já už jsem ztrácel síly a chvílema odpadával s kašlem. Po cca 400 metrech jsme zastavili a zkoušeli přijít na to, co tomu je. Proběhla rychlá konzultace s Romanem po telefonu, avšak bez většího efektu. Jeden z pomocníků zaběhl pro své auto a začal z kufru vytahovat součástky. Začal řešit indukční cívku. Tomáš stále konzultoval stav s Romanem, pro nás v té době neznámý pomocník šrouboval pomocí svého nářadí cívku a já kontroloval čas. Zbývalo asi 10 minut do vyloučení ...

5 minut, 3 minuty, 2 minuty … 1 minuta a už jsem začal hledat telefon, že budu volat na dispečink a oznámím konec. Chlapi se s tím prali do poslední vteřiny. Ohlásil jsem naše odstoupení na závadu elektriky. Do té doby neznámý pomocník zjistil, že na chybě je alternátor. Začalo to dávat smysl, jenže trochu pozdě. A i kdybychom to věděli dříve, nedojeli bychom to asi celé. Nakonec se z pomocníka vyklubal Pavel Balíček, jehož Škoda 120 si postavila hlavu už na první dostihovce. Pavel mě odtáhl svým autem do servisu. Nezbývalo než sbalit cirkus a jet domů. 

Co říci závěrem? Asi bych měl napsat, že takto jsem si comeback po 15 měsících nepředstavoval. To je pravda, před závodem jsme si dávali jiné cíle. My přeci nepojedeme domů bez hrnku. Jenže realita byla jiná a kombinace všech okolností vyústila v odstoupení. Vždy se dá udělat něco lépe, jinak. Po bitvě je každý generál, každý řekne, že se na autě mělo udělat to či ono. Určitě, ale šli jsme do závodu tak, jak jsme mohli. Řada věcí nás limituje, ať jsou to finance, čas atd. To však není výmluva ani omluva. Někdo má možnosti větší, někdo menší. Ale věděli jsme, do čeho jdeme a chtěli jsme to. Ale já toho vůbec nelituju, naopak. Tento závod přinesl řadu nových věcí, se kterými jsme se doposud osobně nesetkali. I v hokejovém mistrovství se říká, že si tým musí v turnaji vybrat smolný zápas. Tak já doufám, že už ho máme za sebou. Víme, co opravit, co si nastudovat. A lépe mít smůlu při exhibici, než v závodě v mistráku. Rád bych poděkoval nejen těm zmíněným v článku, ať to byl Pavel Balíček, Vladimír Kolařík, Roman Martinisko, Martin Zigler, ale i dalším. Díky také týmu Jirky Gerycha a Martina Gajdošíka za sousedské zázemí, Verunce Ščotkové za podporu a všem ostatním, co nám pomohli. Samozřejmě  nesmíme zapomenout poděkovat Haničce a Janě za domácí zázemí, neb jsme museli zanechat doma naše potomky. Tomáš Kikina, já Valdu a Káju ... a taky nám určitě fandila Tess. Valda fandil tak usilovně, že pokousal našim psa ... (další incidenty nejsou v době publikování známy - pozn. redakce).      

Letošní závodní rok je u konce. Co bude v příštím roce, to nevím. Ale plány se už rodí a snad se je podaří zrealizovat. Ale musím se ještě vrátit k poděkování a tomu hlavnímu – Tomášovi, že mi opět dal možnost usednout do Fanuša. Díky moc brácho … doma je prostě doma!

Statistika a záhady závěrem:

  • Měli jsme 18 pneumatik, použili 4.
  • Měli jsme 80 podpisových karet (nenastříhaných, nebyl čas).
  • Při opakovaném tlačení na ledu jsem ani jednou nespadl (závodní boty a led nejdou dohromady).
  • Vylepili jsme asi 20 reklam a nálepek a po dvou RZ zbyly na autě celé asi dvě. Dvě sady jsme nevylepili vůbec.
  • Měli jsme asi 6 fotografů kolem tratí, ale z jednoho průjezdu toho moc nebude.
  • Maso jsme opět nesnědli.
  • V noci jsem našel Tomášovu loňskou licenci v zadní kapse svých riflí, svou loňskou jsem ztratil.     

PS: Kdo to dočetl až sem, má velkou výdrž. Já to zabalil už během psaní …

Google+ Vytisknout

Diskuze: Jak jsme se moc neohřáli na Mikulášské

Přidejte svůj názor

Počet komentářů: 1, poslední 04.12.2017 08:17 Vložte komentář

Zobrazen poslední komentář. Vstupte do diskuze Vložte komentář

Související články

Doporučujeme

Další články

Aktuálně

Hänninen, Juho - Lindström, Kaj

Hänninen: Slabší výkony zkraje roku mě připravily o místo

Barum Czech Rally Zlín (CZE)

Soutěž Zlaté oko pro motoristické fotografy je opět vyhlášena

37. SVK Rally Příbram (CZE)

Podpořme Radomíra Kupce!

Traiva RallyCup Kopřivnice - říjen

Antonín Tlusťák „S úrovní České rally moc spokojený nejsem“

Sordo, Dani

Sordo mění spolujezdce a čeká jej méně závodů

Kopecký, Jan - Dresler, Pavel

Vrátí se Škoda do WRC? V Německu o tom spekulují...

reklama
reklama

Doporučujeme

Pražský Rallysprint (CZE)

Jak se Tomáš Hauptvogel zapsal do „Vlčákovy“ kroniky

Čtěte dále

Nejčtenější články

  1. Vrátí se Škoda do WRC? V Německu o tom spekulují...

  2. Antonín Tlusťák „S úrovní České rally moc spokojený nejsem“

  3. Tomáš Knápek „V roce 2018 chceme bojovat o stupně nejvyšší.“

  4. Sordo mění spolujezdce a čeká jej méně závodů

  5. Petr Leška a Josef Polášek účastníky X. Agrotec Rally Ice Tour

  6. Soutěž Zlaté oko pro motoristické fotografy je opět vyhlášena

reklama

Zprávy odjinud