Milan Vítek „Rally je nejkrásnější odvětví motorsportu“

V brzké době „oslavíte“ kulaté výročí od Vašeho vstupu do rally. Pojďme se tedy vrátit o třicet let zpět, co Vás přivedlo k automobilovým soutěžím?

„Otázka by měla znít spíše ne co, ale kdo mě přivedl k automobilovým soutěžím…

Byl to jednoznačně můj otec, který bohužel od září 2019 již není mezi námi. Táta byl velký fanda a nadšenec přes auta. Od prvního ročníku Rally Škoda mě brával s sebou na přejímky, rychlostní zkoušky, ale i na jiné podniky v okolí Mladé Boleslavi, jako byl například kopec na Vyskeři, v Jemníkách, anebo autokros v Dolním Bousově či Sobotce.

Jsem rodilý boleslavák a bydleli jsme kousek od úvodní polookruhové RZ Rally Škoda, která vedla po nadjezdu na dálnici na Liberec a silnice na Jičín. Úžasná atmosféra závodů, rychlá auta, ale i návštěva RZ, která byla plná diváků ve dne i v noci, a to třeba ve čtyři ráno, to byl zřejmě ten okamžik, kdy jsem chtěl i já být jedním z těch, kteří sedí v těch autech, které se řítí po uzavřené silnici a poměřují své schopnosti a možnosti aut až na limit.

Nicméně nebudu předbíhat. Otec jezdil disciplínu BOAS (branně orientační automobilové soutěže) a musím dodat, že v tom byl fakt dobrý, neboť to dotáhl na úroveň mistrovství republiky. Také jsem se o BOASky před nástupem na vojnu pokoušel, ale postrádal jsem tady rychlostní zkoušky a práce s mapou mně taky moc nešla. Pořád jsem pokukoval po rally.

Po návratu z vojny jsem jezdil jako mechanik s Frantou Grůšou a současně pomáhal tátovi s organizací na Rally Bohemia, kde byl na postu vedoucího trati. Právě zde na Bohemce jsem měl možnost vyzkoušet volant, a to v roli předjezdce v zapůjčeném enkovém Favoritu. Rám Metalex, plechová lyžina o téměř sjeté OR27, ale bylo to něco. Nikdy nezapomenu na první kilometry první rychlostky v životě.

Po těchto závodech jsem poznal ing. Karla Ortcykra, který mi nabídl, že pokud budu mít zájem, můžu si na další sezónu připravit auto z boleslavského autoklubu po Cvrčkovi, který přecházel do vyšší třídy a to do A-1300.“

Bylo dopředu jasné, že budete v rukou třímat volant, nebo jste koketoval i se sedačkou spolujezdce?

„Na sedačku spolujezdce jsem ani nepomyslel a to hned ze dvou důvodů. První důvod jsem už zmínil, a to byla moje neodborná práce s mapou. Druhý důvod byl, že jsem „posera“ a na sedadlech, která nejsou opatřena volantem, se necítím zrovna nejlépe. Lidí, kterým věřím a nebojím se s nimi, bych napočítal na prstech jedné ruky. Když si představím, že bych u toho ještě koukal do not, tak volant byla od prvního okamžiku jasná volba. Spolujezdců si opravdu vážím a každý ví, že by to bez nich nešlo. Jsou důležití, stejně jako jezdci ba i možná víc, proto mě trochu mrzí, že se jim nedostává patřičné mediální pozornosti. Několikrát jsem dostal nabídku, abych za nějakého mitfáru zaskočil, ale odvahu jsem na to fakt neměl.“

Prakticky po celou Vaší soutěžní kariéru jste slyšel diktát z úst Mirka Hanzlíka. Jak došlo k vašemu spojení a nebyla během těch mnoha společných závodů „ponorka“?

„S Mirkem jsem se znal z práce a od začátku byl s mým odhodláním začít jezdit rally nadšen. Společně jsme začali stavět enkového Favorita, ale než jsme jej dokončili, přišla právě úžasná nabídka od pana Ortcykra. Mirek byl právě ten, který se se mnou postavil na start první erzety. Z našeho rozestavěného vozu byl nakonec tréninkáč.

Ponorka se objevila jen vzácně a na malou chvíli, dnes si na to ani nevzpomeneme.

Nakonec těch závodů byla téměř stovka a dobrými kamarády jsme dodnes.“

Poprvé se posádka Vítek – Hanzlík představila fanouškům motoristického sportu na téměř „domácí“ Novoborské rally v Liberci v roce 1993. S jakými pocity šla mladá posádka na start?

„Odhodlání bylo tak velké, že jsme dokončeného tréninkového favorita při seznamovačkách na novoborskou rally pěkně pocuchali. Stalo se to v jedné malé vesničce, kde si místní majitelka koloniálu vezla plné auto dortů. Jela prostředkem silnice a nechtěla brzdit, aby se dortům nic nestalo. Obě auta byla sice pomačkaná, ale pojízdná. Jak dopadl její náklad, si dokážete představit.

Musím přiznat, že pocity před ostrým startem byly smíšené. Na jedné straně splnění si celoživotního snu a na straně druhé důvěra, které se nám dostalo od vedení boleslavského autoklubu a zároveň odpovědnost, abychom hned v první rally auto nezničili.

Teď můžu po letech přiznat, že od první vteřiny na první erzetě jsem na odpovědnost zapomněl a jízdu si fakt užíval.“

Hned v druhém roce jste byl členem juniorského továrního týmu z Mladé Boleslavi, co to pro Vás znamenalo?

„Co to pro mě znamenalo?? Tak především možnost startovat v zahraničí a poznat tak nové tratě. Evropské soutěže byly fakt dost těžké, a to hlavně na naši vlastní organizaci v týmu.

V té době nebyly organizovány žádné servisní zóny, a nebyly ani mobilní telefony, a tak jsme se museli vždy předem dohodnout, kde se potkáme s naším doprovodem. Měli jsme sice vysílačky, ale ty ne vždy spolehlivě fungovaly.

Například Boucles de Spa byla neskutečná škola a hodně jsme se toho naučili. První etapa byla celá za tmy a absolutně na neznámých rychlostkách. K tomu za deště a teplota okolo nuly. Takto náročná soutěž odhalí především nedostatky v rozpisu a okamžitě vás vytrestá každá nepřesnost zaznamenané tratě. Tolik krizovek jsme nezažili za celou předchozí sezónu v našem mistráku.“

Dokážete přiblížit, jaké jste měli podmínky v porovnání s továrním týmem, za který v té době startovali Pavel Sibera, Emil Triner nebo Jindřich Štolfa?

„Tovární podmínky a podmínky autoklubu potažmo soukromníků srovnávat nelze. V továrním týmu jsou profesionálové, kteří mají neskutečné zázemí. S Mirkem, ale i mechanici (Pepa Kolomazník, Jirka Sýkora, Martin Solnička, Radek Polášek a Martin Knespl), my všichni jsme chodili do práce a čas na závody jsme si museli vždy nadělat dopředu. Jen pro představu, s Mirkem jsme odjížděli na seznamovačky v úterý nebo ve středu, zbytek týmu za námi dorazil nejpozději v pátek ráno.

K tomu bylo potřeba ještě si najít čas na přípravu nejen závoďáka, ale i doprovodných aut. Byl jsem rád, že jsem nemusel v té době do závodění dávat téměř žádné vlastní prostředky.“

I díky tomuto týmu jste se dostal na závody Mistrovství Evropy, jak na ně vzpomínáte?

„Jak už jsem se zmínil, evropské závody byla hlavně velká škola, která nás posunula vždy o něco vpřed. Tyto závody také vyplňovaly hluchá místa v našem národním kalendáři, a tak když jsme se vrátili a za týden startovali u nás, byli jsme patřičně rozjetí už od první rychlostní zkoušky. Dnes je před samotným závodem organizován alespoň shakedown, kde se posádky trochu rozjedou, ale tenkrát nic takového nebylo.

V té době měřily evropské soutěže okolo 300 km, a každý ostrý kilometr se počítá. Dva, ale někdy jen jeden průjezd při seznamovačkách. Byla to opravdu jízda na rozpis, a to nás s Mirkem vždy bavilo. Hlavně šotolinové povrchy byla velká zábava.“

Třetí sezóna ve třídě N1 a na jejím konci byl mistrovský titul. Která z těch tří sezón byla pro Vás nejtěžší?

„Takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Myslím si, že pokud něco chcete dělat a víte, že vás to bude bavit, tak je jedno, jak moc to bude těžké. Ale asi začátek první sezóny, protože jsme šli tak trochu do neznáma. Také start po delší zimní pauze je těžký. Ale to je otázkou jedné nebo dvou RZ, než se do toho zase dostanete.

Mistrovský titul ve třídě jsme získali už na Barum rally a tak nemělo smysl v této sezóně pokračovat ve třídě N1. V autosport klubu v Mladé Boleslavi jsme měli jednu volnou pohárovku, a tak jsme se dohodli, že ji vyzkoušíme hned na následující soutěži v Příbrami. Jak jsem předeslal, každý začátek je těžký, a tak i premiéra ve třídě áček dopadla tak, že jsme skončili na poli. Skok to byl prý pěkný. Autu se nic nestalo, ale zpět na silnici jsme jej dostali až po závodech.“

V roce 1996 přesedáváte do „áčka“, nejprve favorit a brzy do technického hitu Felicie. To bylo už asi jiné svezení…

„Tady bych se chtěl trochu zastavit a říci, co sezóně 1996 předcházelo. Zprvu nebylo úplně jasné, že pojedu Favoritem. Na konci roku po zisku titulu jsem byl pozván do Anglie do Prodrivu, kde jsem si vyzkoušel zbrusu nový vůz Subaru Impreza ve skupině N. Celé to dohodl kamarád Pavel Bím, úžasně schopný mladý novinář, který později pracoval jako tiskový mluvčí mladoboleslavského motosportu. Bohužel, Pavel o necelé tři roky později tragicky zahynul cestou na Rally Deutschland. Musím přiznat, že jsem se s jeho ztrátou dodnes nevyrovnal. Na testování v Anglii byl s námi další kamarád a závodník s velkým srdcem Martin Vedral, kterého společný test s Markem Higinsem tak uchvátil, že se později rozhodl Subaru sám postavit. Cena nového vozu od Prodrivu byla totiž závratná. Martin auto postavit dokázal a odjel s ním několik soutěží. Já a Subaru se nekonalo z finančních důvodů. Áčkový Favorit po Jardovi Starém bylo ale perfektní nářadí. Na Šumavě jsme sice špatně zvolili gumy a nemohli vyjet mírný kopec u Mlázov, ale hned na dalším podniku na Novoborské rally z toho bylo třetí místo absolutně.

Další závod s Favoritem se ale již nekonal. Sériová výroba Favorita v mladoboleslavském závodě skončila a já byl s klukama pověřen stavbou první Felicie pro homologaci. Po zbytek sezóny byl více méně vývoj, protože pro první homologaci karburátor nepřicházel v úvahu, a tak se muselo vyvinout jednobodové vstřikování. Motor měl jen 105 koní, a to bylo na konkurenci ve třídě málo. Karburátor se podařilo dohomologovat až později. Sezónu 1996 jsme s Feldou zakončili na 11. místě absolutně v Příbrami a 12. místě absolutně na Horácké rally v Třebíči, což můžu považovat za skvělou práci celého týmu. Nové auto bylo již spolehlivé a dostatečně rychlé. Následující sezónu se Felicie již objevily v rukou soukromníků a staly se nejen opravdovým hitem, ale i dostupným a oblíbeným sportovním vozem.“

O rok později to již byla kitová Felicie a s ní spousta krásných soubojů v nabité třídě…

„Vždy jsem to považoval za takové poděkování za ztracenou předchozí sezónu strávenou vývojem Felicie, ale je pravdou, že mě vývoj bavil. Ing Ortcykr vyjednal toto zapůjčení třináctkistovkového kita na jednu sezónu s Pavlem Janebou. Byl to neuvěřitelný posun vpřed. Než jsem zjistil, co kit dokáže, nestály časy za nic. Nemohl jsem si dovolit auto rozbít hned na první soutěži. Postupně jsme zrychlovali a objevovali neuvěřitelné jízdní vlastnost kitu. V samotném závěru Rally Šumavy, první soutěži s kitem, jsme na ledové plotně vypochodovali na paseku, přeskákali několik pařezů a já si myslel, že je konec. Auto pomalu vyjelo a já zjistil, že mu není vůbec nic. I to je rozdíl mezi kitem a áčkem. Neuvěřitelná odolnost. Bohužel při Barum Rally jsem to přehnal v nájezdu do letmého cíle. Měli jsme slušný náskok ve třídě a já možná i situaci tak trochu podcenil a auto totálně zničil.

Sezónu zachránil Aleš Jirásek, který koupil zánovního patnáctkového kita z Rakouska. Mohli jsme startovat hned na následujícím podniku ve Vsetíně a to v barvách Airdesignu. Sezóna 1997 ale byla v boji o titul ve třídě A1300 ztracena.

Tímto vozem jsme odjeli zbytek roku a celou následující sezónu 1998.“

Do roku 1998 jste startoval pouze se škodovkami, ale sezóna 1999 již byla za volantem Nissanu Sunny. Proč přišlo toto rozhodnutí?

„Byla to trochu náhoda. Na sezónu jsem měl domluvenou úzkou Octávii v áčku, ale kamarád Tomáš Singer přišel s návrhem, že někoho hledají v plzeňském Rotu a abych zkusil velké auto. Seznámil mě s Petrem Svobodou, majitelem Rota a dojednali jsme podmínky. Auto bylo sice silné, ale ne moc spolehlivé. Rovněž jízdní vlastnosti nebyly úplně ideální. V Plzni tou dobou provozovali několik soutěžních aut, a tak jsme se dohodli, že Nissana odvezeme do Řepova u Mladé Boleslavi do dílny Josky Bartáška a Martina Hrušky. Celá sezóna se tak odehrávala ve střídavé péči o vůz. S tou dohodnutou úzkou Octávii nakonec startoval Pepa Lank.

Najednou jste seděl ve čtyřkolce, jaký to byl pro Vás přechod? Musil jste něco měnit?

„Změna to byla obrovská, a to ve všech směrech. Velký výkon okolo 300 koní v kombinaci s ne moc dobrými jízdními vlastnostmi Nissana. Maximálka byla větší asi o 40km/h oproti kitkáru. Možná si řeknete, že to není o moc, ale je potřeba začít brzdit úplně někde jinde, z malých horizontů se stávají skoky, a hlavně úžasná akcelerace čtyřkolky na všech površích. Také rozpis jsme zjednodušili, ale ten jsme konec konců upravovali průběžně. Desítkový rozpis v enku byl složitý a obsahoval mnoho informací o erzetě. U některých zatáček jsme používali i plus nebo mínus. Postupem času, jak jsme přecházeli na silnější a rychlejší auta, museli jsme náš rozpis zjednodušovat. Na čtení, ale i na mnou pochopení přečteného rozpisu od Mirka už nebylo dost času. Desítkový rozpis to sice byl, ale jednodušší a s důrazem na brzdy.“

Tady ale pomalu končí Vaše kariéra… Proč jsme Vás dál nemohli pravidelně vídat na rychlostních zkouškách?

„Neřekl bych pomalu… Na konci sezóny 1999 jsem opravdu definitivně skončil s pravidelnou účastí, a to téměř ze dne na den.

Důvodů bylo několik. Tím hlavní ale bylo, že zaměstnavatel se už na moje závodění díval tak trochu s nepochopením. Poslední rok jsem tuším absolvoval patnáct podniků a Mirek už to také v tomto tempu nedával. V jednom případě za něj zaskočil Honza Krečman, a v tom druhém Láďa Brázdil, ale to bylo spíše z důvodu testování vozu.

Dalším důvodem bylo, že Nissan, který prodělal přes zimní přestávku kompletní repasi a byl tak připraven vyrazit do další sezóny, nebyl najednou volný. Byli jsme sice v Rotu dohodnuti i na následující sezónu, ale rozhodnutí padlo, a nakonec dostal přednost Emil Triner, který ukončil své působení ve Škodě motorsport a hledal angažmá. Na druhou stranu je to pochopitelné a nikdy jsem to neměl nikomu za zlé. V Plzni sice bylo druhé auto ve dvoukolce, se kterým jsem mohl startovat, ale týden před Rally Šumava nebyl ani dostatek času na přípravu a ani moc chuti celého našeho týmu z Mladé Boleslavi v této spolupráci s Rotem pokračovat. Dál bych to nechtěl rozebírat.“

Krok „zpět“ ke škodovkám Vás nelákal?

„Lákal, a nejen ke škodovkám, ale jak jsem již řekl, v zaměstnání bych celou sezónu neuhádal. A také sponzoři se na příležitostné starty hledají jen velmi těžko.“

Přesto bylo pár příležitostných startů, například v Okříškách s Cosworthem…

„Tak to byla spíše ojedinělá akce. Splnění slibu kamarádovi Standovi Lagovi. Domlouvali jsme se několik let, že se spolu svezeme. Auto to bylo velmi pěkné a rychlé, tedy pokud zrovna fungovalo. Asi nejlepší nářadí, co jsem kdy na rally řídil. Od první zkoušky v Okříškách byly ale problémy s elektronikou řízení turba a tím spojené výpadky výkonu. Chvílemi to bylo až dost nebezpečné. Byla to velká škoda. Auto jsme si vlastně vůbec neužili.“

Do výčtu Vašich startů patří i dva starty se škodováckými krasavci na Rally Bohemia Historic 2015 a 2017. Jak jste se k tomu dostal?

„Obě auta mají jednoho majitele a tím je kamarád Standa Kafka. Známe se dlouhá léta a hodně jsme toho spolu zažili. V nedávné době jsem s ním jezdil po legendách jako mechanik, a tak mně nabídl, jestli bych se také nechtěl s nějakým veteránem svézt.

Zprvu jsem nechtěl, potom váhal, a nakonec na jeho nabídku kývl. Také na mě tlačil Milan Holub, který se Standovi o auta stará. Je to úplně něco jiného, než normální závodění soudobými vozy, ale ta atmosféra mezi historiky je úžasná. Jen ta zodpovědnost. Ta mi svazovala ruce se někde pořádně rozjet. Standa má jen originální kousky. Obzvláště pak Škoda Garde (Bastard), se kterým startoval Vašek Blahna. Vzpomínám si, jak jsem při jednom sjezdu u Navarovského údolí prošlápl brzdový pedál. Dodnes nechápu, jak jsme pravotočivou zatáčku, kde jsou na jedné straně svodidla a na straně druhé skála, projeli. Byl jsem hodně, hodně rád, že se autu nic nestalo.

Řídit stará, legendární auta, na která jsem se chodil dívat jako malý kluk s tátou, je krásný pocit uskutečněného snu, o kterém jsem říkal hned v úvodu našeho rozhovoru.“

Uvažujete v současné době, že byste se vrátil zpět za volant třeba při nějaké šou?

„Žádné auto nevlastním, kterým bych se mohl zúčastnit, ale pokud by se zase nějaká nabídka nebo příležitost naskytla, určitě bych se nebránil.“

Sledujete současnou českou rally? Máte svého favorita? Jak hodnotíte úroveň české rally?

„Nesleduji jen českou rally, ale i světovou. Mezi jezdci mám několik kamarádů, ale konkrétního favorita nemám. V té světové obdivuji úžasný růst Kalleho Rovanpery, který působil i ve Škoda motorsportu. Už delší dobu tvrdím, že to bude nejmladší mistr světa v historii. Na Kallem je vidět, že s rally je potřeba začít hodně brzy. Talenty máme i u nás. Například Erik Cais, ale jsou i další.“

Který ze svých výsledků považujete za ten nejcennější?

„Tak rozhodně zisk titulu ve třídě z roku 1995. V té době tu startovalo mnoho posádek se Škodovkami, ale i s daleko výkonnějšími vozy, hlavně s Citroëny a se Suzukami. Jen pro představu, tyto auta vážila přibližně stejně, ale disponovala vyšším výkonem cca o 30 koní. V této době se nám také povedlo vyhrát absolutně pohár pro vozy Škoda, kterého se mohly účastnit i posádky enkových Favoritů.

Také rád vzpomínám na absolutně vyhrané rychlostní zkoušky a na osobní souboje s některými soupeři, ze kterých se časem stali kamarádi. Ne vždy jsme z nich vyšli jako vítězové, ale na druhou stranu, to jsou právě ty okamžiky, na které se nezapomíná ani po letech.“

I když ve Vaší kolonce havárií je opravdu nízké číslo, je nějaká, která Vás hodně bolela?

„Nejhorší havárii jsme s Mirkem zažili s třináctistovkovým kitem na Barum Rally na rychlostní zkoušce u obce Mniší. Stalo se to těsně před letmým cílem, kde jsme téměř v maximálce dostali smyk. K vyrovnání smyku chyběl asi metr silnice. Bohužel jsme trefili betonový můstek, který nás katapultoval do vzduchu, a mi přeskočili auto časoměřičů. Stromy za cílem nás vrátily zpět na silnici. Kit hořel už ve vzduchu a byl totálně zničený. Nepovedlo se ho uhasit.

Také nás mrzela malá nehoda při Rally Ještěd. Tato Rally se konala jen jednou a to po nádherných rychlostkách Liberecka. Opět to bylo z prvního místa ve třídě. V pomalé zatáčce byl vytahán písek z krajnice a my to sežrali. Trefili jsme strom tak nešťastně, že jsme poškodili rameno a kloubový hřídel. Po otevření rychlostky přijeli mechanici a auto během 15 minut opravili. My pak mohli odjet domů.“

Dovolte nám nahlédnout do Vašeho soukromí…

„Pracuji ve Škodovce v Mladé Boleslavi a to už 35 let.  Mým oborem je oblast elektroniky vozů ve výrobě.

Mám manželku a dvě děti. Dceři Elišce bylo vloni osmnáct, tak nevím, zda výraz dítě je na místě. Nedávno si udělala řidičák a pořád musí někam jezdit. Ale jak si vzpomínám, neměl jsem to v osmnácti jinak.  Dále mám syna Honzu, kterému bude letos patnáct. Oběma se líbí auta a pořád se na něco ohledně závodů vyptávají. Elišku zajímá i technika, a tak musím stále něco vysvětlovat. Stejně jako brával táta na závody mě, tak i já je beru sebou. Honza už vyzkoušel i motokáru, ale z nedostatku času jsme ji prodali. Je to škoda, protože mu to opravdu šlo.

Co se zájmů týče tak rodina je na prvním místě. Pokud mám čas, ujíždím na chatu, kterou máme v Českém ráji.

Jinak jednou do roka si s partou nadšenců v čele s Adamem Eliášem postavíme testovací erzetu v Žiželicích. Jedná se o plnohodnotně zajištěný shakedown s kompletním zabezpečením, který slouží posádkám k rozjetí se po zimní přestávce před prvním ostrým podnikem v sezóně, ale také k prověření a nastavení techniky. Tento rok to měl být již dvanáctý ročník, ale kvůli covidu jsme museli akci zrušit stejně tak, jako vloni.“

Doma máte děti, které motorismus zajímá, chtěl byste, aby šli ve Vašich šlépějích?

„Na jednu stranu považuji rally za královnu motoristického sportu. Je to fascinující a z mého pohledu nejkrásnější odvětví motorsportu. Myslím, že jsem toho v rally zažil opravdu hodně, a to nejen jako aktivní závodník, ale i jako organizátor, pořadatel zabývající se volbou tratí, vytváření itinerářů a bezpečnostních plánů a následně rychlostní zkoušky i stavěl a byl u toho, aby se bezpečnost dodržovala. Na druhou stranu tedy vím, co se při rally může během okamžiku stát a jaké to může mít fatální následky. Tady se mohu „pochlubit“, že jsem byl společně s Pavlem Pokorným u zrodů bezpečnostních plánů pro Rally Bohemia.

Pokud bude někdo z mých dětí chtít rally jezdit, bránit mu rozhodně nebudu a v rámci svých možností ho i podpořím, ale nevím, zda bych si to opravdu přál, takže na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď.“

Co říci na závěr…

„Snad už jen popřát všem fanouškům rally hodně zdraví a pevné nervy v této divné době ovlivněné koronavirem, a aby toto období co nejdříve skončilo. Bylo by fajn setkat se společně na nějaké rychlostní zkoušce a užívat si naplno tohoto nádherného sportu.“