Je pátek 30. května 2008 a z výroby technických karet pro posádky (FAS jich dodal méně než je přihlášených posádek na Eurostroj rally a na žádost o dalších pár kousků nikdo nereaguje…) mě ruší pošťačka. Nese poštu z FAS AČR. Není to nic divného, na moji soukromou adresu posílají z Prahy většinu pošty, takže vlastně obvyklý rituál. Až na to, že tentokrát je zásilka doporučená. Zbystřím, to bude něco mimořádně závažného! Rozbalím obálku a podvědomě se vypínám do pozoru – podepsán sám generální sekretář! Že by nějaká pomoc, když nám tu rally napasovali hned těsně po Vyškově? Tak ne, omyl, chlapče. „Dostavte se na jednání Disciplinární komise…“ čtu a rázem se mi hroutí rallyový svět. Jak jsem se, pro Boha, mohl po rally svévolně oddávat pocitu, že jsme Böttcher rally na ten mimořádný časový stres „jakš takš“ zvládli? Jak hrozný omyl! „Bude projednán podnět nesprávného výkonu funkce tajemníka rally při přípravě a průběhu XVII. Böttcher Rally Vyškov…“ čtu dál se zpoceným čelem. No to je úder. Otevírám si rychle Pilsner Urquell a lehám si preventivně na pohovku, kdyby to se mnou náhodou švihlo. „Jednání se bude konat z podnětu Řídícího výboru FAS AČR…“ Prohrabuji roztrženou obálku – ten podnět tady přece někde musí být... Tak ne, zjišťuji, že nemusí. Asi by musel, kdybych byl obviněn někde v civilizovaném prostředí, ale tady mě obviňuje Řídící výbor FAS AČR, pravidla tady určuje on, nikoli já. To bych sakra v mých letech už mohl vědět!
No nic, Jeníku, hlavně klid. Musíme to vzít systematicky, říkám si. Než vypátrám, kdo vlastně v tom Řídícím výboru je, musím si ujasnit, oč tady vlastně jde. Ani další dva hlty piva nepomohly – asi jsem zabral moc hrubou špónu. Další hlt, oblíbený polštářek pod hlavu a pojďme na to: Co, kdo, kdy… Co – to bych právě rád věděl. Takže tudy to nepůjde. Kdo – (další hlt) a vybavuji si úvodní stránku NSŘ. Ječmínek, Minářík, Babka a autor dopisu Novák – toto je složení onoho Řídícího výboru FAS AČR, jehož podnět má být projednán 17. 6. v 11:00 hodin v Praze. Zarážím se… Proč v Praze? Šéf disciplinární komise, od krachu původního Rallye clubu Vyškov „věrný kamarád“, je také z Vyškova, disciplinární komisi ad hoc jistě doplní o Mildu Regnera ze Zlína… Mohli jsme to spláchnout třeba v Tišnově, ať to mám s krku, ostatně ohlásila se tam i komise historiků, že by si tam někde poseděli… Ale nevadí, 5. patro – Restaurant Klub bude jistě důstojnějším prostředím pro moje odsouzení.
Chtěl jsem si odplivnout, ale doma nesmím, tak jsem si dal další hlt piva. Proč jsem odbočil? Probíral jsem Řídící výbor a skončil jsem Restaurant Klubu, to není dobrá práce. Tak tedy zpátky – kdo z těch pánů byl ve Vyškově? Myslím, že nikdo, ale já jsem se za ty tři dny nezastavil, klidně mohli proklouznout… Oficiální dokumentace, všechna povolení, oficiální vývěska, včas vyvěsit výsledky… Rychle přemítám, ale zase marně. Ne, že by to byla dokonalost sama, ale na disciplinárku bych to rozhodně neviděl. Ostatně ani nikdo z delegovaných mě v hodnocení podniku nejmenoval.
Takže zase slepá ulička? Teď už zbývá jen to „kdy“. V duchu si odpovídám – šest týdnů po Vyškově, to už si pořádně ani já sám nevzpomínám, co jsem dělal a jak, týden před Tišnovem, když je nejvíc pilno… No, možná první stopa, toto by nemusela být náhoda.
Znovu hlt piva, znovu čtu dopis a mezi řádky znovu a znovu hledám, co jsem vlastně provedl. Marně. Až se moje znavené oko zastavilo na poslední větě těsně nad IČO 00550 264 a brání se tu hrůzu zaostřit: „Licenci si prosím vezměte s sebou“. Myslel jsem, že mě to dorazí. Nedorazilo. Doražen jsem byl na začátku, teď se to paradoxně lepší. Heuréka! Už chápu, jsem vlastně už odsouzený. Teď už jen ta cesta do Prahy, do Restaurantu Klub v 5. patře… No, ještě že tak. Ještě že to tam pan generální napsal. Jsem fakt takový vůl, že bych byl schopen ji nechat doma a to by se mi pěkně prodražilo, kdybych se pro ni musel z Prahy z 5. patra vracet zpátky do Vyškova.
Ještě si jí musím rychle užít. Vstávám a lovím licenci z peněženky, kde ji nosím, abych byl neustále připraven pracovat. Je krásná, modrá, číslo 0518… Ještě několik posledních pohledů a … už ji nebudu potřebovat. To rozhodnutí přišlo tak rychle, že jsem byl sám překvapen. A ani to nebolelo. Vlastně se mi ohromě ulevilo. Jenže to musím oznámit klukům, to bude zase přemlouvání. A musím ještě rychle udělat prováděcí ustanovení, kde se škrtnu, musím je rychle poslat na FAS nechat schválit, namnožit na žlutý papír… Ježišmarjá, už zase dělám tajemníka a přitom vím nebo vlastně nevím, ale měl bych vědět, že to dělám špatně…
Ještě odhodit prázdnou flašku od piva a vzhůru na zasedání organizačního výboru Eurostroj rally. Přece v tom nemůžu kluky nechat, když jsme si řekli, že to pro tentokrát ještě zlomíme. Ale jde se mi úplně jinak, než když jsem byl tajemník. Tajemník – co to je vlastně za divné slovo? Až teď mi dochází, že jsem vlastně dělal pravý opak než jsem měl. Místo tajení jsem všechno řešil otevřeně a tím jsem se zpronevěřil své funkci. Díky, pane generální, myslím, že jsem pochopil. Ale že mi to trvalo.
Jen ještě pořád na sto procent nevím, kdo ten podnět skutečně položil na stůl, aniž vystoupil ze stínu (to by byl dobrý tajemník). Z řídícího výboru to nikdo nebyl. Tito pánové mají zcela jiné starosti a někteří si jen stěží vybaví, kde a kdy se ta Böttcher rally vlastně jede. Ale je něco jednoduššího, než se jich otevřeně (nebo dokonce veřejně?) zeptat? Není. Takže začínám u Vás, pane generální sekretáři.
Jan Olejníček,
někdejší tajemník
Böttcher a Eurostroj rally
Přesně znění dopisů najdete ZDE.