Martine, na úvod rozhovoru tě poprosím o představovací vizitku…
„Ahoj, jmenuji se Martin Lehký a je mi 31 let. Narodil jsem se v Písku, ale celý život žiji v Praze – táta tenkrát totiž nějak nestihl včas rekonstrukci bytu! (smích) Ženatý zatím nejsem, nicméně již pět hezkých let jsem se svojí přítelkyní Kristýnou. S tou se pojí i moje záliby. Rádi jezdíme na kole, lyžujeme, cestujeme a poznáváme nová místa. Největší zálibou jsou ale asi kupodivu auta…(smích)“
Co tě přivedlo k automobilovým soutěžím?
„Oba moji rodiče! Můj táta dělal mechanika u Vojty Štajfa v jeho začátcích. Pamatuji si, jak tehdy v malé garáži připravovali soutěžní Opel Astra Gsi. Jelikož mě tehdy táta na závody vzít nemohl, ukecal jsem mámu a s tou jsme se na rally vydali podívat. První z mnoha závodů, na které jsme nakonec zavítali, byla Rally Český Krumlov v roce 2000. Mně bylo tehdy 11 let a nikdy nezapomenu na první místo, kde jsem TO opravdu viděl – byl to levý vracák z kopce dolů před zátoňským mostem. A to, jak tuto zatáčku projel Roman Kresta, tehdy s první evolucí Octavie WRC, budu mít v hlavě navždy. A jsem velmi rád, že jsem mohl zažít českou zlatou éru vozů WRC, byla to skvělá doba.
Moje „ježdění“ začalo ještě ve školním období a u playstationu jsem byl doslova přilepený. Ve virtuálním světě jsem měl tenkrát i nějaký úspěch. Už jsem si ale chtěl zkusit opravdové auto, a tak přišlo další přemluvení rodičů – na letišti v Panenském Týnci jsem si našel závody v autoslalomu a přemluvil tátu, že tam pojedeme jezdit s tehdejší rodinnou Škodou Superb! (smích)
A jelikož jsem se závody pořád nechtěl dát pokoj, táta vymyslel, že bychom to s nějakou „feldou“ mohli zvládnout. Domluvil se tedy se svým kamarádem Robertem Musilem a ten nám na závody do vrchu začal půjčovat svou felicii skupiny A. Jelikož mi v té době bylo 16, nemohl jsem jezdit v autě sám. Proto táta s Robertem domluvil, že bude v autě jezdit se mnou. Za tohle musím „Bobešovi“ moc poděkovat, protože téměř vše, co jsem se v autě naučil, mám od něj! Díky!“
V rally jsi začínal s vozem, o kterém spousta kluků sní – Škoda Felicia Kit Car. Jaké byly tvé začátky a byl to pro naučení rally ten správný vůz?
„On to vlastně byl takový kit nekit! V úplných začátcích při závodech do vrchu jsem měl opravdovou tovární karoserii. S tou jsem bohužel naboural do telegrafního sloupu. Auto bylo dost poničené, nicméně jsme ho opravili a schovali. Souběžně s opravou nabouraného auta jsme z typicky žluté felicie od bývalého Telecomu postavili repliku. Bylo zbytečné, abych jezdil s továrním autem závody do vrchu. S tímto autem jsem se pak po získání řidičského průkazu konečně postavil na start vytoužené rally. Pro získávání prvních závodních zkušeností bylo auto báječné, prostě áčko!“
Dvě sezóny s cliem, to byl tak trošku krok zpět, ale i s renaultem se dá krásně zazávodit…
„Za mě to rozhodně krok zpět nebyl. Závodění s cliem bylo super. Ano, proti áčkové felicii to ale bylo „sériové“ auto. Mělo sériovou převodovku a nemělo samosvorný diferenciál, na čtyřku jelo myslím 180, takže pětku jsem při závodě nikdy ani nezařadil! (smích) Ale dojížděli jsme do cíle a sbírali tolik potřebné zkušenosti. V tu dobu jsem při škole chodil na brigády a pořízení jiného auta pro mě ani nebylo možné. Už takhle jsem za něj utratil veškeré našetřené peníze! Původním majitelem našeho clia byl pan Jiří Jírovec a dokonce se o tomto autě zmínil ve Videonovinkách z jeho úžasné „garáže“!“
Následovala pětiletá pauza, proč?
Po druhé sezóně v cliu jsem se rozhodl, že skončím a auto jsem prodal. Už to pro mě bylo totiž finančně neúnosné. V tu dobu jsem studoval na vysoké škole a chodil do práce, abych si vydělal peníze na závody. Všechny jsem prozávodil a ještě skončil s velkým dluhem u svého táty.
Na závody jsem však nikdy nezanevřel, je to ta nejlepší zábava na světě! (smích) Odjel jsem pár závodů jako špionská posádka. Tehdy jsem se seznámil s Martinem Semerádem, začal mu pomáhat s jeho Driving Academy a díky tomu jsem na závodních okruzích relativně často. A zároveň jsem na rally začal jezdit jako mechanik. Aktuálně jezdím s Karlem Trojanem a jeho Fabií R5.“
Comeback ve velkém stylu, proč padla volba právě na dieselovou fabii?
„Za návrat k závodění může víceméně moje přítelkyně. To ona mě totiž dokopala, ať si auto koupím. Jelikož jsem začal servisovat auta, postavil jsem si sériovou Fabii RS, která měla takové trackday použití. S autem jsem si také občas zajezdil na amatérských závodech. Vzhledem k tomu, že jsem měl zkušenosti s úpravou Tdi motorů, bylo jasné, že tohle je směr. Koupil jsem tedy závodní Fabii RS, kterou jsem celou rozebral do šroubku, předělal, olakoval a připravil podle sebe. Hned po tom, co stála, hotová a složená dostala díky své barvě jméno „Jahoda“ a už jí nikdo jinak neřekl! (smích) Původně jsem chtěl mít hezké auto, se kterým se občas někde svezu, ale když už byla ta možnost…. Začali jsme tedy v rallysprintech. Měli jsme i nějaké výsledky a závodění mi zase začalo dělat radost.“
Když jsem u předchozí otázky avizoval „velký styl“, tak proto, že ses dvakrát stal vicemistrem a v roce 2019 mistrem třídy 11. Který z těch titulů má pro tebe největší cenu?
Myslím, že všechny řadím na stejnou úroveň. Při první sezóně po dlouhé pauze jsme nakonec skončili druzí. V druhé jsme ve velké konkurenci skončili opět druzí, ve třetí vyhráli. Nevyzdvihoval bych ani jeden. Pokaždé jsme stáli na startu s cílem užít si hezký den a pochopitelně nebýt jen úplně do počtu! J Tenhle cíl se celkem dařil a my si odváželi hezké výsledky jak z jednotlivých závodů, tak z celých závodních sezón.
Dieselová auta bývala často v rallysprintech ve výsledcích hodně vysoko. Čím to je?
„Naftová auta vlastně správně mají být v rallysprintech vysoko! (úsměv) Jsou to áčka, která akorát mají motor z traktoru! (smích) Konkrétně fabia může mít závodní bezsynchronní převodovku, špéru, hydraulickou ruční brzdu, velké závodní AP brzdy… Vlastně už společný homologační list s Fabii WRC je dostatečně závodní!“
Mohlo by být dieselové auto vhodné pro začátečníky v rally, nebo je to již vyšší level?
„Myslím, že ano. Vyšší level to určitě není. Tdičko je báječné v provozních nákladech, tudíž za mě je pro začátečníka rozhodně dobrou volbou. Ano, pokud je vybaveno například drahým brzdovým systémem AP racing, pak například brzdové kotouče „něco“ stojí. Dneska je ale všeobecně těžké pořídit auto pro začátečníka. Hondy už se moc nejezdí a Adam Cup je proti Tdi finančně zase o kus dál. Shrnul bych to tak, že dieselové auto je za málo peněz dost muziky (úsměv)!“
Nyní jsme se dostali k tvé letošní sezóně. V ní jsi usedal do Fordu R2T a rally4… Jaká jsou tato auta a dají se nějak porovnat?
„Začal bych tím, že byl můj velký sen se do takového auta posadit! To, že jsme v něm odjeli celou sezónu, bylo hodně nad plán. Vděčím za to především novým sponzorům – Vitesse a Ford AMB Praha. Na prvním závodě jsme startovali ještě s modelem R2T, v dalších závodech sezóny již s upgradem na rally4. Uživatelsky mi největší rozdíl mezi oběma auty přijde ve změně znáčku na přední masce a dashboardu při nastartování! (úsměv) Těch rozdílů je však víc, ale nestane se najednou z enka áčko. Spíš mi to celé přijde jako jemné doladění detailů. Plusy to má pokaždé, když můžeme v tomhle autě sedět. Každý kilometr v tom autě je totiž boží!“
Jak z tvého pohledu probíhala sezóna? Nejprve jsi byl lehce ve stínu Stříteského a Garguláka, abys jim nakonec vyfoukl vítězství ve třídě…
„Letošní sezóna probíhala přesně podle toho, co jsme si na jejím začátku naplánovali! Neměli jsme přehnané ambice a chtěli se postupně zlepšovat. Ale nikdo na závody nejezdí jen do počtu a my doufali, že nám to půjde! Při prvních závodech v Příbrami jsem se s autem téměř neuměl ani rozjet a ztráta na vítěze byla propastná - dvě vteřiny na jeden závodní kilometr. S tímto údajem jsme vlastně pracovali celou sezónu. Na Valašce už to bylo o trochu lepší a naše ztráta se snížila na 0,8 vteřiny. Ve Vyškově jsme zase více popřemýšleli nad naší jízdou a v cíli z toho byly první stupně vítězů s tím, že se nám ztrátu podařilo stáhnout na 0,3 vteřiny. Další zlepšení nám dalo naději, že by to možná mohlo jít. A nám se to nakonec povedlo! Vyhráli jsme! (smích) Jeseníky byly báječné a dlouho na ně nezapomenu! Škoda, že jsme si nakonec ještě nezazávodili ve Vsetíně.
Vyfouknutím bych to rozhodně nenazýval. Kluci měli rychlost hned od začátku a pro nás bylo těžké se jim vůbec přiblížit. Jak jsem již zmínil, my jsme se chtěli postupně zlepšovat a nic neuspěchat. Proto jsem nadšený, že se nám na konci povedlo jet dostatečně rychle! To, že jsme vyhráli třídu i celkově, je super (smích)!“
Jedna sezóna za námi, druhá (možná) brzo bude klepat na dveře, už plánuješ co a kde v roce 2021?
„O příští sezóně nemám zatím žádnou představu. Všechny nás zasáhlo aktuální dění a co bude na jaře, si vůbec nedovolím předvídat. Pro letošek mám asi splněno. Nejen, že jsem si splnil sen o svezení v „erdvojce“, ale ukázali jsme, že umíme i dobré časy a celou sezónu jsme si s Kubou skvěle užili. Teď nás čekají jednání se sponzory, ale neupínáme se na žádný konkrétní plán. Snad se na jaře zase uvidíme na závodních tratích.“
Dlouhé roky slyšíš rozpis od Kuby Kotála… Jak došlo k tomuto spojení a není na dnešní dobu vaše spolupráce nějak dlouhá?
„Rozhodně mi ta doba nepřijde dlouhá, a já věřím, že nám to ještě dlouho vydrží! (smích) S Kubou jsme se seznámili v začátcích našeho rallyového ježdění. Za tu dobu se z nás stali kamarádi a každé závody si náramně užijeme a celkově si děláme ten závodní víkend pěkný! Až mi Kuba jednoho dne řekne, že na závody nepojede, nepojedu taky! Je nedílnou součástí toho, aby nám to takhle pěkně šlo!“
Kterou soutěž nebo výsledek považuješ za nejpovedenější?
„Vyzdvihl bych asi dva závody. Vsetín 2018 s fabii. Na Valašsku se nám všeobecně líbí a ten rok jsme se tam snažili držet krok s Tomášem Uherem. Dopoledne na suchu nám trochu poodskočil, naopak v odpolední sekci začalo pršet, a to byla výhoda pro nás. V cíli nám nakonec na vítězství kousek chyběl, nicméně i v absolutním pořadí RSS jsme skončili docela vysoko. Tady myslím, že jsme jeli docela rychle! (úsměv) No a tím druhým musí být samozřejmě ty letošní Jeseníky (smích)!“
Jinak, jaký je návod na jízdu bez nehod a jak si vozit domů poháry?
„Vlastně na to asi ani nemám odpověď! Doufám, že umím relativně slušně řídit auto! (smích) Strašně mě závodění baví a chci si tím dělat hezký den a hezký život. Přistupujeme ke každému detailu zodpovědně a je mi jasné, že do továrního auta v mistrovství světa se stejně neposadíme, tak proč něco uspěchat!(smích) Na druhou stranu to však musí dávat nějaký smysl.“