Můžeš se krátce představit?
„Ahoj, jmenuji se David Ševčík a je mi dvaadvacet let. Bydlím ve Fryštáku a pracuji v rodinné firmě, kde vyrábíme brambůrky a různé smažené snacky. Ve volném čase se snažím občas sportovat, především jezdím na kole, ale většinu času, ač si jako benzínový nadšenec nepřipadám, se věnuji autům. Když se nejedou žádné „větší“ závody, rád vezmu svoje subaru a vyjedu na nějaký amatérský závod nebo slalom se jen tak sklouznout a bavit se.“
Jak ses dostal k rally?
„K závodům jsem se dostal díky tátovi, který když někde závodil, já chtěl být u toho. Proto jsem s ním od malička objížděl různé závody. Tady jsem přičuchl ke krásné vůni závodního benzínu a následně hledal cestičky, jak se dostat za volant. To se mi podařilo a na Kopné 2019 jsem stanul na startu své první rally. Tehdy to bylo s Hondou Civic VTi. A se zkušeným a velmi šikovným spolujezdcem Honzou Pospíšilem jsme si došli na konci roku pro ocenění za 3. místo ve třídě 9 v rámci RSS. Pro letošek jsem přezbrojil, byť u hondy jsem zůstal. VTi jsem vyměnil za Type - R a Honzu vystřídala na místě spolujezdce Terka Šebáková. A i druhá má sezóna byla úspěšná, když se nám poštěstilo vyhrát v rallysprintech třídu 8.“
Vzpomínal jsi tátu, jak je složité nebo lehké, když je po ruce člověk, který má několik sezón odjetých? Táta ti radí nebo si jdeš svou cestou?
„Podle mne je určitě hlavně v začátcích výhodou, že táta se v rally nějakou dobu pohybuje. Rozhodně má spoustu užitečných zkušeností a informací, které mi dává. V tomto mám jistou výhodu oproti klukům, kteří jdou v rally sami bez pomoci druhých. Já jsem navíc mnoho věcí odkoukal. Tím, že jsem jezdil po závodech a trávil spoustu času v servisu nebo při trénincích, byla spousta momentů, ze kterých jsem se ponaučil. Táta mě tedy, ač neúmyslně, naučil vlastně všechny potřebné věci, co jsem k závodění potřeboval vědět.“
Jak by dopadl rodinný souboj, kdybyste se poměřovali ve stejných vozech, třeba právě v dvoukolce?
„Jak jsem již výše zmiňoval, občas jezdím po okolí se svým subaru. Tady jsem ale oproti tátovi stále ještě začátečník, takže pokud bychom závodili se čtyřkolkami, tam by měl rozhodně navrch táta. Ale jistě by bylo zajímavé porovnání, kdyby táta přesedl do dvoukolky. Tam by naše výkony mohly být vyrovnanější.“
Jak se na vaše závodění dívají doma?
„Samozřejmě, že když závodil táta, tak mamka nebyla nadšená, protože rally je přece jen docela nebezpečný sport. Ale postupem času to zvládla a z jeho úspěchů se těšila. A když jsem začal prosazovat ježdění i já, tak přišla také obava o mě. Jistě by byla radši, kdybych se věnoval třeba šachům. Ale musím říct objektivně, že i když se o mne bojí, tak mi fandí a podporuje mne. A to samé se dá říci o nejbližším okolí.“
Na loňském sprintu ve Vsetíně jsi měl svou první havárii, můžeš popsat, co se stalo?
„Před závěrečným podnikem sprintového mistrovství jsem byl na průběžném druhém místě ve třídě spolu s Martinem Minaříkem a kousek za námi byl Petr Daniel. Na vítěze třídy Ondru Mezihoráka jsme ani jeden z nás už nemohli dosáhnout, a tak jsme si to rozdali o zbývající příčky. První zkoušku sprintu jsem ve třídě vyhrál a spokojený jsem vyrazil do dvojky, kde jsem ale bohužel vyletěl mimo cestu a ztratil tak dlouhých osm minut. A to je obzvláště ve sprintu konec. Ale každý dojetý závod se počítá, tak jsme se snažili Vsetín dojet do konce. Ostatní posádky od nás byly daleko a nám nezbývalo, než se jízdou bavit. Předposlední zkouška Jabloňová ovšem pro nás nedopadla dobře. Já do ní vyrazil s až moc velkou chutí závodit a hned v jedné z prvních zatáček, kde bylo „vytaháno“, jsem to přehnal s rychlostí, ještě k tomu jsem měl relativně studené gumy, auto šlo do smyku, který jsem už na úzké cestě nebyl schopný vybrat, tak jsem jen auto nasměroval mezi stromy a vyletěli jsme ven. Bohužel to bylo ve velkém svahu, a ačkoliv autu skoro nic nebylo, nemohli jsme už pokračovat v závodu. Malou útěchou mi bylo jen to, že jsme nebyli jediní, co ve stejném místě chybovali, protože za námi vyletěla ve stejné zatáčce ještě dvě auta, z nich jedno bohužel do našeho kufru, což výrazně zvýšilo škody.“
Který závod považuješ prozatím za svůj nejlepší a který se ti naopak povedl méně?
„Vyloženě nejlepší závod asi vypíchnout nedokážu, neboť se raduji z každého závodu, kde mám dobrý pocit z jízdy, kde zajíždím dobré a hlavně zasloužené výsledky. Mnohem větší radost mám ze zaslouženého výkonu, než když vím, že jsem zdaleka nevyužil možnosti.“
V letošní neúplné sezoně se ti podařilo dvakrát vyhrát třídu 8, co to pro tebe znamená?
„ Je to určitě příjemný bonus vzhledem k tomu, že jsme si letošní sezónu řekli, že se budeme hlavně snažit sehrát v autě i s autem a především budeme závody dojíždět. A sehrání asi fungovalo skvěle. Terka perfektně četla, za což ji musím pochválit. Zaznamenali jsme jediné odstoupení, a to na Vyškově, kdy jsme na poslední zkoušce ukroutili poloosu. Do té doby krásné závodění s Markem Pilkou.“
Letos vedle tebe usedla spolujezdkyně, je to pro tebe lepší, když slyšíš rozpis od ženy?
„Myslím, že jestli čte rozpis žena nebo muž, u mě žádnou roli nehraje, spíš to, jakým způsobem daný spolujezdec rozpis podává a v tomto ohledu si na žádného ze svých dosavadních spolujezdců nemůžu ani náhodou stěžovat. Terka i přes to, že neměla prakticky žádné zkušenosti se čtením, se velmi rychle dostala do role a parádně jsme se spolu sžili.“
Jaké máš sny/cíle v rally?
„Žádné konkrétní cíle nebo sny vytyčené nemám. Jezdím, protože mě ježdění baví a tak nějak to nechávám plynout a jsem rád za každou novou příležitost.“
Kdo je tvůj vzor?
„Mnoho lidí by jistě vidělo vzor ve svém tátovi. Je jasné a z logiky věci to tak vyplývá. Také já vzhlížím k tátovi s pokorou a úctou. Ale pokud se jedná o vyloženě jezdecký vzor, tak já si jdu svou cestou a vzor nemám.“
Poděkování, vzkaz fanouškům…
„Poděkovat bych chtěl určitě Ondrovi Mezihorákovi, v jehož týmu Silponix - Honda Motorsport jsem měl čest startovat, Ondra mi opravdu pomohl pochopit, jak co funguje a jak auto naplno využít a jet co nejrychleji, ale zároveň bez rizika nějaké nehody a v tom mi pomáhá prakticky dodnes, i přes to, že už v jeho týmu nejezdím a nemá to tak pro něj žádný přínos. Taky obrovské poděkování patří mechanikům, kteří dali auto do krásného a funkčního stavu a díky kterým jsme dojeli už spoustu závodů bez poruchy.V neposlední řadě patří poděkování tátovi, bez jehož podpory bych jezdil maximálně do práce.“