Dominiku, můžeš se čtenářům krátce představit?
„Je mi 16 let, pocházím z Hutiska - Solance a momentálně studuji na Střední škole elektroniky a řemesel v Rožnově pod Radhoštěm. Zajímám se o auta i motorky a vůbec všechno, co vrčí. U závodních aut je potřeba pochopitelně také dobrá fyzická kondice, proto chodím pravidelně cvičit do posilovny a jezdím na kole.“
Vyrůstáš v rodině, kde závodil taťka i strýc a bratranec Mirek jezdí rally na špičkové úrovni už několik sezón. Takže v tvém případě je asi zbytečné se ptát, jak si se dostal k rally?
„K rally mne přivedl taťka, závody byly součástí naší rodiny ještě dřív, než jsem se narodil. Dobu automobilových rally z dob závodění mého taťky a strýce si pochopitelně nemůžu pamatovat, znám to jen z fotek a starých videí. Nepamatuji si to přesně, ale asi někdy v 10 letech mne vzal taťka poprvé na závody, tehdy Mirek závodil s Citroënem R5. A pak už asi byla jen otázka času, kdy se do závodního auta posadím i já. Pro mne vše začalo někdy na podzim roku 2019, kdy jsme si půjčili vůz Honda Civic a na jednom letišti jsem si poprvé vyzkoušel, jaké to je řídit závodní vůz.“
Někteří mladí závodnicí dělají své první krůčky v motokárách nebo jiných motoristických disciplínách. Jak to bylo v tvém případě?
„V motokáře jsem sice seděl a zkoušel i jezdit, ale nikdy jsme v kartingovém prostředí přímo nezávodili. Někdy od mých 12-13 let mne nechával taťka řídit auto, pochopitelně na vedlejších cestách mimo silniční provoz. Ke skutečnému závodění jsem se ale dostal až ten předloňský podzim, kdy jsme tehdy ještě s půjčenou Hondou Civic absolvovali první starty v rámci Traiva cupu. Jezdí se v kopřivnické Tatře a byla to pro mne výborná možnost, jak si v prostorách uzavřeného polygonu vyzkoušet, jak se chová závodní vůz, naučit se vnímat rozpis od spolujezdce a vůbec zjistit, co všechno závodění obnáší.“
První ostrý start máš spojený s loňskou Rally Příbram. Jak závod probíhal a proč sis jako premiéru vybral zrovna tuto soutěž?
„Vysvětlení je jednoduché. S oficiální licencí Autoklubu ČR se dá v rally závodit od 16 let a ty mi byly právě vloni v březnu. Kvůli epidemické situaci se ale celý jarní program rušil a jako první jednodenní podnik, jehož součástí je i Pohár mládeže pro naši věkovou kategorii, se jela právě Příbram. Musím říct, že to pro mne jako nováčka bylo všechno strašně složité. Skutečná rally a závody na uzavřeném polygonu je něco naprosto jiného. Poprvé v životě jsem si psal rozpis na skutečných rychlostních zkouškách. Jasně, dostal jsem spoustu rad od Mirka i taťky, navíc mám vynikajícího spolujezdce Jardu Nováka, v republice v současnosti možná vůbec nejzkušenějšího mitfáru. Ale i když dostáváte spoustu rad, stejně si to člověk musí sám zažít. A třeba napsat si správný rozpis tak, abych mu porozuměl a věřil mu, to je možná to vůbec nejtěžší. Mezi prvním a druhým průjezdem jsem si rozpis musel hodně měnit, přece jen tu trať a zatáčky vnímá člověk úplně jinak při najíždění v normálním provozu a při závodě v mnohem větších rychlostech. V Příbrami jsme skončili první v Poháru mládeže a druzí v rámci hodnocení naší třídy. Sám za sebe neberu ty výsledky jako nějaký obrovský úspěch. Jednak v obou kategoriích nestartovalo až tolik posádek, no a pak zde jezdí různá technika. Nejde dost dobře porovnávat Clio S1600 s naší Hondou Civic či pohárovým vozem Opel Adam Cup. Jak říkám, nešlo nám o výsledek, hlavní bylo dojet celou rally a získat co nejvíce zkušeností.“
Jenže pak přišla v létě Valašská rally a hned při druhém ostrém startu poměrně velká havárie. Můžeš se s námi podělit, co se tehdy stalo?
„Na Valašku jsem se hodně těšil, je to pro nás domácí soutěži. V první sekci jsme měli menší problém s brzdami, v servisu se ale vše vyřešilo a ve druhé sekci jsem chtěl tedy trochu zrychlit. Nešťastná havárie se stala na nejdelší RZ Lešná. Zpočátku se mi zkouška líbila a dařilo se nám, začal jsem se trefovat do brzd. Bohužel, asi v polovině erzety přišel za jedním rychlým horizontem v mírné zatáčce na rozteklém asfaltu smyk. Auto se roztočilo a už s tím nešlo prakticky nic dělat. Co vím, tak v daném místě mělo problémy hned několik dalších posádek. První průjezd touto zkouškou byl ještě kolem poledne, ale jak začalo odpoledne pálit ostré slunce, tak se v daném místě roztopil asfalt a strašně to tam klouzalo. To jsem ale nevěděl a to jsou právě ty zkušenosti, které mi ještě chybí. Vše se seběhlo strašně rychle a až tak úplně jsem všechno nestačil vnímat. Viděl jsem jenom velkou louku a věřil, že se tam sklouzneme. Bohužel jsme se ale zastavili o první strom v řadě dalších, přitom naráz šel na spolujezdcovy dveře.“
Z havárie si bohužel odnesl nepříjemné zranění spolujezdec Jarda Novák. Co se dělo po havárii?
„Jednalo se o atraktivní divácké místo a sešlo se tam proto velké množství diváků. Okamžitě se kolem nás seběhli a pomáhali dostat se Jardovi z vozu. Mezi diváky byla i jedna zdravotní sestra, která dávala Jardovi první pomoc. Já si z toho zase tolik nepamatuji, člověk je samozřejmě v daný moment v lehkém šoku. Zastavovaly a pomáhaly i za námi jedoucí posádky a brzy přijely také vozidla záchranného systému. Touto cestou bych chtěl obrovsky poděkovat všem, kteří nám v daný moment pomohli. Divákům, za námi startujícím posádkám, členům záchranného systém a i té sestřičce, jejíž jméno bohužel neznám.“
Jaké pak pro tebe bylo se při Rally Morava vrátit zpět za volant, neměl jsi strach? Změna nastala i na místě spolujezdce, poprvé ti diktoval rozpis tvůj otec.
„Ano, Jarda se ještě doléčoval z havárie. Naštěstí už jsem věděl, že si z nešťastné bouračky neodnesl nějaké dlouhodobější následky a že bude zase brzy v pořádku. Samozřejmě, že po každé takové havárii je potřeba co nejdříve sednout do auta, aby se v člověku nevytvořil nějaký blok. Jenže na autu se měnila celá karosérie a stihlo se dodělat prakticky až před startem závodu. Takže poprvé jsem si do něho sedl až při samotném závodě. A tím, jak se vše dodělávalo na poslední chvíli, tak na hodně uskákaných tratích v okolí Šternberku úplně nefungovaly tlumiče. Ale výsledek (3. místo v Poháru mládeže) v tu chvíli pro nás nebyl absolutně podstatný. Cíl jsme měli jasný – dojet bezpečně až na cílovou rampu a znovu si oživit závodní návyky.“
Jaké máš plány do blízké i daleké budoucnosti? Je nějaký sen v rally, čeho by si chtěl dosáhnout?
„Tak v prvé řadě všichni doufáme, že co nejdříve skončí koronavirová pandemie a bude se opět závodit bez omezení a restrikcí jak pro nás, tak pro diváky. Našim plánem pro letošek jsou starty v Opel Adam Cupu, hodně mladých jezdců o tom mluví jako o ideální rallyové škole. Opět mne bude navigovat Jarda Novák a vzhledem k mému věku budu stále bodovat do Poháru mládeže pro jezdce do 18 let. A co se týká té vzdálenější budoucnosti, rád bych si zkusil nějakou zahraniční šotolinovou soutěž. Z cupových závodů se logicky nabízí postupný přechod do kategorie R2. A když se bude po všech stránkách dařit, tak bych rád tak asi jako každý jednou řídil vůz nejsilnější specifikace R5. Ale je mi jasné, že k tomu je ještě hodně dlouhá cesta a musím nejprve získat celou řadu zkušeností.“
Pro mladé jezdce do 18 let, kteří ještě nemají řidičský průkaz, je dost obtížné sedět při seznamovacích jízdách za normálního provozu vpravo na místě spolujezdce a pak při závodech na pozici jezdce. Přece jen se pak zatáčky mohou jevit v trochu jiném pohledu...
„Tak tento problém už letos mít nebudeme. Předpokládám, že na řešení přišel taťka společně s mým strýcem. Oni se pravidelně schází u nás v garáži, probírají život a koumají, co a jak by šlo udělat. Takže teď, když už budu mít na jaře 17 let, si mohu oficiálně začít dělat řidičský průkaz. Na tréninky budeme mít od strýce Karla fabii z jeho autoškoly. Já budu řídit, taťka s licencí učitele autoškoly bude sedět na místě spolujezdce a vzadu to bude jistit Jarda Novák. Jako jeden z mála lidí v republice tak budu dělat autoškolu v prostředí rychlostních zkoušek (smích).“
Jak se připravuješ na nadcházející sezónu?
„Kromě fyzické přípravy, o které jsem se zmiňoval na začátku, jsem měl možnost se letos svézt na uzavřené zasněžené tarti. Společně s Mirkem Jakešem, Martinem a Adamem Březíkem a dalšími jsme měli v zimě pronajatou známou testovací trať u Červené Vody, kde jezdí zkoušet vozy i tovární tým nebo Martin Prokop. Nádherné podmínky, mraky sněhu a jízda na hřebíkách, byl to neskutečný zážitek. Sám jsem najel nějakých 200 ostrých kilometrů a mohl se svézt i s Mirkem nebo Adamem Březíkem, kteří mi dávali rady. Byla to pro mne ohromná škola a věřím, že to jsou zase ty zkušenosti, které mne posunou dále.“
A na závěr nějaké poděkování či vzkaz fanouškům …
„Kdo se pohybuje v prostředí rally, tak ví, že tento sport se nedá dělat bez lidí, kteří jsou okolo vás. Určitě největší poděkování patří mému taťkovi, bez kterého by mé závodění nešlo dělat. Samozřejmě velký dík patří i mému spolujezdci, mechaniků a lidem, kteří s námi jezdí na závody a pomáhají nám. Velké zázemí mám také v rodině, i když musím přiznat, že ta ženská část (mamka, babičky) se na mé závodění nedívá moc ráda. Ale věřím, že si časem zvyknou, ostatně mamka už s námi jezdí také na závody. No a co se týká diváků, tak jsme moc rádi, že rally má tak velké množství fanoušků a kolem trati je samozřejmě vnímáme. Věřím, že v letošní sezoně je u tratí budeme bavit pěknými a rychlými průjezdy a že se jim tak odvděčíme za pomoc, kterou nám poskytli v těžkých okamžicích po už zmiňované havárii.“