Při vyslovení tvého jména se mi vybaví „žigulík“, vyšší jezdec a „holá hlava“, ale nic víc. Zkus se nám prosím představit…
„Ahoj, jmenuji se Martin Černý a je mi 36 let. Pocházím z okolí Vizovic. Přesné bydliště raději neuvádím, neboť mám rád legraci a rád si střílím z kamarádů, a proto je někdy lepší být zčásti v utajení… (smích). Jinak pracuji podle nálady někdy hlavou, někdy rukama v automobilovém průmyslu.“ (Tajný zdroj zjistil, že Martin pochází z Ubla, což je obec nedaleko Vizovic, a říká se, že v Uble tam to buble, ale to Martin nerad slyší).
Co pro tebe znamená rally?
„Pro mne je závodění především koníček a odreagování od všedního života a starostí. Jsem velmi rád, když se na závodech potkám s lidmi, se kterými si popovídám, zasměju se a užiju si víkend ve společnosti přátel. Nemám ambice být mistrem světa, Evropy ani republiky, rally je pro mne opravdu jen zábava.“
Ptát se kluka, který pochází ze Zlínska, jak se dostal k automobilovým soutěžím, by bylo jako nosit dříví do lesa, ale třeba jsi měl jinou cestu… Prozraď.
„To, že pocházím ze Zlínska, nehraje v tomto případě roli. Jsem normální kluk, kterého od mala bavily motorky a auta. Už můj táta se v mládí motal kolem aut jako mechanik, takže to mám nejspíše v genech. Taky jsem začínal před mnoha lety jako mechanik a postupně jsem se dostal k volantu.“
Dal ses na dráhu historických vozů, proč právě tato skupina a proč konkrétně Lada VFTS?
„Již dříve, když jsem chodil na rally jako divák, jsem zjistil, že mě více baví historici než soudobá auta. Proč zrovna Lada VFTS? Dlouho jsem přemýšlel a sledoval, které auto zvolit. Po zvážení všech možností padla volba na tuhle ruskou bestii. Obecně je problém zvolit správného historika. Tyto vozy jsou velmi omezené homologací a především dostupností správných náhradních dílů. Tomu je proto potřeba přizpůsobit jízdní styl, jelikož u historika nevíte dne ani hodiny, respektive minuty, kdy se rozpadne (smích).“
Je „žigulík“ tím srdcovým autem, nebo by ses rád svezl i v jiných vozech? Co třeba svezení v současných vozech?
„Ano, žigulík je pro mě opravdu srdcovým vozem, jelikož je to auto, se kterým jsem začal závodit v historicích. Stálo nás hodně úsilí, času a nervů, než jsme jej dostali do stádia, aby tohle auto bylo schopné dobrých výsledků. Myslím, že u mě bude stát vždy v garáži. Co se týče jiných vozů, tak se určitě svezu… Možná již brzy… (smích) Musím ale přiznat, že soudobé vozy mě osobně nijak nelákají. Pro mě jsou to auta, která nemají duši. Daleko víc se mi líbí závodit s auty bez různých elektronických „pomocníků“.“
Máš za sebou úspěšný start na Kopné, jaká byla ta letošní? Zkus start ve Slušovicích porovnat s předchozími starty…
„Kopná byla stejně hnusná a rozbitá jako ty předešlé (smích), jen nám do toho ještě pršelo. Co se týče porovnání s předešlým rokem, tak letos jsme na tom byli líp, jelikož jsme se v poslední erzetě dostali na 2. příčku. Právě porovnání s loňským rokem, kdy jsem obsadil rovněž stříbrnou příčku, tkví v tom, že v roce 2019 na nás zbylo 2. místo po defektu u konce soutěže. I když výsledkově se nám na téhle soutěži daří, tak patří mezi méně oblíbené. Bohužel, tato soutěž stejně jako Barumka je pro historika doslova očistec.“
Který svůj start považuješ za TOP?
„Pro mě jasným favoritem byla poslední Barumka. Byl to pro nás i nejtěžší závod vzhledem k okolnostem, které probíhaly. Začalo to nečekanou výměnou spolujezdce dva týdny před závodem a pokračovalo to zničeným motorem na testu. S tímto problémem nám naštěstí pomohl Lumír Vyorálek, který nám půjčil svůj náhradní motor. Aby toho nebylo málo, v předvečer závodu jsme jeli seřídit světelnou rampu a po dvaceti metrech se nám ještě roztrhl kardan, který jsme montovali ještě hodinu před oficiálním startem. Naštěstí s přejetím startovní rampy se vše zlomilo a auto fungovalo na výbornou. Podařilo se nám dojet na 3. místě v absolutním pořadí. Díky tomu jsme zažili krásný závěrečný ceremoniál, na který budeme dlouho vzpomínat.“
Na Kopné si vedle tebe odbyla premiéru v rally Aneta. Jak jí šlo navigování a nebál ses její „nezkušenosti“?
„Výměnu spolujezdkyně způsobila hezká, devítiměsíční nemoc Terezy Mandíkové. Jen pro upřesnění pro některé mé kamarády a popichovatele v jedné osobě uvedu, že v tom opravdu nemám prsty… Ani nic jiného…(smích). Ale zpět k Anetě… Vzhledem k tomu, že to byl její první závod, tak mě velmi mile překvapila, protože její výkon byl nad mé očekávání. Ze začátku jsem byl trochu nervózní, ale postupem času jsem jí začal naplno důvěřovat a vše fungovalo na 100 % a už nyní se těším na další společný závod.“
Kde tě letos ještě uvidíme?
„Hlavní prioritou je pro nás Barumka, na kterou bychom se chtěli připravit na sprintu ve Fulneku. Dále máme letos ještě v plánu jeden start v Rakousku…“
Vzkaz fanouškům…
„V této složité době je vidět, jak jsou fanoušci pro tento sport důležití. Závody bez diváků a fanoušků jsou i pro posádku nezáživné. Proto děkuji, že se závodů pokud je to možné účastníte a fandíte posádkám na trati. Dále bych chtěl poděkovat lidem, kteří nás podporují a to včetně rodiny. Velkou mírou taky přispívají mechanici a dobří kamarádi, bez kterých by to prostě nešlo.“
Aneta Kiliánová
Jsi novou tváří v rally, zkus se nám prosím představit…
„Ahoj, mé jméno je Aneta Kiliánová. Je mi 23 let a pracuji jako projektantka v Hustopečích u Brna, které nejeden fanoušek rally spojuje se soutěží „rally mezi vinicemi". Mezi mé koníčky patří hlavně historie, aktivně bruslím, ráda zajdu do fitka, moje práce a nesmí chybět rally.“
Jak ses dostala k automobilovým soutěžím?
„K automobilovým soutěžím byla velmi dlouhá cesta. Začínala jsem asi jako 10-ti leté dítě, které mělo radost z barevných aut a z toho, že mu posádka opětuje mávnutí. Tehdy jsem byla od nás asi jediná, kdo fandil rally, a byla jsem ráda, že se tudy soutěže jezdily, pak se to kvůli odporu obyvatel zakázalo. Postupem času jsem si k automobilovým soutěžím vybudovala větší a větší lásku. Když přišla střední škola, nejvíc mě trápilo, že mezi holčičím kolektivem není nikdo, s kým bych mohla tuhle zálibu sdílet. Tehdy jsem snila o tom, že bych jednou byla součástí aspoň pořádání rally. Kolem roku 2017 jsem se dostala do pořadatelského týmu, se kterým jsme jezdili pomáhat na většinu závodů a hlavně na naše domácí Hustopeče. Vedle pořadatelské činnosti jsem se dostala i do „uzavíráku tratě“, což byl pro mě odrazový můstek k tomu, abych se ujistila, že jednou chci jezdit.“
Kdo byl tvým „učitelem“ a bylo od začátku jasné, že budeš v rukou svírat noty a ne volant?
„Postupně jsem poznávala spoustu lidí a hlavně toho nejdůležitějšího, kterým je Ruda Kouřil. Jednou jsem se mu zmínila, že by byl můj sen jezdit a poté nastal obrovský zlom a krůček po krůčku jsme se dostali ke splnění mého snu. Já odjakživa vzhlížela k holkám jako navigátorkám, proto bylo od začátku jasné, kam usednu.“
Dělala jsi před rally ještě nějaký jiný sport aktivně?
„Před rally jsem se žádnému sportu nevěnovala nějak aktivně, ale miluju sport a pohyb celkově. Takže je to u mě různorodé a vždycky bylo. Od aerobicu, bruslí až po tenis.“
Máš za sebou debut, kdy se ti sešlo vše nejtěžší najednou… Nejtěžší sprint a podmínky na trati, co se ti honilo před závodem hlavou?
„Před závodem se mi honila hlavou jediná myšlenka - hlavně ať chytnu rytmus čtení a nic nezapomenu přečíst. Překvapivě se strach nebo nervozita vůbec neprojevoval, s ohledem na fakt, že na můj první závod bylo mokro. Byl to křest ohněm a s odstupem času jsem ráda, že jsem zkusila hned to nejhorší.“
Jak probíhal samotný sprint z tvého pohledu? Podařilo se ti třeba ztratit se v rozpisu?
„Z mého pohledu byl sprint velmi chaotický. Jakožto první závod jsem vůbec nevěděla, co dělat. Psaní rozpisu na seznamovacích jízdách bylo jednodušší, než jsem si původně myslela. Samozřejmě, že panovala obava ze ztracení se v rozpisu v té rychlosti, která se taky… naplnila (smích). Naštěstí mě Martin navedl tak, že jsem se rychle našla. Za to jsem mu velmi vděčná. Nebál se vzít si do auta nováčka, který zkušenosti teprve sbírá. Ale nějak se prostě začít musí (smích).“
Četla jsi rozpis Martinu Černému, jaký je Martin jezdec? Neměla jsi strach, když auto lítalo ze strany na stranu?
„Martin je skvělý jezdec. I když měl spoustu starostí, nestíhalo se, nebo něco nevyšlo, tak vždy zachoval chladnou hlavu. Navíc k tomu všemu přidával i svůj humor, což mi dodávalo jistotu, že se vše zvládne. A i když auto lítalo ze strany na stranu, tak jsem strach neměla. Nebyl totiž ani čas tyto momenty vnímat. Byla jsem tak zabraná do diktátu, že jsem začala číst na startu a končila poslední informací se slovem cíl. Věřím, že s přibývajícími starty si budu moct vychutnávat jízdu čím dál víc. Jedno ale už nyní vím jistě – člověk, který propadne rally, musí milovat rychlou jízdu a být tak trošku blázen. Nebo velký blázen… (smích).“
Ve finále bylo z vašeho prvního společného startu 2. místo mezi historiky, jaké byly oslavy?
„V sobotu večer jsem se vracela zpátky do Hustopečí, takže na oslavy nebyl čas. Pořádně jsem se vzpamatovala až v pondělí, protože jsem si pořád připadala jako ve snu. Nemohla jsem uvěřit, že se to všechno stalo.“
Co na tvé závodění říkalo tvé okolí, kamarádky, rodina?
„Moje okolí o mě vždycky vědělo, že mám zálibu v autech a motorkách. Možná taky proto je většina mých přátel mužského pohlaví, to si nestěžuji, jen konstatuji (smích). Rodina už se smířila s tím, že si jdu za svým snem, i když se jim to nelíbilo. Oni ví, že když si něco vezmu do hlavy, tak mě nic nezastaví.“
A co dál? Kde opět oblečeš nehořlavou kombinézu?
„Otázka co bude dál, je spíš na Martina. Já budu doufat, že Fulnek a Barumka. Tím by se splnil můj další sen, protože na Barumku jsem v době svých narozenin jela vždy jako divák a dala si tak sama sobě krásný dárek. Tak uvidíme, zda bude letos dárek i adrenalinový.“
Vzkaz fanouškům…
„Chtěla bych jim vzkázat, že nic není nemožné. A taky nikdy není pozdě splnit si svůj sen. Ostatně, já jsem toho důkazem.“