Petr Suchánek jun.: V rally jsem začínal s víčky od majonézy

Rally Vsetín (CZE) | foto: Jakub Daniel Machálek, RallyZone.cz

Třiadvacetiletý pilot se spolujezdcem Vítem Pinďákem a vozem Peugeot 206 se na tratích jednodenních závodu pohybovali druhou sezonu. V té loňské obsadili konečné druhé místo ve třídě 18. Pro posádku je to vylepšení o jednu příčku oproti premiérové sezoně v roce 2020. Pojďme si mladého jezdce představit…

Můžeš se krátce představit?

„Ahoj, jsem Petr Suchánek, bydlím v Luhačovicích a mám 23 let. Závodím s Peugeotem 206 1,6 16V XS. Jsem obyčejný kluk, který od mala stával za páskou, snílek a blázen, který od jedenácti seděl v lavici na gymplu a vysoké škole, stejně se na všechno vykašlal, šel makat a pak se šel vyučit automechanikem, abych svému autu víc rozuměl, až jednou budu závodit. Jsem minimálně 100x mistrem světa v rally, i když na Playstationu a pako, který po baráku jako malý lítal s víčkem od majonézy a předstíral, že je Solberg, Gronholm, Burns, Makinen a všichni ostatní.”

Jaká byla tvá cesta k rally závodům?

„Je to můj celoživotní sen, původně směřován ke Stopě Valašské zimy, ale přesměrován do rallysprintů. Na závody mě bral tatínek a strýcové, od malička jsem s tatínkem závody sledoval a hltal je. Doteď si pamatuji, že sedím jako malý (měl jsem 2 a čtvrt roku) prcek v Escortu pana Chovance u něho na dílně. Pamatuji si ty věnce co tam měl, i oktávku, která stála před tím Escortem. Když jsem měl 9, tatínek mě poprvé vzal na letiště, že mě jde učit řídit. Tato sranda netrvala dlouho, protože doletěla halda aut a jeden kamion. Bylo to před Barumkou a já už v devíti letech dělal s favoritem předjezdce Giandomenicu Bassovi (smích). Po maturitě jsem moc chtěl konečně začít jezdit a koupit si svoje první auto. Můj cíl byla Stopa (Ve stopě Valašské zimy), ale ještě než se to povedlo, tak jsem si všiml, že je nějaká soutěž, která se jmenovala Autoklub Peugeot Czech Rally Talent 2018. Začal jsem si študovat informace a řekl si, že to zkusím. Měl jsem z toho nervy, nikdo se mi neozval a já moc chtěl. Když jsem to jistým způsobem vzdal a přenesl se přes to, tak přišla zpráva, že mám dojet do Hradce Králové. Tak jsem tam přijel já, můj tatínek, ségra a můj kamarád. Dopadlo to katastrofálně. Poprvé v životě jsem měl helmu na hlavě, jel jsem jako první a v nervech jsem vynechal půlku tratě, dalších pár jezdců pak jelo moji stopu a vynechali ji také (smích). Přišel pohovor, zkouška z angličtiny a z mechaničiny. Zeptali se mě, jak funguje spojka. Řekl jsem, že musíme vyšlápnout spojku a zařadit a pustit ji. Neměl jsem představu jak to vevnitř funguje. Pak za mnou přišel pan Kalista a začal se se mnou bavit. Řekl mi, že z pohledu řízení to nebylo špatné, ale že nevím lautr nic o autech. Řekl mi: Kup si nějakého pincka, nebo nějaké staré auto, rozeber ho do šroubku a slož ho. Ať to auto pochopíš. A tak jsem si koupil žigula.“

Absolvoval jsi nějaké např. amatérské soutěže, než jsi vstoupil do sprintového šampionátu?

„Ano, samotné ježdění u mě začalo, když jsem si v létě 2018 koupil Pegyho. Za 22 000 od překupníka z Mostu, který ho koupil od turků v Německu. Čtyři dny na to se jel slalom v Halenkovicích a já odstoupil při posledním průjezdu z prvního místa na prasklý chladič.

Potom jsem si autíčko dal vyklepat (bylo ťuklé na bok), stříknout, koupil pěkné kola, křidélko a jezdil s ním do práce, na výlety s přítelkyní a následně do školy. Pak jsem jel ještě 1. Vsetínský autoslalom, kde se mi podařilo vyhrát ve třídě, protože v ní nikdo jiný nejel (smích).

V roce 2019 jsme před Rallysprintem Kopná poprosili Radima Drgu (Drgis Racing), jestli by nebyl ochotný nám pomoct s přípravou auta na rám a pak ho složit zpátky. Byl v časovém presu, chystalo se na Kopnou a on na to kývl. A tak jsme k Drgisovi odvezli auto (dojel jsem na dílnu přímo ze školy) a začalo se makat. Auto bylo hotové chvilku před Barumkou a my jeli na slalom do Vyškova si poprvé vyzkoušet, jak se jezdí v autě s rámem a na závodních gumách. Přišla Barumka a týden na to jsme jeli na I. Rally Kroměříž. Byla to moje první rally a vedle mě si sedla Zuzka Plšková. Zuzka mě naučila všechno ohledně rozpisu a i všechny lidi, kteří se mnou kdy něco jeli, si vzala pod palec. Je to super holka, se smyslem pro humor, pro detail a její zkušenosti a rady dali hodně mně i Víťovi, který se mnou teď druhou sezónou jezdí. Nějak jsme ten Kroměříž zvládli a já byl nejšťastnější kluk na světě, že jsem dojel první rally. Ještě k tomu na blátě, v dešti a nebyl jsem poslední. Pak jsme chtěli jet Rally Vsetín, ale bohužel se nám po testu s Terkou Šebákovou něco podělalo na autě a my se dostali do hodin. Chybělo málo a byl by konec nejen s autem. Vsetín jsme tak odpískali, Terka nakonec jela s Marťou Minaříkem, Zuzka si bohužel zlomila ruku. Měli jsme strach už dlouhou dobu předtím, že nedojede ani Marťa, ani já a tak se nakonec stalo. Měli jsme zkrátka špatný pocit. Marťa tehda odstoupil na poslední RZ a boj, který sváděl s Peťou Danielem tehda Peťa vyhrál. Pak přišla naše první Mikulášská ve Slušovicích. Tu jsem jel s bývalým spolužákem, s Dušízem Mňačkem. Byla to sranda, úžasná atmosféra a zkušenosti také.“

Tvého otce také najdeme ve výsledkových databází. Jak se mu dařilo?

„Můj tatínek je střelec. Odjel jednu Kopřivnici na minulé Vánoce a já měl tu čest jet s ním. Je to bývalý řidič kamionu a když má náladu, s autem se nějak nemazlí. Z mých malých zkušeností, které jsem nabral, tak nejede rozumně, ale až se do toho dostane, nebude vůbec pomalý, naopak! On prostě cítí touhu to tam poslat "na Emila", stejně jako já. Ale jestli se chci někdy někam dostat, nemůžu si "Emila" dovolit. Nemám na "Emila" ani ruce. Tatínek mi řekl, že pokud nezačne závodit do šedesáti let, už se na to vykašle. Takže si musím švihnout a začít makat, aby jezdil.“

Máš za sebou tři sezony v rally, jak je hodnotíš?

„V dubnu 2019 jsem ještě s mojim autem jezdil do školy, v srpnu z něho bylo závodní auto. Všechno to uteklo šíleně rychle a bylo to hodně finančně, psychicky i fyzicky náročné. I když vím, jak to auto má zvenku vypadat, jak má jet, přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, s nulovým zázemím. Byl jsem s tatínkem postavený před hotovou věc a teď se s tím Suchánku poper. Za to jsme ale strašně rádi, byla a je to obrovská škola. Sezóna 2020 byla na naučení, vyzkoušet, zjišťovat, jezdit. Minulou sezónu jsme měli stejně jako tu předešlou pořád na naučení. Doteď jsem studoval, takže veškeré brigády a všechny přivýdělky padly do závodů. I tak bych to bez tatínka a jeho nekonečných přesčasů a pomoci celé mojí rodiny nikdy nezvládl. Někdy jo, ale roky v rally strašně letí a jestli se někdy chci někam výš dostat, musím od příští sezóny hodně makat.“

Který závod je pro tebe prozatím nejlepší?

„Všechny, které jsem jel, byly krásné. Nejvíc se mi líbí Vyškov a Mikulášská. Ze Vsetína jsem měl obrovský respekt, ale myslím, že jsem objevil to jeho kouzlo, Kopnou mám za barákem a přímo RZ Kopná je nádherná. V lese směrem na Všeminu se mi to šíleně líbí. RZ Jívová na Rally Morava je taky nádherná, Fulnek byl tento rok rychlejšího charakteru, ale moc se mi líbil také. Nejkrásnější RZ, kterou jsem jel je podle mě Ivanovická brána z roku 2020.“

Na který bys naopak nejradši zapomenul?

„Asi loňský závod Rally Morava a Vsetín. Na Moravě jsme i přes nachystané auto měli z ničeho nic úplně rozhozenou geometrii ještě před startem. Druhou a pátou RZ jsem se snažil jak jsem mohl, ale ve třídě jsme se propadali. Na 4. RZ, na normální okresce, kde se dá letět, jsem zapomněl, jak se má řídit a před poslední RZ Jívová jsme byli poslední ve třídě. Naštval jsem se a šel do toho. Nakonec to klaplo. Na Rally Vsetín jsem se při prvním průjezdu Hošťálkové cítil strašně. Před Vsetínem jsme měli test společně s Ondrou Studénkou, Ráďou Drgou a Tomem Rumanem, který jsme využili na nastavení podvozku. Měl jsem z něj super pocit. Než přišla Hošťálková. Nejel jsem na plný plyn, nevěděl jsem, jak a kde brzdit, v některých místech jsem špatně odhadl rozpis. Jenže v cíli se nám nekouřilo od brzd a čas byl daleko nad moje očekávání. Došlo mi, že se auto šíleným způsobem posunulo kupředu. Ano, cítil jsem se, že jedu strašně pomalu, ale v reálu jsme možná byli daleko rychlejší. Díky zrušené RZ, haváriím a dlouhému čekání jsme se do poslední RZ drželi před panem Malaníkem, i když trochu neférově právě kvůli zmíněným haváriím a přiděleným časům. Ano, poprvé jsme mohli dosáhnout na 2. místo ve třídě, ale bodově by to nic neznamenalo ani pro nás, ani pro něj. Pan Malaník byl mistr a my věděli, že pokud dojedeme do cíle na tom a tom místě, tak pan Čepela bude za náma. Když k tomu přičtu naše umírající brzdy, nebylo co řešit. Splnil se sen můj i mého tatínka o "titulu" a my si z této sezóny odvezli 2. místo ve třídě.

Jo a Mikulášská? No tak na tu bych nejradši fakt zapomněl. Byl to boj do poslední minuty, abychom stihli auto dovézt před startem. Bohužel se nám to nepodařilo. Až teď jsme zjistili, co s autem je. V březnu by měl Pegy jet.“

Čeho bys chtěl v rally dosáhnout? Máš nějaké vysněné auto, které bys chtěl řídit?

„Vysněné auto je Audi R4. Předtím by mohla být Fiesta Rally3 a 208 Rally4 nebo R2. Létám teď v oblacích, ale nohama na zemi, jak říká můj tatínek. (smích). Můj cíl na novou sezónu je jet Barumku. Co bude dál, nebo předtím ještě nevím, i když vím, kde chci závodit. Paradoxně se můj sen v rally netýká jen mě. Přistupuju k tomu asi trošku jinak, než je zdrávo od závodníka slyšet. Ano, chtěl bych si někdy odjet Monte Carlo a Finsko, chtěl bych vyzkoušet nadupanou čtyřkolku, chtěl bych vyhrát dvoukolky. Ale v srdíčku mi bijou jiné sny a na těch se snažím pracovat, byť se týkají rally. Ano, v autě musí srdíčko s mozkem spolupracovat, ale mimo auto se řídím srdcem.“

Poděkování, vzkaz fanouškům…

„Hlavně chci poděkovat mojí rodině, Fukata a Včelka právě symbolizuje moji rodinu. Dále klukům, kteří na mě čekají v servise, mé přítelkyni, že nebrečí protože zrovna někde létám a pomáhá mi. Všem fanouškům, známým, jmenovitě to všechno nejde... Koho ale chci uvést je Lukáš a Vojtěch Mudrákovi, kteří pomohli mému tatínkovi popravit geometrii na Rally Morava. Klukům z Wallachian Ultras a hlavně Arnymu, který nás vždycky přivítá s otevřenou náručí, mechanikům, kteří třeba nechtějí být jmenovaní, ale doslova si rvou od huby, aby nám pomohli. Pinďovi, pro neznalé, mému navigátorovi Víťovi Pinďákovi, ze kterého je čerstvý tatínek a i tak přes své peripetie chce jet dál. Všem, kteří se na nás jezdí dívat, zajímají se, pomáhají nám a jen tak napíšou, nebo zavolají, jestli nedáme kafe. A děkuji i těm, kteří k nám nebyli a nejsou zrovna milí. A taky Zuzce Plškové za to, že mě naučila všechno co mohla o rozpisu, časovkách a že si vedle mě sedla do auta, když jsem o tom ještě nic nevěděl. Také bych chtěl poděkovat panu Malaníkovi a jeho týmu za to, že na mě s Víťou čekali v UP po rally Vsetín, aby nám pogratulovali k umístění, popovídali si s námi a popřáli krásnou další sezónu a další závody. Bylo to pro nás gesto jako od mistra světa, kterého si moc vážíme. A také bych chtěl poděkovat Ianu Kettleymu, který se k nám nachomítl úplnou náhodou, ale šíleným způsobem nám pomáhá v přípravě auta, dává nám zázemí a pomáhá nám, jak může. Pokud budete chtít, Ian je otevřený každému motoristickému sportu a je to pro něj obrovská vášeň a relax. Nebojte se s ním přes nás spojit.“

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 0 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy