Můžeš se krátce představit?
„Všichni mne znají pod přezdívkou Malinkej, ale jinak jsem Tomáš Šmíd. Narodil jsem se v Příbrami, kde se narodilo nebo žilo spousta slavných závodníků a já měl tu možnost se od nich částečně učit, půjčovat si věci v začátcích nebo koukat na onboardy, které tehdy ještě na internetu nebyly. Dnes se přes 15 let mimo závodění věnuji reklamě, kde vytvářím návrhy, slogany a různé věci. Navíc hodně polepuji závodní auta, motám se tak nějak kolem reklamy a závodů. To je spojení, které mi nabízí seberealizaci a i výdělek na život. Neumím dělat to co nechci, a tak to nedělám. Občas je těžké se mnou dělat, ale když mě člověk pochopí, tak je sranda a jde to samo (smích).“
Jaká byla tvá cesta k automobilovým závodům?
„Když to vezmu úplně od začátku, tak si pamatuji, jak jsem s tátou jezdil na závody. On se pohyboval kolem týmu Milana Doláka a spol. a já jsem vyžadoval, aby mě bral s sebou. Ty auta se mi od mala moc líbily, hrávali jsme si s kamarády na závodníky. Snil jsem o tom, jak si jednou zapnu pásy a nandám helmu. Díky tomu, že jsem tenkrát pomohl s polepy aut, myslím v roce 2008, jsem mohl jet svůj první závod za volantem - amatéry u Milana Blahouta. Dovezl jsem si první pohár a byl jsem tak moc nadšený, že mi to asi zůstalo dodnes. Pak jsem ale na pozici za volantem neměl peníze a zase se tak různě sešly věci. Svůj první závod jako spolujezdec jsem odjel náhodou v roce 2009 a v té nejvyšší třídě. To se kdysi jezdili „Erzetky“, něco jako dnešní ČMPR. Byl jsem součástí jednoho teamu, kde nájemce ve čtvrtek večer odřekl závod a já stál v pátek ráno na startu seznamovacích jízd se čtverečkovaným blokem (nesnáším ho), trénovali jsem dodávkou a závodili se Subaru Impreza s číslem 6. Dojeli jsme dobře, jezdec řekl že dobrý čtení, mě to bavilo a tak nějak mi to zůstalo. Pak jsem trochu cestoval a mlátila se mnou puberta, nebyl jsem moc v Čechách, ale od roku 2014, kdy jsem zase vlastně náhodou začal jezdit s Jirkou Zahrádkou, mě to chytlo a řekl jsem si, že to chci dělat co nejlíp a jít co nejdál to půjde. A tak jdu (smích). Je pravda, že jsem si na začátku myslel, že budu mít jednoho jezdce a s tím pojedeme maximum, nikdy jsem nechtěl migrovat mezi jezdci. Ale to je přesně to, co se mi neděje. Je to úplně naopak a tak vlastně jdu svojí cestou, snažím se být co nejlepší pro jezdce co mě chtějí do auta a dělám pro ně závodní služby. Záměr to na začátku rozhodně nebyl, ale to je život a mne to moc baví. Cestování mezi jezdci mě naučilo se umět přizpůsobit, poradit si. Pokaždé je všechno jinak, a to mi dalo hrozně zkušeností co a jak dělat.“
Pohyboval ses i v rallycrosu, jaká byla tvá cesta v tomto odvětví?
„Jezdil jsem rallycross fotit a natáčet. Pak jsem to chtěl zkusit, postavila se Felda. Byla to pro mě (v době kdy už jsem dělal navigátora v rally) cesta, jak se dostat levně k volantu, protože mě to za něj pořád táhne. Jezdil jsem amatéry a chtěl jsem zkusit republiku, podařilo se našetřit na auto v nejslabší třídě a jelo se. Hned na prvním závodě jsem si štípnul 11. obratel a vezli mě vrtulníkem do nemocnice. Pak jsem za 3 měsíce rehabilitačního domácího násilí na mé osobě startoval znovu na dalším závodě v Sedlčanech, i když mi doktor na Slovensku řekl, že nebudu půl roku chodit. Dojel jsem třetí a zážitek to byl opravdu velký. Týden potom se jela Bohemia rally, kde jsem jel jako spolujezdce a kde mi jezdci z rally gratulovali a přitakávali, že jsem těžký magor (smích). Pak docházeli postupně peníze a já to spíš půjčoval, než sám závodil. Nakonec jsem se jel svézt na jeden závod do Sosnové, kde jsem přehnal nájezd do jokeru a docela nepěkně to zahodil přes motor. Auto na kaši, a to bylo to, co odstartovalo můj konec.“
Nyní dáváš přednost rally? Proč a jaké bylo rozhodování?
„Rozhodování v podstatě nebylo, jednoho dne došly peníze a přibyly problémy v životě a bylo po rallycrossu. Snažil jsem se to skloubit, jak se dalo, krom jedno - dvou závodů ročně, co se kryly to i vycházelo, ale byl jsem pořád někde na závodech. Třeba 25 až 27 víkendů v roce, a to mě moc bavilo. Dneska jezdím rally co se dá, protože to miluji a bez toho nemůžu asi být, ale jakmile se něco v rallycrossu podaří, tak zase vyrazím.“
Na svém kontě máš i několik havárii, která pro tebe byla nejhorší?
„Jo, za těch pár let jich bylo několik. Někdy dopadly v pohodě, někdy to i bolelo. Je potřeba si ale říct, že čím více jezdíš a čím více vlastně měníš jezdce, tím je ta šance na crash větší. Je jasné, že když pojedeš 6 závodů za rok, tak nemůžeš 7x nabourat. Ale když jich pojedeš 18, tak je ta šance větší. Největší havárie byla asi s Kubou Nipčou na Bohemii 2017, tam jsem si regulérně myslel, že umřu když jsem koukal bočním oknem na betonový sloup. Naštěstí auto ale zakoplo, převrátilo se, vzalo sloup zadkem a prostor pro posádku zůstal celý, jako jediný. Paradoxně nám nebylo nic, ale ten pocit byl opravdu hnusný. To už nepotřebuju znovu zažít. Nicméně mě to neodradilo, ale spíš jakoby otupilo. Dneska na takové nehody koukám bez emocí, nic to se mnou nedělá, jako kdyby se nic nestalo. Špatné taky bylo, když jsem si prasknul ten obratel na Slovensku při rallycrossu, to bylo nejhorší zranění, auto na tom bylo v pořádku - krom prasklých tlumičů. Je pravda, že některé nehody mě donutily přemýšlet kam a proč lézt, ale zároveň jsem si z nich vždy snažil vzít nějakou zkušenost, když už to tak dopadlo a nedá se nic dělat.“
Který závod považuješ za svůj TOP? Výsledkové nebo i pocitově…
„Asi to mám trochu jinak, protože mě při téhle otázce naskakuje tisíc věcí z desítek závodů, které byly super, ale i se směju nad tím, co se nepovedlo. Dobré bylo, když jsme vedli nebo se pohybovali na bedně při Bohemce a Barumce ve dvoukolkách s Honzou Talašem, ale vždycky jsme odstoupili kvůli technické závadě. Každou etapu, což mě štvalo dost. Výborné bylo taky ježdění v zahraničí, první závody v Německu a Polsku s Jirkou Zahrádkou, ale opět výsledek ne takový, pro jaký jsme přijeli. Perfektní bylo Subaru, ve které jsem jel první závod a pak rok 2015 se Štěpánem Zabloudilem. Subaru bylo strašně výkonné a my s ním vybojovali 3. místo v absolutním pořadí ČMPR 2015. Top jsou také některé úseky a erzety křížem krážem soutěžemi. Kudy člověk někdy jede a ta krajina okolo, to je něco nádherného, v tomhle jsem romantik. Když vás tam navíc proveze někdo, kdo fakt jede na hraně, tak zažívám to, proč to dělám, což se nedá opakovat ani nahradit. Největší zážitek ale asi je, když nám prostě vyjde erzeta nebo soutěž, když to vyjde a my se strašně dobře svezeme.“
Loňská Barunka byla pro tebe asi prozatím vrchol kariéry. Jaký byl závod v R5 po boku Honzy Talaše?
„Jakákoliv Barum Rally je super, já ten závod prostě miluji a vedle Honzy Talaše je to ještě lepší. Pro nás společně byl sen jet Barumku s R5 a když se to podařilo dát dohromady za 20 dní, dojet na super místě a celou soutěž si krásně závodnicky užít, tak to je prostě něco nepopsatelného. Pro nás jako pro posádku byl obrovský posun a motivace celý závod. Já osobně, ještě než jsme spolu prvně jeli, jsem byl fanoušek „Honzina“. Když jezdil s 2WD a udělal titul v roce 2018 například. On je sice o 8 let mladší, ale já si ho hrozně vážím jako jezdce a srdcaře tohoto sportu, protože co on dokáže nejen za volantem ale i jako mechanik… Takových lidí je málo a potřebujeme je tady. Navíc je to s ním v autě top sport a přesně to člověk chce. I kdybychom jeli na neckách s kolečkami, tak ty necky prostě pojedou 100% co umíme a bude nás to strašně bavit.“
Kam bys to chtěl v rally dotáhnout?
„Nedávno jsem nad tím přemýšlel, protože se mě na to někdo ptal a já mu řekl, že vlastně nevím. Ono je totiž asi potřeba rozlišit co je možné a co není. Samozřejmě chtěl bych být mistrem světa, ale jestli je to dneska vůbec možné, to si jistý nejsem. I když pro spolujezdce to někdy může být snadnější, něž pro jezdce, my ty jezdce totiž můžeme střídat. Nicméně se ani necítím na to, že bych měl ve světě co dělat. Když budu ale úplný realista, tak co bych si opravdu přál je, stát se mistrem republiky ve třídě ve velkém mistráku a nebo ve 2WD. To je co mě obchází i když jsem s několika mistry v autě seděl. Vicemistra ve třídě už se mi několikrát podařilo získat. Dokázali jsme s Václavem Hlavatým vyhrát ČMPR 2017 ve třídě H3, což bylo super. Ale mě chybí ten vavřín z velkých soutěží, který bych opravdu rád. To by mi asi k životu tak nějak stačilo, další level by byl samozřejmě republikový titul absolutně. Uvidíme, co se v následující letech podaří a co ne. To co si myslím, že by pro mě reálné bylo a byla by to pro mě obrovská motivace, je odjet aspoň jednu celou sezonu v ERC a s jezdcem co má na nejvyšší příčky. Ani nevím přesně proč, ale tohle by mě aktuálně lákalo. Možná bych prostě chtěl nasát ty zkušenosti, co se tam kolem trati válí.“
Jaké máš plány do nadcházející sezony?
„Když to vezmu „odzadu“ tak předpokládám, že se několikrát ve volném čase svezeme s Wenou Hlavatým ve 120S na pár podnicích ČMPR. To co je jisté jsou sprinty a ty pojedu kompletně celé s Martinem Mottlem v Opelu Corsa Rally4 od Brynda Racing a budeme se snažit útočit na ty nejvyšší příčky. S Martinem, ač se pár let známe a jsme dokonce původem z jedné vesnice, jsme se loni prvně svezli a od první erzety nám to strašně oběma vyhovuje. Navíc Martin má teď pěkně našlápnuto a dělá všechno naplno, takže očekávám sport na 100% a moc se těším. To co ale jisté není je velký mistrák. Mým hlavním cílem je sedět vedle Honzy Talaše v R5 a odjet celou sezonu. To je hlavní priorita. Pokud to nevyjde, budu volit nějaký náhradní plán, možná pokračovat s Michalem Havránkem, možná využiju nějakou další nabídku, nevím. Ale celkovým mým cílem je jet všechno co se u nás jede. Pokud by k tomu mělo přibýt třeba Slovensko nebo nějaké další starty jinde, bylo by to fajn. Rád bych jel opět co nejvíce závodů, jak jen to půjde.“
Poděkování, vzkaz fanouškům...
„Poděkování patří všem, co pro náš sport něco dělají. Nejen fanouškům, kteří dokážou udělat nádhernou kulisu, ale pořadatelům, traťákům, sponzorům, prostě úplně všem, co se toho zúčastní. Jeden bez druhého by jsme byli v ztraceni a nebylo by nic.“