Na tratích rychlostních zkoušek jsme tě nějakou dobu neviděli, proč ses odmlčel?
„Byl jsem nemocný. Po mém nechození k zubaři se mi udělal zánět a z něj vznikla otrava krve, která mi výrazně zkřížila plány. Při jedné z běžných prohlídek u lékaře mi vzali vzorek krve a doslova se při rozboru zděs. Okamžitě jsem musel nastoupit do nemocnice, kde mi tři týdny dávali v kapačkách antibiotika. Poté jsem byl chvilku doma a po další kontrole jsem zalehl ve špitále znovu, tentokráte na dva měsíce. Nakonec šel zub ven a s ním začaly i hodnoty krve jít do normálu. Bolest skoro žádná, jen ta krev… Užil jsem si tedy dostatečně a v životě by mne nenapadlo, co může způsobit zánět zubu.“
O tobě se ví, že se nemocnici vyhýbáš jako čert kříži…
„No to mi povídej. Barumku jsem prožil na lůžku a nemocnici jsem definitivně opustil v druhé polovině září. Tak dlouho jsem v nemocnici nikdy nebyl a doufám, že už ani nikdy nebudu. Za čtyřicet roků jsem nesnědl tolik prášků, jak za ty dva a půl měsíce. Rozhodně to nebyl zub moudrosti, ten jsem nikdy neměl (smích).“
Už jsi tedy dobrý? Znamená to, že Valaška 2022 je tvoje?
„Samozřejmě mne čekají ještě nějaké kontroly. A kdy že se jede? Začátek dubna?! Já se přiznám, že díky těm problémům jsem nějak ani nesledoval kalendář na letošní rok. Ale pokud bude mít někdo zájem, tak do toho jdu. Už se mi trochu třepou ruce a nohy, ale to je tím, že jsem dlouho v závodničce neseděl. Vždyť naposledy jsem jel s Jurou Hanákem Kopnou, a ta byla vloni na konci května. Připadám si jako žebrák, to je hrozné.“
Chybí ti rally?
„Jak sviňa… (smích) Teď jsem se díval, jak se jelo Monte Carlo a řeknu ti, to je jiná makačka. Jiné styly a hlavně, když půjdeš přes servis, tak tě přejede nějaká elektrika a ty ani nevíš, kdo to byl (smích).“
Pojďme do minulého století… Kde se zrodila myšlenka usednout do závodního auta?
„Já jsem začínal jako mechanik. V roce 1980 za mnou jednou přišel kamarád Lubomír Štauder z tehdejšího VÚGPT Gottwaldov, zda bych mu nechtěl pomoct. Dílna byla na zlínských Loukách a dva roky jsem s nimi takto blbnul. Pak v roce 1992 jsem se při Rally Vamberk posadil za volant žigulíka. Auto jsem měl půjčené potají, aby o tom šéfové týmu nevěděli. Tehdy to byla oblastní soutěž a pamatuji si, že bylo hodně mokro. Po pěti zkouškách jsem byl na tom dobře v A-1600, ale přišel úsek v lese, kde byla vytahána spousta bláta. Já sežral jednu pravou zatáčku a už jsem se koulel do lesa. Auto zůstalo ležet na boku a kamarád měl zadělané na průšvih. Tím pro mne pozice za volantem byla uzavřena. Pak jsem ještě chvíli dělal mechanika a s Lubošem jsem jel Valašskou zimu 1983. V tom roce za mnou přišel Miloš Polášků z „výzkumáku“, zda bych s ním nejel jako spolujezdec Vsetín (Valašská rally). O tom, jak se píše rozpis a čte, jsem již něco věděl, neboť jsem s posádkami jezdil při trénincích vzadu, tak jsem souhlasil. V tom trapu, co Miloš letěl, jsem mu ještě radil, jak lépe najet zatáčky a podobné věci. Nakonec jsme Valašskou rally vyhráli absolutně, což byla pro mne pecka. Tam byly ty první mé starty na místě spolujezdce a od té doby je pravá sedačka ta moje.“
Zpátky za volant tě to už netáhlo?
„Samozřejmě, že mne to táhlo. Člověk by si ale měl uvědomit, na co má a co si může dovolit. Já si dovolil znovu usednout za volant, tentokráte do Citroënu C2 R2 Max a za diktátu Petry Mynářové jsem se vydal na erzety Mikuláš rally 2009. Tady jsme odjeli polovinu závodu a z dalšího působení nás vyřadila porucha elektroniky. I to málo stačilo, abych se pěkně svezl. Další starty neplánuji…“
Jsi více jak čtyřicet let v rally… To je šílená droga…
„Když to zjednoduším, tak rally je moje druhá rodina. Nedávno mi někdo připomněl, kolik mám startů. Tady bych to rád zakulatil na 400. Nyní tam je cca o třicet méně, tak nevím, zda se mi to podaří splnit. Pokud opět přijdou opatření, která omezí závody, tak zůstane můj plán nesplněný. Ale i tak si myslím, že pokud mne bude chtít někdo v budoucnu překonat, tak jsem mu nastavil laťku hezky vysoko (smích). Zatím je přede mnou kamarád Hynek Středa, ale on už bohužel žádný další start nepřidá.“
Jaký je recept na „dlouhověkost“ v rally?
„V každém případě musíš mít pro daný sport zapálení, chuť to dělat a sportem se bavit. Já bych to tak trošku přirovnal ke kuřákům a cigaretám. Oni mají drogu tabák, já rally. Pomalu ale jistě ji pořád potahuji do sebe. Dříve patřil mezi mé koníčky ještě fotbal, ale od doby, co mi začali odbíhat mladí kluci, tak zůstaly hlavně ty závody.“
Jak se cítíš mezi těmi mladými dravci?
„No, jak se cítím, velmi dobře. Pořád je si o čem povídat, jsme jedna velká rodina. To je to, co jsem říkal o těch „kuřácích“. Baví mne, když si sednu k někomu rychlému a ten s tím hezky letí. Ale taky se stává, že jsem často naštvaný, že zaostáváme. Ti nejrychlejší už mají své stálé spolujezdce… Ale jednou bych se rád svezl s nějakým tím šílencem. Nemuselo by to být ani dlouhé, ale aby mi ukázal, jak umí krásně zametat auto ve velké rychlosti.“
Nahráváš na otázku… Kdo je takový šílenec?
„Jeden takový už byl (smích). To byl ten šílený pekař… S ním jsem jednou jel, a i když to byla pouze 208 R2, tak měl auto krásně v rukách. Tam jde vidět, že zdědil geny po tátovi a k tomu navíc přidává i něco ze sebe. Adam mne vytáhl vloni zimě na sníh a na hřeby. Já jel poprvé s pneumatikami s hřeby a to mi spadla brada ještě níž, jak „Bříza“ myšáka ovládal. Určitě letos rychle poletí a já se na něj moc těším.“
Jak vzpomínáš na své začátky?
„Tehdy to byla jasná doba škodovek a žigulíků, které doplňovaly trabanty. Já začínal na sovětských vozech a postupně šel přes různé typy škodovek. Na tu dobu se jelo samozřejmě rychle, ale pokud by se to srovnalo se současnými auty, tak bychom pochopitelně propadli. Závodů bylo za rok strašně moc, tréninky nebyly omezené na počet průjezdů, a tak se lítalo o sto šest. Do zahraničí se tenkrát moc nejezdilo, takže „náš“ svět začínal na Slovensku a až později se přidaly další státy jako Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Slovinsko a další. Větší svět byl pro mne závod v Turecku a na jihu Švédska, což bylo chvilku po revoluci se škodovkou.“
Dá se nějak porovnat rozpis a práce spolujezdce za těch čtyřicet let?
„Dříve byl rozpis jednodušší v tom, že tam nebyly doplňující údaje jako třeba malé nebo velké brzdy. Tehdy auta nebyla tak rychlá a i rychlostní zkoušky nebyly „letecké“. Dříve se jednodušeji hledaly erzety, kdežto nyní je problém najít cokoli nového. Shrnul bych to, že dříve bývalo závodění zábavnější, zkoušky různě zamotané a i atmosféra mezi jednotlivými posádkami byla pohodovější. Rozpisy byly většinou desítkové a bylo jen na jezdci, jaké si tam nechal napsat poznámky. Pak už jen záleželo, jak rychle přiletěl do zatáčky. Občas se stalo, že při tréninku jsem vyhodnotil zatáčku jinak než jezdec a při závodě jsem mu přečetl svou verzi. Byla pak radost vidět onoho jezdce, jak byl spokojený, že si to dobře nadiktoval (smích). Největší rozdíl u spolujezdců je v tom, že nyní mají předem daný servis. Dříve to byly závody posádek na RZ a mechaniků na přejezdech. Spolujezdec musel vymyslet plán, kde se posádka potká se servisem a navíc to skloubit i časově, což býval docela oříšek. Ale pořád to byla zábava.“
Vyzkouším tvou paměť… Víš, kolika jezdcům jsi četl rozpis?
„Někde jsem to kdysi počítal…“ (dlouhé přemýšlení)
Ty to máš ideální, když nemůžeš spát, tak začneš počítat jezdce…
(smích) „Tak to bych určitě nedal. Zkusím na to jít matematicky – za rok byli dva maximálně tři jezdci, a když to vynásobím roky závodění… No takových asi třicet…?“
Podle databáze na ewrc.cz jich je 48. S kterým se ti nejlépe jezdilo?
„Tady musím hodně vyzdvihnout Mirka Jakeše. S Mitsubishi jsem s nikým nejel tak rychle, jak mi to předváděl on a s ním se mi to moc líbilo. Je to nedávná historie a spolu jsme odjeli několik velice kvalitních soutěží.“
Byl někdo naopak rebel? Musel jsi zvyšovat hlas nebo jsi je trestal jinak?
(dlouhé přemýšlení) „Občas se vyskytl nějaký jezdec, který šel svou vlastní cestou a nechtěl si nechat poradit. A když jsem pak viděl, že do zatáčky letí o zub výš, tak jsem musel i zakřičet. Jistě byl moment, kdy jsem měl sto chutí toho vedle něčím pořádně praštit (smích), ale do takových extrémů jsem nešel. Vždy jsem jen zvyšoval hlas. Ostatně intonace hlasu je pro spolujezdce velmi důležitá. Podle ní pozná jezdec, zda jde za hranu nebo naopak může přidat. To je podle mne základ správného spolujezdce, aby přečetl rozpis a bez zbytečných dalších slov jezdce vedl. Když poslouchám na videu některé diktáty v monotónním stylu, pak si říkám, co ta posádka z toho má?“
V záplavě mužů vyčnívá jedna žena… Proč jen jedna?
„Asi to bude tím, že se jich víc se mnou neodvážilo jet (smích). To byla tehdy práce Jaromíra Tomaštíka, který mne dal dohromady s Olinou. Lounová odjela předtím pár závodů, ale vedle sebe měla zatím méně zkušenou spolujezdkyni. Proto jsem jí při seznamovačkách v Pačejově vysvětloval, jak vlastně rozpis funguje. První kolo zkoušek jela po svém, ale ve druhém už zněly v autě stále častěji výrazy jako „podrž to, přidej a drž“. Samozřejmě, že najednou si sama sobě dávala a největší „obklad“, co si dala, bylo na poslední zkoušce padesát vteřin. Sama byla překvapena, jak moc se dalo zrychlit. Jezdec musí věřit rozpisu a spolujezdci.“
Když to otočím na techniku, ve kterém autě ses cítil nejlépe a které ti naopak přineslo zklamání?
„Velice se mi líbilo svezení ve WRC s Jarkem Tomaštíkem, kdy i vsetínský jezdec předváděl pěkný sport. A zařadil bych tady i již vzpomínané závodění s Mirkem Jakešem. Po Mitsubishi ale přišel přestup do v té době revoluční techniky Citroënu DS3 R5. První závody byly super, ale pak to byla podle mne jedna velká minela a pro mne i Mirka ztracené dva roky. Myslím si, že kdyby měl Mirek v tu dobu kvalitní auto, mohl být někde jinde. Mezi ty horší bych pak zařadil i vůz z mých začátků, Škodu 120 LS s Lubomírem Březíkem, protože to auto nejelo, ani když jsme ho oba prosili, aby přidalo. Moc se mi nelíbilo Clio, ale to je věc úhlu pohledu. Jinak mne vždy posadili do normálního auta (smích).“
Kterého výsledku si nejvíce ceníš? Jistě máš doma spousty pohárů…
„No těch doma je… (smích) Kdybych někdy vyfotil „stěnu slávy“, tak by někteří ani nechápali. Samozřejmě největší „radost“ má z pohárů manželka, která utírá kolem nich prach. Nejvíc bych dal asi svezení s Mirkem Jakešem ve Švýcarsku s Citroënem. Na du Valais byly nádherné rychlostní zkoušky vedené horskými úbočími do kopců. Tam to bylo pěkné svezení, byť jsme to nedotáhli až na cílovou rampu. Hodně mne bavívaly i rakouské soutěže, kde se měnil povrch.“
Opakem úspěchů byly havárie, která tě nejvíce bolela?
„Jedna velká byla v roce 1999, kdy jsme s Dušanem Kouřilem zaparkovali kit carovou Felicii do lesa a ona začal hořet. Tehdy to odnesly ve Vyškově konečky prstů, ale horší byla ta poslední. Ani pořádně nevím, jak k ní přišlo, neboť mne probouzeli až v Ostravě. Ono jak se lámou kosti a žebra, tak je to špatné. Nejhorší je, když je havárie, která přijde bez varování. Samozřejmě byl jsem často od modřin, ale oklepal jsem se a sedal do auta znovu. V tu chvíli jsem často slyšel otázku – ty do toho jdeš znovu? Ano jdu, to je ten „spolek kuřáků“. Oni mají svou drogu, já mám svou.“
Nedá mi, abych se nezeptal na jednu otázku ještě jednou… Je někdo, s kým by ses rád svezl?
„Jedna věc je chtít a druhá uskutečnit…“
Právě proto se k této otázce znovu vracím. Třeba si to ten dotyčný přečte a zvedne telefon a řekne „Dědku, pojď…“
(smích) „Jo takhle. Kam všude to chceš dávat? Doufám, že ne daleko (smích). Je pravdou, že jsem nad tím přemýšlel… (náznak přemýšlení) Rád bych se svezl s Jankem, jak to tam protahuje, to je prostě něco. Ale „Kopejda“ má svého spolujezdce, ale za hřích by to vážně stálo.“
Co na tvé „postižení“ říkají doma?
„Tím postižením myslíš „spolek kuřáků“? Nic. Manželku jsem poznal, když jsem dělal do rally a řekl jsem, že tento sport budu dělat i nadále. Takže jí nezbylo nic jiného, než si zvyknout a neprotestovat. Vždy jen remcá u utírání prachu z pohárů, neboť to má opravdu hodně práce. Naštěstí jich už domů moc nevozím a ona si určitě v duchu říká, hlavně ať už nevozím další. Ale zrovna poslední jsem přivezl v roce 2020, tak si říkám – to bude doma řečí… Tak jsem jeden nechal v garáži a druhý je na zdi slávy (smích). Mám dva syny, kdy jeden se věnuje aktivně rally a samozřejmě jsem na oba hrdý. Petra jsem brával už jako malého kluka na závody, kdy pomáhal mechanikům a později přeskočil na sedadlo spolujezdce. Druhého syna rally nechytla, ale jsou zdraví, a to je pro mne nejdůležitější.“
Nedá moc práce zjistit, jak jsi přišel k přezdívce… Jak ji snášíš?
„To bylo hodně brzo a já ani vlastně nevím, z které huby to vypadlo (smích). Mám dojem, že v tom má prsty Bill Latif… A to mi v tom případě u věku ještě svítila jasná trojka. (Dědku, stárneš, dal jsem si tu práci a pídil a … Petr Poulík se přiznal bez mučení a tobě už za dveřmi zvonila padesátka) Bral jsem to tak, že každý má svou přezdívku a neměl jsem s tím žádný problém. Byl jsem v té správné partě lidí „kuřáků“.“
Co se musí stát, abys řekl „mám rally plné zuby“?
„Ta doba se asi patrně blíží. Mohou za to totiž ty elektriky. Vůbec se mi to nelíbí. Už to není o nějakém kvaltování a rachotu.“