Jak myšlenka účasti na evropské Sanremo Rally Storico vůbec vznikla?
Radek Touš (RT): „Bylo to na jaře při večírku na vyhlášení výsledků Historic Vltava Rallye, kde obvykle přicházejí samé zajímavé nápady. Nicméně stále to pro nás byla jenom těžko představitelná vize. Koukali jsme pak na legendární videa, kde na tratích Rallye Sanremo před pětadvaceti lety jezdil Colin McRae, ale pořád jsme si úplně nemysleli, že je pro nás start na této vzdálené a neznámé soutěži reálný. Rozhodujícím bodem bylo to, když nám velkou pomocnou ruku podal Olda Kovařík, díky kterému se naplánoval jeden společný spojený servis, tvořený našimi nejlepšími kamarády. Nastal tedy kolotoč shánění informací, financí a zázemí k tomu, abychom mohli do Itálie vyrazit. Časem začalo být zřejmé, že je všechno podstatné vyřešeno a že tedy už „není zbytí“ a do Sanrema skutečně pojedeme.“
S jakými představami jste do Sanrema odjížděli a jaká byla realita?
Lukáš Hronek (LH): „Když jsme objížděli přes Alpy Innsbruck, abychom nemuseli platit za dálnici, a podle toho, co jsme nakoukali z fotek a on-boardů, tak jsme si mysleli, že takhle nějak to bude vypadat i v Sanremu. Ale na místě se ukázalo, že je to ještě úplně o něčem jiném a o hodně drsnějším. Před prvním dnem najíždění jsem se bál, jestli vůbec někam trefíme. Křižovatky a kruhové objezdy tu mají zcela nestandardní tvary, navíc kruhové objezdy fungují jenom jako nekoordinované shromaždiště aut, která všechna troubí, a nikam se moc neposouvají. Naštěstí itineráře byly výborně zpracované a RZ na sebe těsně navazují, často na jedné silnici, takže s navigací nakonec žádný problém nebyl. I časově byly seznamovací hezky připravené, dali jsme sice jenom dva průjezdy, ale myslím, že nám to bohatě stačilo. Šlo o tratě, které se tu jezdily při mistrovství světa někdy kolem roku 2001, akorát byla třeba jedna tehdejší RZ rozdělena do dvou kratších. A v neděli odpoledne byly dvě dopolední RZ spojeny v jednu dlouhou těžkou. Při tréninku nás už první vložka velmi překvapila, vůbec jsme nedokázali představit, do čeho jdeme. Troufnu si říci, že při jediné delší RZ na Sanremu jsem popsal tolik stránek rozpisu, kolik popíšu za celou soutěž českého mistráku. Vzdálenosti mezi zatáčkami tu prakticky neexistují, museli jsme je úplně vypustit, aby rozpis seděl.“
Radku, jak vypadají místní podmínky a jak se zde trénuje z pozice jezdce?
RT: „Překvapilo nás, že má celá soutěž jenom 370 km. Nicméně ono je to tak, že při seznamovacích jízdách na přejezdech trvá ujet šedesát kilometrů dvě hodiny – je tu velký provoz, tratě silnice jsou extrémně úzké, technické a do zatáček se musí troubit. Také jsme při tréninku potkali za jednou pravou čtyři celé stádo ovcí. Zkrátka je to něco extrémně těžkého, s čím jsme se dosud nikde jinde nesetkali. Ani v Rakousku, kde už jsme pár podniků odjeli. Vyjížděli jsme od moře a končili s psaním rozpisu někde v nadmořské výšce 1600 metrů. A na druhé RZ se na sedmi kilometrech pro změnu naklesalo 700 výškových metrů. Bylo to extrémně těžké na psaní rozpisu. Jak už zmínil Lukáš, styl rozpisu, který máme v Čechách, se tady vůbec nedal použít a museli jsme ho dost upravit, protože zdejší tratě chtěly psát v úplně jiném režimu.“
Jaká byla u místních odezva na vaší Škodu 120 S a jaká byla v Sanremu atmosféra?
RT: „Naše Škoda 120 S byla první vůz svého typu, který zde startoval od roku 1976. Zajímavou perličkou je to, že za námi do servisu přišel pán, který zde startoval s „eSkem“ právě v roce 1976. Jinak tu ale naše auto vůbec nikdo nepoznával, Italové se „chytali“ maximálně u favoritu Oldy Kovaříka. Servis byl umístěn na pláži u moře, což byl i jeden z důvodů, proč sem chtěli jet naši mechanici. Město soutěží žije, takže atmosféra byla super od tréninků až do cíle.“
Slyšel jsem ale, že hned po příjezdu to tu pro Vás zas taková úplná idylka nebyla…?
LH: „Ze začátku to bylo vtipné, večer jsme se ubytovali a ráno byl na ulici místo našeho auta vietnamský stánek s oblečením a další stany místní tržnice a naše auto bylo odtažené. Provedli jsme tedy pochůzku po různých místních policistech. Auto se pak podařilo lokalizovat v jakýchsi garážích, o kterých vůbec nechápeme, jak se jim ho tam podařilo dostat. Zaplatili jsme dvě pokuty a zase jsme se s tréninkáčem šťastně shledali. Komunikace s místními byla trochu složitější, Italové neumí moc anglicky, jen ti mladší. Takže i komunikace například se staršími časoměřiči byla při závodě občas složitější, ale nakonec jsme se „rukama nohama“ vždy nějak domluvili.“
Pojďme tedy závodit. Jaký pro vás byl vlastní průběh soutěže?
LH: „Vlastní soutěž byla velmi nároční a hektická. Rychlostí zkoušky jsou na sebe navázané a jdou rychle za sebou, takže si mezi nimi člověk ani nestihne sundat helmu, natož, aby si odpočinul. Na třetí RZ mě začal docházet dech, protože mě začala bolet sanice v helmě a přestal mi fungovat hlas, až jsem se v rozpisu na chvíli i ztratil. Něco takového jsme skutečně ještě nezažili. Tím se dostáváme k další zajímavosti, že zde mají na RZ očíslované zatáčky cedulkou s číslem. Takže se člověk může najít, pokud se v rozpisu ztratí. To byla jediná možnost, jinak tam nikde nejsou žádné záchytné body.“
RT: „Mě zase na nejdelších téměř dvacetikilometrových RZ začaly odcházet ruce, je tu skutečně hodně točení volantem a absence posilovače ve škodovce už pak byla znát. Bylo to něco neuvěřitelného, to se nedá popsat ani si představit, pokud to člověk nezažije. Na přejezdech byl sice mezi RZ jízdní průměr 32 km/h, ale v druhé etapě se to nedalo stíhat ani tak. Přestože jsme nikde nebloudili, dostali jsme obě dvě české posádky penalizaci za pozdní příjezd do servisu, v našem případě to bylo o 2 min a 20 sekund. Ale je třeba říci, že nikdo jiný s tím problém neměl, ostatní posádky už zřejmě měly zkušenosti z minulých let. Bylo třeba si zvyknout, že se zde absolutně nedají dodržovat dopravní předpisy a člověk musí přes město stále troubit a blikat a veškeré předpisy ignorovat, aby to nějak stíhal. Jinak bylo ale až neuvěřitelné, že soutěž se odehrála bez jakéhokoliv organizačního zádrhele. Bez jediného zastavení nebo zpoždění rychlostní zkoušky, což při zdejších úzkých cestách a při tom, že odstoupila téměř polovina posádek, většinou kvůli nárazu do skály, svodidel, otočce na střechu nebo po pádu do propasti, vůbec nechápeme. Startovalo 70 posádek, dokončilo 37, takže „úmrtnost“ se skutečně blížila k 50 %“. Soutěž fungovala spíše jakoby po Německu, než po Italsku. I když na německé 3-Städte Rallye, které se jela o tom samém víkendu, to prý organizačně moc nefungovalo, tak to možná není to úplně nejsprávnější přirovnání. Organizace byla celkově naprosto super, od příjezdu a zahájení přes uvítací party až po cílové vyhlášení na rampě, které se odehrávalo před největším kasinem v Itálii. Na rampě jsme si dali se všemi mechaniky šampaňské za dokončení nejtěžší soutěže, kterou jsme kdy jeli, a převzali poháry za první místo ve třídě za dojetí, protože jsme byli ve třídě sami, mezi samými silnějšími vozy v naší věkové kategorii. Stejně jako Olda Kovařík s favoritem. My jsme dojeli jakožto druhé nejslabší auto v poli 33. absolutně.“
Jak si s náročnými erzetami s extrémním převýšením poradila vaše Škoda 120 S?
RT: „Až překvapivě bez problémů. Jediným problémem bylo to, že se nám ozývaly nepříjemné zvuky od přední nápravy, takže jsme několik RZ přemýšleli co to je. Nakonec se kuriózně ukázalo, že to byl jenom klakson, který se uvolnil a začal rezonovat a ťukat do auta. Takže demontáž klaksonu v servisu to vyřešila. Báli jsme se, že škodovka tu bude mít problémy, přece jenom zdejší převýšení jsou náročná jak na motor, tak na brzy. Ale vše bylo OK, brzdy se tu sice musí trochu šetřit, nicméně byli jsme překvapení, jak auto drželo. V kopcích chybí výkon, ale s tím jsme smíření dlouhodobě i u nás. Já „Barču“ před závodem pohladím a po závodě jí poděkuju, takže jsme s ní citově spojení a funguje mezi námi vzájemná důvěra a spolehnutí se na sebe. Proto jsme také odstoupili pro technickou závadu zatím jenom jednou v kariéře. A pro havárii také jenom jednou, takže jsme si s Barčou kvit a máme to jedna jedna. :-)“
Nějaké krizovky na trati?
LH: „Vnímal jsem jenom jednu krizovku na brzdách, když byl na trati štěrk a auto na něm začalo klouzat. To jsem nás už už viděl, jak letíme někam ze srázu. Ale to byla naše jediná krizovka.“
RT: „Chtěli jsme hlavně dojet a užít si to až do cíle, než jet nějak moc na krev. Zdejší tratě navíc budí hodně respektu.“
Co temperamentní italští diváci?
RT: „Diváků kolem trati až tak moc nebylo, souvisí to zřejmě s tím, že na RZ se autem během závodu prakticky nedá kudy dostat, nejsou tam žádné příjezdové komunikace. Ale my jsme měli unikátní divácký doprovod složený z našich kamarádů z Čech, kteří jezdili po RZ na klasických českých motorkách Jawa, které si do Itálie přivezli. Takže to bylo příjemné.“
Co pro vás účast na této soutěži znamenala?
RT+LH: „To, že jsme se mohli této soutěže účastnit a zažít jí, je pro nás velkým milníkem. Nejsme žádný formální tým a jsme jenom kluci, kteří si postavili auto sami doma v garáži. Takže takhle daleko, jako že pojedeme na Mistrovství Evropy do Sanrema, na to jsme samozřejmě nikdy ani nepomýšleli.“
Kdo všechno se ještě o váš start v Itálii zasloužil?
RT+LH: „Rádi bychom poděkovali našim partnerům, kteří nám pomohli s tím, abychom mohli na Rallye Sanremo Storico startovat. Jsou to Autocentrum Šmucler (www.smucler.cz), SATO Klatovy (www.sato-kt.cz), LIVA Předslavice (www.liva.cz) a jeden nejmenovaný sponzor a kamarád z Klatov. Rádi bychom také poděkovali našim rodinám a manželkám, že nám tento sport, i jakožto otcům od dětí, tolerují.“
Radku, ty letos slavíš jubilejních 10 let svého účinkování v rallye. Můžeš nám trochu popsat svou dosavadní rally-kariéru od začátku až po start na Rallye Sanremo Storico?
RT: „Rád. Letos se pohybuji v rally desátým rokem. S tímto autem jsem začínal jezdit v 18 letech jako čerstvý majitel řidičáku, když mi brácha volal, jestli nechci nějaké auto, a já jsem ho tehdy koupil za pár tisíc. Je to pořád ta samá karoserie. Začali jsme jezdit na známé škoda-srazy Škoda teamu do Běšin, včetně podzimních rally-srazů. Tam jsem viděl, jak všichni se staršími škodovkami závodí, a skamarádil jsem se tam se známým borcem soutěží ČMPR Vencou Hlavatým. Podle jeho Škody 120 S jsem pak začal přestavovat svoje auto na závodní podle předpisů tehdejšího Volného poháru. Pak jsem v letech 2012-2014 začal jezdit jako spolujezdec s Honzou Freiem a pochopil jsem, že vrchol mé závodní kariéry by mohl být spíše svézt se na naší domácí Historic Vltava Rallye s vlastním autem. Takže jsem z auta zase všechno „volnopohárového“ vyřezal (motor, převodovku, nápravy, atp.), díly prodal, a začal jsem auto stavět znovu. Tentokrát už podle dobové homologace pro Škodu 120 S, abych autem mohl jezdit MČR v rally historických vozidel. Dostavěl jsem tedy svoje „eSko“ podle předpisů a na srazu v Běšinách jsme se potkali právě s Lukášem, který říkal, že by se mnou jednu soutěž klidně jel. Takže jsme podali přihlášku na Historic Vltava Rallye 2016. Díky tomu jsem se seznámil s Oldou Kovaříkem, který měl vždy touhu vyrážet i za hranice, takže jsme krátce na to jeli do Rakouska do Saalfeldenu na Rallye-Legendy, což byl také hezký zážitek. V roce 2017 jsme jeli do Rakouska na ARBÖ Rally. V následujícím roce 2018 jsme jeli více soutěží v MČR-HA, včetně Českého Krumlova, a byli jsme v sezoně třetí v kategorii 3.
Jakýsi výsledkový vrchol přišel v krátké covidové sezoně 2020, kdy jsme se v MČR-HA stali mistři v kategorii 2, kam Škoda 120 S spadla poté, co se poněkud ujasnily předpisy. Loni jsme se svezli kromě Vltavy a Pačejova také na Mistrovství Evropy na Rallye Weiz – Historic, protože zahraničí nás vždy táhlo. Od roku 2020 jsme jezdili i domácí Vltavu v rámci evropského pole, takže i to nás motivovalo vyrazit na Sanremo. Když se příležitost a podmínky naskytly, tak by byla škoda toho nevyužít, a beru to i jako takové krásné završené svých deseti let v rallye. Snad jenom prvních deseti let J.“
Máte pro fanoušky a čtenáře ještě nějaký vzkaz nebo myšlenku na závěr?
RT: „Ano, souvisí to s předcházejícím, a je to vzkaz hlavně pro kluky, kteří chtějí začít jezdit rallye a chtějí si stavět vlastní auto. Ať to dělají od začátku pořádně podle homologace, a pak se můžou svézt kdekoliv po světě! Sice to asi nepojede tak, jako když si do auta narvu nějaký „nesmysl“ mimo dobovou homologaci, ale zase ty zážitky z pestrosti soutěží, třeba i různě po Evropě, Vám to vynahradí! Není to jenom o rychlosti. Hlavně pokud jste spíše zážitkový typ, jako třeba my.“
LH: „Pro mě to byl také velký zážitek, nikdy jsem si nepředstavoval, že se tahle „rozhoupeme“ a objevíme se až na Mistrovství Evropy tisíc kilometrů od domova. Co se týče téhle soutěže, tak to byla první soutěž, kde jsme museli mít nějaké partnery, bez kterých bychom to už sami nedali. Bylo už tedy třeba se kromě vlastních příprav na závody věnovat i této stránce, aby to nějak fungovalo. Nicméně sami bychom se do Sanrema nevydali, v našem případě je to vždy i o nějakém impulzu a dohodě s Oldou Kovaříkem. Navíc ve větší skupině je více zábavy i zážitků. Uvidíme co příští rok, kam nás Olda „vytáhne“ a na čem se ještě domluvíme.“