Je to už skoro 40 let, kdy ses posadil poprvé do soutěžního automobilu s rámem. Kde se zrodila myšlenka stát se rally jezdcem?
„Jelikož pocházím z Valašska a okolo domu mi jezdila Valašská rally, tak už jako malý kluk jsem se chodil dívat na tuto soutěž. Pamatuji si, jak jsem s kamarády loudil od posádek při trénincích různé pohlednice a plakáty. Doma jsem pak měl vylepený pokojík svými idoly Johnym Hauglandem a Sváťou Kvaizarem. Na vojně jsem byl s kamarádem, který si koupil soutěžní erko od Pavla Valouška a s ním jsem se občas svezl. Když jsem pak přišel z vojny domů, měl jsem jedinou myšlenku, a to stát se rally jezdcem. Přes to prostě nejel vlak. Nejprve jsem si koupil sériového Trabanta, do kterého jsme vevařili rám, a tím se odstartovala má soutěžní kariéra.“
Bylo tvé místo za volantem, nebo sis někdy vyzkoušel i roli spolujezdce?
„O spolujezdci jsem nikdy ani neuvažoval. Já jsem byl král za volantem a tam bylo mé místo. Kdysi za mnou byl kluk, který chtěl, abychom si koupili závodní auto napůl a že se budeme za volantem střídat. Ani do toho jsem nešel. Za prvé diktovat rozpis neumím a za druhé na místě spolujezdce se mi dělá špatně, bojím se.“
Začínal jsi s Trabantem, proč zrovna tento východoněmecký „rychlík“?
„Tady zvítězila nejjasnější věc. Trabant byl v té době docela rozšířený a byl nejlevnější. Já koupil sériového Trabanta za čtyři tisíce, něco málo mne stály trubky a šlo se závodit. Pamatuji si, že nějaké komponenty do motoru mi dal Pavel Maňas, který taky závodil s Trabantem. Motor jel dobře, ale co bylo špatné, byl podvozek. Ale vše bylo dáno tím, že jsem neměl kde brát rady. Pro mne byl velký problém, že v okolí jsem neznal nikoho, kdo by se více věnoval soutěžím, a podle toho vypadala i příprava. Mastili jsme to, jak se jen dalo. Až později jsem koupil od Jaroslava Randuse Trabanta na pořádných tlumičích, tehdy mne stál dvanáct tisíc. Ten už fungoval a jel.“
Dnes si nedovedeme představit závod, kdy by se na start postavilo patnáct „trabíků“, jak na závody dvoutaktů vzpomínáš?
„S námi jely ve třídě tři Trabanty, které se do Česka dostaly přímo z továrny a podle toho i vypadaly. Auta měla pětikvalty, provařené široké disky a další výhody oproti nám, co jsme měli závodničky postavené doma. První závod s Trabantem byl ve Vamberku, ale tuto rally jsem nedokončil, neboť Trabant jak byl shnilý, tak se jednoduše rozpadl. Proto jsem dalšího „trabíka“ koupil od Jaroslava Randuse, což byl už hotový závoďák, a s ním jsem jel Železnou rally. Tady jsem zajížděl dobré časy, ale měl jsem problémy se svíčkami, což byla bolístka Trabantů. Dalším závodem byla Valašská rally a na sjezdu do Mikulůvky jsem přerazil dvojitý telegrafní sloup. Bylo to zajímavé místo, neboť ze stodoly trčel Chovancův Opel, pak tam přiletěl Josef Vodehnal a s Moskvičem vyházel kubík hlíny a nakonec já zničil Trabanta.“
Zažil jsi navíc postupové závody, což si dnes ani nedokážeme představit…
„Jo jo, byla jiná doba. Pokud jsme chtěli jezdit rally, museli jsme nejdříve odjet tři BOASky (branně orientační automobilová soutěž), teprve pak se jezdec dostal do přeboru do „trojky“. Byli jezdci, kterým se nedařilo dostat z trojky výš. Mně se podařilo během asi čtyř let postoupit do jedničky a hned v první sezóně jsem vyjel se Škodou 130 L mezinárodní třídu. V té době byla spousta závodníků. Zvlášť se hodnotil přebor Čech, Moravy a Slovenska a navíc bylo Mistrovství České republiky a Slovenska a nakonec byl velký mistrák. Na dnešní poměry nepochopitelné. Do toho se vyučovala rally škola, kterou vedl pan Rosický. Učili jsme se i zdravovědu a na konci byly zkoušky.“
Následně jsi přešel na škodovky a obsazenost třídy byla ještě silnější. To bylo hezké porovnávání…
„První škodovka byla úzká 120 LS od Pavla Maňase, která byla čtyřrychlostní. Na další sezónu už jsem měl Maxe s pěti rychlostmi a tlumiči Sachs. První rok se mi moc nedařilo, neboť mne trápila převodovka, ale o rok později jsem postoupil díky výsledkům do „dvojek“. S dalšími auty už mi pomáhal Pavel Valoušek. Později jsem od Jana Trajbolda koupil Favorita. Toho jsem časem prodal a postavil si svého. Pokaždé nás bylo ve třídě hodně a bylo perfektní porovnávání. Díky tomu se samozřejmě zvyšovala i kvalita jezdců, protože každý chtěl vyhrávat.“
Ty jsi postupně vystřídal několik typů vozů z Mladé Boleslavi, který ti nejvíce sedl a který naopak zklamal?
„Velice rád vzpomínám na dvě škodovky. Tou první byl již vzpomínaný tovární Favorit od Trajbolda a velice hezké svezení nabízel i Kit Car, se kterým jsem jel spoustu sezón. To bylo auto, které sneslo hodně. Tehdy jsem koupil kita od Šenkýře a stál mě milión osm set třicet tisíc. Zpočátku mě hodně trápily poloosy. Ale i tady mi ze začátku chyběly informace. Později jsem se k radám dostával, a tím se stávalo i auto konkurenceschopnější.“
Svou kariéru jsi ale zakončil v Renaultu. Proč právě toto francouzské auto?
„Felicie už byly překonané a já chtěl dál závodit. Proto jsem si řekl, že zkusím Renault. To byl úplně jiný styl. S Cliem jsem ovšem odjel jen tři závody. První byl na Valašce a já se spíše učil a navíc jsem dojížděl staré gumy. Na druhý závod jsme vyrazili do Lužických hor, a to už bylo dobré. No a poslední rally jsem jel s Renaultem na Kopné a praštil jsem s ním.“
Kopná 2012 – poslední závod. To loučení bylo smutné, co se stalo?
„Na první zkoušce jsem udělal hodiny, na další jsem měl defekt a byl jsem z toho celý rozhozený. Začalo pršet, jízda na mokru mne velice bavila a já se těšil, jak se hezky svezu. Jenže na jednom horizontu po odlehčení vozu jsem dostal aquaplaning. V únikové cestě stálo BMW a několik diváků, proto jsem to ještě stáhl do křoví, jenomže za křovím byl velký strom. Z havárie jsem si odnesl zlomené obratle, které mi dávali do kupy ve zlínské nemocnici.“
Když už jsme u těch havárií, která byla největší?
„Nějaké kotrmelce nebo trefené stromy v mé kariéře byly. Ale havárie na Kopné byla asi největší, protože byla navíc se zraněním. Dřív jsme si odnesli modřiny od pásů a to bylo vše. Větší havárie byla i s Trabantem, když jsem přelomil dvojitý telegrafní sloup. Tady ale nutno připomenout, že bezpečnost jezdců byla ještě v plínkách. Závodili jsme v montérkách a tričku, sedačky byly sportovní, ale do dnešních to mělo daleko a navíc jsme měli jen čtyřbodové pásy. Když jsem trefil ten sloup, odnesly to mé manšestráky, které mi praskly a na zadku jsem měl dvaceticentimetrovou díru.“
Kterého výsledku si naopak nejvíce ceníš?
„Těch výsledků je několik. Hodně si cením závodu z roku 1990, kdy jsem jel s Dušanem Dudou Rally Tatry a se Škodou 130 L jsme dojeli 11. absolutně. Dařilo se mi i na těžké chorvatské rally Ina Croatia, tentokráte jsme s Ríšou Lasevičem a kitem byli desátí. Hodně se mi líbily soutěže, které byly pro mne nové. Takovou byla například Rally du Var, kde jsem s Luďkem Kocmanem byl druhý ve třídě.“
Během své kariéry jsi poznal spoustu domácích soutěží, která byla tvá nejoblíbenější?
„Když se zpětně ohlédnu, tak mnoho soutěží se už u nás nejezdí. Dříve se závodilo takřka všude a i sehnat povolení pro průjezd rychlostními zkouškami bylo hodně jednoduché v porovnání se současnou dobou. Ale pokud bych měl vypíchnout pár soutěží, tak bych začal u Valašky. Neberu to z pohledu, že je mou domácí rally, ale tato soutěž měla pěkné uskákané erzety. Mně se nikdy moc nelíbily zkoušky letištního typu. Naopak se mi líbí některé rychlostky z Českého Krumlova nebo Barumky.“
Otázka musí padnout i na spolujezdce, dokážeš je spočítat?
„Začal jsem s Laďou Michálkem a pak to šlo postupně dál. Samozřejmě, že si vzpomenu na všechny. Byla mezi nimi i jedna holka, Petra Lesniaková. Měl jsem to štěstí, že jsem slyšel diktát z úst Luďka Kocmana, což byl bezva kluk. Ze současných kluků, co ještě jezdí, jsou to Ríša Lasevič nebo Oto Hloušek. Bylo jich patnáct. Občas se s některými setkám a vzpomínáme.“
Trošku mne zarazil tvůj start s rakouským spolujezdcem a s ohledem na to, jak brilantně ovládáš cizí řeči, si nedovedu představit spolupráci v autě. To bylo ve znakové řeči?
„Jo, to byl Roland Firtinger. A jak jsi to myslel s tím, že umím cizí řeči? Já uměl jen česky a docela slušně jsem napodoboval zvuky zvířat. To bylo tím, že mne hodně bavila myslivost a já chtěl být myslivcem. Klidně dnes dám několik zvířat v latině i česky. Pak jsem zjistil, že myslivci jsou zvláštní sorta lidí, a tak jsem od nich raději utekl. Ale zpět k Rolandovi. On byl šéfredaktor AutoBildu a kolem něj se točila spousta závodníků, kteří chtěli být v časopise. Roland tehdy dostal od tatrovky auto na test a pak mělo vyjít hodnocení. No a když byl jednou v Kopřivnici, tak nás dali dohromady. Měli jsme spolu startovat na Semperit rally. Asi dva měsíce před závodem jsem jel do Rakouska, abychom se sladili. Původně měl Roland číst rozpis česky, ale když jsem slyšel jeho výslovnost, tak jsem to vzdal, neboť jsem se nechtěl nechat zabít. Proto jsem se musel naučit fráze v němčině. Nakonec jsme ale nedojeli.“
Chodíš se dívat na současné závody? Jak hodnotíš českou rally v porovnání s érou, kdy jsi závodil ty?
„Když jdu na závod, tak si vybírám rychlé úseky, kde se ukazuje řidičské umění. Dá se říci, že pravidelně navštěvuji Barum rally. Občas taky zajedeme zhlédnout Legendy do San Marina. A když se něco jede okolo komína, tak mi to nedá. Hodnocení je jednoduché. Auta fungují jinak, než když jsme závodili my. Jinak bezpečnost jezdců je na vysoké úrovni, stejně jako celý český mistrák. Je vidět, že mladá dravá krev se dere dopředu. Hodně jsou vidět kluci, kteří mají závodnickou krev v rodině.“
Máš někoho, komu fandíš?
„Tím, že mi Petr Stříteský dělal mechanika, tak jeho synovi Dominikovi velice fandím. Líbí se mi i Filip Mareš. Těch jezdců, kteří jsou dobří, je víc, tady bych mohl jmenovat Erika Caise nebo Adama Březíka. Ale komu nejvíce fandím, je Dominik.“
Je tvá soutěžácká kariéra definitivně ukončena, nebo uvažuješ o nějakém svezení, třeba v rámci volného podniku či jiné šou?
„Rád bych se ještě svezl. Nedávno už to bylo na spadnutí, ale vešla mi do toho operace. Rád bych jel něco v okolí, ale chtěl bych se opravdu jen svézt. Žádné velké závodění, protože na ty mladé střelce už nemám. Stojím nohama na zemi.“
Nyní se dostáváš do role učitele…
„Byl jsem osloven jedním jezdcem, zda bych mu nepomohl s rozpisem. Já si myslím, že by to měla být naše povinnost předávat informace. Necítím se jako učitel, ale rád pomůžu radou. Mně zpočátku chyběl někdo, kdo by poradil, a toho bych rád ušetřil začínající kluky.“
Během svých let v rally jsi zažil soustu zajímavých příhod, dej do placu nějakou veselou příhodu…
„Během mé kariéry byla spousta příhod veselých i smutných. Ty veselejší jsou spojeny s dobou před závodem, kdy jsme se scházeli na hotelu a vymýšlely se různé kanadské žertíky. Jednou byl středem pozornosti ten, jindy onen. Byla tam dobrá parta a o legraci tedy nebyla nouze. Často jsme „debatovali“ do brzkých ranních hodin a pak jsme se divili, že občas nemůžeme něco najít. K tomu se vztahuje i má příhoda. Je to už hodně dávno a tedy promlčené. Po jedné takové „debatní“ akci jsem se ráno probudil a nemohl jsem najít jednu soutěžáckou botu. Chvíli jsem hledal, ale snaha najít druhou botu byla marná. Nezbylo tedy nic jiného, než si vzít jednu závodní a jednu botasku. Byl to risk, ale vyšel. Když přišli komisaři k autu kontrolovat „výstroj“, tak jsem vždy z auta vysoukal tu správnou.“