RZ: Mirku, nejprve od nás přijmi gratulaci k titulu a jaká byla cesta za vysněným titulem?
M.J. Jaká byla cesta. Řekl bych, že, ze začátku růžová, protože hned si člověk myslí, že přijede na závody a vyhraje. Klasické růžové brýle, ale ty nám vydržely pouze jeden závod. Představu, jak závody mistrovství Evropy vypadají, jsme vlastně měli pouze z Rally Vltava. Poprvé jsme vyjeli do San Rema, a zjistili jsme, že „Evropa“ je úplně někde jinde a byl to nejen pro mě ale i vlastně pro celý tým velký šok. Zjistili jsme, že je třeba začít úplně znova. To, že první rok něco vyhrát nelze, jsme se přesvědčili v Belgii, když jsme chtěli moc, nabourali jsme. Na Evropě je nádherné to, že každá soutěž je úplně jiná, má jiný charakter, jiný typ tratí a jiná konkurence. Je to cesta od soutěže k soutěži a to člověka hecuje. Ve finále je třeba říct, že cesta byla dost trnitá. Ke konci, před Vltavou, kdy už šlo do tuhého, jsme šli včetně mě, Ctirada (Hájka) a celého týmu na doraz, stálo nás to spoustu peněz, a spoustu a spoustu sil Tady bych chtěl hned poděkovat partnerům, Opel Česká republika a dalším které uvidíte na našich webových stránkách.
RZ: První soutěží Vaší loňské sezóny bylo, jak jsi zmínil, legendární, San Remo. Jak se ti soutěž líbila a jaké byly souboje s legendami, jakými jsou například Enrico Brazzolli nebo Paolo Pasutti?
Když jsme přijeli to Itálie, tak nadšení bylo obrovské. Byl to splněný klukovský sen, jet San Remo, prostě soutěž mistrovství světa. Naprostá euforie. Pak ale přišlo vystřízlivění, když jsme po trénincích zjistili, že máme všechno špatně a že ta soutěž je tak těžká, že jsme ji nedokázali ani dobře napsat. Mohlo se na první pohled zdát, že jsme soutěž jen projeli, ale bojovali jsme. Konkurence nás drtila v minutových náskocích na vložce, přesvědčili jsme se, že obrovskou roli
tady hraje předpověď počasí. Před startem rychlostní zkoušky svítí sluníčko a je teplo, ale to neznamená vůbec nic. Ostatní dávali na auta mokré pneumatiky, i když okolo bylo sucho, 12km vložky do kopce, všechno super ale v poslední třetině ve sjezdu z kopce totální mokro a voda a tam jsme dostali 3 minuty. Domácí se mi pak v dobrém vysmáli, že všichni víme, že se závodí i dolů :-). Vždyť to jsou tratě, kde jezdil a vyhrál už v roce 79 Munari se Stratosem a ty zkušenosti tam hrají tu hlavní roli a dravost je až na druhém místě, nebo spíše mizí. Tady rozhodují zkušenosti a tamní konkurence je má.
RZ: Následovala soutěž na asfaltu v Řecku, byl jsi třetí absolutně v Belgii za domácím matadorem Droogmansem a Chambonem. Tyto bodové zisky znamenaly průběžné vedení v ME historických automobilů kategorie 2. Přemýšleli jste už tou dobou, že by mohl být titul?
V Řecku šlo vlastně o dvojzávod, kde po asfaltové části jsme byli druzí, po šotolinové části jsme byli třetí. Náš největší konkurent Pasutti, měl 3 vítězství v kategorii 2 a já si začal uvědomovat, že další 3 závody musím vyhrát. Musel jsem tedy vyhrát Belgii a Mescsek v Maďarsku, abychom byli bodově stejně s Pasuttim. Pokud bychom tyto závody nevyhráli tak by se titul začal vzdalovat. Tohle všechno se povedlo a podle mě to byly nejtěžší soutěže celého šampionátu a už ten pocit psychický, že přijedeš na závody s tím, že musíš vyhrát je moc těžký. Takže v půlce sezóny, kdy se nám toto povedlo, jsme opět začínali od nuly, jelikož jsme měli s Pasuttim stejně bodů. Pravdou je, že jsme měli o notnou dávku závodního štěstí. Nám na rozdíl od konkurence fungovala technika, některým ne, někteří to nabourali. Na Elbě jsme věděli, že máme druhé místo. Věděli jsme, že nám bude stačit, když dobře zajedeme Vltavu, a titul oslavíme na domácí půdě. Byly to jen vize, protože kdyby se to na Vltavě nepovedlo, bylo by Španělsko, ale tam je trať speciálně na Porsche, tam by mě předjeli, stejně tak du Var Rally. Pravdou je, že kdyby se nepovedla Vltava, tak by titul nebyl. Cesta k titulu vedla od závodu k závodu. V titul jsem věřil, až když jsme po Rally Vltava přišli ze závěrečné technické kontroly z uzavřeného parkoviště a věděli jsme, že je po kontrole všechno správně.
RZ: Tahle skvělá série v Řecku a v Belgii vyústila v další dvě třetí místa v Itálii, ale také v již asi legendární „boudu“ na prologu v Udine. Jak na tuto kolostřešní kombinaci vzpomínáš?
Udine byl zlomový moment, tak jsem si touhle „budkou“ na speciálce získali paradoxně ten italský národ fanoušků, když to vezmu zpětně, tak se mi to nemohlo povést na lepším místě. Získal jsem si oblibu, že jsme pokračovali dál, bojovali jsme, pak jsme to nabourali ještě jednou, protože jsme doháněli švéda, kterého jsme nakonec dohnali. Tímto jsme si získali svou pozici nejen u fanoušků, ale i u jezdců ME. Fanoušci mě tam berou jako „severského jezdce“, tedy čím delší smyk tím lepší, ale je to pro oko fanouška a ten severský styl stojí hodně jezdeckých sil, aby byl rychlý i na čas. V tu chvíli nás ta Evropa vzala mezi sebe a vědí o nás. To bylo moc příjemné i po osobní stránce a celého týmu.
pokračování, jak vedla cesta k titulu zase příště ...
Text: Tomáš Blažek
Foto a editor: Tomáš Urban