Než se pustíme do povídání, zkus se nám prosím představit sebe a svou posádku…
Ahoj, jmenuji se Vlastimil Zigo, pracuji jako řidič – záchranář u záchranné služby v Třinci. Jsem ženatý s krásnou ženou Míšou a mám dva úžasné kluky – Dominika a Adámka. Mezi mé hlavní zájmy a koníčky patří především rally, ale taky i má práce. Díky své práci jsem se seznámil s nadšencem - chirurgem MUDr. Juliusem Örhalmim, který má stejné zájmy a záliby v závodech, jako já.
Automobilovým soutěžím se nepravidelně - pravidelně věnuješ od roku 2007. Co tě ke sportu, kde voní benzín a smrdí brzdy, přivedlo?
Ano, v roce 2007 jsme s MUDr. Örhalmim poprvé usedli do soutěžního vozu. Tehdy to byl Seat Ibiza. Ale já osobně jsem seděl poprvé v rallyovém autě už o něco dříve, a to jako spolujezdec Zdeňka Bambuška, který mi právě v roce 2007 na Valašskou Rally své auto zapůjčil. Ještě před rally jsem se věnoval zpočátku závodům do vrchu a později i okruhům. K závodění mi pomohl Martin Sopúch, který ještě pořád aktivně závodí se svou ženou Karin. Byl to on, kdo věděl, jak po tom toužím a taky kdo mi pomohl a dal mi šanci to zkusit a hlavně začít. Za to mu patří velké dík.
Pokud pomineme letošní sezónu, tak sis vybíral soutěže hlavně na moravském poli. Z čeho vyplývala tato volba?
Výběr soutěží byl závislý především na financích. A pak proto, že na Moravě jsme doma, je to tzv. kolem komína, takže náklady jsou menší, což bylo v tu dobu pro nás rozhodujícím, ale taky i proto, že to tady již známe.
Letos ses vydal i do Mostu a Pačejova. Když připočítám Kopnou, Vyškov a Vsetín, tak je to kompletní rallysprintová sezona. Jak ji hodnotíš ze svého pohledu?
Tak myslím si, že výsledek mluví za vše. Naše nadšení a nadrženost byly velké, chtěli jsme zkusit kompletní sezonu a podívat se všude. Podívali jsme se sice opravdu všude, ale to bylo asi vše. Chtěli jsme zkusit zajet nějaký celkový výsledek, abychom se na konci sezony mohli podívat mezi „velké“ kluky při závěrečném vyhlášení. Aspoň to třetí místo jsme chtěli ochutnat, ale bohužel.
Pokud se podívám do tvých statistik, tak v ní nenajdu důvod odstoupení pro havárii. Znamená to, že máš auto pevně v rukách?
No to nevím, nemyslím si, spíše naopak. Otec mi kdysi říkal, když jsem se poprvé požduchal na okruhu, že kdo nemění jednou za rok střechu – je pomalý. Takže to asi ještě pořád není ono, ale snažím se zlepšovat a klidně i tu střechu vyměním, pokud bude třeba. Jen hlavně ať neublížím tomu, kdo bude vedle mě.
Spolujezdci… u tebe se vystřídali čtyři chlapci. Jde tady o pomoc od kamarádů a ty nemáš problém poslouchat „kohokoliv“? (dodatečně se ještě jednou omlouvám Julkovi za problém s jeho příjmením na rampě Vsetína)
Mým spolujezdcem číslo jedna je doktor. Ten ale bohužel vzhledem k tomu, že se jedná o velice kvalifikovaného odborníka a kapacitu ve své práci, tak poptávka po něm je velká po celém světě. Díky tomu je na tom s časem celkem špatně. Mám ale vedle sebe Miloše Petýrka, který má obrovské nadšení a chuť jezdit po závodech, a proto si udělal licenci, aby mi mohl chybějícího spolujezdce (doktora) nahradit. Tento sport, i když to jsou velice často nervy, děláme především pro radost a ta radost, pohoda a nadšení musí být i v autě a pokud tam je, tak nemám problém poslouchat kohokoliv. Funkce spolujezdce není také nic jednoduchého, a proto jsem moc rád, že kluci sednou vedle mě.
A ještě jednou ke skladbě posádky, tentokráte trošku z jiné strany. Zigo, Örhalmi a Greschner, to nejsou ryze české jména a pra pra pra předci patrně neprošli okolo hory Říp, nebo se pletu?
Jméno Zigo jsem tady dovezl ze Slovenska, odkud mám oba rodiče, a to z okolí Trenčína. Pokud jde o doktora, tak jméno Örhalmi je z Košic, takže také Slovensko, ale jsou tam cítit i maďarské kořeny. Ale abych se přiznal, Dan Greschner, kde přišel na své příjmení, to nemám ponětí – asi po starém Greschnerovi nejspíš :-) Ale zjistím to.
Pojďme ještě nakouknout k tvému potěru. Doma tě občas pozlobí dva synátoři, chtěl bys, aby z nich vyrostli závodníci v rally, jako táta?
Ano, ano, doma mám dva úžasné a krásné kluky, Dominika a Adama, a i když občas umí pořádně pozlobit, tak to jsou taťkovi borci. Myšlenka na to, někdy je v budoucnu doprovázet na závodech, je pěkná, ale vím, o čem to je, co to bere a co to dává. Můžu to nazvat drogou a závislostí, a pokud nejste zahrnutí financemi, tak se člověk plácá a tak nějak trápí. Nechtěl bych jim to dát zkusit a pak je zklamat, že nikde dále to prostě nejde. Takže rád je podpořím v něčem jiném. I když rally je nádherné.
A otázka na závěr, kde tě uvidíme v roce 2018 a chystáš nějakou změnu?
Rád bych řekl, že bych zase chtěl zkusit celou sezonu, ale momentálně můžu jen říct, že v to doufám. Je to především o takovém detailu, jako jsou peníze. Přál bych si, aby bylo auto trochu víc spolehlivé a na základě toho pro sebe nastřádat více štěstí na příští rok. Jinak žádná zásadní změna v plánu není.
Jen na závěr, pokud bych mohl toho využít, rád bych poděkoval klukům kolem sebe, těm bláznům, co mi pomáhají J A to: Miloši Petýrkovi, Miloši Elšíkovi, Tomáši Kurečkovi a samozřejmě doktorovi MUDr. Juliusi Örhalmimu – KLUCI DĚKUJI, VÁŽÍM SI TOHO. Bez vás by to nešlo a ani by to nebylo ono.