Ondro, v rally se pohybuješ zatím druhou sezonu. Pro ty, kteří tě neznají, zkus se představit…
„Jmenuji se Ondřej Mezihorák, je mi 30 let a původně pocházím ze Žlutavy, nyní však bydlím ve Zlíně. Jsem svobodný, ale šťastně zadaný a pracuji jako jednatel a konstruktér ve své firmě SILPONIX Racing, zabývající se úpravou a stavbou sportovních vozů. V rally jsem sice druhou sezonu, ale kolem závodění se amatérsky pohybuji od roku 2008. Dříve jsem startoval snad všude, kde byly cítit spálené gumy a to od různých autoslalomů, rallyslalomů, Hobbycupu, Ve stopě Valašské zimy nebo amatérské závody do vrchů Šíma sprinty. V těchto závodech jsem dosáhl spoustu dílčích úspěchů. Kromě motoristického sportu mne ještě baví plavání, výletování, cyklistika a domácí kutilství.“
Co bylo u tebe impulsem, že jsi se dal na automobilové soutěže?
„Původně jsem se věnoval motokrosu a motorkám. Rally mě nějak netáhla, ale s příchodem řidičáku na auto a místem bydliště na Žlutavě to začínalo být jasné. Mé první auto byl Opel Ascona 2.0, jenž měl slušný výkon. Takže, když se někam pospíchalo, tak se pokládaly základní kameny do rally J. Přesto hlavním impulzem byla účast na Rallyslalomu Zlechov v roce 2008 s Asconou.“
První krůčky v automobilových soutěžích sis „odseděl“ na místě spolujezdce. Tam tě to moc nebavilo, že jsi tam vydržel jen chvilku?
„Ne, že by mě čtení not nebavilo, ale byla to otázka i financí. První rally, na které jsem se posadil na sedadlo spolujezdce, byla Barum rally 2015, konkrétně Star rally Historik, kdy jsme měli možnost startovat jako náhradníci za omluvenou posádku. V té době jsem uvrtával do automobilových soutěží i kamaráda Tomáše Vyvlečku. Jeho auto bylo téměř hotové, tak jsem mu volal, zda pojedeme Barumku, že mu udělám spolujezdce a předám mu pár zkušeností z amatérů… Ve stejném roce jsme se domluvili i na startu sprintu ve Vsetíně. Tady jsme se domlouvali, že se budeme za volantem střídat. Přeskakování ze sedačky do sedačky ovšem bylo pro oba spíše utrpením, jak potěšením. Přesto jsme domů dovezli 3. místo ve třídě 18. Zatím poslední společný start s Tomem se vztahuje k Valašské rally v roce 2016, kde jsme zopakovali bronz ve třídě 18. Co se týká spolujezdectví, tak mám i jeden start s Vráťou Hýbnerem. A abych se dostal k vysvětlení otázky… Vždy mne to táhlo za volant a byla jen otázka času, kdy ta správná doba nastane.“
Ještě jeden dotaz k tvému „mitfárování“. Jak prožíváš závody? Jsi ten, co řekne, já bych to projel líp, nebo raději sklopíš oči a čteš dál?
„Jak jsem už zmiňoval, starty s Tomášem Vyvlečkou byly z části o předávání zkušeností a z části o sledování, jak zachází s autem, které jsme vyvíjeli. Tady přiznám, že občas jsem si v duchu říkal, že bych tu či onu zatáčku projel rychleji. Ale ono je něco jiného usednout vedle kluka, který s rally začíná a jezdce, jenž má za sebou několik soutěží. Navíc jsme s Tomášem zastávali názor, že raději se nepřecenit a dojet v pořádku beze škod až do cíle. Trošku jiné pocity jsem měl v říjnu, kdy jsem četl noty kamarádovi Vráťovi Hýbnerovi na Rally Vsetín. Na Vráťovi jde vidět vyježděnost a zkušenost, kdy ví, co si může a nemůže dovolit s autem. Vsetínský sprint odjel velice hezky a s klidem a já mu věřil na 100%. Proto jsem se snažil dělat svou práci, což bylo číst a nestarat se, co dělá auto pod zadkem.“
Premiéru za volantem sis odbyl v roce 2016 ve Vyškově a hned z toho bylo vítězství ve třídě. To muselo být jistě velmi příjemné…
„Ano, to bylo skvělé. Mohli jsme jet i rychleji, ale tehdy na to naše auto nemělo. Sportovně však musím přiznat, že k vítězství nám dopomohlo odstoupení Jardy Šopíka v polovině soutěže kvůli poloose. Auto jsme měli v té době čerstvě koupené, motor byl vydechlý, tlumiče špatné, nápravy vymlácené a my testovali naši první špéru. Z těchto mnoha důvodů jsem měl obavu se do auta pořádně opřít. Ale jinak to byl krásný závod s pěknými rychlostními zkouškami. Hlavně erzeta vedoucí řepkovým polem se mi velice zamlouvala. Ale všeobecně rally Vyškov je z mého pohledu moc pěkný sprint, počasí vyšlo super a „hondice“ dojela bez vážných technických problémů.“
Tvé procento úspěšnosti je docela slušené. Vloni ze čtyř startů jsi vydoloval tři poháry a letos ze tří startů dva poháry. Jaký je recept na jízdu pro pohár?
„Recept, ten neexistuje, ale říká se, že štěstí přeje připraveným. Především je to připravenost auta a příslušenství. Když mám auto nachystané a zkontrolované, jak má být, tak jsem v klidu a lépe se soustředím na řízení. Pro mne je obrovským plusem fakt, že si auto chystáme a nastavujeme sami a já tak vím o jeho slabinách, ale i o jeho silných stránkách. Aby to vše klapalo, člověk musí být v pohodě. Denní starosti by se měly hodit za hlavu a člověk by se měl věnovat pouze přípravám a samotnému závodu. Pokud se už do něčeho dám, tak bych to chtěl dělat pořádně a vše si patřičně užít. Neřeším, na jakém místě dojedu ve třídě, ale zda si soutěž užiji a to je to pravé, co nám závodění přináší. Dalším důležitým aspektem je spolujezdec. Pokud se vedle něj cítíte dobře a vzájemně si důvěřujete, občas se dokážete i zasmát a pobavit se, pak vás závodění baví a vše kolem jde mnohem snáze. A nakonec by nikdo určitě neměl přeceňovat své jezdecké dovednosti a schopnosti. Já osobně se snažím neriskovat a jet spíše čistou a klidnou stopu. Dávám si záležet především na rozpisu, hlídám si v závodě brzdné body a snažím se vhodně využít potenciálu vozu. Vytěžit maximum z toho, co mám k dispozici a hlídat si techniku jízdy. A výsledný pohár? To je potom třešnička na dortu za dobrou práci celého týmu. Pohár v cíli je jen k připomenutí dojmů ze skvělého závodu. Každý pohár má svůj příběh a nejlepší jsou na tom pak ty vzpomínky.“
Nejcennější asi bude pohár z Barumky, nemýlím se?
„Ano, Barumka je sama o sobě velmi prestižním závodem, takže se nemýlíš. Pro mne bylo velkou ctí postavit se na start zlínské soutěže, absolvovat jeho rychlostní zkoušky a nakonec i vyhrát třídu. Vloni jsem ve Zlíně startoval s Mirkem Konvalinkou a dojeli jsme ve třídě 9 třetí. Letos jsem jel s Adrianou a do závodu jsem šel s cílem vyhrát třídu. Své v tom sehrál i fakt, že na naši posádku byl před závodem podaný anonymní protest, a my chtěli sami sobě i všem okolo dokázat, že máme na to startovat na Barumce. V naší třídě se nás sešlo osm. Během závodu byla super nálada, jak v týmu, tak i u nás v závodním autě, měli jsme skvěle nachystané auto a krásné byly i erzety. Během sobotních zkoušek jsme si vypracovali pěkný náskok před soupeři a v neděli jsme se v duchu potahovali se silnějšími vozy, což nám dopřávalo rohlík na tváři a ještě více nás v závodění motivovalo. V sobotu jsme prožili i jeden extrémní zážitek při jízdě na nočním „Trojáku“, kde jsme jeli kvůli zpoždění závodu bez světelné rampy a dokonce jen s jedním světlem. Důvodem byla vadná žárovka. I tak se nám podařilo rychlostku ve třídě vyhrát, což byl důkaz skvělého rozpisu a zásluha mé navigátorky Adrianky, protože opravdu nebylo skoro nic vidět a jelo se jen na rozpis. Před startem říkala „Jeď, jak kdybychom večer pospíchali do obchodu“ což mě pobavilo. Na této zkoušce jsme dokonce před cílem dojeli auto startující minutu před námi.“
U tvého profilu je i zvláštní slovo „vyloučen“… To jsi tak zlobil sportovní komisaře?
„Toho vyloučení byla velká škoda, za to si můžu sám. Bylo to v Příbrami na závěr letošního roku. Už účast na tomto závodě byla pro nás složitá. Úplně cizí prostředí, velká vzdálenost od domova, špatné chladné počasí, nebylo mi nějak dobře a komplikace už od začátku. No a na 4. RZ, jenž byla polokruhová zkouška, jsem si nějak neuvědomil charakter erzety a my dali o kolo méně, z čehož pramenilo následné vyloučení. Při dojezdu do cíle jsem viděl dosažený čas na tabuli a při představě že jsme mnoha soupeřům pořádně naložili, mi v hlavě začalo šrotovat, že se stala někde chyba. Popravdě jsem doufal v ten nejhorší trest, třeba náhradní čas plus penalizace, ale vyloučení opravdu hodně zamrzelo. A když už jsme byli v Příbrami, tak jsme využili možnosti a startovali v neděli. Nakonec jsme si odvezli malé zadostiučinění v podobě vítězství ve druhé etapě v naší třídě.“
Otázka i k Adrianě. Jak těžké je soustředit se na jízdu, když máš vedle sebe ženu tvého srdce? Není to i tak trochu svazující?
„Tak je pravda, že mě ze soustředění občas vyvede z míry, ale v tom dobrém smyslu J. Musím ovšem říct, že mne Adrianka hodně při jízdě podporuje a hlavně si věříme. I její hlas slyším denně, tak ji vnímám i v závodě podvědomě, když se soustředím na jiné okolnosti. Jediné, co mě trochu svazuje je strach, abych jí neublížil. S tou Hondou se to ještě dá, jedeme pomalu, hlavou a čistě, ale kdybych měl někdy přesedlat do rychlejšího a silnějšího vozu, musel bych hodně přemýšlet, zda ji posadit vedle sebe, právě z toho důvodu.“
Á propos letos proběhl při slavnostním startu Barumky svatební obřad. Uvidíme v roce 2018 i něco podobného ve vašem podání?
„To je velmi citlivá otázka. Sice zatím svatbu neplánujeme, ale nechal bych ji spíše osudu a ten pravý okamžik snad jednou přijde.“
Co plánuješ na příští rok? Chystáš nějakou změnu?
„Zatím žádné změny neplánujeme, spíše vyladit a přichystat stávající auta. Sami nevíme, jak to s těmi Hondami bude a pokud to bude možné, chtěli bychom u nich zůstat i další rok. Když ono to tak krásně funguje, že občas i ty R2 potrápíme. Ale jedna myšlenka by byla, vyzkoušet nějakou závodničku s pohonem všech kol. Ale to spíše někde na amatérech, protože je to opět otázka financí. Hlavní, co mě k tomuto kroku táhne, je vyzkoušet, jak takové auto funguje a zda by tudy vedla cesta do budoucna.
Při této příležitosti bych rád poděkoval několika lidem a partnerům, kteří mi v soutěžích pomáhají. Velké díky patří především mé přítelkyni a spolujezdkyni v jedné osobě Adrianě, a dále rodinám za velkou podporu. Nesmím zapomenout ani na kluky, kteří se kolem mne poslední dva roky motají a podporují nás servisním zázemím. Poděkování patří i sponzorům a partnerům týmu konkrétně Barreto car Holešov, Fifty-Fifty, Motoforza Brno, Vodárek Transport, Levnetisky a Silponix racing.“