Kdyby ses měl představit, kdo to je, Roman Švec?
„Sám sebe bych se popsal jako klidného ajťáka na prahu čtyřicítky, občas cholerického, majícího IT firmu a milujícího rallye. Nestačí to jako úvod, že ne? Tak k dobrému přidám, že strašně rád cestuji a poznávám nové lidi. Cestování je spojeno i s mou prací. Až a výjimky jsou naši zákazníci ze zemí mimo ČR, takže mám procestovanou celou Evropu, nějaké ty zastávky v Asii, v Africe, Americe… Už nejeden jezdec mě vyzvedával na letišti a jeli jsme přímo na soutěž, najíždět. Poznal jsem zajímavá místa a seznámil se osobně se spoustou inspirativních lidí. Jednotlivé projekty trvají řádově měsíce, v Anglii jsem kvůli práci dva roky žil, takže jsem měl ten luxus poznat místa z pohledu lidí, kteří tam žijí, nejen pohledem turisty s foťákem. Člověk pozná místa, která by jinak poznat nemohl. A nemusí jít nutně jen o hospodu v Birminghamu, kam bych turistům fakt chodit nedoporučoval… Je to neuvěřitelně obohacující, protože člověk získá jiný pohled na strašnou spoustu věcí, naučí se zachovávat si nadhled a nehodnotí věci binárně.“
V České rally je spousta jezdců nositelů stejného příjmení, kolik z nich patří k tobě do rodiny?
„Šveců je v rallye povícero, ale v příbuzenském vztahu nejsem s žádným z nich. Pár let nazpět se mi občas stávalo, že se mě lidé ptali na spolujezdecké bloky. Až posléze jsem přišel na to, že to je doménou jiného mého jmenovce. Ale stejný problém máme v posádce oba. Vždy na toto téma vtipkuju s Rendou, když ho lidé chválí za skvostné výkony za volantem Focusu WRC. Máme na to větu „Ne. Ten druhý Dohnal“. Kdysi snad někdo volal i Rendovu tátovi a ptal se ho na něco stran týmu. Chvíli mu trvalo vysvětlit, že se sice dovolal Dohnalovi, že opravdu býval závodník, ale už nějakou dobu nejezdí. A když jezdil, stálo jeho auto o řád méně než Honzovo WRCo.“
Další otázka bude obvyklá. Jak se dostal kluk z Moravy k automobilovým závodům?
„Inu, jak se může Moravák k rallye dostat jinak než skrze Barumku. Dodnes mám před očima jeden výjev z ranného dětství, když bylo mi snad šest let a táta mě bral na první závody: máma stojí ve dveřích a důrazně spílá tátovi, že tam, kam jedeme jezdí auta rychle. A že si nemyslí, že je to rozumný nápad brát tam malé dítě. Byl to velice rozumný nápad! Pamatuji si, jak jsme stáli v lese u RZ Poličná a já v absolutním úžasu sledoval ta rychle jedoucí auta. A to byl přesně ten moment, který mi nic z hlavy nedostane. Moment, kdy jsem byl neléčitelně infikován rallye virem. Táta, bohužel, v mých 13 letech zemřel, a naše výpravy na soutěže tím skončily. Chodíval jsem alespoň mávat závodníkům na křižovatku, když se přes Zašovou či Rožnov jezdíval přejezd.“
Byť tě většina fanoušků rally zná z pravé sedačky, máš na svém kontě i dvacítku startů za volantem. Zavzpomínej, jaké to bylo?
„Výborná zkušenost! Skvělá doba se Saxem ještě v tehdejším Poháru a později ve sprintech s Cliem, kdy mě navigoval David Karel. David je skvělý v tom, že člověka naučí nebrat věci zbytečně vážně a víc si je užívat. Byla to bezstarostná a radostná doba. Nikdy jsem nejezdil na výsledek, vždycky to byla svého druhu zábava. Když jsem s tím po naprosto školácké chybě práskl do železničního podjezdu na Bohemce, to už bylo se Zbyňkem Pilsem, řekl jsem si, že bude lepší bavit se jinak a nechat volant zkušenějším. Každopádně to ve mě zanechalo cosi jezdeckého a myslím si, že na sedačce spolujezdce občas přemýšlím, hlavně při psaní rozpisu, jinak než někdo, kdo nikdy neřídil. Často až po zkušenosti z druhé sedačky člověk pochopí, jak se věci mají. Pořád říkám, že řidič by si měl zkusit jeden závod odčíst a spolujezdec aspoň jeden odřídit.
Někdy mě ruce zasvrbí, ale když bylo nejhůř, střihl jsem si Mikuláše a obvykle mi to stačilo. Nikdy neříkej nikdy, ale aktuálně žádný soutěžní návrat za volant neplánuji, protože mám jiné priority a hlavně vím, že na ty střelce v popředí výsledkové listiny třídy opravdu nemám.“
Následně jsi střídal sedačky… Nedělalo ti problém přeskakování? Trefil jsi vždy správně svou stranu auta?
"Jo, to jsem byl docela za exota. Čtyři roky jsem v průběhu sezóny navigoval i řídil a poslouchal jsem vtípky o rozpolcené osobnosti na téma: „Přišel dnes na servis doktor Jekyll nebo pan Hyde“? Jenže věc se má tak, že mě vždy neskutečně bavily obě činnosti. Opravdu úplně stejně. Pokud se ale chce člověk něčemu věnovat vážně, musí si vybrat. A já si vybral. Čas ukázal, že to bylo správné rozhodnutí. Spousta jezdců mi říká, že by na sedačce spolujezdce sedět nemohli, že nemají ten důležitý pocit kontroly nad situací. Asi mi tento druh strachu úplně chybí. Možná proto v letadle usínám ještě před startem, z čehož obvykle nemají radost spolucestující, protože si chtějí povídat.“
Neměl jsi někdy tendenci sám sobě si diktovat rozpis?
„Jejda, to vůbec ne! Kdokoliv mi diktoval rozpis, dělal to vždy skvěle a nikdy bych si nedovolil kohokoliv kritizovat. Je to i o tom, jaký rozpis si člověk píše, o učení se. Když si vezmu do rukou své rozpisy z roku 2011, tak bych si dal pár facek. Muselo se to strašně špatně číst a rozhodně si na základě takového rozpisu nejsem schopen v hlavě modelovat trať. Byl špatný, příliš obecný, optimistický. Na druhou stranu, v Saxu to o rozpisu úplně nebylo… Je fascinující vidět, jak si jezdci rozpis postupně vychytávají, jak jej mění. Je to vlastně nikdy nekončící práce.“
Který závod zpoza volantu považuješ za svůj TOP?
„Na to je jednoduchá odpověď. Hustopeče 2014, s Verunkou Havelkovou. To byl naprosto nezapomenutelný závod, kdy se všechno dařilo, jak mělo. Jeli jsme v rámci Poháru a v cíli z toho bylo druhé místo ve třídě. Nádherná vzpomínka na dobu, kdy se hustopečská šotolina nesmazatelně zapsala do mého závodního srdce. Na základě výsledku na Hustopečích jsem se Verunkou předběžně dohodl na spolupráci v sezóně 2015. Jenže obratem jí na stole přistála nabídka od Pavla Valouška, a to jsou pochopitelně šance, které se neodmítají. Pak už jsme spolu jezdili jen Mikulášskou.“
Pojďme od volantu k spolujezdcování… Který z jezdců ti nejvíce přirostl k závodnickému srdíčku?
„Více než jeden závod jsem jel se šesti jezdci, pokud správně počítám. Nicméně je to pořád 5 facek, které dostanu, když zmíním jen jedno jméno. A do takového rizika nejdu! Ono je to tak, že si musí lidé rozumět i po lidské stránce. A na to jsem měl fakt štěstí. Všichni piloti, které jsem navigoval, byli skvělí. Naštěstí jsem za celou dobu nejel s pilotem, se kterým bych se ve zlém rozešel a doufám, že se to ani nestane.“
Je nějaký, ke kterému už raději nesedneš?
„Musím na tuhle otázku odpovídat, nebo se z ní mohu nějak elegantně vylhat?“
Myslím, že ses právě elegantně vylhal. Nemáš někdy tendenci praštit s rozpisem a usednout sám za volant a soutěž dokončit?
„Tak to nikdy. Ani když jsem jel se začínajícími piloty, vždycky oceňuji jejich snahu. Baví mě sledovat ten progres a přijde mi to strašně motivující. Jestli jsem měl někdy chuť švihnout rozpisem, tak to mohlo být maximálně kvůli mně samotnému, když se mi nedařilo. I spolujezdci mají své dny. Snad jsem notama nikdy nepraštil ani žádného pilota, pokud si dobře pamatuji.“
Jistě znáš pořekadlo „Ševče drž se svého kopyta“… Kde je to tvé „kopyto“ v rally?
„Znám. A stejně, jako Pohádka O létajícím ševci, mě toto rčení pronásledovalo celou základní školu. Teď je mé kopyto na pravé straně vozu, na spolujezdecké sedačce, pokud to myslíš takto. Strašně si pozici spolujezdce užívám. Baví mě to, naplňuje mě to a nemám vůbec důvod na tom cokoliv měnit.
Paradoxní je, že jsem si nikdy nemyslel, že budu spolujezdec. Vždycky jsem si myslel, že budu za volantem. Však jsme se za volantem na moravských silničkách dosyta vyblbnuli. To snad ani nebudu rozvádět…“
To začíná znít zajímavě. Nějaká historie, která by měla raději zůstat skryta?
„No, snad nic zlého neprokecnu. Už to zní skoro neuvěřitelně. Tehdy se jezdilo dost na divoko. Provoz byl řádově nižší a blbnoucí dorost v polích nikomu zas až tak nevadil. Na začátku všeho bylo řádění se stodvacítkou, později naše „horské přebory“ se Zdeňkem Růžičkou, které končily nejednou situací, kdy se hledal traktor nebo jiné auto k vytažení našich strojů. Trávili jsme celé týdny v garáží a stavěli ze starých stopětek závodní bestie. Tedy, v naších očích to bestie byly, protože když to má motor z favorita, sedačky z Volva a přední nápravu z maxové stodvacítky, tak je to přece trhač asfaltu, to dá rozum! Tuším, do té první jsme zapomněli dát bezpečnostní pásy. Toto drobné konstrukční pochybení jsme napravili hned po tom, co jsme při prvním zajíždění auta skončili v potoce. Následovala Ibiza s vyhořelou elektrikou, kterou jsem dal dohromady za vytrvalého nadávání na španělské konstruktéry. Jenže než jsem byl schopen auto upravit do soutěžního stavu, odešla převodovka. Z kapesného to nešlo, jako student jsem žádné větší příjmy neměl, takže tím má ranná „závodní“ kariéra skončila. Docela se divím, že jsme tohle období přestáli bez větší úhony. A tak nejdiskutovanější událostí zůstal epochální výlet Dacie našeho kamaráda Davida. Klasicky modrá „Dáčka“ měla námi zkonstruované a odborným okem spočítané laufy pod oběma prahy, ze kterých létaly půlmetrové lišky. Strašně řvala a strašně nejela. A strašně nebrzdila. Zabodla se do hnoje kousek za dílnou, za pravou pět. Z auta se dalo vystoupit jen přes opravdu nevábně vonící terén. Vyprošťovat Dáčku z té kopy biologického materiálu se opravdu nikomu nechtělo a dodnes si myslím, že tato situace byla trestem za všechny ty naše automobilové hříchy. Smrděli jsme i z fotky.“
Doma máš díky šikovnosti šikovnějších jezdců spoustu pohárů. Nemrzí tě „skromný“ počet, kterých jsi vyjel za volantem?
„Jejda to vůbec ne! Právě tak to má být. Pokud se podívám třeba na Rendu, tak mé řidičské schopnosti nesahají ani po jeho kotníky. On je úplně někde jinde. Když vidím, co s autem dokáže dělat… Vnímám to intenzivněji, protože jsem sám řídil a vím, co jsem v podobných situacích dělal sám. Já to dělal úplně blbě, samozřejmě. Proto ty řidičské vázy má on, a ne já. V tom je tento sport naprosto spravedlivý. Osobně jezdím pro zážitky a poháry jsou jen jakýsi bonus, spouštěč vzpomínek. Kouknu na pohár a vybaví se mi soutěž.“
Máš vůbec ještě kam dávat ty poháry?
„Myslím si, že patřím k těm, co si na ně již dlouhá léta neúspěšně stloukají poličky. Mám je v několika pokojích a vytrvale poslouchám, že… No nic. Co tam máme dál?“
TOP závody na místě spolujezdce se patrně budou spojovat s Rendou Dohnalem, mýlím se?
„Samozřejmě, že se nemýlíš. Letošní Barumka byla strop v rámci českého mistráku. Zisk titulu na domácí půdě, to byla taková emoční pecka, že mi po průjezdu cílovou rampou něco vytrvale padalo do obou očí. A perlou všech perel byl letošní závod ve Švýcarsku. Horská dráha jak ve smyslu trati, tak ve smyslu emocí: nepodařený úvod, následně střižené štefty, které se měnily preventivně před Barumkou, a v kontrastu k tomu skvělá poslední etapa, kdy se místní divili, co že jsme to zač. Však se koukni na on-board. Něco takového u nás opravdu nemáme.“
https://www.facebook.com/watch/?v=383640519188695
Jaké máš soutěžní sny? Kam bys to chtěl v rallye dotáhnout?
„Myslím si, že jsem to dotáhl dál, než jsem si kdy, sedě v Pandě na startu Hořovické soutěže, mohl představit. To bylo s Aldou Janků a zlé jazyky tvrdí, že právě kvůli zkušenosti se závoděním ve Fiatu Panda se teď v žádném autě nebojím. Měl jsem opravdu štěstí na piloty. Mé úspěchy jsou v principu jejich zásluhou a jsem si toho vědom. Ano, sice tvoříme jednu posádku, ale kdybych řídil já, tak určitě nebudou výsledky stejné. Minimálně proto, že by většina z nich odmítla na sedačce spolujezdce absolvovat závod, ti odvážnější by odstoupili po první RZ.“
Je nějaký „vysněný“ jezdec, kterému by ti bylo ctí číst noty? A co vysněný vůz…
„Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Popravdě, nebál bych se číst noty v angličtině. A shodou okolností oba mí nejoblíbenější piloti anglicky hovoří, takže kdyby Craig nebo Hayden hledal nějaký záskok… Ale budou se muset přizpůsobit kalendáři českého mistráku. Život je holt o prioritách! Dělám si samozřejmě legraci. Sen ovšem mám – rád bych se, třeba v rámci nějakého eventu či testu, s nějakým špičkovým světovým pilotem svézt chtěl. Valda mě kdysi svezl v S2000 a je neuvěřitelné, co to auto dokáže. Jak brzdí, zrychluje, co dokáže podvozek. U WRC to musí být ještě o level jiný zážitek. Jejich vnímání rychlosti a přesnost jsou pro mě naprosto nepochopitelné. Na přímé přenosy WRC vždycky jen nevěřícně koukám a nechápu, jak dokáží na asfaltu v takové rychlosti, tak přesně reagovat. Na šotolině pak nechápu schopnost přizpůsobit se v řízeném smyku šířce silnice. Nehovoříme zde o půlmetru sem, půlmetru tam. Jde o jednotky centimetrů. Hlava mi to nebere. Dva roky zpět jsem se byl podívat na nová WRC auta ve Španělsku a je to naprosto neuvěřitelné.“
Po kvalitních výsledcích je určitě boj o kvalitního spolujezdce. Jsi na roztrhání i pro sezónu 2020, kde a s kým tě uvidíme?
„Sezónu 2020 chci, pokud mě z auta nevykope za hloupé vtipy, spojit se stejným pilotem. Pokud všechno dopadne podle představ, pojedeme s Rendou CRT, což je malá Evropa. Jsou tam dva české závody – Valaška a Krumlov. Pak je tam Chorvatsko, Rakouský Weiz, Polský Řešov, Gorica a finále v Lausitzu. České závody bychom měli jet oba, z těch ostatních budeme vybírat, protože peníze jsou v tomto sportu až na prvním místě. Na zbytek velkého českého mistráku včetně Barumky mám tedy zatím volno. U sprintů dávám jasnou prioritu spolupráci s Honzou Pilařem, Adam Cup se pravděpodobně pojede na všech sprintech.
Mimo závodění bych se chtěl dále věnovat Spolujezdecké akademii, kterou skvěle zaštiťuje Honza Možný. Proběhl zatím první seminář, chystáme další. Chtěli jsme ho uspořádat už na podzim, ale synchronizovat kalendáře všech vedoucích semináře se ukazuje být složitější, než se na začátku zdálo. Snažíme se adeptům spolujezdeckého řemesla předat nějaké vědomosti a ukázat jim, co jsme historicky na sedačce spolujezdce… neudělali úplně dobře. Zúčastnit se může i naprostý začátečník, někdo, kdo nikdy nejel a licenci ještě nemá. Sám pozná, jestli ho na základě semináře spolujezdcování chytne, nebo ne.“
Poděkování a vzkaz fanouškům…
„Tuším, že fanoušků nemaje mohu děkovat hlavně pilotům, se kterými jezdím, že jsou tak skvělí, jako jsou. Za letošní sezónu můžu poděkovat i týmu Minařík Racing, který fantasticky připravil auto a díky tomu jsme oba s Rendou dosáhli životního úspěchu. V neposlední řadě pak patří samozřejmě dík i celé mé rodině za vydatnou podporu.“