Davide, spousta fanoušků rally si při vyslovení tvého jména vybaví auto, se kterým závodíš, ale jako osobu tě moc neznají. Představ se nám prosím…
„Jmenuji se David Tomek a letos mi bude 33 let. Celý svůj dosavadní pracovní život se věnuji nákladní dopravě, takže už třináct let jezdím kamionem a z toho sedm let jsem jezdil po celé Evropě. Jsem ženatý a mám dvě děti (4letého syna a roční dceru). Jediný můj celoživotní koníček jsou auta a hlavně rally.“
Ptát se tě, jak ses dostal k soutěžím, je asi zbytečné, ale pro ty mladší příznivce české rally zkus přiblížit, jak tomu bylo…
„K rally a závodním autům jsem se samozřejmě dostal přes svého tátu. Vše začalo, když si mne zhruba v mých 10 letech přišel vyzvednout do školy a jeli jsme koupit Škodu 130L po pánech Pošíkovi, Taliánovi a Jirkovi Trojanovi. Mamka samozřejmě nesměla nic vědět. Vydrželi jsme to tajit půl roku. Když se v roce 1997 na dvoře objevil „áčkový favorit“ po Zdeňku Jandovi (Mr. Cimbu), tak to šlo už samo a v srpnu 1997 stál táta na startu Rallye Pačejov. Tam vznikla moje závislost a od té doby nás to s tátou táhne stále.“
Je pro jezdce výhodou, že má doma tátu, který taky jezdil rally? Jak se na tvé začátky dívala máma?
„Určitě to výhodou je. Víš, co a jak, od poslání přihlášky až po cílovou rampu. Já jsem s tátou jezdil úplně na všechny jeho závody včetně tréninků, co kdy jel, takže jsem kompletně věděl, co závody obnáší. Co bylo nejdůležitější, byla příprava závoďáku v dílně, to mne strašně moc naučilo. Stavěli jsme doma dvě „áčkové felicie“, jednu na rally pro tátu a jednu pro mě na kopce. Potom felicii kit, to všechno mě hodně bavilo a moc jsem se těšil, až vyrazíme na závody. I když před prvním startem táty s novou felicií nám na testu vyběhla ojnice a šlo se od začátku opravovat. Ale každý, kdo s těmito stroji závodil, to zná a ví, o čem mluvím. Prostě jsem se naučil, že při rally jsi častokrát dole a pokaždé musíš vstát a jít znovu za tím, co tě baví! A to je rally, alespoň podle mě. Co se týče mamky, určitě ráda nebyla. Ale věděla, do čeho jde. Muselo jí být jasné, že to nemůže jinak skončit, když viděla, jak mě rally chytla od té doby, co začal táta jezdit. Třeba moje úplně první závody v roce 2000 – rallycross v Sosnové. Měli jsme půjčený favorit a já jsem s ním skončil dvakrát během jednoho dne na boudě. Všechno viděla a zažila. Ale taky hodně křičela.“
Měli jste někdy příležitost poměřit se spolu s tátou společně na nějaké soutěži a pokud ne, jak by to dopadlo?
„Ano, příležitost jsme měli jednou při Rallye Pardubice v roce 2004, to mi ještě nebylo osmnáct. Táta jel s kitem 1,6 a já měl kita 1,4. Dopadlo to tak, že po druhé RZ jsem byl o něco málo před tátou. V půlce závodu už mě zase porážel táta. Skončilo to obří dírou v mojí převodovce, několika výlety mimo trať a rozhodnutím, že už nikdy proti sobě nepojedeme. Z mojí strany byla obrovská motivace tátu porazit, ale můžeme být rádi, že se nám nic nestalo.“
A nebyla někdy úvaha vzít tátu na místo spolujezdce, a tím by se vytvořila rodinná posádka Tomků?
„Na to je jednoduchá odpověď. Toto nikdy nepřišlo v úvahu. V mých začátcích závodění byl táta nejdůležitější osobou v týmu a musel se o vše postarat.“
Pojďme už ale k tobě, jak ty osobně vzpomínáš na své začátky v rally?
„Moje začátky v rally se datují do roku 2005, kdy jsem jel se Škodou Felicií KitCar 1,6 po Fabiu Dantim dva podniky Volného poháru v Hořovicích a Havlíčkově Brodě. První závod s licencí byl Rallysprint Kopná s Richardem Nesvadbou. Ve stejném roce začalo závodění s Honzou Škaloudem, se kterým jsme se znali ze Střední průmyslové školy v Mladé Boleslavi. A do konce roku jsme odjeli všechny závody, na které jsme měli čas a peníze. S místním matadorem Richardem Nesvadbou také první velký závod, zlínskou Barum rally. Jinak na svoje začátky v rally vzpomínám strašně rád, byla to bezstarostná doba se spoustou závodních kilometrů, výborným autem a teamem. Samozřejmě, ke každým začátkům patří i karamboly a mně se kita povedlo během let 2005 a 2006 dvakrát dost ošklivě rozbít, i když jsme pokaždé dojeli až do cíle závodů. V roce 2006 jsme dokonce získali titul v MMČR ve třídě A6. Třeba po Rally Třebíč v roce 2006 nezůstal jediný plech na autě správně. Kita máme dodnes doma a je to výborný kus škodovácké techniky a historie.“
V české rally máš odkrouceno patnáct sezón, která z těch mnoha soutěží patří k tvým nejoblíbenějším?
„K mým nejoblíbenějším závodům patří domácí Rally Bohemia, na které jsem startoval čtrnáctkrát. I když mě mrzí její klesající úroveň. Když si vzpomenu na svoje první starty na Bohemce a ten velký počet kilometrů a erzet, tak mě to trošku mrzí. Třeba poslední ročník Bohemky v roce 2019 se mi moc líbil a myslím, že nastoupila správnou cestu zpátky na výsluní. Další oblíbený podnik na začátku mé kariéry byl Rallysprint Kopná, který byl vždy velice těžký a mám na něj spousty hezkých vzpomínek, i proto, že to byl můj první závod v mistráku. Nesmím ani zapomenout na svůj jediný start na Mistrovství světa - Rally Deutschland v roce 2007 s kitem 1,6. Na ten závodní týden mám spousty zážitků s týmem a rodinou, na které nikdy nezapomenu. Speciální místo mají dvě soutěže ze zahraničí, a to belgická Rallye du Condroz a německá Thuringen Rallye. Rally du Condroz je nesmírně těžký závod, kde je spousta bordelu, bláta a neustále se měnících podmínek a obrovské množství diváků, které jsem snad nikde nezažil. K této soutěži mám ještě jednu vzpomínku. V roce 2007 jsem startoval s číslem 21 ze 181 aut, při průjezdu diváckých míst se silnice těsně před námi otvírala a byla plná diváků jak za dob legendární skupiny B. To je unikátní zážitek. Thuringen Rallye je naše druhá domácí soutěž z důvodu velkého přátelství s hlavním pořadatelem a celkové přátelské atmosféry. Od roku 2010 až do roku 2017 jsme ji jeli pokaždé, bohužel 2018 byl zrušen z důvodu nedostatku financí, což mě velice mrzí.“
Při pohledu do tvých statistik vidím, že máš pouze dva starty na Barum rally, ta tě svou atmosférou neokouzlila?
„Barumka má určitě v celé Evropě speciální místo, i pro mě to tak bylo díky tomu, že v roce 2005 to byl můj první velký závod. Rok poté jsem si zde vybral obrovskou porci smůly. V roce 2007 se jela týden po Rally Deutschland, a to bylo logisticky nemožné zvládnout. Navíc, v té době při našem zázemí a technice byla téměř shodně finančně nákladná jako Rally Deutschland, tak jsme usoudili, že když to dobře půjde, tak následující rok pojedeme opět svět. Bohužel se nám to dodnes nepovedlo, ale nikdy neříkej nikdy. Ještě jednou bych se chtěl do Zlína vrátit.“
Při výčtu tvého nej chybí výsledek. Kterého si ty nejvíce ceníš?
„Výsledek, kterého si nejvíce cením, je určitě již zmíněný celkový titul v roce 2006 ve třídě A6. V roce 2010 jsme vyhráli juniorskou kategorii Mitropa Rally Cup a spolu s Honzou Šlehoferem a Jirkou Tošovským jsme ovládli kategorii národů. Vyhlášení výsledků probíhalo kdesi v horách v Rakousku, a to byl velice krásný zážitek. Jinak si spíše cením toho, že už takovou dobu se pohybujeme na scéně české rally. Když to vezmu dohromady s tátou, tak od sezony 1997 se náš tým nepřetržitě objevuje na závodech, na to jsem hrdý více. Obzvlášť při mých začátcích, když jsem měl horkou hlavu a častokrát jsem s tím praštil i před závody na testu, byly spousty bezesných nocí, abychom se znovu postavili na start.“
Docela často vyrážíš na soutěže i do zahraničí. Zdá se ti být česká konkurence slabší, nebo co tě k tomu vede?
„V dobách, kdy jsme začali jezdit Mitropa Rally Cup, určitě nebyla v Čechách menší konkurence, ba naopak kategorie S1600 byla na vrcholu a my jsme s naším kitem chtěli zkusit závody venku a Mitropa pro nás byla ideální. I z toho důvodu, že se v Čechách začaly kity dovažovat na 1000 kg, což jsem dodnes nepochopil, protože kit za normálních podmínek proti S1600 stejně neměl šanci. A venku i na MS jsme mohli jezdit homologační váhu 920 kg. Závody v zahraničí nám přinášely spoustu nových tratí, poznání a zážitků.“
Výsledku dosáhne posádka, tedy jezdec i spolujezdec společnou prací. Ty jsi měl po svém boku více jak deset mitfárů… Se kterým sis užil nejvíce srandy a kdo byl naopak „bručoun“?
„Co se týče spolujezdců, stálejší jsem měl čtyři. Prvním spolujezdcem byl Marek Zeman, se kterým to táhnu dodnes. Druhým zásadním byl Richard Nesvadba, který mi taky předal hodně zkušeností i z té nejsilnější třídy WRC. S Honzou Škaloudem jsme byli oba velmi mladí a ctižádostiví a také se nám dařilo. Po zisku titulu se naše cesty rozdělily, ale dodnes na to rád vzpomínám. Oba jsme v té době do toho dávali 200 %. Čtvrtým stálým byl pro mě můj velký kamarád a škodovák Jirka Hovorka. Od roku 2007 už jezdím prakticky jen s Markem Zemanem a jsme spolu tak dlouho, že už si neumím představit jezdit s nikým jiným. A tím odpovím na tvoji otázku, že nejvíc srandy a toho bručení jsem zažil s Markem, máme toho za sebou opravdu hodně.“
Něco málo k technice… Startoval jsi s kit carem, R3, S2000 a R5 – samé technické skvosty. Který je pro tebe tím TOP?
„O kitu toho bylo řečeno už dost. I v dnešní době stojí v naší dílně pořád nějaký kit, který dáváme do původního stavu a tovární podoby našim zákazníkům. Je to opravdu srdcovka. Renault Clio R3 bylo pro nás zlomové auto. Dlouhou dobu jsme vybírali, co pořídit po kitu a R3 byla správná volba. Pořídili jsme úplně novou stavebnici z Francie z Renault Sport. S R3 jsem jezdil prakticky nejdéle, bylo to auto s nejlepším poměrem výkon a cena. Když mi po Šumavě 2015 zavolal Luba Minařík, jestli bych mu neprodal R3, že ta jeho ošklivě havarovala a je prakticky zničená, tak jsem si říkal, jestli se nezbláznil, že to určitě nemůžu prodat. A v tu chvíli se mi zrodila myšlenka na nákup S2000. Byla to spousta práce a úsilí, které trvaly rok a půl, ale vyplatilo se. Táta, který mě vždycky podporoval, mi říkal, že jsem blázen. R3 se povedlo prodat na exotický Guadeloupe a akce S2000 mohla začít. Když jsem auto přivezl domů a táta ho poprvé uviděl, pochopil, proč jsem se zbláznil. To auto je ryzí závodní speciál. Co se týká R5, R5 je nevídaná raketa, která obrovským způsobem překračuje moje schopnosti. Stále se s ní učím, ale je mi úplně jasné, že se s ní nikdy nenaučím tak, jak si to auto zaslouží. Svezení v něm je velký zážitek, je to prostě top auto. Auto, které je pro mě opravdu TOP, je S2000. Mimochodem, s tou naší vyhrál Freddy Loix Barum Rally 2011.“
Na loňskou sezónu jsi přesedl z fabie S2000 do R5. Byl tento přechod složitý? Musel jsi nějak upravovat svůj jízdní styl?
„Jak už jsem zmínil, tak R5 překračuje moje schopnosti, to platí i o S2000. Řeč o upravení stylu je zatím lichá. Každopádně jízda s R5 je o malinko jednodušší než s S2000. A to díky přeplňovanému motoru. S2000 vyžaduje být na auto prostě dobytek.“
Sezóna 2019, jaká podle tebe byla?
„Sezóna 2019 byla pro nás úplnou novinkou. Vstoupili jsme do nového teamu Duck racing. Byla celá ve znamení učení se s novou technikou. Jak určitě víš, auto jsme si střídali s Vendou Kopáčkem, mimochodem výborný teamový parťák a fajn kluk. Celý Duck racing je hodně profi team a tomu odpovídala i výborně připravená fabie R5. Ale k samotným závodům, Kopná byla z mojí strany pojatá jízdou na jistotu. Další závod byly až Hustopeče, kde mi chyběly zkušenosti z tratí. Naposledy jsem tam jel v roce 2006, ale přes to všechno jsem se moc pěkně svezl a celý závod hodnotím velmi pozitivně. Na domácí Bohemii to bylo opravdu jak na houpačce, dobře zajeté zkoušky střídaly defekty a technické problémy. A do všeho promlouvalo špatné počasí. Druhý den jsme chtěli začít úplně nanovo a první půlka tomu odpovídala. Po servisu jsme dali nové gumy a přišla rána jako z děla. Trefil jsem betonový sloup a bylo po závodech. Následoval týdenní maraton, ve kterém jsme dokázali rozbité auto opravit a dva dny před Pačejovem ho poprvé nastartovali. Mechanici odvedli perfektní práci, když mezi Bohemkou a Pačejovem dokázali opravit R5 a absolvovat velice náročný závod s Vojtou Štajfem v Římě. Pačejov je můj oblíbený závod, ale bohužel jsme odstoupili na třetí RZ na banální závadu prasklé hadičky u turba, ze které unikal olej. Abych totálně nezničil motor, tak jsem auto odstavil a byl vlastně konec sezony 2019. Víc jsme toho už nejeli.“
Už plánuješ letošní rok? Kde a s čím tě letos uvidíme?
Pro rok 2020 jsme pořídili vlastní R5 z dílen Kresta Racing. Takže se neskutečně těším, až se s ní objevím na závodech. To auto je prostě boží. Jinak plán závodů pro letošní rok je takový, že pojedeme něco v Čechách a něco v zahraničí jako každý rok.“
Poděkování…
„Největší poděkovaní za celou moji kariéru patří určitě mému tátovi, který toho se mnou zažil moc a vždy vydržel. Také musím poděkovat svojí manželce Marušce, která má se mou svatou trpělivost. Určitě bych chtěl poděkovat celé svojí rodině a kamarádům, kteří při mně stojí. A velké poděkování patří všem mým partnerům, kteří mě těch patnáct sezon podporovali. Všem ještě jednou velké dík.“