Můžeš se nám v krátkosti představit?
„Jmenuji se Jiří Hovorka, bydlím v podhůří Orlických hor ve vesničce Olešnice, poblíž Rychnova nad Kněžnou. Vyučil jsem se jako automechanik. Od dětství mne bavilo v podstatě vše, co mělo motor. Ať už se jednalo o různé stroje, mopedy, pionýry nebo vysněná auta, která jsou celý můj život. Když mi bylo 12 let, jezdili jsme s kamárady po lesích a loukách na pionýrech, které jsme si sami ladili, aby alespoň trochu jeli. Motoristické mládí mě prostě zasáhlo naplno, jako spousty mých vrstevníku.“
K působení v rally už pak stačil tedy jen malý krůček...
„V mém případě za ten krůček může můj strejda Pepa Vašíček, který dělal a stále dělá časoměřiče a od mala mě a bráchu bral na různé závody. První soutěž, kde jsem naplno propadl rallysportu, byla tuším Rally Šumava a tento sport se pro mne stal jasnou volbou. Bohužel já nepocházím ze závodnické rodiny, a tak se aktivní zapojení do rallysportu zdálo být absolutně nedostupné. Po škole jsem však dostal nabídku na práci a nastoupil jako mechanik do závodního teamu Kopecký Motorsport. Bylo to zrovna v době, kdy Honza přecházel z okruhu do rally a tím byl můj osud definitivně zpečetěn. Díky spolupráci s Honzou a týmem jeho táty Josefa Kopeckého jsem měl možnost získat zkušenosti, poznatky a zážitky ze závodů Mistrovství světa, Evropských soutěží a domácího šampionátu. Prožil jsem část svého snu o rally jako mechanik, člen treninkové skupiny či občasný spolujezdec na testech.“
Jako příležitostný záskok jsi měl tedy možnost vyzkoušet i sedačku spolujezdce, takže kdy přeskočila jiskra na vlastní závodění?
„Moje závodění nastartoval kamarád Martin Vodehnal a křest ohněm proběhl na rally Monte Pacov 2003, kde jsem ho navigoval. To jsem byl ješte jako člen Kopecký Motorsport, takže jsme měli tehdy i odborný dohled, protože Honza Kopecký byl Martinův dobrý kamarád. Martin Vodehnal byl obrovský talent od boha a je velká tragédie, že jeho život předčasně ukončila neštastná havárie na Rally Střela 2006.
Rok 2004 byl také zlomový pro můj další vývoj v rally. Čím dál tím více jsem toužil po pocitech za volantem vlastního vozu. Měl jsem možnost vyzkoušet Škodu Octavii WRC, Fabii WRC a ten pocit je prostě nepopsatelný. Takže se mi podařilo koupit áčkového Favorita od Slávy Ducháčka, který před ním vlastnil Karel Trojan. Tím byla započata moje kariéra coby jezdce, tedy když nepočítám amatérské závody do vrchu se svou Škodou 120 LS.“
Ale souběžně s rozvíjející se kariérou za volantem jsi usedal také na sedačku navigátorskou, jak k tomu došlo?
„Návrat na sedačku spolujezdce zavinil pan Věroslav Cvrček, který mi dohodnul v roce 2006 spolupráci s Václavem Donátem do dvoulitrové Octavie. Byl to v podstatě Kit Car v úzké karoserii a dodnes mi v hlavě zní ten nádherný zvuk dvoulitrového motoru. Václav je úžasný člověk s neuvěřitelným pohledem na svět a absolutním nadhledem na cokoliv. Takže rád vzpomínám na tuto úžasnou spolupráci. Poté jsem byl osloven dalším kamarádem, Davidem Tomkem na místo spolujezdce do extovární Škody Felicie Kit Car 1600, což je úžasné auto a moje srdeční záležitost.“
Dodnes pozici jezdce i spolujezdce v závodní voze střídáš, není to pro tebe náročné?
„Máme to nastavené tak, že pozice spolujezdce v R5 je pro mě číslo jedna a ta správná první liga. Se svou Felicií Kit Car je to spíše pro zábavu a za odměnu, zkrátka pro radost. I když se nám celkem daří a v roce 2018 jsme dokázali vyhrát celou skupinu bývalých pohárových tříd 14-18 v celoročním hodnocení, a to jsme absolvovali pouze tři závody. Určitě to ale nebyl cíl, protože jsme věděli, že finančně celou sezonu neodjedeme. Takže to byla příjemná třešnička na dortu na závěr sezony.“
Za volant usedáš do méně silných aut, neláká tě řídit například nějakou pořádnou čtyřkolku?
„Samozřejmě, že by mne lákalo vyzkoušet si třeba vůz kategorie R5, protože to jsou neskutečně fungující auta. Nebo alespoň nějakou „erdvojku“, ale obávám se, že tady to skončí pouze u nesplnitelných snů. Každopádně jsme s bráchou Kamilem, který je můj celoživotní spolujezdec, rádi za naši kitovou Škodu Felicii, se kterou je úžasné svezení, i když je autu už 25 let. Je to prostě čistokrevné áčko a pocit z tohoto vozu je pořád famozní. Rychlost samozřejmě až taková není, ale když se najde příhodná RZ, tak se dá i s tímto vozem držet krok s nejrychlejšími vozy Opel Adam Cup.“
V poslední době jsi navigoval jezdce české špičky jako je Tomáš Pospíšilík nebo Ondřej Bisaha. Lze nějak porovnat závodění na špici a závodění v nižších třídách?
„Těch jezdců bylo samozřejmě více. Hodně jsem toho odjel s Richardem Kirnigem v Mitsubishi Lancer EVO 9, který měl velice divácky atraktivní styl a jel s velkým nasazením, i když to občas končilo mimo trať. Je jen škoda, že se Richard nezačal věnovat rally dříve, určitě by to dotáhl hodně vysoko. Richard se dříve úspěšně věnoval závodům enduro na motocyklech a tudíž si troufám tvrdit, že tito lidé mají posunutou hranici asi všeho ještě podstatně dále než soutěžáci (smích).Taky musím zmínit spolupráci s Ponďou (Lukáš Pondělíček), který je absolutní perfekcionista, co se týká přípravy a stavu auta. S ním byly závody o absolutní pohodě a se spoustou zábavy. Pár závodů jsem odjel i s Milošem Vágnerem, se kterým jsem se znal ze Škody Motorsport. Pak už následoval debut v R5 na Barum rally s Ondrou Bisahou v týmu s Alexem Lukyanukem. Nejvíce závodů v R5 jsem odjel s Tomášem Pospíšilíkem, kde jsme se určitě posunuli výkonostně dopředu. Pokud bych měl nějak srovnat závodění na špici a v nižších třídách, tak v každé kategorii se všichni snaží o co nejlepší výsledek. I ve slabších třídách je to velmi kvalitní sport, kde do toho každý vkládá maximum a jede se často až na samou hranici svých vozů. V podstatě je limitující jen technika a míra strachu. Měl jsem možnost jet pár závodů v R2 s Tomášem, než přestoupil do R5 a tam mi přišlo že se jede možná až za hranicí samotných vozů.“
Jaký je tvůj nejoblíbenější závod?
„Je opravdu těžké na to odpovědět. Každý závod je něčím výjimečný a každý má nějaké kouzlo. S Ondrou Bisahou a Tomášem Pospíšilíkem jsem odjel pár závodů v Evropě a pokud bych měl vypíchnout nějaký zahraniční závod, tak určitě Rally Monte Carlo 2017, které bylo prostě neuvěřitelně krásné, ale i těžké. Dále pak Rally Casinos do Algarve v Portugalsku, kde se jelo finále ERT. Byl to asfaltový podnik, který se jel z větší části na širokém, technickém abrazivním asfaltu s velkým gripem. Od samotného začátku jsme bojovali s místními a drželi s nimi vysoké tempo, bohužel v předposlední RZ, která byla zároveň nejdelší, přišel smolný defekt a propad výsledkovou listinou. A pokud se ptáš na české tratě, tak jednoznačně Barum rally. Bývá zde nejvíce posádek, těžká trať, celá evropská špička a taky jedinečná atmosféra, která se prostě musí zažít. Zkrátka celý ten týden je neskutečný. Navíc loni se nám tam s Tomem podařil skvělý výsledek v podobě 8. místa absolutně. Přibrzdil nás pouze defekt na RZ Maják, jinak jsme si celý závod oba moc užívali.“
Jaký máš sen v rally v pozici jezdce i spolujezdce?
„Z pohledu jezdce by byl určitě sen řídit vůz R5, ale tam to kromě nadšení vyžaduje i trochu jiný rozpočet. A co se týká spolujezdce, tak jsem si jeden cíl splnil a to dokončením Rally Monte Carlo 2017, kde jsme byli dokonce pozváni na vyhlášení ke knížecímu paláci v hodnocení soukromníků a osobně nás přišel pozdravit Princ Albert II, to se bude asi velice těžko překonávat. Ale určitě snem ještě zůstává odjet kompletní Evropu, kde se nachází úžasné nepoznané závody.“
Co ti rally dala a vzala a jaký byl nejhorší moment ve tvé dosavadní kariéře?
„Určitě jsem se potkal se spoustou zajímavých lidí a získal dost kamarádů, se kterými si mám vždy co říct. Dala mi určitě respekt a pokoru, protože něco vzít a zničit umí každý, ale umět si věcí vážit a správně s nimi zacházet je už složitější. A co mi rally vzala? Bohužel pár přátel, kteří za svoji vášeň k rally zaplatili daň nejvyšší, to se pak člověk ptá sám sebe, jaký má toto celé vůbec smysl. Nejhorší moment byl jednoznačně na volném podniku rally Krkonoše 2014, kde zemřel po nehodě kamarád Miloš Vágner. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Ještě v pondělí před závodem nebylo vůbec jisté jestli se podnik pro malý zájem odjede. Dohoda byla taková, že pokud nepojede Richard Kirnig, pojedeme s Milošem spolu. Ten osudný rok jsme už společně odjeli Šumavu a Krumlov. V podvečer před startem jsme byli na společné večeři, kde o zábavu nebyla nouze. Ráno před startem, jsme ještě vtipkovali spolu s Petrem Grossem, že první cena je dovolená pro 2 osoby v hodnotě 50 tisíc, že je potřeba do toho jít. Miloš ještě odpověděl, že si přece kvůli 50 tisícům neudělá škodu za půl milionu. Za pár okamžiků se stala nečekaná tragédie a já byl rozhodnutý skončit. Toto z hlavy prostě nevymažete už nikdy a nesete si to s sebou celý život.“
Máš za sebou i poměrně dost havárií, jaké potom je usedat znovu do závodního auta?
„Tady musím říct, že s tímto jsem problém nikdy neměl. Je ale důležité se z chyb vždy poučit a vyhodnotit si, co bylo špatně. Na přemýšlení má potom člověk spoustu času. Když jsme havarovali v Krumlově s Richardem Kirnigem na noční RZ Slavkov, kde totálně pršelo a my v noci stáli asi 3 hodiny v lijáku na poli a čekali na mechaniky, to bylo vážně dlouhé. Nebo havárie na Šumavě 2018 s Tomášem Pospíšilíkem, kdy jsme dopadli tak nešťastně, že se nešlo z auta hodinu dostat, než sehnali jeřáb. Zachranáři u nás byli prakticky ihned, navrhovali, že nás vysvobodí hydraulickými nůžkami, ale to jsme odmítli. Takže jsme seděli v autě na boku a vykládali o životě, takový páteční dýchánek (smích). Po vysvobození jsme šli do sanitky na kontrolu a já se praštil hlavou o dveře. Na dotaz: bolí vás něco jsem odvětil, že teď už ano (smích).Velká havárie byla i s Martinem Dlouhým v Pačejově 2008, kde jsme ve velké rychlosti zakopli o jabloň a po několika saltech se dokutáleli až téměř do obce Loužná. To bylo nepříjemné, ale nic se nám naštěstí nestalo.“
Nechceš se s fanoušky podělit o nějakou vtipnou historku? Určitě jich máš za sebou mnoho...
„To jsi mě zaskočila. Zajimavá bude asi z rally Admont, kde jsme těžce havarovali a leželi oba v nemocnici se zlomeninami klíčních kostí. Večer přes město byl přejezd do cíle, burácející auta byla slyšet až k nám na pokoj. Požádali jsme sestru, jestli nás může prohodit, na dotaz proč jsme odpověděli, že spolujezdec musí být vpravo (smích). Pak asi ještě rally Vsetín, kde jsme v úplně poslední zatáčce rally vzali ve vracáku z kopce bokem plot a železný sloupek, který nás vrátil do hry. Když jsme dojeli do servisu, mechanici nám gratulovali se slovy: to není možné, auto je celé. Jen jsem odvětil: to jste ještě neviděli druhou stranu. Když jsme přišli z UP, okamžitě si nás mechanici dobírali se slovy: prej jsi tomu pražákovi naboural sloupek, že to není pravda? Kamarád to úplně nepochopil a když jsme jeli domů, tak to někomu po telefonu líčil. Na dotaz jakej sloupek odpověděl: nevím, prej nějakému pánovi z Prahy. Už jsem ho při tom nechal a v tomto domnění žije asi dodnes. Další příhoda se stala hned první den seznamovacích jízd na Monte Carlu, kde jsme se na poslední zkoušce dne čelně trefili s místním domorodcem, jeho auto se ve vzduchu otočilo a dopadlo vedle nás v našem směru. Když jsme vylezli z auta, všude byl červený sníh. Říkali jsme si, že ten to nemohl přežít. Běželi jsme k němu, pán byl v šoku, ale zdál se nezraněný. Až potom jsme se dozvěděli, že si chtěl udělat zřejmě pěkný víkend a vezl si domů 50 litrů červeného vína. Havárií bohužel načnul všech 50 litrů najednou.“
Jaké jsou tvé plány do letošní sezony?
„Plány na začátku roku byly plné očekávání. Jelikož si Tomáš Pospíšilík zranil koncem loňského roku koleno a byla v plánu menší pauza, byl jsem osloven Petrem Semerádem, zda to spolu nezkusíme. Zkusili jsme to a myslím, že nám to v autě funguje a naše spolupráce bude pokračovat i na dalších závodech. A vlastně mě možná čeká ještě jedna premiéra. Pokud můj velmi dobrý kamarád prohraje sázku, tak bude muset startovat jako předjezdec na Mikulášském sprintu ve Slušovicích s Abarthem GrandePunto 2000. Jen doufám že se na to mistr řádně připraví bychom tam nesundali ten legendární sud (smích). To je třeba vzít s rezervou. A co se týká plánů v roli jezdce, tak naši Škodu Felicii Kit Car pro letošní rok necháme schovanou v garáži a uvidíme, co přinese příští sezona.“
S Petrem Semerádem jste absolvovali již několik startů, jak je hodnotíš?
„Náš první společný závod byl Pražský rallysprint, který sice nedopadl úplně podle představ, ale důležité pro nás bylo, že spolupráce byla bez problémů. V autě byla perfektní nálada a jelo se nám spolu velice dobře a uvolněně. Na to, že jsme jeli úplně v klidu tak časy byly až neuvěřitelné. Další naše společné vystoupení v rámci přípravy byl Szilvester rally na maďarském Hungaroringu, kde se nám dařilo o poznání lépe a nechali jsme před sebou pouze teamového kolegu Kalle Rovanperu. Poté jsme se postavili na start prvního letošního podniku u nás – Rally Bohemia. Pro Petra to byl první start s vozem R5 na klasických erzetách. Myslím, že jsme si v průběhu závodu vedli dobře, ale cíl jsme bohužel kvůli menší havárii nespatřili a museli ze slibného pátého místa odstoupit. Následoval start na rallysprintu v Příbrami, místní tratě byly skutečně náročné a zároveň krásné. Povedlo se nám vyhrát hned úvodní RZ a navázali jsme tak na naši rychlost z bohemky. Celý závod jsme jeli ve slušném tempu a jízdu si skutečně užívali. Cílem ale bylo sbírání zkušeností a najetí dalších ostrých kilometrů. To, že se nám podařilo vyhrát absolutně nás určitě velice těší, ale stále zůstáváme nohama na zemi a do dalších závodů půjdeme opět s respektem a pokorou a budeme se snažit nadále zlepšovat.“
Vzkaz fanouškům,poděkování...
„Pevně věřím, že překonáme komplikace, které jsou spojené s nynější dobou a zasahují také do našeho oblíbeného sportu. Doufám, že se už vše vrátí do normálu a brzy se opět budeme s fanoušky potkávat v servisní zoně bez omezení a co nejvíce lidí nám bude fandit podél rychlostních zkoušek. Fanoušci k rally prostě patří a bez nich to není ono. Buďte opatrní a opatrujte se. Děkuji všem za podporu.“