Rally Krkonoše pohledem Oty Hlouška

galia, lumír | foto: Tomáš Urban, RallyZone.cz

Po veleúspěšné, i když mnou protrpěné, Podkopce, jsme se začali chystat na následující Krkonoše. Loni jsme tu zažili docela velké zklamání, když Lumírovi zůstala v ruce šaltrpáka a my odstoupili hned ve třetí RZ. To už bylo ale zapomenuto a letos jsme chtěli bojovat až do konce!

Ale po pořádku. Jak asi víte, Podkopka mi dala dost zabrat a tak jsem se musel dát trochu dohromady. Nějaké tři dny jsem byl ještě jak mátoha, ale postupně jsem se cítil líp a líp. Napomohl tomu i Lumír, když pod dojmem mé “samodestrukce“ při soutěži šlechetně ocenil moji zarputilost a bojovnost přidělením jednoho prasete ze své předešlé vyhrané sázky, že si to prý zasloužím. A tak jsem dostal jednoho zabitého a vyvrhnutého čuníka o váze cca 30 kilogramů a radu, ať se snažím dostat zase do formy, co kdyby bylo třeba tlačit auto! Hrdě jsem s bravkem  směřoval k domovu a těšil se, jak mě žena pochválí, že konečně ty závody přinesly i něco užitečného. Naparoval jsem se a cítil se polichocen takovým uznáním!

Doma moje Beruš ale vůbec nebrala ohled na moji povznesenou náladu a hned se do mě obula, co že prý tak asi budeme s tím seletem dělat? Na moji odpověď, že bych navrhoval sežrat, jen zakoulela očima a opáčila, jestli ho budeme grilovat na balkóně nebo před panelákem?  Ženy jsou někdy tak nepraktické… Blahosklonně jsem jí vysvětlil, že bude nejlépe ho naporcovat, uložit v mrazáku a sníst po částech, aby mi nebylo případně zase špatně. Nato mi s posměšným úsměvem odvětila – Tak to ti teda držím palce! Já to dělat nebudu a hlavně nezapomeň, že mi už půl roku brousíš nože! A tak mi nezbylo, než se pustit do porcování sám. Docela to šlo, akorát když jsem začal nadávat, jak s tak tupým vercajkem může v kuchyni něco dělat, trochu se na mě sápala …

Já jsem se dal tedy dohromady rychle, ale horší to bylo s autem. Při soutěži už bylo vidět, že motor hodně funí dospod, holt už měl najeto min. přes 800 závodních km a motorář Vančík už Lumírovi nějakou chvíli povídal, že je ho třeba zrepasovat. Takže bylo rozhodnuto, že opravdu je už nejvyšší čas a motor i převodovka se odvezly na léčení. Čas klasicky utíkal nějak moc rychle, ale přece jen se zdálo, že se vše stihne včas. Nezvykle už o víkendu před soutěží byl odbrzděný motor doma, ale za to trochu vázla převodovka. Mezitím se kluci pustili do vylepšení designu, že prý je to třeba aspoň lehce oživit. Byl jsem z toho poněkud otrávený, protože jsem, jak říká moje žena, stará konzerva (čti konzervativní) a nemám moc rád změny. Na auto celé modré jsem si už zvykl a neviděl jsem žádný důvod něco měnit. Ale to jsou malé věci a vzhledem se nevyhrává. Důležité bylo, že motor se jevil dobře, p. Rajtr nabrzdil 152 PS a tak jsme byli vcelku všichni spokojeni.

Převodovka nakonec byla hotová až ve středu a protože pořád ještě chybělo dodělat tisíc různých maličkostí, tak náš odjezd naplánovaný na čtvrtek odpoledne vypadal trochu nejistý. A taky že jo! Původní plán byl – odjezd v 16 h, potom v 18 h, pak ve 20 a nakonec jsme statečně vyrazili okolo 23 h. Ve 3,45 jsem sebou prásknul na pryčnu v trutnovském kempu a okamžitě jsem ztratil vědomí. Ani jsem neměl sílu si zanadávat, proč já starý vůl se na to nevys..u. Prostě klasika – chyběl nám jeden den, jako vždy!

Budíček v 6,30 mě nezastihnul zrovna v nějaké euforii, ale přesto jsem vstal, vzbudil ostatní a posléze jsme vyrazili na trénink. Vzhledem k tomu, že přejímky jsme měli mít docela brzo, tak jsme měli trochu hoňku, ale podařilo se nám vše 3x projet a pořádně doladit rozpis. Vložky se nám zdály ještě rychlejší, než jsme si je pamatovali z loňska, ta nová RZ vypadala jako totální letiště a popravdě se nám trať po tréninku moc nelíbila.

Přejímky proběhly v pohodě, jen u proškolování Hansu jsme s komisaři nenalezli společnou řeč. Na mé argumenty si mleli pořád ty svoje fráze – v celé Evropě…a kdyby zachránil jeden život…atd., atd., na otázku kolik zlámaných vazů za posledních 30 let by Hans zachránil mi taky toho moc nepověděli, na otázku, jestli mi napíšou prohlášení že přejímají odpovědnost za případný zlomený obratel, jelikož mám Hans v pořádku, jsem uvázaný jak mám být a tedy jsem vyhověl všem kladeným požadavkům, jsem se dozvěděl, že mi pouze napíšou, že případný zlomený obratel mi určitě nezpůsobil Hans, protože mám vše v pořádku a tedy mi Hans nemůže nic udělat. No prostě paráda! Chvíli jsem je zatlačil do defenzívy, ale žádný ani malý úspěch jsem stejně nevybojoval.

Přesunuli jsme se tedy raději do servisu a kluci ještě makali na autě. Všechny návštěvy nevěřícně sledovaly, že Lumír jim nalévá slivovici, ale sám nepije. Hučeli do něho, ať si dá s nimi, ale ten si byl moc dobře vědom, že ho sleduji ostřížím zrakem a statečně odolával. Holt sázka je sázka! Ono sice mám indicie a také zprávy, že zase tak úplně abstinent není, ale zatím jsem ho nepřistihl a nikdo nechce vypovídat pod přísahou! A tak znovu připomínám – kdo přinese nějaký důkaz nebo odpřisáhne, že viděl Lumíra pít jakýkoli alkohol, tomu poskytnu 1 ks prasete z vyhrané sázky (sele cca 30 kg). Zatím tedy Lumír jako nepije a pořád jenom vzdychá, jak se už těší, až sázka skončí a on bude zase “normální“.  Takže jsem byl docela v pohodě a pobaveně jsem sledoval, jak jednomu nejmenovanému fotografovi objemné postavy stále víc a víc těžkne jazyk. Prostě idylka, jak má být. Nakonec jsme se v dobré náladě přemístili do kempu a šli na kutě.

Ráno se potvrdila předpověď meteorologů, že by sobota měla být bez deště, což se moc nelíbilo Lumírovi, který má vodu docela rád. Před startem jsem ještě znovu poděkoval našim největším konkurentům Tomáši Gregovi a Vendovi Kopáčkovi, že nás nechali vyhrát na Podkopce a hned jsem jim nastínil, že se nám to moc líbilo a že očekáváme, že budou nadále vstřícní a budeme v nastolené tradici pokračovat. Nás tedy nechají opět vyhrát a jak si rozdělí zbývající místa, to už je jejich věc! Trošku dělali okolky, ale nakonec se zdálo, že jsou s tím jakž takž srozuměni.

Vyrazili jsme tedy k RZ 1 s klidem v duši, aspoň tedy co se mě týče, neb Lumír přece jen jevil známky lehké nervozity. Tato vložka se nám moc nelíbila, protože byla hodně rychlá a zejména její druhá půlka se jevila jako dost nebezpečná. Vyrazili jsme hned od startu naplno a snažili se vyrobit co nejméně chyb. Nebylo to jednoduché, protože auta před námi vytahala dost bordelu a taková jízda, kdy nevíte, co vás čeká na výjezdu, je na houby. Koutkem oka jsem zahlédl Trnovce, zapasovaného v lese mezi stromy, plus ještě nějaké další auto a už tu byl cíl. Ve stopce nám spadla čelist! Ten mladý Kopáček se snad musel zbláznit! Dostali jsme od něj přes 12 vteřin!!! Na 10 km! Tak to tedy klobouk dolů. Naše jízda sice nebyla zrovna trhák, ale zase tak pomalu jsme přece nejeli! To se budeme muset v dalších vložkách snažit podstatně víc. Jeli jsme na další vložku a přemítali, kde jsme ty vteřiny mohli prodrbat. Nakonec jsme došli k tomu, že cíl je ještě daleko a nic není ztraceno. RZ 2 – Zámecký vrch jsme už jeli loni, docela nám to tam šlo i když je taky docela rychlá, tak uvidíme. Hlavní je neudělat nějakou chybu a že tady je těch míst dost a dost!


Ze startu jsme tedy vypálili s maximálním odhodláním a docela to šlo. Po několika kilometrech se ale zadek auta stal nějak neklidným, párkrát jsme přiletěli do odbočení po dveřích, až jsem se lekl, zda se tam vůbec vlezem. Sevřelo se mi srdce, že máme defekt, ale to se následně nepotvrdilo. Hlavou mi letělo, jestli je to tedy tím všudypřítomným prachem nebo co by to ještě mohlo být?  V lese se auto zdálo trošku lepší a tak jsme to dotáhli nějak až do cíle. Ve stopce koukáme, že jsme dali Vendovi 4,6 s, takže nic moc. Asi nás čeká těžký den! Zastavujeme za stopkou, Lumír šel zkontrolovat gumy a upouští tlak. Přece jen se asi na začátku vložky trochu přehřály, hodně se tam brzdilo z dost velkých rychlostí a ono už je docela teplo. Jelikož je dost času, tak se šel ještě kouknout, J¨jak to jel Tomáš Grega. Byl rychlejší o 1,8 s a to zase není tak zlé. Před námi je nová RZ, která se nám jevila v tréninku jako velké letiště, tak uvidíme, co nám přinese.

Daří se nám ji projet bez nějakých větších komplikací i když to,co nás čekalo v některých místech, ty spousty vytahaného bahna, to bylo na infarkt. Auto se několikrát sunulo neovladatelně v ani ne čtyřicetikilometrové rychlosti pryč z cesty, ale naštěstí si dalo vždycky na poslední chvíli říct. Ve stopce zjišťujeme, že jsme o 3,1 s rychlejší než Venda Kopáček, ale za stopkou ho vidíme, jak stojí vedle auta a drží se za hlavu. Že by něco vyved?

Zastavujeme u něj, ptáme se nad čím lamentuje a že prý trefil na tom blátě svodidlo. Bok má sice trochu odřený, ale kolům naštěstí nic není, takže může bez problémů pokračovat. Utěšuju ho, že to nic není, že to vytlačí rukou a nikdo nic nepozná, ale on si pořád sebekriticky sypal popel na hlavu.

Jedeme tedy dál a dohadujeme se, za kolik to asi jel  T.Grega. Na křižovatce potkáváme kluky z doprovodu Tomáše a ti na nás nějak zklamaně mávají. Že by i Tomáš něco vyved? Teď si uvědomujeme, že vlastně jsme ho po vložce neviděli, i když jsme docela dlouho stáli u Kopáčka. No uvidíme! Čekáme před RZ 4 a skutečně Tomáš Grega nikde. Doufejme, že se jim nic nestalo!

Na této vložce Lumír loni utrhl řadící páku a museli jsme odstoupit. Proto mu kladu na srdce, aby se choval k autu něžně a nevyváděl žádné podobné zhovadilosti. Kývá hlavou, jako že mě slyší, ale jestli vnímá i obsah sdělení, to si vůbec nejsem jistý. Vyrážíme a je to docela kalup. Konečně se mi všechno zdá tak, jak to má být. Akorát v několika místech mi zatrnulo, když se objevily velké kusy vytrhaného asfaltu přímo ve stopě, ale naštěstí to nemělo žádné následky. Přitom všude bylo docela dost lidí, tak to mohli hodit stranou. Chytnout na tom průraz, tak mě asi trefí…

Konečně dáváme Vendovi latu – 11.9 s! Že by měl nějaký problém? Počítám a vychází mi, že se dostáváme na 1. místo o nějakých 7 s. Debatujeme, že by jsme to tedy snad přece jenom mohli zvládnout, ale stará pravda říká, že každá soutěž končí až v cíli. No ale přece jenom jsme o poznání klidnější, než po 1. RZ!


V servisu měníme alternátor, který chvíli dobíjí a chvíli ne a jinak jen běžnou kontrolu a jdeme s odhodláním do druhé rundy. Probíráme naši situaci a resumé je – pojedem si svoje, hlavně ať neuděláme žádnou chybu a snad to vyjde.

Jízda se mi zdá oproti prvnímu průjezdu podstatně plynulejší, tak snad to bude dobré. Najednou v cíli co to? Vidím Fabii s červeným nárazníkem mimo cestu v trávě! Na silnici je opět tak kubík rozsypaného štěrku, zrovna v cílovém esíčku! Na něm zřejmě Venda vykolejil!


Dohadujeme se, zda to bylo před cílem, nebo už za cílem, Lumír říkal, že to vypadalo, že chlapi tlačí auto na cestu, tak se uvidí. Ve stopce Kopáček nemá zapsaný čas, tak si říkáme, že
to asi bylo před cílem. Hm, tak že by se to vyřešilo bez boje? Později nám kluci píšou zprávu, že jsme na té vložce dostali od Vendy Kopáčka 8,5 s!!! Tak to hlava nebere! To asi musel znát nějakou zkratku! Před další vložkou čekáme, zda se kluci objeví, ale kde nic, tu nic.


Erzetu jsme absolvovali bez problémů a dostáváme zprávu, že Kopáček je out. Škoda, čekali jsme ještě boj a ono se to vyvrbilo tak blbě. Teď zase abychom se snažili udržet koncentraci a nějak to doklepali do cíle. Před dalšími soupeři ve třídě máme náskok přes 3 min. a na soupeře v pořadí skupiny A nemáme. Ono se mnohem lépe jede když o něco jde, než když  se musí jen dojet do cíle.

I sedmou RZ jsme projeli v pohodě, zahlédli jsme Tomáše Gregu s klukama i Kitem v lese uprostřed zkoušky a zbývala nám poslední vložka. Tak to už snad zvládneme.
Jedeme si v pohodě, když asi po 2 km z ničeho nic – guma! No to snad není možné! Pokračujeme po prázdném kole, přezouvání s našima pupkama to by byla astronomická ztráta. Snad to proboha vydrží až do cíle! Některé rány byly fakt ošklivé a vždycky jsem až nadskočil v sedačce hrůzou, že něco upadne. Já starý ateista jsem se málem modlil, ať to do toho cíle nějak doklepem. No, povedlo se a vyhráli jsme letos podruhé. Zpytoval jsem svědomí, že jsem na ty kluky – Tomáše a Vendu – neměl tak tlačit, ať nás nechají vyhrát, asi jsem je nějak vyved z rovnováhy nebo co. Jsem si ale jistý, že o tom, aby házeli auta do lesa určitě řeč nebyla!!!

Ještě si neodpustím poznámku k pořadatelům. Soutěž to byla krásná, tratě tak jak se nám nelíbily při tréninku, tak se nám moc líbily při závodě. V podstatě všechno bylo moc dobré, dokonce když jsme před přeskupením dostali 2 ks chlebů s řízkem a minerálku, tak jsem skoro upadl, ale vše dost pokazilo vyhlášení vítězů. Prostory na vyhlášení byly prostě moc malé, aby se tam všichni vešli a aby to mělo nějakou úroveň. Měli jsme s sebou naše sponzory a ti byli z toho dost překvapení, že vlastně je problém se vůbec dostat do místnosti, chtěli si nás vyfotit, ale vše bylo strašně stísněné a v podstatě se v místnosti nedalo moc pohybovat. To už je mnohem lepší předání pohárů na rampě.


No a samotné poháry... Opravdu dost nevěřícně jsem koukal! Pohárek za vítězství ve třídě v Mistrovství ČR, vysoký 18 cm, bez označení třídy a skupiny, to se hned tak nevidí! Nejlépe to shrnula má žena - Co mi to chceš namluvit, že jsi byl na závodech! Tak možná koloběžkových...!!!

Nikdy jsem neměl pocit, že jezdím pro ty samotné poháry. Vždy šlo hlavně o to, být co nejlepší! Ale když už se člověk tak snaží a konečně se vše povede, za startovné 7700 Kč, tak nezlobte se na mě, to je téměř urážka! My třeba jsme už nějaké ty poháry občas získali. Ale  někteří kluci se dostanou na bednu třeba jen jednou za rok nebo třeba roky jen okukují tu bednu z povzdálí a když se jim konečně povede dojít až na ten pomyslný vrchol, tak to je teda dost trapné. Myslím, že na převážné většině amatérských závodů ohodnotí jezdce lépe...

 

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 0 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy