Jaroslav Podešva - dokud udržím moč a volant, budu závodit

Podešva, Jaroslav | foto: Staněk, Lukáš

Když se vzpomene jméno Jaroslav Podešva, mnozí příznivci rally si okamžitě vybaví modré Subaru a oku lahodící jízdu dveřmi napřed. A Jára se s pneumatikami na tratích zkoušek opravdu moc nemazlí nebo spíše, hodně moc se mazlí s autem.

Jaký vlastně je „Poděs“ Podešva, se dozvíte z následujícího rozhovoru.

Jak ses dostal k automobilovým soutěžím?

„Jako malý kluk jsem vyrůstal v Hrobicích, což jak všichni ví, je jen kousek od bývalého testovacího polygonu v Dešné. Občas se mi stávalo, když jsem slyšel silný rachot motoru, že jsem vyběhl z domu a díval se na oblohu, kde padá letadlo. Nebe čisté, tak jsem popadl nohy na ramena a utíkal za kamarádem Karlem Coufalíkem, jenž byl technicky velmi nažhavený. „Karle, v Dešné jezdí závodničky, pojeďme tam.“ Oba jsme sedli na fichtla a valili na polygon. Ještě dnes se mi živě vybavují obrazy, jak se proti nám řítilo Audi Quattro Sport S1. Postupem času jsme se začali motat okolo motorek a různých motorů. Pak chtěl Karel jezdit motokáry a díky tomu jsem se ocitl v dílně Jirky Sedláře v Kašavě. Tady mi Jura ukázal sadu bridgestonek za pět tisíc a mě málem vypadly oči, neboť v té době se výplaty pohybovaly okolo patnácti set. To byl pro nás úplně jiný svět. Zde jsem se setkal i s dalšími vozy Škoda 130 RS, které měli Valoušek senior a bratři Končekové. Takže tady jsme jako děcka často chodili, a když Karel Coufalík začal jezdit ty motokáry, tak jsem mu dělal mechanika. Později jsme si s Karlem a ještě jedním klukem koupili crossovou 380 zetku cross. Krom toho jsme se samozřejmě chodili dívat na Barumku. Takže v takovém prostředí jsem vyrůstal.“

 

Ty jsi později studoval, ale trošku odlišný obor než ten, který by byl blízko k autům…

„Jako mladého kluka mne zajímala i elektrikařina, takže jsem se dal na školu a vyučil se elektrikářem. Na učňáku jsem se potkal například s Billem Latifem a Edou Handlovým, kteří, jak zasvěcení v rally ví, oba patří rovněž do široké soutěžácké rodiny. Oba chodili ovšem do jiné třídy než já, ale mnohokrát jsme si vyměňovali názory na závody či motory. Později jsem pracoval v Napajedlích, kde bylo k autům už o kousek dál a po převratu v roce 1989 se náš spolek rozpustil. A od roku 1995 vozím auta ze zahraničí a mimo jiné mám i autodílnu. Tady bych chtěl vyzdvihnout Michala Bernátka, s kterým spolupracuji již téměř dvacet let.“

 

Co pro tebe znamenají závody?

„Mně slouží závody k odzkoušení technických věcí na autě. Co auto i jednotlivé díly vydrží v návaznosti na výkon vozu. Proto se občas stane, že nám na autě něco nevydrží. Ale vývoj vozu se mi líbí a láká mne, a když se to vše spojí se sportovní jízdou, pak to nemá chybu.“

 

Kdy jsi přišel na myšlenku stavět závodní auta?

„To přišlo v době, kdy jsem vozil auta a díly na auta. Zaměřil jsem se na značku Subaru a i díky tomu jsem měl na dvoře spoustu náhradních dílů. No a jednou jsem měl na place vcelku slušnou karoserii, a tak jsem si řekl, že by nebylo marné nechat do ní navařit rám. Tehdy jsem ani zdaleka neuvažoval o nějakém velkém závodění. Na dílně byl kluk, který občas s žigulíkem jel Stopu, takže subaru mělo posloužit tady, respektive občas na naše vyblbnutí. Jeden z ostrých startů si na tomto autě připsal i Miroslav Březík a já se sklouzl rovněž na Stopě. Tehdy mi jeden kluk řekl – máš auto, tak pojeď závodit do Oder. Abych pravdu řekl, ani jsem netušil, kde Odry jsou, a že se tam jezdí nějaké závody. Tady jsem zajel slušný výsledek. To vše je pro nás ale jakýsi druh zábavy, i když slovo zábava je hodně zavádějící. Je to radost, dřina a často chodíváme domů hodně unaveni.“

 

Kolik jsi postavil vozů a které Subaru bylo pro tebe to TOP?

„Auto, které máme teď na dílně, je naše čtvrté auto. A kdybych řekl, že současné subaru je o něco horší, než to předchozí, tak by to bylo špatně. My se ale snažíme posunout náš vývoj dopředu.“

 

Vyloženě se naskýtá otázka, proč právě značka Subaru?

„Ten hlavní zlom přišel s gétéčkem. V té době jsem neuvažoval o závodech vůbec. Měl jsem na dvoře sportovní vůz, který měl poháněná všechna kola, což bylo velkým plusem. A když jsem se v něm svezl, zjistil jsem, že s tím autem není něco zcela v pořádku a není to úplně normální auto J. Prostě mne v prvním momentu uchvátilo. Postupem času jsme přicházeli na výhody i nevýhody auta, přesto se subaru stalo srdeční záležitostí.“

 

Vzpomínal jsi své závody Ve stopě Valašské zimy, Šíma sprinty v Odrách a do výčtu tvých závodů patří i různé akce pořádané Silvestrem Mikuláštíkem. Kterého výsledku si osobně nejvíce vážíš?

„Každý jezdec si nejvíce pamatuje své první závody anebo větší výsledky. Já si osobně nejvíce vážím výsledku, který jsem zajel na Stopě v roce 2007. Tehdy jsme auto dodělali pár hodin před startem závodu a subaru nefungovalo na sto procent. Převodovka špatně řadila, ruční brzda taky nebyla optimálně nastavena… Přesto jsem dojel čtvrtý s minimální ztrátou na Davida Gintera. To byl pro mne opravdu vydřený výsledek, neboť auto nefungovalo a jelo si, kam chtělo. Velmi si cením i výsledku, rovněž ze Stopy, roku 2009, kdy jsem jel s porouchaným mezinápravovým diferenciálem, a tudíž jen s jednou poháněnou nápravou. Tady jsem dojel třetí absolutně, patnáct vteřin za vítězem.“

 

Jsi pověstný svou rozevlátou jízdou, která havárie tě nejvíce bolela?

„Já mám asi trošku více rozevlátý styl jízdy, protože jinak bych asi nechtěl jezdit. Rovně jezdím po dálnici, a to se za celý rok najezdím až až. A kdybych měl jezdit rovně i při závodech, to by mne fakt nebavilo. Ale zase abych se obhájil, tak nejsem nějaký likvidátor aut. Jedna větší rána byla v roce 2013 v Kopřivnici, která se ovšem stala díky nedopatření. Je pravda, že jsem nohu z plynu nesundal, ale ve sněhu nebyly vidět vykopané kanály, které jsem jako jediný dokázal přeskákat. Odnesla to tehdy ramena…“

 

Nelákají tě závody typu rallysprintové série či velkého mistráku?

„Závody se vyloženě bavím a ani nechci svému ježdění obětovat více času. Proto bych rád ponechal své „starty“ na úrovni, v jaké jsou v současné době. Rozhodně nemám v plánu malý nebo velký mistrák, a pokud se jednou budu ubírat nějakým směrem, tak určitě k volným podnikům. Seriál závodů, které pořádá Silvestr mi maximálně vyhovuje. A můj názor je takový, že zde postupně bude přibývat posádek.“

 

Tvůj syn Jaroslav jde ve tvých šlépějích, na závodech se točí okolo subaru, občas do něj i usedne… Hecuje tě před jízdami?

„Co se týká klasického hecování, tak to mezi námi není. Spíše v něm vidím dobrého rádce, neboť pokud jedeme spolu, tak od něj slyším dobré rady. Člověk, pokud se dívá na jízdu z venku auta, nebo sedí na sedačce spolujezdce, vidí některé věci jinak, než samotný jezdec. A já jsem takový, že se ptám a nechám si poradit. I proto si myslím, že díky této komunikaci mám poměrně široký přehled. Tyto informace přečerpávám a vybírám vždy to nejlepší. Pokud bych šel pouze svou cestou, byl by můj posun a posun auta vzhůru pomalý.“

 

Jak Jarda junior vnímá tvé závody?

„Většinou nadává, že se nemůže svézt, protože se něco pokazí. Syn je v roli mechanika a během závodů má na starosti záznamovou techniku nebo-li kamery. Postupem času jsem totiž zjistil, že i když si vezmu k sobě několik lidí a jejich role nebudou předem jasně dané, tak vše okolo auta během závodu bude chaotické. Proto jsme si rozdělili práce. Závody samozřejmě prožívá, neboť je srdcař, stejně jako jsem já.“

 

Co plánuješ do budoucnosti?

„Většinou jsem měl dvě závodní auta. Jedno, se kterým se dalo jezdit svižně a bylo do provozu, a druhé vyloženě na závody. Proto se nyní chystám postavit s partou kluků druhé subaru. Chtěl bych postavit repliku vozu WRC se vším všudy. Ale na svou obhajobu hned uvedu, že i když se budeme snažit sebevíc, nikdy to nebude úplně to TOP. Do budoucna je reálná i stavba dalšího subaru. V mnoha rozhovorech jsme totiž dospěli k názoru, že nejkrásnější subaru bylo dvoudveřové coupé, plnokrevný sporťák, takže tímto směrem asi půjdou i naše další kroky. Toto je ovšem sen syna, uvidím, jak moc se bude snažit.“

 

Nahrál jsi mi na otázku, kdy tedy dojde k přímému souboji otce a syna během jednoho závodu?

„Doufám, že to má ještě dvacet roků čas. Pokud udržím moč a volant, tak budu závodit. Svézt se určitě brzo bude chtít, ale nerad bych na tuto otázku nyní odpovídal.“

 

A jak prožívá závody svého táty sám Jaroslav Podešva junior?

„Nejvtipnější situace byly asi v roce 2013, když jsme odepsali závodní stroje a zůstala nám pouze tréninková Subaru Impreza STI, se kterou táta dojížděl závody Bonver rally drive. Ve Starojické Lhotě při Rallyšou byl sud, kolem kterého se měl otočit driftem a jet dál. Bohužel u toho byla celkem tlustá zeď, a když táta startoval, někdo zařval, ať jede pro pohár. Pak bylo slyšet jen řev motoru, najednou obrovská rána a po chvilce vyjel táta zpoza rohu s pomačkaným zadkem Subaru a mě bylo do breku a zároveň do smíchu. Podobná situace byla i v Kopřivnici, kde se jelo na sněhu. Tátovi zimní závod výborně sedl a zajížděl super časy. Na poslední zkoušce to ovšem trochu přehnal a bariéra ho vzala asi ve stovce, auto se začalo točit. Následoval výlet mimo vytýčenou trať a rozmetání sněhu, že auto nebylo vůbec vidět. Všichni se obávali, že šel táta přes budku, ale po chvíli se ze sněhové bouře vykulhalo subaru s uraženými rameny a kolem. Ani v jednom závodě neměl táta štěstí, ale věřím, že to jednou přijde.“

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 0 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy