Rudo, v rally patříš mezi nestory, jak vnímáš tento fakt?
„Mezi tou bandou, ve které se při rally pohybuji, si člověk věk nepřipouští. Mnozí z jezdců, vedle kterých jsem seděl, nebyli na světě v době, kdy já už jezdil. Jenom je někdy zajímavé sledovat jejich reakci při vzpomínkách z mých začátků.“
Do jakého věku se dá závodit?
„Je určitý rozdíl, zda sedíš za volantem nebo vedle. Ale v obou případech je to limitováno zásadním faktorem. Tím je zdraví.“
Pamatuješ si na svůj první start?
„Je to dávno a něco si, s přihlédnutím k věku kupodivu, i pamatuji. Poměrně dlouho, od roku 1976, jsem se motal kolem Rally Haná na různých postech od traťáka se žlutým praporem až po vedoucího RZ. Současně jsem jezdil a pořádal tehdejší BOASky, fungoval jsem jako doprovod, jako „závaží“ při testování, a logicky se chtěl dostat dál. V roce 1982 jsem si poprvé udělal soutěžáckou licenci III. VT a čekal na příležitost. Ta přišla po poměrně velké a divoké havárii Ladi Očadlíka na Rally Haná 1984. Po ní s ním odmítl dále pokračovat jeho spolujezdec a padla volba na mě. I přes jeho poměrně divoký styl a jeho známé heslo 'každý horizont se dá držet' jsem okamžitě kývl. Začínali jsme v Plzni a skončili pátí v A/1300.“
Jak osobně vzpomínáš na dobu přeborů a postupových mistráků? Nechtěl bys toto období vrátit zpět?
„Krásná doba, kdy více rozhodovalo, co má kdo v hlavě a v rukou, než jak má kdo naditou peněženku. Tím neříkám, že peníze nebyly zapotřebí. Postupový a sestupový systém byl nekompromisní. Tvrdý, ale spravedlivý. Chceš jet nahoře, musíš vítězit dole. Jedeš nahoře a nejde ti to, padáš dolů.“
Během své sportovní kariéry jsi navigoval nespočet jezdců, dokázal bys je vyjmenovat?
„Snad ano, ale jistý si nejsem. Bylo jich asi třicet. Ale určitě vyjmenuji tři příslušnice něžného pohlaví, vedle kterých jsem seděl: Eva Vykydalová, Barbora Holická a Pavlína Tydlačková.“
Který byl nejhodnější a který naopak zlobil a neposlouchal tě?
„Asi nejdisciplinovanější a nejcílevědomější z těch, se kterými jsem kdy v autě seděl, je Renda Dohnal. Je zážitek sedět s ním v autě. Dalším takovým byl Vláďa Mandík. Nedá se říct, že by někdo vyloženě neposlouchal. Ale mnohdy nastaly zajímavé okamžiky, kdy se někteří na RZ rozhodli experimentovat oproti v rozpisu napsanému, a následující krizi nebo klepanec hodnotili slovy 'Myslel jsem si, že...!' To je věta na zabití a současně výzva k přehodnocení další spolupráce.“
Netáhlo tě to někdy za volant?
„Raději sedím vedle. I když loni už byl na spadnutí start za volantem vozu Š 1000 MB, při kterém jsem na post spolujezdce lámal Rendu. Bohužel Vyškov byl zrušen a on se tak nemusel na sedadle vedle bát. To je jediné, co by mne za volant dostalo. Krásná škodovka s motorem vzadu.“
Je někdo, komu bys chtěl číst noty? Kdo byl tvým spolujezdcovským vzorem?
„Vyložené přání někomu číst noty nemám. Spíš bych řekl, komu bych noty nikdy nečetl. Člověku, kterému bych nevěřil po jezdecké nebo lidské stránce. A byly případy, kdy jsem nabízenou spolupráci z tohoto důvodu odmítl. Vzor spolujezdce byl pro mne jen jeden, Olda Gottfried. Doufám, že ho budu následovat i v délce kariéry.“
Kterého výsledku si nejvíce ceníš?
„Toho letošního dosaženého s Rendou Dohnalem. Ukázal mi, že pracovat s ním nebyla ztráta času. Dozrál neskutečně jezdecky i lidsky. Z úplného dna, kam padl loni na Valašské rally se obdivuhodně vydrápal nahoru.“
Ptát se kdy ti bylo asi nejvíce ouvej, je asi zbytečné, ale zkus poodhalit i tuto stránku tvé kariéry…
„Fyzicky jednoznačně po havárii na Barum rally 2005. Sedět v odstředivce, která sebou ještě mlátí o zem, není zrovna zážitek, po kterém se touží. Psychicky, a to je horší, mi ale více ouvej bylo vždy, když odešel někdo z kluků tam, odkud není návratu.“
V kterém českém jezdci vidíš velký talent?
„V juniorské kategorii je zde pár kluků, kteří mě zaujali. Nejlépe z nich znám Rendu, kterého jsem si tvořil dle svého, líbí se mi hodně Dominik Brož, Matěj Kamenec a Petr Vraj. Nemusíme se bát, že by zde nevyrostl nikdo další za pozvolna končící úspěšnou generaci.“
Jak hodnotíš současnou českou rally, popřípadě co bys změnil?
„Nejsme na tom podle mne nijak špatně, byť lépe může být vždy. Líbí se mi rozdělení do dvou sérií, MČR a RSS. Kdybych mohl, změnil bych systém opět na třístupňový se sestupy a postupy. Jenže to už nikdy takto fungovat nebude.“
Co bys poradil začínajícím jezdcům a spolujezdcům do začátků v automobilových soutěží?
„Vítězí se hlavou. Pokud si člověk přístup k závodění srovná v hlavě, dokáže i věci, o kterých třeba pochybuje, že je zvládne. Ale to platí i v běžném životě. K rally by měli přistupovat s pokorou. Je to těžký sport, ale krásný.“
V posledních letech začínáš střídat sedačku v závodním autě za sedačku ředitele soutěže, jak moc ti pomáhají zkušenosti nabyté z aktivní činnosti spolujezdce?
„Sedačku spolujezdce s židlí na různých postech vedení rally střídám od roku 1989. Letošní Hustopeče byly 25. rally, kterou jsem organizoval a působil při ní na některém postu ve vrcholovém vedení. A všech 11 hustopečských podniků jsem absolvoval na postu ředitele. A vždycky jsem hledal oporu v tom, co jsem se naučil na trati. Praxe 'dole' ti vždy pomůže při práci 'nahoře'. Takže zkušenosti spolujezdce jsou k nezaplacení.“
Co je „jednodušší“, role spolujezdce nebo role ředitele?
„Jednoznačně jednodušší je klidné posezení na 'horkém' sedadle. Tam člověk zodpovídá za sebe a jezdce, se kterým v autě sedí a kterého si dobrovolně vybral. Jako ředitel rally zodpovídám za desítky posádek, stovky servisáků a doprovodů a tisíce diváků, jejichž výběr nemám jak ovlivnit, a jejichž chování může být velice nevyzpytatelné.“
Nyní ti k šéfování, kromě „domácí“ hustopečské rally přibyla i Valašská rally. Jak došlo k tomuto propojení a jak dlouho ses rozmýšlel, zda přijmeš pod svá křídla další soutěž?
„Oslovil mne Jara Tomaštík s nabídkou spolupráce při návratu Valašky tam, kam patří. Vysvětlili jsme si naše postoje ve vztahu k pořádání, pravidla, jejichž plnění bych požadoval, a dali si týdenní lhůtu na rozhodnutí. Pak jsme si plácli.“
Je pravdou, že si brousíš zuby i na další soutěže na moravské půdě?
„Já si nebrousím zuby na nic a nikoho. Nepotřebuji něco dokazovat sobě nebo jiným za každou cenu. Ale pokud se na mne někdo obrátí se žádostí o smysluplnou pomoc nebo spolupráci, nemám ve zvyku ho odmítnout.“
Co děláš, když se zrovna nevěnuješ rally? Zbývá ti vůbec ještě na něco jiného čas?
„Především mám svou práci, ta mne živí. A čas si najdu na starost o dům i na toulání po horách a lesích se svou ženou. Bez její podpory by zvládnutí toho všeho nebylo reálné.“