Jméno Vyorálek je příznivcům rally povědomé, ale málokdo si uvědomí, kdo to vlastně je. Na úvod se nám prosím představ…
„Ahoj, jmenuji se Lumír Vyorálek a je mi 43 let. Jsem ženatý a mám dvě děti, sedmnáctiletou dceru a dvouletého syna. Pracuji v rodinné firmě, kterou vlastním společně s bratrem a firma se zabývá komerční bezpečností. Mezi mé koníčky patří především vše, co se týká automobilů, a rodina.“
Jak ses dostal k motoristickému sportu?
„Na tuto otázku odpovím asi stejně jako většina jezdců, která vyrůstala v centru dění závodů. Já jsem své mládí prožíval v tehdejším Gottwaldově, nyní Zlíně, a tento pojem je neodmyslitelně spojený s Barum rally. Jednu dobu jsme měli chatu kousek od dnes už legendární erzety Pindula, která se v několika obměnách jezdí dodnes. Proto, když vrčely nad „Gottišem“ motory, musel jsem být u toho. To mi bylo asi pět let a já hltal tehdejší auta a ikony rally, jakými byli například Leo Pavlík, Harald Demuth, Franz Wittmann, Attila Ferjáncz, Ilia Chubrikov, Stoyan Kolev a mnoho dalších. Ne nadarmo se říká, že rally je droga a i já si rally zamiloval. A jak už to bývá, i já jsem chtěl závodit na rychlostních zkouškách, což se mi s odstupem času podařilo.“
Dříve jsi jezdil soutěže typu cross country… S čím a s jakými výsledky?
„Ano jezdíval, jelikož tato disciplína byla tehdy u nás v „plenkách“ a oproti klasické rally to byl relativně levnější sport. Pro tyto závody jsem si postavil Nissan Patrol GR. Úspěchy byly dílčí, ale motivace přiblížit se nebo porážet silnější a lepší auta byla pro mne vždy velkou výzvou. V cross country byla i výhoda, že těmto soutěžím nebylo třeba věnovat tolik času na přípravu a samotné závodění. Navíc zde byla dobrá parta lidí. Z této doby mne pojí letité kamarádství s Pepíkem Kakrdou, které přetrvává dodnes. A takový malý paradox, kdy se oba opět setkáváme, znovu a znovu soupeříme s časem na tratích rychlostních zkoušek. Naposledy tomu bylo při letošní Barum Czech Rally Zlín, kde jsme soupeřili v kategorii Star.“
Proč jsi opustil závody v „divokém“ terénu a přešel do rally?
„Jak jsem již výše avizoval, bylo to ze začátku levné závodění jak na techniku, tak i na startovné. Ale jak už to bývá, vývoj a pokrok se nedal zastavit ani v cross country. Jelikož v mojí kategorii T1 byly volnější technické regule a homologace nebyla striktní, postupně se soutěžní speciály vylepšovaly, a tím se i prodražovalo závodění. Časem jsem zjistil, kolik jsem do auta dal prostředků za sekvenční převodovku, tlumiče Ohlins a mnoho dalších komponentů, abych alespoň částečně držel krok se soupeři. Vývoj mě ale na druhou stranu strašně moc bavil. Pořád to bylo ale málo, abychom mohli sekundovat továrním speciálům, i když svezení bylo parádní. Dalším lehce demotivačním prvkem bylo, že v Česku soutěží ubývalo. Jednu dobu se jel pouze jeden závod na našem území a ostatní podniky byly v zahraničí. V dnešní době se už u nás nejede ani ten jediný závod, což je škoda.“
Vybral sis kategorii historik a vůz Lada VFTS. Proč právě tento vůz?
„Výběr vozidla byl tak trochu spontánní záležitostí. Škodovky moc v oblibě nemám a další značky byly trochu neznámou. Věděl jsem, že na žigulíka se dají sehnat věci za rozumné peníze a nebudu muset nic vyvíjet a vyrábět. To se taky se potvrdilo a stále potvrzuje. Nikdy by mne ale nenapadlo, jak těžké je lidový vůz, jakým je žigulík, řídit. Je to celkem nevypočitatelné auto, které občas dokáže hodně překvapit a kupodivu se mu to stále daří.“
Tebe neláká vyzkoušet si závod v nějakém ze soudobých aut? Které svezení by tě nejvíce lákalo?
A věříš, že neláká. Jsem nesmírně rád za historika. Novodobá auta jsou na můj vkus drahá a příliš „dokonalá“. Samozřejmě, že je varianta pronajmout si na závod nějaký soudobý vůz, ale toto nikdy nebyla má filozofie. Pokud by ovšem byla příležitost svézt se na nějakém testu, tak bych ji asi rád využil. Mě spíše baví srovnávat své časy se soudobými auty.“
Při pohledu do tvých statistik zjišťuji, že jezdíš poněkud nepravidelně. Je to důsledkem nedostatku času? Neuvažuješ o kompletní sezóně?
„Je to tak, jak říkáš. Hrozně rád bych absolvoval celou sezónu, ale z časových důvodů to zatím není v mých silách. Mám náročnou práci, rodinu, a auto si chystám sám. Soutěže mám jako takový relax a odreagování, a proto k nim podle toho i přistupuji.“
Jsi příznivcem divoké jízdy dveřmi napřed, to jsi byl vždy takový šoumen?
„Já??? Vůbec ne! To jsi byl patrně v místě, kde mne žigulík zrovna něčím překvapil :-))). Já jsem spíše zastáncem čisté stopy. Pokud mi žigulík někde sklouzne, tak mě tento moment spíše naštve, neboť nahlas počítám ztracené sekundy. A šoumen nejsem už vůbec. Nerad vyčnívám z řady, spíše se snažím splynout. Ale když vidím, že nějaký „magor“ jede přede mnou a dělá šou pro lidi, tak se občas nechám nechtěně strhnout.“
Ty jsi měl příležitost svézt se v soutěžním voze i jako spolujezdec? Jaké to bylo a posadil by ses ještě někdy v budoucnu do pravé sedačky?
„Jo, to bylo v roce 2000, kdy jsme společně se Zdeňkem Míčkem vyrazili na Barum rally. Zpětně to beru jako dobrou zkušenost, ale zároveň i mladickou nerozvážnost. Upřímně obdivuji všechny spolujezdce, kteří si sednou na pravé sedadlo. V budoucnu takovou akci neplánuji z důvodu obav o své zdraví. Bez obalu se přiznám, že bych měl strach. Občas mívám strach i sám ze sebe za volantem… :-) A nedržet volant, a tím pádem nemít možnost něco s autem dělat, to opravdu po mně nechtějte :-))).“
Pokud se podívám na tvé výsledky z letošního roku, tak ty moc slavné nejsou. Kde hledat příčiny?
Příčina je celkem jasná. Zatím jsme odstoupili vždy na součástku nominální hodnoty 10 Kč. Každé odstoupení jezdce vždy hodně zamrzí, obzvláště pak, když se jedná o součástky za „pakatel“. To ale neznamená, že bych nějak podceňoval přípravu auta na závody. V dílně trávím dost času a mazlíka neustále leštím a občas dotáhnu i nějaký ten šroubek J. Ono se to někdy ani nezdá, ale i v historicích se jede často pořádná „kudla“. Rozhodně se nekocháme na erzetách pohledem na krajinu a nepočítáme fanoušky podél trati. Rychlostní limity se neustále posunují a posádky se snaží mezi sebou soupeřit. Někdy je ale nastavené tempo na stará auta opravdu hodně vysoké. Ostatně stačí se podívat na letošní Barumku, kolik dojelo posádek. Na startu nás bylo čtyřicet a v cíli dvacítka jezdců.“
Na svém triku máš i několik startů v Rakousku. Jak hodnotíš tyto starty a dají se nějak porovnat s českými závody?
„Tak Rakousko máme hodně rádi a rádi se tam vracíme. Komunikace s pořadateli a komisaři je na přátelské úrovni. Váží si každé posádky, která u nich startuje. Pokud je problém, tak bez negativních emocí se snaží vše vyřešit. V Rakousku se nehledají problémy, ale řešení. Ani jazyková bariéra tam není problémem. Tratě jsou krásné, technické, šotoliny rovné. Auta zde nijak netrpí. Jednoduše řečeno, krásné svezení a super relax. Navíc nás nesmírně baví jezdit na nových tratích. No a tím jsem vlastně i odpověděl na otázku porovnání závodů u nás a v Rakousku.“
Chystáš něco nového pro příští rok? Jaké máš plány?
„Na příští rok neočekávám zásadní změnu. Jak jsem již říkal, tak vše bude záležet na zdraví a mém času. Letos jsem startoval na Slovensku a je pravděpodobné, že se tam vrátím i v příštím roce. Láká mne i svezení a porovnání se s maďarskými borci, nebo nějaký závod v Polsku. Rozhodně si ale nechci nechat ujít Barumku. Co a jak přesně bude, ale nijak neplánuji. Vše se bude odvíjet od volna a pohledu do peněženky :-). Rovněž přemýšlím nad doplněním vozového parku. Ale tady je to ještě v jednání, takže se nechme překvapit. Pokud to ale vyjde, přibude na tratích erzet další krasavec.“
V soutěžích jsi zažil jistě spoustu úsměvných příhod, dej nějakou do placu…
„Vše je o tom, že se potká bezva parta lidí, kteří nezahlížejí, jakou má kdo výbavu či technické zázemí. Já měl to štěstí, že jsem po většinu svého závodění na perfektní lidi natrefil. A pak už je jen krůček k různým kanadským žertíkům. Spoustu srandy jsme si užili s Pepou Kakrdou a ten, kdo ho zná, tak mi dá za pravdu, že s Pepou se člověk opravdu nenudí. Obávám se ale, že tyto příhody nejsou publikovatelné… J Ale pokud některé vážně chcete znát, vezměte lahvinku a dojděte, třeba mne ukecáte a já něco pustím…J“
Vzkaz fanouškům…
„Chtěl bych poděkovat za přízeň a popřát všem fanouškům, aby zase mohli stát blíž u tratí rychlostních zkoušek, aby nemuseli platit vstupné a měli vždy krásné zážitky ze závodů. Rád bych využil příležitosti a chtěl bych poděkovat spolujezdci, mechanikům za jejich volný čas strávený na závodech a hlavně své rodině, která mě plně podporuje. Moc si všech vážím.“