Mohl bys nám přiblížit svou cestu k automobilovým soutěžím?
„O automobilové soutěže jsem se zajímal od mala. Motory aut u nás vrčely denně, neboť můj táta i děda jsou automechanici. Tato profese má u nás tradici. Proto bylo naprosto běžné, že jsme společně objížděli různé motoristické závody v okolí. Silný impuls v rozhodování mi dal bratranec Dominik, který jezdil s trabantem regionální rally. Když mi bylo devět, táta mě posadil poprvé do auta a já absolvoval první metry za volantem. Tehdy jsem sotva dosáhl na pedály stařičkého fiata. Později jsem proháněl auta s kamarádem a bratrancem v areálu dolu Morcinek v Kačicích. Ve chvíli, kdy jsem si mohl udělat řidičský průkaz na kategorii B1 (auta do 500 kg), tak jsem neváhal a od patnácti jsem tak mohl řídit.“
Začátky s „Maluchem“, to musela být spousta legrace a zážitků, poděl se o nějaký úsměvný moment…
„Populární „maluch“ Fiat 126p byl nejenom v Polsku velmi oblíbené auto. I proto hodně jezdců u nás na něm začínalo v rally a já jsem nebyl výjimka. Tato auta se proháněla po amatérských soutěžích, ale také v polském mistráku. Byla pro ně vytvořena speciální třída Fiat a díky velkému počtu startujících to bylo ideální porovnání se soupeři, a tím i motivace k jezdeckému progresu. V roce 2007 jsem třídu Fiat společně s Mateszem Martynekem vyhrál. Bohužel o rok později se tato kategorie zrušila, což je jistě škoda. Jsem tedy poslední oficiální vítěz. Každý, kdo někdy jel s „maluchem“, mi jistě potvrdí, že usednout do tohoto mini vozu a absolvovat v něm jízdu, potřebuje velkou odvahu. Fiat byl jednoduché konstrukce. Člověk si musel vozit s sebou spoustu náhradních součástek, protože během jízdy vždy nastal nějaký problém. Maluch měl poháněnou zadní nápravu a jízda s ním byla velmi specifická. S upraveným motorem měl fiat výkon 40 – 45 koní. Spousta diváků čekávala na automobilových soutěžích právě na tyto vozy, protože to byla záruka velké legrace.“
Postupně jsi vystřídal různé vozy. Který vůz ti nejvíce přirostl k srdci?
„Po fiatu jsme se poohlédli po silnějším a konkurenceschopnějším voze. Volba padla na Peugeot 106 rally, ale po dvou startech jsem tento model opustil. V sezoně 2009 jsem usedl do Hondy Civic Vti. Hned v prvním roce jsem vyhrál třídu A6 a dvě následující sezony jsem byl v této třídě druhý. Z tohoto období si velmi cením absolutního vítězství na Rajdu Cieszyńska Barbórka 2011, kdy jsme za sebou nechali několik jezdců na silnějších Hondách Type-R.
Ale taky jsem se chtěl posunout dál jezdecky. Proto jsem se přihlásil do Castrol Edge Fiesta Trophy, kde se závodilo s identickými vozy Ford Fiesta R2. Tento cup byl v Polsku velmi dobře organizován. V sezoně 2012 jsem odjel s fiestou čtyři soutěže, ale nebyl závod, kdy bych neměl nějaký problém. Ve finále jsem kvůli nedostatku financí na chvilku svou kariéru pozastavil. Přesto jsem se ještě s hondou zúčastnil Rally Wisla 2013, což byla soutěž v mistrovství Polska. Protlačili jsme se až na 4. místo ve dvoukolkách, ale cíl rally jsme po havárii nespatřili. Přes to všechno se mi po závodě ozvali lidé s tím, že se jim můj výkon líbil a že jsou ochotni mi pomoci sehnat finance. Proto bylo potřeba vymyslet projekt, který by byl postavený na pevných základech a měl hlavu i patu.
Po další závodní pauze jsem začal spolupracovat s partnery ULTER-sport a NOVA Trading rally. Tato spolupráce se podepsala na mém dalším startu na Rajdu Wisly 2014. Na dvoudenní soutěži s 12 RZ a 165 kilometry jsem dojel desátý absolutně, pátý ve dvoukolkách a ve třídě jsem obsadil druhou příčku. Tento výsledek mne velmi nakopl a motivoval do další práce. Ve stejném roce se mi narodila dcera, vznikl tým a začali jsme přemýšlet o startech v zahraničí. S Opelem Adam jsem proto loni startoval v Německu a letos u vás v Česku.“
Co tě přivedlo k myšlence opustit polské závody?
„Pokud se chce jezdec zdokonalovat, tak musí být hodně všestranný. Tratě v Polsku mi přišly místy jednoduché, proto jsem zvolil variantu startů v zahraničí. Kde jinde by se měl jezdec lépe naučit rozpis, než na neznámých tratích. Na konci roku 2014 jsme zakoupili Opel Adam a s ním vyrazili do Německa. Zde jsme odjeli sedm závodů a nejvýraznějšího výsledku jsme dosáhli na Thüringen rally, kde jsme v Opelu Cupu dojeli druzí.“
Lze nějak porovnat jednotlivá národní mistrovství Polska, Německa a Česka?
„Vše závisí na charakteru soutěže v jednotlivých státech. Pokud bych měl závody hodnotit pod úhlem atraktivity tratí, úrovně soupeřů a celkové atmosféry, tak musím konstatovat, že v tomto trojboji jsou polské soutěže nejslabší. Automobilové soutěže v Německu a Česku jsou na velmi vysoké úrovni. Jsou zde zajímavé a velmi náročné erzety, s volnější a příjemnější atmosférou během celé soutěže. Pokud vás obklopuje během rally pohoda a vy ji cítíte ze všech stran, od pořadatelů i diváků, pak je radost závodit. Pomyslné zlato bych asi udělil českým závodům.“
V rally se pohybuješ od roku 2007, ale vedle sebe jsi měl poměrně dost spolujezdců. To jsi takový super jezdec, že s tebou chce každý jezdit, nebo jsi naopak „divočák“ a spolujezdci utíkají?
„Spolujezdců jsem měl během své sportovní kariéry několik a většinou se jednalo o amatérské nadšence. Nadšení ovšem někdy nestačí, obzvláště když chcete jet soutěž a váš spolujezdec z nějakého důvodu nemůže být vedle vás. Tak nějak se vedle mne střídali spolujezdci až do momentu, kdy jsem startoval s Mateuszem Martynekem. On sám v minulosti auto řídil, takže došlo i na předávání zkušeností. Naší první společnou rally byl Rajd Krakowski. S Mateuszem jsem odjel dvě a půl sezony. Později jsem často měnil spolujezdce, což bylo zapříčiněno i tím, že jsem k sobě hledal člověka, který mi vždy nějak pomůže. Poslední navigátor Lukasz Sitek je křestní otec (kmotr) naší dcery. Původně Lukasz trošku váhal, neboť moje zkušenosti v rally převažovaly nad jeho, ale nakonec na spolupráci v autě kývl. Pro mne je důležité, že je Lukasz blízko, perfektně spolupracuje a můžeme si v klidu do očí vyříkat případný problém. Pro mne je víc důležitá chemie, než zkušenost. V autě musí panovat důvěra v navigátora a musí zde být dostatečná komunikace.“
Kdo je tvým jezdeckým vzorem?
„Mými velkými vzory jsou krajané Janusz Kulig a Kajto. Kajetanowicz dosáhl na mistra Evropy a bude jistě dlouho nedosažitelným vzorem pro mnoho polských jezdců. Sledoval jsem jeho karieru od počátku a vždy jsem měl radost z jeho jízdy. Jezdecké umění, profesionální přístup i to, jak tvoří svůj tým, to je přímo učebnicový vzor pro mladé kluky. Ze světových jmen musím zmínit Sébastiena Loëba pro jeho zapálení, preciznost a dokonalost. Stylem bych se hodně srovnával s Colinem McRaem, protože i on chodil pro úspěch do velkého rizika.
Osobně chci jezdit, vyhrávat, prostě chci být nejlepší. Výsledek a působivá jízda, to je můj styl. Vnímám, že jezdec okolo třiceti je v nejlepším věku pro vítězství. V tuto dobu má zkušenosti a nejezdí bezhlavě. Rally je sport, ve kterém je nutné umět improvizovat. Dále je potřeba spolupracovat s týmem a v neposlední řadě umět komunikovat se sponzory a médii.“
Jak vidíš svou budoucnost v rally?
„Rád bych i v sezoně 2017 startoval v České republice. Nejlépe s vozem kategorie R2, neboť s těmito vozy mám hodně zkušeností. Spoléhám na dobré výsledky v druhé polovině letošního roku v Opel Adam Cupu. Věřím, že dobré výsledky mi pomohou ve vyjednávání s českými partnery o startech v příštím roce. Mým velkým snem je startovat na evropských soutěžích, zda se mi to podaří, ukáže čas.“
Jak se dívá na tvé závodění nejbližší okolí?
„Manželka Natalia mě poznala jako rally jezdce a se svými rodiči patřili mezi mé první diváky a fandy. Proto z jejich strany cítím velkou podporu. Pokud bude mít naše dcera, až vyroste, chuť závodit, tak nebudu překvapený. V rally se nyní pohybuje spousta žen, ať už za volantem nebo jako spolujezdkyně. A my ji v tom budeme podporovat, stejně jako rodiče podporují mne.“