Historie
Minulost Monacké soutěže nebyla vždy růžová. Od roku 1911 kdy soutěž poprvé pořádal sám Monacký princ Albert I. až do současnosti se odjelo celkem 75 ročníků. Největší „výluky“ v pořádání soutěže - poprvé dvanáct a podruhé deset let - si vyžádaly obě světové války. V dobách během a těsně po 1. a 2. světové válce nebyl asi nikdo kdo by ve zničené Evropě pomýšlel na soutěžení v horských průsmycích.
Samotná Rally Monte Carlo však nebyla vždy klasickou soutěží jak jí známe dnes. Ještě v nedávné minulosti se posádky sjížděly do Monte Carla takzvanou Hvězdicovou jízdou. Posádky startovaly z různých evropských měst a během cesty do Monte Carla musely projíždět kontrolami. Nejlepší pak byla ta dvojice, jenž v předem stanoveném čase ujela při cestě do knížecího města nejvíce kilometrů. V samotném Monte Carlo pak již posádky absolvovaly „jen“ jakési jízdy zručnosti. Po těch následovalo ještě několik rychlostních testů v horách nad městem. Vítězem celé soutěže se pak stala posádka, která v těchto třech disciplínách (hvězdicová jízda, jízda zručnosti a rychlostní testy) nasbírala nejvíce bodů. V tomto období vyhrávali jezdci s vozy značek, které by jste dnes na autosalonech hledali jen marně. Namátkou třeba můžu jmenovat značky Licorne, Hotchkiss, Delahaye, nebo Allard.
Takhle to vypadalo na Monte v sedmasedmdesátém - Škodovky na startu!
Tady si neodpustím ještě jednu poznámku. V letech 1964, 65 a 1967 vyhráli slavnou Rally Monte Carlovždy jezdci s mým oblíbeným vozem Mini Cooper S. Dovolím si tvrdit, že tento vůz byl jistě nejmenším autem které kdy vyhrálo takto významnou soutěž. Byť v těchto letech ještě nebylo Monte Carlo součástí Mistrovství světa. Tento šampionát se totiž začal jezdit až od roku 1973.
Monte v Mistrovství světa
V tomto roce, tedy 1973, s počátkem šampionátu Mistrovství světa v rally, se začala psát i zcela nová historie Rally Monte Carlo. Od tohoto roku se již formát soutěže ustálil ve známé podobě rychlostních testů na uzavřených tratích a přejezdech mezi nimi.
S nástupem Monte Carla do MS však nastala i jistá nadvláda ve značkách vozů, které v soutěži dominovaly. Od roku 1973 do sezony 1983 vyhráli až na dvě výjimky vozy italské, nebo francouzské provenience. Především Fiaty a Renaulty. Těmi výjimkami byly roky 1978 a 1982. V těchto letech vyhráli soutěže jezdci na vozech Porsche 911 Carrera a Opel Ascona 400. Nutno ještě podotknout, že v roce 1974 se soutěž nekonala. Důvodem byla zřejmě ropná krize. Tento rok však bohužel ještě nepamatuji a proto je ropná krize jen mou domněnkou. Oficiální důvod zrušení soutěže se mi nikde nepodařilo nalézt.
Rok 1982 a nástup silných vozů
V roce 1984 se v Monte Carlu opět měnila historie. Poprvé na této soutěži zvítězil jezdec s vozem s pohonem čtyř kol. Oním prvním jezdcem, který to dokázal nebyl nikdo jiný než Walter Röhlr a tou první čtyřkolkou byla samozřejmě slavná Audi Quattro A2. Jen dodám, že v tomto roce byla vlastně celá soutěž galapředstavením týmu Audi. Röhlra totiž na stupních vítězů doplnili jeho dva týmoví kolegové Stig Blonqvist a Hannu Mikkola.
Od této doby až do současnosti vyhrávají na Rally Monte Carlo již jen vozy s pohonem na všechna čtyři kola. Ať to již byla Lancia Delta různé specifikace, nebo třeba Toyota Celica GT-4. V polovině devadesátých let pak začala vítězit auta, která se později stala chloubou nové kategorie WRC. Šlo o vozy Subaru Impreza 555, nebo Ford Escort RS Cosworth.
Na konci devadesátých let nastala „druhá“ zlatá éra světového rallysportu. S příchodem vozů WRC na světovou scénu začaly tyto vozy vítězit i na Monte. Prvním vozem této kategorie, který vyhrál Rally Monte Carlo bylo Subaru Impreza WRC. V ročníku 1997 s ním na jihu Francie vyhrál Piero Liatti. Vládu vozů WRC pak sice ještě na přelomu desetiletí narušil třikrát Fin Tommi Mäkinen, jeho vůz Mitsubishi Lancer EVO VI byl však tehdy takovým malým „wéerčéčkem"!
Galerie vítězů
Za pětasedmdesát ročníků historie soutěže se do jejich análů zapsalo mnoho jezdců. Některé z nich však stojí za to si připomenout. Jde především o „Svatou trojici“ Rally Monte Carlo. Tři jezdci totiž jako jediní v historii dokázali soutěž vyhrát čtyřikrát. Je však dost pravděpodobné, že z této trojice se v nejbližších dnech jeden jezdec utrhne do sólového úniku. Je jím samozřejmě Seb Loeb. Vítěz loňského ročníků a držitel hattricku v podobě tří vítězství v řadě v letech 2003 až 2005. Loeb Však oproti dalším dvěma spolurekordmanům dosáhl čtyřech vítězství s jednou značkou vozu - s Citröenem. Druhým členem elitní trojky je Tommi Mäkkinen. Ten dokázal na Monte vyhrát třikrát s Lancerem a jednou v roce 2002 se Subaru Impreza WRC. Mäkkinen je do současnosti jediným pilotem, který dokázal vyhrát na tratích nad Monte Carlem čtyřikrát za sebou.
V roce 1986 už kralovaly čtyřkolky
Třetí jezdec, držitel čtyř triumfů se jmenuje Walter Röhlr. Německá soutěžácká hvězda sedmdesátých a osmdesátých let zvítězil na Monte v roce 1980. A pak, stejně jako Loeb, dosáhl tří vítězství v řadě. To bylo v letech 1982 až 1984. Oproti předešlým dvěma jmenovaným jezdcům však Röhlr vyhrál pokaždé s jinou značkou vozu. Poprvé to bylo s Fiatem, podruhé s Opelem, třetí vítězství získal Röhlr s Lancií a čtvrté bylo jeho již zmiňované vítězství v roce 1984 s Audi. Sami posuďte který z těchto jezdců to měl nejtěžší. Já si tyto ikony rally srovnávat netroufnu.
Rychlostní zkoušky
Rychlostní zkoušky nejstaršího rally závodu na světě jsou jedním slovem úžasné. Z pohledu jezdce jde o nejnáročnější testy v seriálu Mistrovství světa. Z pohledu diváka jde o úžasné představení souznění jezdce, spolujezdce a vozu.
Testy na Monte jdou ze zatáčky do zatáčky. Závodí se na úzkých silničkách lemovaných na jedné straně skálou a na druhé hlubokou roklí. Jede se v maximálním tempu s maximálním nasazením. Nároky na posádky jsou maximální. Prostě nad Monte Carlem jsou rychlostní testy o kterých se zdá snad každému jezdci rally na světě.
I tyto tratě však mají svou historii. O Hvězdicové jízdě jsem už psal. Teď je tedy na čase připomenout si trochu „novější“ historii tratí okolo Monte Carla.
Pokud se ohlédneme za historií tratí Monte Carla od roku 1973, tedy od roku vstupu do MS, je na první pohled vidět rozdíl v délce „ostrých kilometrů“ testů oproti dnešním dnům.
Dalo by se říct, že od roku 1973 do roku 1986 počet ostrých kilometrů v každé soutěži narůstal. V roce 1973 bylo v itineráři Rally Monte Carlo osmnáct rychlostních zkoušek o celkové délce 420 kilometrů. Testy se však prodlužovaly, až v roce 1986 dosáhly svého maxima – 36 „erzet“ a 867 kilometrů. Toto číslo je pro dnešní fanoušky i jezdce neuvěřitelné. Vždyť tolik ostrých kilometrů najedou posádky v dnešní době za dvě soutěže světového šampionátu dohromady.
Jezdci v osmdesátých letech jezdili na Monte doslova od nevidím do nevidím. Úplně běžné byly celé noční etapy. Posádky měly během závodního týdne jen minimum času na odpočinek. Na voze dostala zabrat snad každá součástka která v něm byla. Rozpisy spolujezdce dosahovaly desítek stran. Tohle byla opravdová Rally s velkým R. Takové soutěže už dnes bohužel nenajdeme.
Z těchto dob také pochází název – Noc dlouhých nožů! Světelné rampy vozů mající obrovskou svítivost, prořezávaly noční krajinu. Doslova řev motorů silných speciálů byl slyšet na kilometry daleko. Kdo si například pamatuje Valašskou rally v noci, kdy se po kotárech rozléhal řev Škody 130LR, dokáže si jistě představit jaké to muselo být v polovině osmdesátých let na Monte Carlu.
Ale od melancholie zpět k tratím. Od zmiňovaného roku 1986 se postupně začala délka zkoušek opět zkracovat. V roce 1998 se poprvé od zařazení soutěže do MS dostala celková délka ostrých kilometrů pod čtyřsetkilometrovou hranici. Od té doby už se jezdí Monte na tratích obsahujících „jen“ 350 až 400 ostrých kilometrů.
A takhe se jezdí na Rally Monte Carlo v současnosti
Col de Turini
Nejznámější zkouškou celé historie Rally Monte Carlo a možná i celého Mistrovství světa je bezesporu legendární test s průjezdem průsmykem Col de Turini. Jde o zkoušku ohněm. Jezdci nejdříve vystoupají na vrchol průsmyku, aby poté, často po zasněžených a zledovatělých cestách, sjížděli zpět do údolí.
Historie rychlostní zkoušky s průjezdem průsmykem Col de Turini se začala psát „až“ v roce 1962. Tedy mnoho let po té co princ Albert I. uspořádal první rally. Dá se však říct, že teprve tento test dal Rally Monte Carlo svou jedinečnou tvář.
Famózní, náročná a neuvěřitelná. Tak jezdci tuto královnu všech rychlostních zkoušek nazývají. Nikdo předem neví jaké podmínky budou na trati panovat. I po průjezdu „ledových špionů“ se mohou podmínky na trati rychle změnit. Na této zkoušce nemá nikdo nic jisté. V údolí můžou být tratě suché, ale po výjezdu na vrchol se stane z jízdy na slickách noční můra každého jezdce! Na sněhu totiž logicky pneumatiky na suchý asfalt nefungují. Nebo naopak – pilot obuje pneu na sníh a než vyjede po asfaltu na vrchol, veškeré hroty mu z pneumatik vypadají. Jde zkrátka o pneumatikovou loterii, která se snad jinde nenajde.
Ne nadarmo je proto každý vítěz této zkoušky považován za „malého hrdinu“! Český fanoušek může být spokojený. I český rallysport má od roku 2005 svého hrdinu. Stal se jím Roman Kresta – vítěz rychlostní zkoušky která vedla právě přes legendární průsmyk Col de Turini.
Col de Turini pohledem Sebastiana Loeba
Překoná Loeb sám sebe?
Závěrem článku mě napadá snad jen jedna otázka – dokáže Sebastian Loeb v letošním ročníku slavné soutěže opět zvítězit a překoná tak nejen svůj rekord, ale i rekord Röhlra a Mäkkinena? Uvidíme již za necelý týden!
Foto v galerii: Col-de-Turini.com
