Můžeš se krátce představit, co děláš třeba když nesedíš za volantem závodního vozu?
„Co dělám, když nezávodím? No, když je závodní sezona, tak na nic moc jiného čas není, jelikož si auto připravujeme my. Tím pádem by se dalo říct, že se poměrně hodně navštěvuji s kamarády (smích). Jinak mám rád v podstatě jakýkoli sport a samozřejmě spoustu času trávím s manželkou a naším pejskem. A moje zaměstnání je nečekaně automechanik.“
Jak si se dostal k rally?
„K rally jsem se dostat díky „macechovi“ (nevlastní táta). Ten měl schovaného jedničkového Golfa 1.8T pod velmi silnou vrstvou prachu v garáži a jak už tomu tak většinou bývá, tak jsem ho ukecal, abychom ho někde zkusili projet a tak nás přihlásil na Amaterrally, které organizoval pan Blahout. A protože to bylo spíš vrchařské auto, tak jsem udělal v druhé jízdě vanu a jelo se domů. Byl to ale i tak super zážitek, že jsem chtěl jezdit znovu a znovu. No a tak místo ježdění s rodinou pod stan a chození v té době s přítelkyní Nikčou, teď už manželkou, na romantické procházky, tak se jezdilo na závody. Místo těch procházek jsme všichni běhali v Milovicích po letišti a roztláčeli golfa, protože nechtěl chytit, i když byl zahřátý – takže vlastně pořád (smích).“
Závodil jsi dva roky v ČMPR, jak se ti tam vedlo? Zaznamenal jsi i jednu větší havárii, co se přihodilo?
„ČMPR je skvělé a strašně rád na něj vzpomínám. Je tam strašná spousta srdcařů a super lidí. Vedlo se nám tam první rok dobře, všechno jsem se učil. Jet na rozpis, poslouchat Nikču (v té době spolujezdkyně) jinde než doma. Hlavně když něco řekla, tak to tak musím udělat, že prostě brzda pravá pět tak to znamená zabrzdit do pravé pět a ne skončit v blátě v příkopě jako na prvním závodě v Hořovicích. Celý rok jsme si to užívali až do předposledního závodu v Sudetech, kde se to všechno nějak nepovedlo. Za prvé jediný závod, kde nemohla jet Nikča, takže zaskočil zkušený macech, který jezdil s Petrem Hrobským v Evo 9. Za druhé už po cestě na závody nám shořela elektrika v karavanu, takže byla šílená zima. No a za třetí ten den bylo ultra hnusně, mlha, déšť a moje výkony vůbec neodpovídali závodům předtím, takže jsem se to snažil tlačit co to šlo. Ale za cílem byla pravá zatáčka, ve které jsem dostal velký smyk, který jsem zakončil velmi rychlým nárazem do zdi, kde se auto stalo rohlíkem. Samozřejmě první co proběhne hlavou: jedeme dál, to mi rychle došlo, že i kdybych měl kouzelný prsten, tak to nepůjde. Dalibor (macech) vydával následkem zlomených žeber takový zvuky, že jsem vůbec nevěděl, co dělat. Tak jsem vystoupil s tím, že ho z auta vytáhnu, to samozřejmě nešlo vzhledem k poškození auta, a pak jako když luskne, už jsem ležel v sanitce. Po tomhle zážitku jsem si řekl, že už do toho nesednu. Jenže…. strašně mě to baví a už po pár týdnech mi závodění chybělo. Přestože s tím Niky úplně nesouhlasila, neměla moc na výběr, akorát jsem musel slíbit, že už se o mě nebude muset bát. A tak se začalo dělat na novém autě s pomocí celého týmu super lidí. V podstatě jsem Nikče splnil, že se bát nemusela, protože další rok seděla celou sezonu vedle mne a poměrně se nám dařilo. Celý pohár jsme vyhráli ve třídě a byli pátí absolutně. Což si myslím, že není úplně špatný výsledek.“
Co tě vedlo k přestupu z ČMPR rovnou do MČR? Přeci jen MČR je finančně náročnější, proč ne třeba Sprintrally?
„Asi jako každý jsem se chtěl někam posunout, něco si dokázat. A když už sem musel auto celé zhomologovat a byla možnost jet cokoli, rozhodl jsem se jít do velkého mistráku i díky spolujezdci Petrovi Boškovi, který mi velmi pomohl a tímto mu za tuto možnost děkuji. Konkurence v MČR je veliká, zase jsem se vrátil do soutěží, kde jsem startoval proti těm nejlepším. Třeba s Mírou Čabajem jsme první rok závodili proti sobě v ČMPR. Znovu jsme proti sobě závodili, a to určitě není špatné měřítko, když vím, jaké skvělé výkony podává.“
První rok v MČR a hned titul mistra třídy 11, to bylo v plánu? Jak vůbec ta loňská mistrovská sezona probíhala?
„Určitě to v plánu nebylo. Chtěl jsem si to jen zkusit, a abych mohl říct, že jsem jel třeba Bohemku. Ale jak jsme dojížděli pokaždé na bedně, což si někteří myslí, že bylo jednoduché, protože přece stačí JEN dojet, tak tím blíž jsme byli nějakému výsledku a po Hustopečích jsem věděl, že mám jedinečnou možnost získat titul, na který jsem si myslel, že ani ve snu nedosáhnu, protože je na něj spousta jiných adeptů. Každopádně si úplně nemyslím, že bychom si to s celým týmem nezasloužili, protože jsme pro to dělali opravdu maximum a jet rychle, spolehlivě a udržet auto na takové úrovni, aby pokaždé vidělo rampu, je opravdu ne vždy úplně lehký úkol, zvlášť při náročnosti a délce tratí v MČR. A aby to nevypadalo, že jsme byli bezchybní, tak hned na druhé RZ na Šumavě jsme si asi po 700 metrech po startu udělali takovým dvoumetrovým skokem výlet do pole, kde jsme teda první museli překonat pár břízek, které byli určitě potřeba pokácet. Naštěstí se nám povedlo vrátit se na trat´ a protože následující RZ byla zrušena, tak jsme auto dokázali dostat do servisu, aniž bychom ho dál trápili. Každopádně kluci v servisu nebyli úplně nadšení, když jsem jim zavolal, že musí dojet asi 20 km kamsi do pole, že tam bude někde ležet náš nárazník s SPZ. Ale musím je zase pochválit, co dokázali s lepící páskou a spoustou elektrikářských pásek, za to by se nemuseli stydět ani inženýři jako v Apollu 13 (smích).
To, že jsem jel všude poprvé, neberu jako nevýhodu, ba naopak. Ke všem tratím jsem přistupoval s respektem a možná i proto se nám vyhnuli různé potíže, se kterými se potýkali ostatní (krom teda té maličkosti o odstavec výš). Samozřejmě je ale dobré alespoň trochu vědět, jaký profil trati vás čeká, což jsme krom Bohemky nikde netušili.“
Co plánuješ do letošní závodnické sezony?
„Letošní rok je zatím velmi otevřený, vůbec nevím, co bude. Jediné co najisto vím, že obhajoba titulu nehrozí, protože pojedeme maximálně jednu soutěž MČR . Rád bych se podíval někam ven, ale to taky jen jednu nebo dvě soutěže. Loňská sezona pro mě byla velmi finančně náročná a nebýt sponzorů a velmi shovívavé manželky, která má pro moje postižení pochopení, tak bych určitě nedokázal dotáhnout do konce ani tuto sezonu.“
Vzkaz fanouškům, poděkování…
„Závěrem bych chtěl poděkovat celému týmu, rodině a sponzorům ABCfolie, Turbosport, Lakovna Buchar, Chiptuning Jakubec, JATOP, Autodíly Šedivý a Millers oils za to, že mi dovolili splnit si sen, a i když to semnou nebylo jednoduché, tak stáli vždycky při mně a udělali mi vždy naprosto skvělé zázemí proto, abych mohl dělat to, co mě baví. A také všem fanouškům nejen podél trati, co mi věřili, že to dokážu a hnali mě svojí podporou do cíle.“
