Šampión ERT René Dohnal se vrací na české tratě

Tomáš Plachý, 28. února 2024, 14:55 Google+

Když na přelomu března a dubna loňského roku Valašské rally ValMez otevírala sezónu FIA European Rally Trophy, málokdo tomu věnoval větší pozornost. Nakonec na konci oslavili René Dohnal s Romanem Švecem titul celkových šampiónů European Rally Trophy. 

Počet komentářů:  0 komentářů Napište svůj názor
Dohnal, René - Švec, Roman

Dohnal, René - Švec, Roman | foto: Archiv týmu

Sdílejte článek

V rámci seriálu FIA European Rally Trophy (ERT) nezůstal před sezónou 2023 kámen na kameni. Restrukturalizací se zrušilo šest regionálních zón a závěrečného finálové klání. Nově figurovalo v kalendáři dvacet podniků (maximálně dva nominované národní federací ASN). Ze známějších jmenujme francouzskou Rallye Antibes Cote d'Azur, chorvatskou Zagreb Delta Rally, belgickou Ypres Rally, portugalskou Rali Vinho Madeira, britskou Ulster Rally, švýcarskou Rallye Int. du Valais či německou ADMV-Lausitz Rallye. Vedle Valašky byl druhým českým závodem 50. ročník Rallye Český Krumlov. V aktuální sezóně 2024 se bude o body do ERT bojovat v Českém Krumlově a nově v Hustopečích.

Proč dostaly prioritu starty v ERT? Bylo to novým formátem seriálu? Můžete čtenářům trochu osvěžit hlavní změny v bodování?

„K těm důvodům se vrátím až do roku 2019, kdy jsme vyhráli český titul ve dvoukolkách a na konci sezóny jsme se zúčastnili finále ERT ve Švýcarsku. Byla to pro mě obrovská událost a zkušenost, prostě jiný svět. Kvůli střihnutým šteftům jsme sobotní etapu nedokončili a tím přišli o možnost získat stejnou cenu, kterou dostanou mistři světa v rally či vítězové F1. Tehdy mě to velmi mrzelo, protože stačilo dojet do cíle. V následujícím roce jsem se chtěl ERT zúčastnit opět, ale sezónu poznamenal covid. O rok později jsme vedle českých startů odjeli pouze polský Rzeszow a dali před šotolinovým finále v Německu přednost zisku titulu 2WD na Slovensku a vítězství v Zóně Střední Evropy (CER). Tři roky se konalo finále ERT právě na šotolinové Lausitz Rallye. Scházela mi motivace sbírat celý rok body na asfaltových podnicích a pak předvést heroický výkon ve finále na povrchu, který byl pro mě velkou neznámou a neměl jsem s ním žádnou zkušenost. Proto jsme se Lausitzu ani jednou nezúčastnili. Předloňský rok bych nejraději ze svého života navždy vymazal. Bohužel to ale nejde.

Na začátku loňského roku jsem si nebyl jist, zda se chci do závodního vozu opět posadit. Během zimy jsem nad tím velmi důkladně přemýšlel. Rozebíral veškeré klady a zápory. Navíc jsem si přál zakončit svou kariéru pozitivně a dělat zde Rudovi co největší radost. Evropská Trofej mi dávala smysl. O závodění v zahraničí jsem se snažil několik posledních let, a i změna pravidel mému rozhodování napomohla.

Už to nebylo o zónách a postupu do finále, ale o dvaceti podnicích, ze kterých se započítávalo šest nejlepších výsledků. Zásadní v pravidlech bylo bodování, body se přiřazovaly na základě třech koeficientů (1 až 3) podle počtu startujících v jednotlivé třídě na konkrétním závodě. Když jsem si udělal rešerši k minulým letům, dalo se očekávat, že právě dvoukolky mohou mít největší šanci na úspěch. Třeba právě v Rakousku, Slovinsku či Chorvatsku osm vozů Rally2 téměř nedáte dohromady, ale dvoukolek je tam hodně. A od osmi startujících se dal získat trojnásobek bodů. Dalo se tedy předpokládat, že třeba v Záhřebu pojede pár er pětek a nejrychlejší z nich získá max. 30 bodů. My jsme díky osmi autům na startu (Rally4 + R2) jeli o bodů 90.

Když jsem si toto vše dal dohromady, zvedla se pravděpodobnost úspěchu. Ale samozřejmě tak mohlo uvažovat více lidí, navíc bylo potřeba dojíždět, bodovat. Formát se mi tedy zamlouval a vyhrát ERT absolutně byla po těch letech veliká výzva a možná poslední šance.“

Podle čeho jste si vybral starty v ERT?

„Upřímně z logistického hlediska, tedy podle finanční náročnosti. Pomyslně jsem zabodl kružítko do mapy a zjišťoval vzdálenosti jednotlivých závodů od Slušovic. Vybíral jsem mezi 4-5 zahraničními závody a počítal s Krumlovem, který mám rád. Navíc se měl konat 50. ročník. Původně jsem se snažil vynechat Valašku, která by byla prvním velkým závodem po návratu za volant. Navíc domácím, tedy spousta známých tváří a pozornost, které jsem se obával. Nakonec jsme ji kvůli finanční dostupnosti absolvovali, a i když byla díky deštivým podmínkám na trati opravdu náročná, splnila naprosto účel. I výsledek byl jednoznačně nad očekávání. Krumlov se jel po padesáté, tam jsem v žádném případě chybět nechtěl. Kalendář obsahoval spoustu zvučných závodů, které by mě za normálních okolností lákaly. Vždyť Antibes, Ypres nebo Valais jsou pojmy. Nicméně finanční náročnost na kilometráž RZ a dopravu vozu do místa dění je zásadní v porovnání se závody v okolních státech ČR. Navíc body se rozdávaly stejné za závod čítající 130 i 220 ostrých kilometrů. U nás proběhl výběr opravdu podle vzdálenosti. Nejblíže byl polský Rajd Slaski, dále rakouský Weiz a nejvzdálenějšími závody byly Záhřeb a Nova Gorica. V záloze byl polský Rzeszow, ale s naším autem měl jet původně týden poté Míra Tarabus Barumku a já se bál, jakkoliv ohrozit jeho start. Navíc jsme v té době měli relativně pěkný bodový náskok, a i když jel nakonec Míra s jiným vozem, start jsme neuskutečnili. Dlouho jsem si ještě hrál s myšlenkou zakončit zahraniční působení tam, kde v roce 2019 začalo – na švýcarské Rallye du Valais. Kruh se mi bohužel uzavřít nepovedlo a díky jistotě titulu a pošetření financí jsem se rozhodl raději zmoknout na Šumavě při sledování Central European Rally (smích).“

Co vnímáte jako největší rozdíl mezi závoděním u nás a na tamních tratích?

„Faktem je, že jedete do neznáma. Nikoho tam neznáte, fanoušci neznají vás, nemáte kolem tratí žádné známé. Když bych toto pominul, tak po organizační stránce to bylo velmi podobné jako u nás. Na každém závodě bych asi našel drobné organizační nedostatky, ale nikde jsme se nesetkali se zásadním průšvihem. Pořadatelé byli vždy rádi, že tam startujeme a několik pozvánek jsme museli dokonce i s díkem odmítnout, protože náš program byl pevně daný.

Určitě jsem si také všímal menšího zájmu diváků i posádek, než je tomu u nás. Tratě byly všude perfektní a naprosto rozdílné oproti těm, na které jsme zvyklí.

Jezdecky jsem už v Chorvatsku zjistil, že zásadní rozdíl bude v přilnavosti asfaltu. Nechápal jsem, že při 35 stupních, kdy se u nás řeší jedině tvrdá směs, zde často nebyl grip a posádky jezdily měkčí směsi. Bez předchozích zkušeností jsem na to zíral s otevřenou pusou a učil se to číst.

Podobné to bylo i na Weizu, kde jsem na tamní asfalty recept nenašel. Často to tak i během sezóny bylo o umění se přizpůsobit. Neměli jsme na tratích známé nebo špióny a tím postrádali aktuální informace z trati. Ve Slovinsku se zase nedalo absolutně spoléhat na srážkové radary. Proto naše rozhodnutí nebyla vždy správná a platili jsem nováčkovskou daň. Na toto vás závodění v Česku nikdy nepřipraví.“

Co Vám sezóna jezdecky dala, kam řadíte tento výsledek?

„Rozhodně mi vrátila zpět jezdeckou sebedůvěru, která dostala nesmazatelnou ránu. Také mi ukázala, že je důležité se postavit našim strachům a obavám a že nic není nemožné. Ani ve snu by mě před jejím začátkem nenapadlo, že dokončíme všech 6 závodů bez jediné škody na vozidle. Takovou sezónu nepamatuji a jsem za to hrozně vděčný. Stále jsem si jist, že vrátit se, alespoň dočasně, bylo správné rozhodnutí.

Z pozice jezdecké mi sezóna dala nepřeberné množství poznatků a zkušeností. Ty jsou nepřenositelné a musí se zažít na vlastní kůži. Radost jsem měl také z toho, že jsme v zahraničí nebyli pouze do počtu, a kromě Rakouska závodili se špičkou dvoukolek ve všech státech.

A konečný výsledek? Splněný sen. Povedlo se dosáhnout mnohem více než jen vyhrát 2WD v ERT jak tomu mělo být v roce 2019. Možnost zvítězit v absolutní pořadí byl dar od FIA, která změnou pravidel dala možnost i méně majetným zažít galavečer a získat stejné ocenění jako ti nejlepší na světě.“

Na které závody rád vzpomenete?

„Ve finále na všechny. Valaška byla náročná hlavně psychicky, na jubilejní Krumlov jsem se těšil, ač jsem měl obavy z náročnosti. Na suchu jsem dva roky nejel a Krumlov je mi dobře znám svou záludností, téměř vždy se nám zde v minulosti přihodil nějaký problém. Letošek byl ale úžasný od začátku do konce a osmé místo absolutně a první ve dvoukolkách mi vyrazilo dech. Záhřeb byl prvním zahraničním startem. Sice tam nebyla taková konkurence, ale závodilo se na členité trati. Obavy jsem měl hlavně z nejdelší RZ, která se jela na jaře při MS a už tam ukončila závod nejedné personě. Zde se absolvovala třikrát, kdy jarní bláto vystřídalo kamení a píseček. Závod se nám přes prvotní šok z přilnavosti (spíš nepřilnavosti) dařil a my zvyšovali postupně tempo. Na předposlední RZ jsme stáhli lídra dvoukolek na dvě vteřiny. To ho asi mírně rozhodilo, protože po dvou kilometrech závěrečné RZ havaroval. My se jakékoliv chybě vyvarovali, vyhráli dvoukolky a skončili čtvrtí absolutně. To byla paráda.

Při Rallye Weiz nám zkomplikoval seznamovačky problém s tréninkáčem. Nakonec jsme byli rádi, že jsme za jeden den stihli alespoň jeden průjezd každé rychlostky. Určitě to mělo vliv na závod, nejeli jsme optimálně a k tomu se přidal specifický asfalt. Na poslední zkoušce první etapy jsem si navíc pří velkých brzdách na šotolině poranil o volant pravý palec a myslel, že bude zlomený. To se nakonec neprokázalo, ale naraženina bolela ještě měsíc. Během závodu jsem se rovněž bál udělat zásadnější změny na autě. Nebylo s kým danou věc řešit a jít stylem hokus pokus jsem nechtěl, kor s nepojištěným autem. Tímto závodem jsme se opravdu protrápili, a i když jsme nějaké změny provedli až před závěrečnou sekcí (zlepšení trakce), v konkurenci jmen jako Schulz, Waldherr nebo Zeiringer to na lepší než páté místo ve dvoukolkách nestačilo.

Od Rajdu Slaski jsem absolutně netušil co čekat. Byl jsem rád, že se jede pár kilometrů od českých hranic, ale díky úplně novému harmonogramu bylo 90% tratí nových a neměly s minulými ročníky nic společné. Servis, startovní rampa i speciálky byly umístěné do Katovic. Opravdu jsem nečekal, že nejhezčí startovní rampu se servisem uvidím za celý rok právě v Polsku. Specifikem závodu bylo hlavně to, že se závodilo šedesát kilometrů od Katovic a mezi sekcemi byl pouze patnácti minutový servis na výměnu pneu. Takže sto ostrých bez servisu a večer šedesát kiláků zpět. V neděli opět to stejné.

S tempem jsem byl spokojen, grip byl stejný jak u nás a my se drželi polské špičky. Jelo se opravdu hodně rychle a já se nevyvaroval jednoho couvání, které nás stálo asi deset sekund. Ve druhé etapě jsme se blížili bedně, bohužel smůla v podobě havarované posádky startující před námi a smolně přiděleného času znamenal, že z boje o druhé místo byla brambora. Přeji každopádně Rajdu letošní rok v ERC hodně štěstí, opravdu si to zaslouží.

Za absolvování polského závodu jsem byl rád. A to i z důvodu, že nás za čtrnáct dní čekal papírově nejtěžší závod sezóny a já chtěl být rozjetý. Slovinská Nova Gorica je doslova masakr. Závodí se převážně v horách okolo města Gorizia, která je rozdělena na italskou a slovinskou část. Neskutečně si s námi hrálo počasí a my mnohdy jeli na mokru s tvrdými pneumatikami a naopak. Nebylo vůbec snadné se do správné volby trefovat. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Volit pneu u nás je oproti tomu úplná pohádka.

Na startu jsme měli ve třídě přes 25 startujících. Dosáhnout na body bylo velmi náročné, avšak nám se dařilo jet konzistentně a vyvarovat se chybám. Po velkých bojích v závěrečné etapě jsme dokončili na čtvrtém místě ve třídě, kdy před námi byli pouze dva junioři z ERC a domácí rychlík. Pocit, kdy stojíme před startem poslední RZ v průtrži na tvrdých pneu a čeká nás šest kilometrů serpentýn z brutálního sjezdu, si budu pamatovat ještě hodně dlouho.“

Dekorování šampiónů ERT proběhlo v rámci galavečera FIA Prize Giving, který se konal začátkem prosince v Baku. Splnil očekávání, které jste od něho měl?

„Jednoznačně, ba naopak má očekávání předčila. Pamatuji si, že když jsem obdržel na email pozvánku, jen matně jsem si vybavoval, kde asi Baku leží (smích). Letecké spoje z Evropy také nebyly úplně ideální, takže jsme si s Romanem museli udělat třídenní poznávací zájezd do Ázerbajdžánu. Jak jsme nakonec vydedukovali, ze všech účastníků jsme byli jedni z mála, kteří letěli běžnou linkou. Prostě jiný svět (smích). Samotné vyhlášení bylo rozdělené do dvou dnů. V pátek se konalo oficiální gala, kterého se účastnily všechny úspěšné persony motorsportu v roce 2023. Naše předání cen se konalo v sobotu dopoledne na stejném místě a bylo určené pouze pro rally (WRC2, WRC3, ERC a ERT) a okruhy. Pátečního gala jsme se nicméně mohli účastnit jako přihlížející. Možnost jsme s Romanem využili a strávili úžasný večer, na který budu vzpomínat do konce života. Potkávat pravidelně lidi jako Max Verstappen, Kale Rovanpera, Oscar Piastri a mnoho dalších se člověku nepoštěstí každý den. Roman byl v úlovcích selfíček aktivnější než já, a tak mu snad žádná celebrita neutekla (smích). Gala končilo před půlnocí a ráno opět na značkách. Tentokrát už naše vysněné vyhlášení, kterého se sice účastnilo menší množství lidí, nicméně laťka v podobě pánů Paddon, Al-Attiyah či Mikkelsen nebyla i tak úplně nízká. Celá akce byla jedním slovem perfektní. Přesně taková, jakou jsem si ji vysnil, a která ve mně zažehla motivaci pro starty v zahraničí. Jednoznačně doporučuji všem, kteří dělají rally kvůli zážitkům, aby nad účastí v ERT zapřemýšleli. Pro běžného smrtelníka je to jediná šance, jak se na takový galavečer dostat a zažít něco co se poštěstí jen pár lidem na světě. Letos je vyhlášení ve Rwandě, tak proč si neudělat výlet? (smích).“

Budete letos v zahraničí pokračovat nebo Vás uvidíme více doma?

„Nadšení z vyhlášení v Baku ve mně rezonuje dodnes, a tak jsem chvíli uvažoval nad myšlenkou obhajoby. Výhra v ERT s sebou ovšem nese jedno velké privilegium, a to zisk nejvyšší priority FIA. Dle propozic, se ERT nemohou držitelé této priority zúčastnit, a tak je otázka případné obhajoby vyřešena. Návrat do Česka je tak jedinou smysluplnou variantou a mohu potvrdit, že se s Romanem ukážeme opět domácímu publiku. Nic se nemění ani ohledně vozidla a týmu. Musím tedy všechny zapřisáhlé odpůrce tříválcových „wartburgů“ zklamat, opět další kus do party (smích).

Závěrem bych se chtěl ještě vrátit na trochu vážnější notu a poděkovat všem lidem, kteří při mně stáli v nejtěžších chvílích a byli mi oporou. Vlna solidarity a podpory byla obrovská a já si toho neskonale vážím. Těším se na vás v servisních zónách či na RZ a přeji všem hezké sportovní zážitky.

 

Vytisknout

Diskuze: Šampión ERT René Dohnal se vrací na české tratě

Přidejte svůj názor

Počet komentářů: 0, Buďte první Vložte komentář

Související články

Doporučujeme

Další články

Aktuálně

Valašská Rally (CZE)

Valaška láká do ValMezu už na sobotu

Březík, Adam - Krajča, Ondřej

Samohýl Škoda Team přezbrojil na Škodu Fabia RS Rally2

Rallysprint Halenkovice (CZE)

Rallysprint Halenkovice

Valašská Rally (CZE)

Valašská rally ValMez láká téměř stovku posádek

Rentor RallyCup Bochoř

Rentor RallyCup v Přerově

Rally Morava (CZE)

Martin Lehký: „Závodění mi dělá hezčí den a hezčí život.“

reklama

Doporučujeme

Rally Kopná (CZE)

Michal Kolář: „Do nové sezony s novým vozem.“

Čtěte dále

Fotogalerie

reklama

Zprávy odjinud