Můžeš se nám krátce představit?
„Nedávno mi bylo 29 let. Původem jsem z Jihlavy, ale po maturitě jsem se přestěhoval do Českých Budějovic, kde žiji dodnes. Určitě největším zájmem a koníčkem je rally. Sleduju a žiju tím od malička a jak se říká, je to droga i pro mě, která mě naplňuje. Pracuji ve sportovním obchodě se zaměřením na lední hokej a florbal. Dalo by se tedy říct že hokej i florbal jsou mé zájmy. V minulosti jsem závodně chytal ve florbale, teď už vše jen pasivně. Ve volném čase se snažím co nejlépe připravit na závody. Nejvíce času trávím u onboardů. Zajímá mne, kde bývá vytaháno, kde se katuje, který horizont hází apod.... Svoje nastudované poznatky se snažím aplikovat i do rozpisu při najíždění. Přes zimu se teď snažím co nejlépe připravit fyzicky, a hlavně redukovat svoji váhu. Nebudeme si nic nalhávat mám kila navíc, které jsou do auta jen závažím. Tudíž je s tím třebas něco dělat.“
Florbal a rally toho moc společného nemají, jak ses tedy dostal k automobilovým závodům?
„Úplné začátky byly asi díky televizi. Matně si vzpomínám, jak s údivem sleduju červené Mitsubishi s Tommi Mäkinenem za volantem, který lítá po erzetách. Následovaly počítačové hry v podobě Colina McRae, tím si asi prošel každý kluk v mém věku v té době. První rally, kterou jsem viděl na vlastní oči byla Rally Matador Tatry v roce 2004. Moje rodiče bohužel nevěděli, že návštěva těchto závodů prakticky ze dne na den změní můj život. Vůně benzínu a spálených gum mě absolutně okouzlila a poznamenala asi na zbytek mého života. Navíc to byla doba éry WRCéček u nás a kdo to zažil, tak asi každý při vzpomínkách na tu dobu uroní slzu. Zajímavostí je, že jsem nikdy netoužil kroutit volantem, jako většina kluků. Sedačka vedle, na které sedí nevýrazný člověk, mě zajímala daleko víc. Schumacher ve formuli taky nikoho nevozí, tak proč je to tady jinak? Postupem času jsem zjistil že klíčem úspěchu je právě bezchybná spolupráce a důvěra mezi jezdcem a spolujezdcem, kterým jsem se chtěl stát.“
Po skončení mé florbalové kariéry jsem si šel i přes nesouhlas rodiny tvrdě za svým dětským snem. Když nebudeme počítat Podbrdské setkání legend, které pro mě bylo zkouškou, zda vůbec dokážu sedět v závodním autě. První ostrý závod byl domácí Rally Český Krumlov. Kdokoliv Krumlov jel, asi mi dá za pravdu, že je to jedna z nejhezčích, ale i nejtěžších rally u nás. Pro mě to byla obrovská škola. Přes drobné technické problémy a malý výlet mimo trať jsme dojeli 2. ve třídě.“
Závodíš většinou v historických vozech, neláká tě usednou třeba do vozu kategorie R5?
„Láká, koho by to taky nelákalo že? Ještě víc by mě lákalo svezení ve starým dvoulitrovým WRC, třeba se Štěpánem Vojtěchem v Peugeotu 206, to by byla paráda. Ne, teď zase vážně. Jsem nohama na zemi. Myslím si, že v současné době po spolujezdecké stránce nemám zkušenosti v takovém autě sedět. Vše má svůj čas a musím se toho ještě hodně naučit. Smekám před lidmi, kteří v R5 autech jezdí. Mají můj veliký obdiv a uznání. Možná by mi v téhle cestě pomohly lepší finanční možnosti. Jak všichni víme motorsport je extrémně finančně náročný. Nechci, aby to vyznělo, že někomu závidím, to rozhodně ne. Kdo má ty možnosti budiž mu přáno, jen lidi nezapomínejte na svoji lidskost a nenechte si tím výrazně ovlivnit svůj charakter. Život mě naučil být realistou a říkám věci upřímně, tak jak jsou. Na druhou stranu je pro mě daleko cennější, když si mě vedle sebe posadí jezdec, který mi věří a chce se mnou jet, proto jaký jsem. Než abych si sedačku “zaplatil” a ten člověk ke mne neměl důvěru a jel se mnou jen z důvodu finanční podpory.
Jak se říká, co se má stát se stane. Pokud by někdy v budoucnu přišla nabídka se v takovém autě svést, bude to odměna za práci, kterou dělám. Před rokem mě taky ani ve snu nenapadlo, že budu mít možnost jet ve čtyřkolce a poštěstilo se mi to. Díky patří Davidovi Kotulovi.“
Letos začneš třetí sezonu, ale v dosavadních dvou se vám moc nedařilo a zaznamenal jsi spoustu odstoupení…
„Ano to je pravda, myslím si, že jsem hlavním kandidátem na “mistra republiky” v nedokončených soutěžích. Dokonce sem čekal pozvánku na vyhlášení mistrů. Naštěstí se tak nestalo (smích). Co se týče pocitů, tak je rozdíl odstoupit následkem havárie, nebo z důvodů technické závady, kterých jsem bohužel už zažil hodně. U nehody většinou chybuje posádka a je důležité si z ní vzít to dobré i to špatné a vyvarovat se tomu pro příště. U odstoupení z důvodu technické závady jsem pokaždé cítil absolutní bezmoc a smutek. Věc, kterou nemůžeš ovlivnit. Je to sport a patří to k tomu. My to štěstí bohužel moc neměli. Co se týče přípravy auta na závody, já Petrovi i jeho tatínkovi Pavlovi plně věřím a vím, že dělají maximum, co jim časově a hlavně finanční možnosti dovolí. Já teda stále tvrdím, že ta žlutá kráska je zakletá (smích). Nicméně to auto je vývojově 40 - 45let staré. Většina součástek se nedá sehnat a musí se po domácku vyrábět. Něco funguje, něco zase ne, je to začarovaný kruh. Udržet při životě historika je daleko těžší než moderní auto. Věřím však, že se klukům podaří auto vymazlit ke spolehlivosti, která nebyla.“
Za rok usedneš vedle více jezdců, je pro tebe jako spolujezdce složitá příprava?
„Já se na každý závod připravuju stejně a je jedno s kým a v čem. Snažím se být precizní, ale pořád se učím. Nedávno jsem od jednoho z předních spolujezdců slyšel slovní výraz “chyba je kámoš”. Každý dělá chyby, jsme jen lidi, důležité je jich udělat co nejméně. Co se týče jezdců jsem v tomto případě “gumovej” - dokážu se přizpůsobit. Každý člověk potřebuje trošku něco jiného. Jinak to přečíst, jinak mu to podat, vysvětlit, zkrotit apod... V tomhle je na poznání toho druhého určitě lepší dlouhodobá spolupráce. Prakticky ale děláš pořád to samé, jen u každého trochu jinak. S nikým jsem neměl výraznější problém aspoň o tom nevím. Snažím se, aby se mnou byli všichni maximálně spokojeni.“
Který závod zatím považuješ za nejlepší? A který bys naopak označil za nejméně povedený?
Nechci hodnotit nejlepší a nejhorší. Každý závod, co jedu, je pro mě obrovská zkušenost. Samozřejmě je příjemnější vidět cílovou rampu, než zase sahat po tabulce OK/SOS. Moje srdcová záležitost je ale určitě Rally Český Krumlov.“
Co plánuješ do příštího roku?
„Vůbec nevím. S nikým jsem konkrétně zatím nic neřešil. Nicméně doufám, že s jezdci, se kterými jsem už jel se svezu i letos. Co a kolik toho bude zatím nevím a záleží to převážně na nich.
Mým velkým přáním je se zase svést s „Bézou“ a je mi jedno kde a v čem. Honza Bezemek výkon svého auta dohání neskutečným nasazením a jeho jezdecké schopnosti jsou perfektní. Dravý jezdecký styl baví diváky u tratí, ale především mě vedle něho. Doufám, že se teď nikdo neurazí, ale sedět vedle Bézy byla pro mě obrovská čest a zážitek. Pokud by ale přišla nějaká zajímavá nabídka i od někoho jiného milerád jí zvážím.“
Vzkaz fanouškům, poděkování…
„Především chci poděkovat všem jezdcům, kteří mi dali šanci si vedle nich sednout a plnit si svůj dětský sen. Chtěl bych zmínit Pavla Petra, který byl prvním, kdo mi dal šanci a jako “kluka z ulice” toho moc naučil. Díky Pavle. Dále děkuji samozřejmě rodině, hlavně mamce, přítelkyni a dědovi, kteří to se mnou nemají lehké, ale i přesto, že mají o mě strach a rally jim moc neříká, stojí při mně. Díky Autoklubu ČR za jehož podpory vznikl projekt spolujezdecká akademie a hlavně lidem kteří nám tam věnují svůj volný čas a snaží se nám předat své zkušenosti, které jsou pro mne k nezaplacení. Samozřejmě díky i sponzorům, kteří nám pomáhají. Bez nich by to nešlo. A nakonec fanouškům, těch si cením nejvíc. Je velmi milé, když na nás mávají a fandí, někteří se zastaví i v servisu a je to příjemné. Občas se díky nim cítím výjimečně a dělá mi velikou radost, že je naší jízdou bavíme.“
