Čas 10:20 - představuji synovi mramorovou chloubu nás – členů českého autoklubu. Museli jsme si přivstat, člověk nikdy neví, co se může cestou do Prahy přihodit. Navíc první disciplinárka v životě, to člověk nesmí podcenit. Zvlášť, když se jedná o tak mimořádně závažný případ. Rychle ještě na záchod a hurá výtahem do 5. patra. Jako nechtěná návštěva stojíme na chodbě před dveřmi s nápisem Restaurant Klub. Je 10:35, čas se hrozně vleče. Kolem chodí prezidenti, viceprezidenti, generální sekretáři, obyčejní sekretáři… Zdraví mě Karel Nauš – co že tady dělám. Po pravdě odpovídám, že přicházím odevzdat licenci... Úsměv, zdar, a stojíme dál. Od výtahu kolem prochází pan Babka, pan Pospíšil, pan Svoboda s panem Regnerem… My stojíme a čekáme.
Konečně je tu 11:00 a za chvíli i pokyn ke vstupu in Restaurant. Zdvořile se ptám, jestli syn, který mě doprovodil, aby mi cestou nebylo smutno, může se mnou dovnitř. „Ne, pozván jste byl Vy sám“ zní strohá odpověď pana Babky, který se po mém usednutí za stůl naproti komisi představil jako předseda disciplinární komise.
Další děj hodně zkrátím, protože mi to nepřipadlo vůbec v ničem zajímavé. Mohl bych klidně psát scénáře k jednáním disciplinárních komisí, protože jsem průběh odhadl naprosto přesně včetně konečného výroku. Jen „kmenový“ předseda této komise, který je z titulu této funkce současně členem výkonného výboru FAS, zklamal. Chybí. Trochu se to čekalo, ale věřil jsem mu. Nevadí, pan Babka je v tomto sportu pojmem. Regnera v komisi jsem odhadl přesně a dokonce i jeho chování. Třetím u stolu je Mgr. Kunc (sekretářku nepočítaje). Proti nim já, a už to jede:
Víte, proč jste… Nevím, přestože jsem několikrát žádal o seznámení s podnětem…
Jste si vědom… Nejsem si ničeho vědom, nic jsem neporušil...
Původně jsem si řekl, že komisi předám svoje písemné stanovisko a nechám je v klidu soudit, aniž bych se jim do toho pletl, protože všechno bylo stejně hotové už když jsem sedal ve Vyškově do auta. Ale nešlo to. Babka si nalistoval v řádech povinnosti tajemníka a stroze mi odcitoval, že při rally odpovídám za veškerou administrativu. A to jsem prý při Böttcher rally nezvládl, protože přejímky byly špatně, startovní listina byla špatně, výsledky byly špatně, zápočty do PČR byly špatně…
Zkusil jsem odporovat – u přejímek bylo zkontrolováno vše co mělo, karty mnou vlastnoručně potvrzeny – ručím za to… Startovní listinu jsem nepsal ani nepodepsal, takže přece nemůžu odpovídat za to, co tam je. Přezkoumali a podepsali ji tři sportovní komisaři... A to jsem neměl říkat, teď přišla Regnerova chvíle: Jízlivě komisi oznámil, že pan Olejníček totiž nezná řády, jinak by věděl, že startovní listinu nepodepisují žádní sportovní komisaři… Na to, že jsem byl před tříčlennou disciplinární komisí sám, jsem jej asi až moc hlasitě opravil, že řády znám, ale tuto listinu prostě podepsali sportovní komisaři. Ještě jednou si trval na svém, takže i já jsem musel ještě hlasitěji zdůraznit, že to vím naprosto jistě, protože - na rozdíl od něj - jsem tu listinu při vyvěšování držel v ruce…
Ale bylo to všechno samozřejmě zbytečné. Žádné námitky, žádné důkazy, žádní svědkové, žádná pravidla… ech, co to říkám – pravidla jednání samozřejmě jo, ty určuje komise. Tady přece nejde o to, aby se zjistil pravý stav věci, v čem je problém a proč… „Na to tady nejsme…“. Moje písemné stanovisko jsem komisi přesto předal a odebral se na chodbu, aby se komise mohla poradit. Za okamžik (případ byl natolik jasný, že vlastně nebylo o čem se radit) jsem byl znovu povolán, abych si vyslechl rozsudek jménem autoklubu: „Jeden rok zastavení činnosti nepodmíněně…“. Mohu se samozřejmě odvolat k nestrannému odvolacímu soudu ve stejné budově…
Nu což, nic jiného jsem přece nečekal, takže žádné překvapení. Jen se znovu potvrdilo, že těmto pánům jde opravdu o něco úplně jiného než mně (nám), takže „díky pánové a sbohem“.
Stanovisko pana Olejníčka k tomuto jednání
Autorem textu je Jan Olejníček
