No a já blbec jsem se k tomu nějak přichomýtnul a koukám, ti mí synové jsou na těch fotkách nějací malí! Tak jsem se neprozřetelně, bezmyšlenkovitě ozval – Ten Michal (nejstarší syn) tu je jak děcko! No a to jsem si dal! Beruš nadskočila a už to začlo - To bude asi tím, že tehdy byl v sedmé třídě a teď mu je 25 let! Od té doby jsme nikde nebyli! To jsou pořád jenom auta a závody … atd. atd.! Blablabla! Nešlo ji zastavit a tak jsem, jsa zatlačen do defenzívy, vyslovil tu blbost – když si na tu dovolenou naspoříš, tak na dovolenou pojedeme! No a tak jezdíme každý rok!
A teď jsem se vracel, lehce spálený, silně otrávený, ale s nůší plusových bodů u mé drahé polovičky a doufal jsem, že mám od rodinných povinností zase na rok pokoj. Kousek za Grazem zvonil telefon. Jeden ze synátorů mi volal, že neví co má dělat, že zrovna zjistil, že mi nějaký hajzl vykradl dodávku, kterou jsem nechal stát pod světlem vedle paneláku. Paráda! Málem mě trefil šlak! Tak jsem chvilku ponadával, ale v hlavě se mi honily jiné věci. Totiž než jsem odjel na dovolenou, tak jsem byl u Lumíra a tam …
Vše se odehrálo takhle! O naší sázce, že 3 měsíce nepožije alkohol, jsem už psal a tahle sázka byla příčinou mého vzteku, rozhořčení, uražení, zklamání a nevím čeho ještě!
Před mým odjezdem jsem se potřeboval s Lumírem domluvit na zaplacení startovného na Pačejov a na několika dalších věcech, které bylo třeba ještě pořešit. Zkoušel jsem mu volat, ale to mi bylo předem jasné, že je to blbost. Takže nakonec jsem k němu jel i přesto, že jsem byl ve velkém časovém presu. Na dvoře stálo jeho auto a já si oddychnul, že jsem nejel zbytečně. Rozhlížel jsem se, kde je, ale nikde jsem ho neviděl. Obešel jsem dílnu i barák a nakonec jsem šel do domu. Bylo zamknuto, ale slyšel jsem hrát rádio. Zabouchal jsem na dveře a za chvilku přišel otevřít Lumírův “skoro zeť “. Chtěl jsem ať Lumíra zavolá, on ale že Lumír je někde venku, možná jestli nešel k sousedovi. Tak jsem řekl, že chvilku počkám, že ale moc spěchám. Chvilku jsem se plantal po dvoře, ještě jednou jsem obešel vše, kde by se mohl vyskytovat a pak jsem si říkal, že se zajedu podívat jestli není na kopci u kolegy. Nikde nikdo, bylo už po šesté večer a všude panoval klid. Přemýšlel jsem a dostal jsem podezření! Tři měsíce sázky už pomalu končily a já mu vyhrožoval, že ke konci sázky na něho udělám přepadovku s měřícím přístrojem na alkohol! Že ten prasák si myslel, že mu jdu dát fouknout a nechal se zapřít! Začal jsem vidět rudě! Pomalu jsem přijel bez rožnutých světel kousek od baráku a opatrně jsem došel ke dveřím. Až teď jsem si všimnul Lumírových bot pohozených vedle dveří. Ten chcípák! To snad není možné!!! Stále jsem tomu nemohl uvěřit! Ovládl jsem se a poslouchal u dveří. Hrálo rádio, jinak nebylo nic slyšet, až najednou… Jasně jsem slyšel Lumíra, jak se rozplývá nad jídlem svým oblíbeným rčením – Tak to je teda bomba! Vztekem jsem skoro nemohl dýchat!
Snažil jsem se uklidnit, moc mi to sice nešlo, ale nakonec jsem se jakž takž vydýchal. Zabouchal jsem na dveře a znova se objevil mladý. Naoko klidný jsem se ptal – Ještě se nevrátil? A mladý na mě v pohodě – Ještě ne. Nevím kde je, už mám hotové jídlo a on nikde!
Zalapal jsem po dechu a řval jsem – Tak ty mi budeš lhát do očí?! A ten Lumírův hlas, co jsem slyšel, vysílají z rádia??? Odhodil jsem ho bokem, vletěl do chodby a vzteky jsem ani nemohl artikulovat. Řval jsem, nadával, vyčítal a na závěr, když už mi došel dech i slovní zásoba, tak jsem to rozřešil – A s tebou jsem definitivně skončil. Když ti nestojím ani za to abys mě pustil do baráku… Práskl jsem dveřmi, jel jsem domů, naložil auto a vyrazil jsem na dovolenou. Kupodivu se mi cestou ani nechtělo spát!
Po návratu jsem se zapojil do pracovního procesu, doháněl resty, co se za dobu mé nepřítomnosti nahromadily a na otázky mé ženy, kdy odjíždím na závody jsem statečně tvrdil, že o žádných závodech nevím. V úterý dopoledne mi někdo volá! Koukám jako blázen – pan Galia zřejmě našel telefon! Hned na mě vybafl – Tak co? Kdy jedeme? Já na to, že nevím kde teda jede on, ale já nejedu nikam. Znovu, už klidně jsem mu vysvětlil, jak vše vidím já a že jsem s ním skončil. On na to, cože budu dělat, když ne závodit? Jasná odpověď – Budu se věnovat rodině! Tak jsme ještě chvilku konverzovali a pak se ptal – Tak co, chlapské slovo že nejedeš? Přemýšlel jsem, co odpovědět. Chlapské slovo je vážná věc! S tím se nehazarduje. Sám jsem měl vymyšlené, že ho s tou sázkou dostanu na chlapské slovo. Chtěl jsem ho před klukama požádat, ať mi dá chlapské slovo, že 3 měsíce neměl v hubě alkohol - tak zněla naše sázka a věřil jsem, že by se neshodil, aby veřejně přede všemi lhal! No a teď jsem si nechtěl úplně zavřít zadní vrátka a tak jsem kontroval – Kdo vyhrál sázku? To bylo dobré píchnutí! Vyslechl jsem si litanii o tom, že jsem na něj poštval celou republiku, že slibuji prasata na internetu a on se cítí jak lovná zvěř. Tak jsem mu znova vysvětloval, že jsme se vsadili o to, že nevezme do huby alkohol a ne o to, že ho přistihnu jak chlastá! Jelikož ale furt tvrdil, že vyhrál on, tak jsem mu řekl, že až bude vědět, kdo vyhrál, ať mi zavolá! Tak hned obrátil, že tedy dobře, že jsem vyhrál já a jestli teda pojedu. Má dušička byla spokojená a tak jsem souhlasil.
Vyrazili jsme opět se zpožděním jak je zvykem, ale po půlnoci jsme už leželi na ubytovně v Horažďovicích. Ráno jsme vyjeli na trénink, dvě vložky jsme už měli napsané od předloňska, takže jsme je jen zkontrolovali a hlavně jsme se věnovali napsání pořádného rozpisu letošní novinky, RZ Hlupín-Čečelovice. Vypadala docela dobře, sice dost rychlá, ale docela technická. Shodli jsme se, že tady se bude lámat chleba, tady kdo zajede, tak vyhraje! Absolvovali jsme povolené 3 průjezdy všemi erzetami a jelikož ani přejezdy nebyly nikterak dlouhé, vyšel nám kupodivu čas i na oběd.
Po přejímkách jsme se přesunuli do servisu na letiště a vzhledem k pokračujícímu dešti jsme probírali, co a jak! Měli jsme totiž velký problém! Neměli jsme žádné slušné gumy na vodu a co bylo horší, neměli jsme ani prachy, abychom si koupili nové. Podle předpovědi počasí ze čtvrtku, kdy jsem se naposledy díval na internet, tak sobotní dopoledne mělo proběhnout bez deště a pršet mělo začít až někdy kolem 15,00. No momentální situace vypadala podstatně jinak. Co teď! Měli jsme 4 loňské mokré Pirellky, na kterých jsme ale už absolvovali 2 soutěže, byly dost sjeté a hlavně prostředkem byly dost oškubané. Prořezat už tam nebylo co. Pak ještě Lumír doma vyhrabal 2 docela slušné mokré gumy, ale ty už byly snad 4 roky staré. Zvažovali jsme možnost zakoupení mokré sady na fakturu se splatností 14 dnů, ale Lumír prohlásil, že už se nebude dál zadlužovat, že už tak je to s prachama dost špatné. Pojedeme na tom, co máme a budeme se muset holt přizpůsobit podmínkám! Kdybychom věděli, co nás čeká! Nejhorší na tom je, že za celoroční půjčování Hansů by byla sada gum a ještě by zbylo. Když ale našim pohlavárům připadá nejdůležitější ruinovat posádky problematickým harapakem na krku a dalšíma výmyslama, tak s tím nic nenaděláme. Je to nic nestojí a nám samozřejmě vždy namítnou – Nemáš na to prachy, tak nejeď! – Výborný argument!
Ranní probuzení se nám vůbec nelíbilo. Vypadalo to, že pršelo celou noc, všude bylo vody dost a dost a co víc, vůbec to nevypadalo, že by mělo přestat pršet. Tak to se vůbec netěším! Lumír sice má vodu rád, ale na těch gumách? No nevím! Sice mi pořád tvrdil, že mokré pneu tak rychle nestárnou, ale čtyři roky? To jsem zvědavý!
Vyrazili jsme tedy na start v kombinaci vpředu staré puky, vzadu lepší z těch loňských. Kupodivu to docela šlo! Na 1. RZ pršelo docela dost a zase až tak moc to neklouzalo. Říkal jsem si, že jsem možná měl zbytečné obavy. Na tabuli v cíli jsme měli tak nějak čas podobný s ostatníma, tak snad to bude dobré. Pak mi přišel čas Vendy Kopáčka a zase jsem měl po náladě – dostali jsme 5,2 s! Takže zase úplně dobré to asi nebylo. No což! Jestli bude cedit celý den, tak bude hlavní se vůbec dostat do cíle. Teď přijde ta vložka po lese, ta nám docela minule šla, tak uvidíme! A viděli jsme – Dostali jsme dalších 2,5 s! No to si dělá pr.del! Teď jsme se už přece snažili docela dost! Lehce zneklidněni jsme jeli na trojku. Probírali jsme, jestli Venda může takové tempo v tom marastu ustát? Shodli jsme se, že ještě nás čekají dvě rundy a prostě do žádného většího rizika za stávajících podmínek nemá cenu jít. Nová erzeta se ukázala hodně náročná. Zdálo se, že nemá konce! Bylo tam strašně málo míst, kde by si člověk “odpočal“ . Snad jedna nebo dvě rovinky 300-400 metrů, jinak se pořád něco dělo. Na konci mě už bolela huba a i Lumír brblal, že už dlouho se tak nenadřel. Docela dost pršelo a klouzalo to nějak víc, než jsme předpokládali. Dohadovali jsme se, zda to přičíst podmínkám nebo našim gumám, ale v podstatě to bylo jedno. Dočkali jsme se malého postupného úspěchu – konečně jsme Vendu porazili! Dali jsme mu přesně celých 0,7 s!!! No to mě podrž! Ten do toho teda jde! Resumé – po první rundě máme ztrátu rovných 7 s! Když nám ale dali v přeskupení výsledky, měli jsme tam uvedený ve třetí vložce o 2 min. horší čas než jaký nám zapsali do karty! Hrklo ve mně, jestli jsme nakonec nesundali nějaký retardér! Byl jsem se tedy pozeptat, co to znamená a prý nějaká chyba ve výsledcích. Poslední dobou se mi zdá, že těch chyb ve výsledcích bývá nějak moc.
Do druhé rundy jsme tedy vyrazili s odhodláním udržet kontakt a pokud možno něco stáhnout. Úvodní erzeta ale byla z pačejovských vložek nejrychlejší a všude bylo vytaháno strašně moc bláta. Nějak jsme to ale přebruslili a v cíli to vypadalo na docela slušný čas. Zrychlili jsme se proti prvnímu průjezdu o 6 s! Na ceduli v cíli jsme většinu posádek před námi pojeli, tak snad to bude dobré! Nebylo! Kopáček nám klepnul 4,2 s a musím říct, že mi přestával být sympatický :-) ! Tak se snažíme a on si z nás dělá srandu! Co mu říká úcta ke starším!
Do vložky na muničáku jdeme nažhavení na max. Budeme muset zabrat, jestli nám i teďka něco lupne, tak už to budem stahovat těžko. Vcelku to šlo! Zlepšení o dalších 6 s proti prvnímu průjezdu! Jak jsem posléze zjistil – 14. čas absolutně! Tak to jsme zvědavi, co Venda! Čekali jsme před 6.RZ a Venda nikde. Co se děje? Pak mi přišla zpráva, že ztratil na 5.RZ přes 4 min! Že by něco vyved? Anebo je to zase nějaká chyba ve výsledcích? Venda se stále neobjevoval a my už museli na start. Tak asi naši největší soupeři fakt mají nějaký problém! Stejně ale pojedeme co nejlíp, člověk nikdy neví. Vody se zdálo, že je trochu méně a tak nám to docela šlo. Po pár km nám ale začal předek nějak plavat. V každé zatáčce jsme najednou byli mimo stopu, na brzdách jsme lítali po celé šířce cesty, párkrát jsme měli namále a jen zázrakem jsme něco netrefili. Že by jsme měli defekt? Šrotovalo mi hlavou, co se mohlo stát. Defekt asi ne, vždyť lítáme stejně doprava i doleva. Sakra, co to může být? Dotáhli jsme to nějak do cíle a při pohledu na časy jsme viděli, že nás pojel kde kdo! No tak to je radost! Ještě že ten Venda nejede! To by byl obklad! Jeli jsme do servisu a dohadovali jsme se, co to sakra je! Žádná guma neměla defekt a tak jediná možnost byla, že prostě ty puky vpředu přestaly fungovat! Buď se přehřály, nebo ta směs už prostě byla v té fázi, kdy vrchní vrstva se sjela a spodek už zdaleka nefunguje tak, jak má. Proto ti, co na to mají, dávají na každou rundu nové gumy! Prostě pneumatiky fungují jinak když jsou nové a jinak když jsou už napůl ojeté. Netobože když jsou napůl ojeté a několik let staré!
Vzhledem k tomu, že už nepršelo zdaleka tak intenzivně jako dopoledne, rozhodli jsme se obout dopředu ten druhý pár těch loňských gum. Sice už nemají kdovíjaký vzorek, ale aspoň jsou čerstvější, vody už není tolik, tak co! Sice by nám už stačilo vlastně jenom to tak nějak slušně dohrkat do cíle a snad bychom tu třídu nějak vyhráli, ale v servisu, když jsme koukli na výsledky, tak jsme i přes tu prodrbanou poslední vložku byli 15. absolutně! To by se nám moc líbilo získat nějaký bod v absolutním pořadí!
Před startem 7. RZ začlo trochu více poprchávat, ale žádná hrůza. Byly už jen nějaké 3 nebo 4 vteřiny do startu, když najednou časoměřič bouchá na okno, že nemáme jet. Dovídáme se, že kterési z aut před námi má problém a musíme počkat, než se uvolní trať. No paráda! Stáli jsme tam snad 10 minut. Pak nás konečně pustili do vložky. Měl jsem trochu obavy, ať někde někdo nepochoduje po trati, ale všechno bylo v pořádku. Vody skutečně nebylo až tak moc, za to bláta byly hromady! Nějak jsme to vše proletěli aniž bychom vykolejili, gumy se chovaly podstatně lépe, než ty na předešlé vložce. Tak snad to nějak půjde! Čas byl stejný jako v druhé rundě, na ceduli v cíli to nevypadalo zle, většina aut startujících před námi byla pomalejší. Stejně jsme absolvovali i Muničák a všechno vypadalo nadějně. Tak ještě ta poslední ať nám vyjde trochu slušně a bude to paráda!
Čekali jsme před ČK a s obavami sledovali černý mrak, který se objevil v místech, kam jsme měli jet. No to by nám tak chybělo, aby zrovna teď začalo znovu padat! Čas se strašně vlekl a bylo jasné, že déšť nás už nemine! Nebýt těch pitomých deseti minut zdržení, tak už jsme mohli být v cíli! Teď nás přeskočí všichni, co jeli před námi! To je k zlosti! Vyrazili jsme do erzety a projeli pár prvních zatáček. Pak to přišlo! Jako by nějaký dobrák nad námi převrátil vědro! Stěrače nestačily ty proudy vody brát, auto skákalo z jednoho aquaplaningu do druhého, Lumír větší polovinu doby auto vůbec neřídil a jenom čekal až se kola potkají s asfaltem, aby mohl udělat nějakou korekci směru. Bylo to něco naprosto šíleného! Tak, jak mě často svrbí ruce a hned bych se nejradši nacpal za volant, tak teď bych za volant nešel, ani kdybych musel! Byl to holý boj o přežití! Na jedné straně naše zarputilá snaha nějak se dostat do toho pitomého cíle a na druhé straně jsme se modlili, ať vůbec zůstaneme na cestě! Při jízdě do kopce se nám na potocích vody protáčela kola, na rovině jsme lítali jak hadr na holi z jednoho dlouhého smyku do druhého. Tam, kde by se dalo jet bez problémů na plnou čtyřku, tak jsme s vytřeštěnýma očima se štěstím proplachtili na dvojku! V podstatě jsme všechno jeli o dva kvalty níž a zubama nehtama jsme se snažili udržet na té zasr. debilní cestě! Zdálo se nám to nekonečné! V hlavě mi šrotovalo, kolik vlastně jsme měli náskok na soupeře ve třídě, jestli nám to bude stačit, kolik nám můžou naložit, když jim třeba už za tu půlhodinu, co jedou za námi, nebude pršet! V nějaké vesnici jsme měli obrovskou krizi, když nás to v zatáčce z ničeho nic hodilo na barák a mě se snad 20 cm od hlavy mihla zeď a jasně jsem viděl jednotlivé cihly pod oprýskanou omítkou.
Přesto všechno jsme nějakým zázrakem dorazili až do cíle s kupodivu celým autem a s hrůzou jsme sledovali, že na všechny před námi máme ztrátu skoro minutu! Kouknul jsem na čas z druhé rundy a sami proti sobě jsme se zhoršili o 44 s! Na 13 km! Zklamaně jsme pomalu jeli do servisu a nadávali na tu do nebe volající nespravedlnost a přemýšleli, čím jsme si ji zasloužili. Do servisu jsme navíc dojeli po prázdném pravém zadním kole, což vysvětlovalo několik velkých smyků v závěru vložky. Studoval jsem výsledky a odhadoval, kde jsme mohli být, kdyby… Pak jsem to všechno zahodil. No co! Přece i 17. místo absolutně a 1. ve třídě není k zahození, co by za to třeba Venda Kopáček dal! Ten měl pořádnou smůlu, my měli smůlu jenom trošku! Dopadlo to, jak to dopadlo, malinko zklamáni asi být můžeme, ale snad není všem dnům konec!
Vždycky se nechám unést svými novými prožitky a tak nějak zapomenu, že bez firem i jednotlivců, jenž jsou i v této těžké době ochotni nás podpořit, by zřejmě žádné zážitky nebyly. Proto moc a moc oba děkujeme našim sponzorům, bez kterých by pro nás nebylo možné závodit. Našimi výkony jim snad ostudu neděláme!
Jsou to fy. Tomspedit, Traso, Nimonic, Malokapacitní jatka Machač, Intercars a Propagprint. Opravdu moc díky!
