Volba padá na Rally Sardegna. Času na přípravy máme dost. V hospodě rozebíráme trasu a už si představujeme, jak se vylepíme i na pláž. Popisujeme to tak barvitě, že se k nám přidávají další fanoušci. Takže je rozhodnuto, berou se dvě auta a snad nikdo neodřekne a ani nepřibude.
Nakonec se ustaluje skupina 8 lidí. Výběr auta je celkem taky daný. Felicie a třídveřový Golf vypadávají ze hry a tím pádem zůstává na výběr Mondeo a Octavia. Hledání trajektu za rozumnou cenu zabere chvíli čas, ale nakonec máme trajekt pro dvě auta celkem za 400€.
Pondělí před odjezdem se nakupují nutné zásoby jídla a piva. Výlet se bere jako dobrodružství. Vařič, sedmičky se zavařeným masem, piva, spacáky a pro jistotu i stany postupně zabírají velkou část kufru u Mondea. Začínám mít obavy, jak se dokáže naskládat Octavia, která je "pouze" liftback. Nakonec se vše vleze. V úterý, někteří ještě v práci, trpíme nervozitou z cesty. Doma na dlouhou dobu poslední sprcha a už se objíždí vesnice a sbírají se účastnici zájezdu. Poslední cigareta a čeká nás první úsek cesty do Brna, kde vyzvedáváme posledního účastníka. Všichni jsou nervózní, protože cestovatele z Budějic nikdo osobně nezná. Seznámení na benzince v centru trvá jenom chvíli, cigareta a už nás vítá Mikulov, kde na poslední benzince natankujeme za rozumnou cenu naftu. Překvapení - hned za hranicemi je nafta ještě o kousek levnější. Dělá to ale pouze haléře, tak to moc netrápí.
Rally Sardinia (ITA) | foto: Petr Ferdics
V okolí Klagenfurtu se bere zase do plna. Půlnoc se přehoupla a už nás čeká cesta k trajektu. Trošku mě naskočila nervozita, jestli máme všechny palubní lístky v pořádku. Na trajektu jedem snad všichni poprvé. Teda určitě na takové velké potvoře. Cesta se celkem vleče, ale v dálce už se blíží Sardinie. V Olbii určitě musíme najít nějakou pláž, kde se opláchneme. Cca 15 km od centra je pěkná písečná pláž, kde se do vody odváží pouze dva. Hned ze startu trapas. Voda není nejteplejší, proto se rozbíhám a chci doběhnout, co nejdál to půjde. Běžím snad 15m a voda stále lehce nad kolena. Vypadám jak idiot a proto radši skáču šipku a doufám, že tam není nějaký osamocený kámen. Nic tam není, jen břicho lehce škrkne o dno. Celá pláž se směje, že kdyby neměli uši, tak by měli otvírací hlavy. Koupel ale účel splnila, trošku jsem se probral a už valíme hledat místo na spaní v okolí shaku. 2 hodiny uběhly, jen Slunce se schovalo a tak hledáme místo podle map. Parkujeme na louce, která má druhý den sloužit jako parkoviště. Ti méně líní staví stany, ostatní vytahují židle a už se rozléhá, nám tolik známý zvuk, otvírání plechovek. Noc pod hvězdami vyšla, padala jen lehká rosa.
Rally Sardinia (ITA) | foto: Petr Ferdics
Ráno nám budí auta a postupně zjišťujeme, že jsme se utábořili na VIP parkovišti. Pořadatelé nás ale nevyhodili, jenom jsme scukli auta k sobě, naházeli vše zpět do kufru a vyrážíme na shake.
Nervozita jde u mě znát. Videa z rally mám prolezené snad všechny, ale naživo - to bude jiná. Hlavně doufám, že nikdo nebude zklamaný. Přicházíme na čas. Jsme kousek od startu a už slyšíme vytočení motoru a za horizontem se objevuje oblak prachu. Ihned chápeme, že na téhle straně toho moc neuvidíme a musíme se přesunout. Kousek od nás je chráněný přechod. Ten ale místní pořadatelé nepochopili. Na druhou stranu nikoho nepustí. Pokus o přeskok kamenné zídky s ostnatým drátem zvládá půlka skupiny. Dva přebíháme na druhou stranu do bezpečné vzdálenosti a už sem běží pořadatel a nutí odvážlivce k opětovnému kaskadérskému kousku mezi dráty. Na chvíli jsme se trhli a popošli kousek na lepší místo. Během hodiny se k nám přidává i zbytek skupiny. Nakonec pořadatelé pochopili, že přechod je pro přecházení. Sluníčko pere a mě místo s výhledem na 400 metrů shaku přestává bavit. Ostatní zůstávají, protože cesta, kterou se pouštím, není zrovna procházka růžový sadem. Teda nějaké trny tam byly, ale určitě to nebyly růže. S krvácejícími nohy nacházím krásné místo na focení. Několik průjezdů a chápu, proč mě všichni doporučovali návleky na foťák. Přerušení z důvodu požáru je celkem zábavné. Chytla louka a nějaký inteligent to chtěl umlátit suchou větví. Vznikla krásná pochodeň. Nakonec je vše zažehnáno a neuhoříme. Projíždí inspekční vozidla, vykazují nás o 5 metrů dál od trati. Ihned jakmile odjíždí, nás pořadatel vyzývá k navrácení na původní místa. Být to u nás, tak pořadatelům slezou vlasy hrůzou, kde všude se pohybují diváci. Procházím se ještě asi kilometr po trati. Kolem jedné hodiny máme sraz u auta a budeme se rozhodovat, co dál.
Rally Sardinia (ITA) | foto: Petr Ferdics
Na parkovišti už mě všichni čekají a umírají v malém stínu vedle auta. Pro jistotu jsem si s druhým autem prohodili náhradní hned při odjezdu z ČR. Zjistil jsem, že druhý klíč, který jsem při koupi dostal, je nejspíš úplně od jiného vozu. Tak snad originální neztratím. Beru si zpět klíč, který mohu používat jako přívěšek a už jedem kolem pláže. V dálce vidíme servisní zázemí továrních týmů, které vypadají jako paláce. Parkování v bočních uličkách Algera není žádný oříšek a dvě místa nacházíme relativně rychle. Pouze jednosměrky nás trochu zamotaly. V servisu není nic moc v k vidění. Jezdci už nejspíš odpočívají někde u klimatizace a jenom servismani leští auta na večerní ceremoniál. Jeden najít nějakou pláž, kde vyvalíme pupky a něco si uvaříme. Zaparkujeme auta, rozbalíme polní kuchyň a něž se někteří vrátí od vody, uvaříme boloňské špagety. Kdyby nás místní viděli, nejspíš by nás ukamenovali. Špagety se lehce rozvařily, omáčka je kupovaná, mleté maso je zavařené ještě z domu, navíc nám chybí sýr. A aby jsme tomu dali korunu, někteří si svoji porci ještě dochutí chilli omáčkou. Dva balíčky špaget a celá pánev omáčky zmizla. Hodinu po jídle, by člověk neměl plavat. Už chápu celkem proč. I když je moře slané a voda by měla nadnášet ještě víc, přežraný jak to prase jdu ke dnu. Večerní speciálku v okolí Ittiri vynecháme. Přesouváme se k městu Sa Mela, kde po stoupání kdesi do oblak přijíždíme k RZ Tula, kde ranní přůjezd začíná 10:12. Večer končí podle plánu - posezení pod větrnou elektrárnou, piva a sáčkové polévky. Potkáváme zde i další Čechy.
Ranní hygiena z kanystru, káva a už jdeme zase do prachu. Slunce přeje, svítí z dobré strany, vítr celkem rychle po průjezdu čistí vzduch, vrtulník tomu občas pomůže. Škoda, že se na fotkách ani při jednom průjezdu nevešel vrtulník na horizont nad auto. Chytnou do ruky tu rychlost se podařilo až po několika průjezdech. Kdo by to čekal, že to podrží a skočí. Krása střídá nádheru. Krizové situace se každému vyhnuly. Všichni to projeli zdárně. Jenom přichází zklamání z místního mistrovství. Opravdu to není žádná sláva. Dáváme sraz u auta. Zážitky máme všichni. V plánu máme dnes jenom dvě RZ a tak přejíždíme na druhý průjezd RZ CASTELSARDO. Dostali jsme tip a tak vyrážíme k městu Littigheddu. Před RZ jsme se pěkně vyvalili u aut a pěkně se připekli na sluníčku a posvačili. K RZ to je přibližně půl kilometru. Výhled není nejlepší, takže se posunujeme ještě o kousek dál. Rozhled parádní, co vyleze z fotek se uvidí. Po průjezdu inspekčních vozidel mě pořadatel vyzývá k lepšímu místu na focení. Táhne mě za ruku a dotáhne mě až k RZ, kde mě od auta odděluje jen zídka. Nafotím pár záběrů a zase přesun po RZ někam jinak. Ostatní zůstávají na místě. Naštěstí. Drátěný plot zvládl tak tak zvalchování dvěma fotografy. Kopecký převádí úžasný průjezd. Bohužel vlajku na pořádné fandění jsme zase zapomněli v autě. Protrpíme přejezd místního mistrovství a už hledám v GPS-ce nějakou pěknou pláž. Nejlépe u kempu, kde by někteří rádi smyli ze sebe jak prach, tak i sůl. Přejezd 20 minut a už nás vyhazují z pláže, že je pouze pro ubytované. Dobře. O kousek dál je další. Sprchy veřejné, ale s pěkným zámkem, který dává jasně najevo, že budeme muset být špinaví, nebo slaní. Každý volí druhou možnost. Krásná písečná pláž v La Ciaccia, čisté moře a hlavně teplá voda. Prach je smýt a z restaurace poblíž se line vůně, která nás utvrdila v tom, že večer se vařit nebude a pojíme zde. Pizza po italsku mě moc neuchvátila. Asi jsem opravdu Čech, který má rád pizzu obsypanou vším možným. Někteří odvážlivci si dali pivo, která bylo světlejší víc jak vinný střik. Slunce zapadá a tak se radši vydáváme na místo, které mě hodně lidí doporučilo. Přejezd dvě hodiny, původně plánovaný přes Sassari, aby se jelo po dálnici se lehce protáhl, když se stala zásadní technická závada v místě mezi sedačkou a volantem. Po domluvě s ostatními jsme se rozhodli, že o tomhle pomlčíme, ale jedná se o mě, tak proč nepobavit i ostatní. Takže teď se posaďte. Jízda začíná.
Rally Sardinia (ITA) | foto: Petr Ferdics
Při odjezdu zkontrolujeme dojezd a rozhodujeme se, že na první benzince na dálnici natankujeme. Obě auta mají dojezd kolem 150 kilometrů. Vyjíždíme a s pomocí GPS v podobě telefonu a map google třikrát obkroužíme jednu vesnici. Zastavujeme se a na řadu přichází druhá GPS v druhém autě. Sedám za volant a následuji zadní světla octavie. Po cca 15 kilometrech se rozsvítí hladové oko, kterému nepřikládám žádný význam. Dojezd musí být ještě minimálně 100 kilometrů a tak radši raději sleduju na palubním počítači, jak postupně padá teplota okolního vzduchu. Po dalších 15 minutách jsem začal být nervózní a tak volám vysílačkou do vedoucího vozu, kdeže je ta dálnice. Odpověď, že GPSka nás tahá přes kopce mě trošku vyplašila. Můj dojezd totiž po kontrole ukazuje krásnou cifru 0km. Při cestě bez plynu k moři se snížila spotřeba a tak původní údaj 160km byl hodně scestný. Okamžitě hledám na mapě nějakou čerpačku. Nebudu dlouho napínat - chybělo 1,5 kilometru. Paráda, dokázal jsem vyčerpat diesel. Sedám do druhé vozu a jedeme nabrat do kanystru, který byl určený na vodu na vaření. Benzinky na Sardinii jsou sice večer zavřeny, po domluvě s autem plným Italek, jsme pochopili, že je tam automat a můžeme normálně zaplatit tam. 5 litrů nafty se dovezlo zpět k mému vyschlému Mondeu. Majitelé Forda ale už nejspíš větší zradu. Správně. Bezvíčkový systém, který Ford vymyslel je možná dobrá věc, pokud vlastníte originální trychtýř. Po strčení vařechy do záklopek, udělání trychtýře z PET láhve se nám daří do auta nalít aspoň něco. Zbytek končí na zemi, kde se o vysušení stará můj perfektně umístěný fotobatoh. Ta úleva, když jsem nastartoval a zjistil, že se nic nezavzdušnilo a motor funguje, byla vidět na celé kolo. Okamžitě letím jak raketa směr benzinka. Zbytek posádky zůstává na místě a směje se, co jsem za blba a padla i věta:"Fordem tam, vlakem zpět." Benzinka se blíží a už vím, že to vyjde, zaparkuju, narvu do automatu 50€ a jdu natankovat. Chyba. Vařecha, která nám pomohla odklopit klapky, zřejmě pohýbala se vším možným. Pistol nejde do nádrže narvat a při zkoušce vše teče ven. Doráží druhé auta a už vidí, že je problém. Nasraný jak sviňa jsem vyházel celý kufr, kde moje věci letěly vzduchem hodně daleko. Ostatní tašky letí jenom kousek. Zkusil jsem rozebrat i čalounění. Zlatý favorit. Nic nepomáhá. Zpětná klapka nás neustále drží a tak přichází na pomoc hrubá síla. Chvíli ležím i pod autem, v krásné kaluži nafty, rukou strčenou kdesi v podběhu a po totálním zničení klapky se nám podařilo nacpat hubici do auta. Problém, 50€ už dávno propadlo a tak musím pistol zase vytáhnout. Dalších 20€ a zase zápas s mechanikou luxusního vynálezu od Forda. V tu chvíli už přijíždí druhé auto i s mojí posádkou, kteří jak vidí jak jsem naštvaný a kde všude jsou naše věci, se radši zdržují jakýchkoliv komentářů. 20€ mizí v druhém autě, protože boj u mého stojanu je nekonečný a strach z dalšího propadnutí peněz se začíná projevovat. Při nadávání na celý svět mě začínají pálit záda, které se mě snaží utřít aspoň vlhčeným ubrouskem. Když do nádrže nakonec zapadne pistol a nafta teče kam má, není stále vyhráno. Ukazuje se, že tankování bude trvat celou věčnost. Nemohu tankovat rychle, protože to neustále vypíná proud nafty. Po 10 minutách se do auta natankovala nafty za 40€. Spokojený, špinavý, smradlavý sedím na obrubníku a kouřím jednu od druhé. Už se začínám pomalu i smát, když v tom si všímám bezpečnostní kamery. Jestli tenhle záznam uvidíte na nějakém zábavném serveru, prosím, pokuste se vysvětlit v komentářích, že nejsem úplný blbec. Vše se skládá zpět do auta. Vařecha a šufánek, obě zlomené zůstávají ležet na koši, včetně kanystru. Odér v autě je i tak velký. Otevřené okna jsou samozřejmostí. I tak přichází na posádku lehké mrákoty. Když vedoucí auto vyhazuje uprostřed lesa výstražné, krve by se ve mě nedořezal. Pizza, pivo, slaná voda neudělaly dobře a tak máme zastávku, po které bude potřeba žvýkačky. Ze zadních dveří Mondea se ale už plazí další s bolestí hlavy a nevolnosti. Nafta v takovém malém prostoru opravdu není příjemná. Nakonec všichni už sedíme zase v autech a jedem dál. Po hodině jízdy máme před sebou poslední úsek. 12 kilometrů lesem po šotolině. Moje posádka na zadních sedačkách spí a neprobudí je ani prudké brzdění před dírami přes celou cestu. Ještě najít místo na spaní a tenhle tragický přejezd bude u konce. Parking na cestě hned vedle RZ je pohoda. Někteří ani nevychází z auta a naftové anestetikum způsobí spánek až do rána. Já sidávám cigáro, dvě piva a už spím taky. Vždyť je taky půl 4 ráno.
Rally Sardinia (ITA) | foto: Petr Ferdics
Na sobotu máme plánové 4 rychlostky bez přesunu autem. Rychlostky se jedou 200 metrů od sebe. Na ranní RZ ale nikdo není nachystaný. I já, kterému zvonil 10 budík, nedokázal otevřít oči. Když jsme byli všichni připraveni, vyrazili jsme na Monte Lerno. Úžasné místo pro fotografa na vnitřku zatáčky, na vnější straně se krásné hraje na schovku v oblacích prachu. A největší překvapení jsou pořadatelé. Nikde nikdo. Dokonce i italský šampionát zde předvádí pěkné průjezdy. Tož už ale všichni dopili svoje zásoby a každý se těším na pivo k autu. Takovou žízeň jsem dlouho neměl. Prach a slunce nás vysušili. U auta máme čas 2 hodiny a tak se něco zase uvaří. Zavařené pečené maso s kolenama. Upozorňoval jsem, že budeme jíst jenom těstoviny. Maso bylo jenom solené, takže se přidává česnek, majoránka, pepř. Podléváme co se dá, ale i tak šťávy moc není. Nevadí dáme chilli omáčku a bude dobře. 5 sedmiček masa bylo pro 8 lidí moc a tak zbytek leží kdesi pod keřem. Nacpaní k prasknutí ležíme vyvalení v křeslech a nikomu se nechce ani mluvit. Musíme se přemlouvat, aby jsme vůbec došli na odpolední průjezd Monti di Ala. Nacházíme hodně pěkné místo. Nadšení z místa, kde máme úžasný výhled a dobrou kulisu, trošku kazí jedovaté housenky, které jsou všude kolem. Projíždí ale Ogier a na housenky zapomínáme. Diváci nadšeně vítají každého jezdce, my čekáme na naše střelce. Přeskakuji na druhou stranu a využívám na fotkách krásného pozadí skály obsypané diváky. V dálce se trochu zatahuje. Projíždí Martin a předvádí krásný sport. Teď už se i ochlazuje a začínají padat kapky. Italové jsou nejspíš z cukru, protože během páru okamžiků se celkem vylidnilo. My čekáme na průjezdy jezdců WRC2. Sice trať trochu zvlhla, ale aspoň se tolik nepráší. I vzduch se pročistil. Po cestě zpátky ještě pár fotek na lehkém horizontě, kde se auto lehce odlepí od cesty. Stojíme tam, kde mám o sebe strach a ani s vestou bych blíž nešel. Teď výstup zpět na kopec, v autě nabrat zásoby pití a zpět na Monte Lerno. Jdeme o jeden vracák níž. Někteří zůstávají na skále o sledují z dálky. Poprvé jsem pochopil, proč mě každý odrazoval od focení na Sardinii. Projíždí Ogier a i když jede čistou stopu, dobrou minutu nevidím nic. Když kontroluji fotky, vidím, že jsem si měl dát jiné sklo. Škoda. V tom neskutečném prachu mám ale strach vyměnit objektiv. Asi půl minuty před další vozem se prach ustálí a tak rychle měním a jde se na to. Pecka. Masáž zad kameny stojí za to. Lepší jak nějaká drahá thajská masáž. Díky Jari. Myslím, že i kdyby vše stálo za nic, dnešní místa a fotky to vynahradí. Dnes moře potřebuji. Jít takhle špinavý do spacáku se mně nechce. Tak nakonec bude muset. Na místo, kde jsme chtěli přespat, hned vedle zkoušky, navíc hned vedle moře na opláchnutí vrstvy špíny, jsme nedokázali organizátory přemluvit, aby nás pustili. Prý je to tam zaplněné a mají strach, aby nezrušili oba průjezdy. Nebudeme dělat problémy. Po domluvě s dalšími fanoušky z Čech, jsme přespali asi o 400 metrů dál. Jenom večer se zdálo, že k moři je to nepřístupné, takže k nějakému odstranění špíny nedošlo. Pouze vlhčené ubrousky. Za světla se to tak hrozné nezdálo. Možná jsme měli jít. Za hřbitovní stěnou , která nás krásně kryla proti větru od moře, jsme se všichni vyspali do růžova.
Ráno jsme přeparkovali ještě blíž RZ a už čekáme na poslední etapu. Čekají nás dva průjezdy na RZ Sassari - Algentiera. Zase se trháme na skupinky. Fotografická skupina jde co nejblíže to jde. To znamená dodřené nohy a celkem nepohodlné stání přímo v keři. Nebo bych možná mohl říct i na keři. I tak stojíme dost daleko, takže po jedenáctém autě měníme pozici. Nové místo je dobré. Jenom při chůzi přímo po RZ, nechápeme, jak se ty auta vůbec můžou vyškrábat do kopce. Povrch je jako písečná duna. Písek po průjezdu vytváří koleje hluboké 30 centimetrů. Už seznamovačky zde musely mít veselou atmosféru. Foťák prachu odolává zdatně, ale jak to doma budu čistit netuším. Po třech předokolkách jdeme najít diváckou část naší výpravy. Nacházíme je v rally baru. Všichni stojí ve frontě na Pannini. A teď milovníci koní přeskočte na další odstavec. Kůň chutná jako trochu tužší vepřové. S grilovanou cibulkou v bagetě byl hodně dobrý. Největší sranda byla, když někdo nesl tác plný řehtajících baget, donesl ke stolu a vždy se někdo zeptal, co je to za maso. Nikdo neodpověděl slovně, ale jen zařehtal nebo zatancoval Gangnam style. Je to hodně syté. Po téhle sváče se hlad dostavil až večer.
Rally Sardinia (ITA) | foto: Petr Ferdics
Teď zpátky od gastronomie k rally. Máme před sebou Powerstage. Divácká osádka stojí relativně blízko RZ. Nejspíš chtějí vypadat tak jak já. Písek i za trenkami. Podařilo se. Po průjezdu Neuvilla se ke mně přidal druhý fotograf. Když jsem ho viděl, nedokázal jsem se přestat smát. Jestli takhle vlezeme do moře, tak to zakalíme až někde na Korsiku. Ostatní na tom byli ještě hůř. Projíždí Honza a ihned běžíme z kopce dolů, aby jsme ho stihli ještě v cíli. Gratulujeme ke krásnému 2. místu ve WRC2. Na další posádky už ale čekat nebudeme. Písek nám dře snad i pod víčky očí. U rally baru jsem objevil hadici. Tak zde udělám ještě show pro místní, když se sprchuji v botách a kraťasech.
Relativně čistí usedáme do auta a přejíždíme do Olbie, kde si dáme pořádnou koupel v moři, někam se stavíme na jídlo a už jen přespíme, aby jsme to měli ráno co nejblíže k trajektu. Vše vychází podle plánu. Moře čisté, jídlo v restauraci taky dobré, pak jenom najít místo na spaní. Po přejíždění sem tam, jsme našli ideální místo, kde dokonce ani nefoukalo. Posezení zase se vším. Pivo, jídlo, vtípky. Chyba se objevila až kolem jedné hodiny ráno, kdy přijelo auto s hlídačem, který nás z místa vykázal, že jsou tam kamery a pokud neodjedeme, zavolá policii. Takhle rychle jsme se ještě nesbalili. Jediné místo poblíž, kde se dá přespat a nikdo nás nevyhodí je parkoviště u pláže, kde probíhala naše koupel. Sice zde fouká, ale hladina alkoholu je již dost vysoká na to, aby to někoho štvalo. Karimatka, spacák, někteří přímo na židlích a už se spalo.
Rally Sardinia (ITA) | foto: Petr Ferdics
Ráno už to všechno šlo rychle. Zase jsem musel natankovat. Za 45€ jsem tankoval 15 minut. Na trajektu už to ubíhalo rychle. Bylo zde i pěkné místo na spaní. Na slunci. Chyba. Puchýře po celém hrudníku, popáleniny na stehnech a nárty tak, že jakákoliv obuv byla jako cementové boty. Po cestě zpět je hřích se nestavit na slavnou chybu inženýrů - Věž v Pise. Nakoupit nějaký alkohol jako vítané, někteří kupují dokonce celé kýty. V brně jsme byli za 10 hodin. V 7 ráno se loučíme s Budějičákem a už jedem mezi ty naše kopce zpět na Valachy. Třeba příští rok zase někde na Mistrovství světa. To se nejspíš Ratiboř vydá do Polska.
