Ještě než se ponoříme do letošní sezony, zkus mi v krátkosti odhalit jedno tajemství. V sezoně 2016 jsi měl spoustu dobrých startů a na konci roku mimo jiné post vicemistra v RSS, pak ale následovala šestiletá pauza, proč?
„Ano, měl jsem dlouhou pauzu. Budu se opakovat, ale od raného dětství jsem měl sen stát se závodníkem. Cestu jsem vydlážděnou neměl a stále považuji za zázrak, že jsem se stal takovým „milionářem z chatrče“ v prostředí rally sportu. V touze sedět za volantem a vítězit bych v ten moment udělal asi cokoliv. Bohužel okolnosti i špatná rozhodnutí znamenaly onu nucenou pauzu. Mrzí mě to, možná jsem mohl být už konečně ve čtyřkolce (smích).“
Jak jsi prožíval toto období a bylo těžké být bez rally?
„Možná to tak mělo být a vše zlé je pro něco dobré. Začal jsem žít zcela normální život, našel si dobrou práci, pořídil si svoje první auto, našel skvělou přítelkyni, vzal si hypotéku na vlastní bydlení, pořídil pejska… no úplná normálka. Bez rally jsem zcela nebyl, ale přiznám se, že mně nedělalo dobře se chodit dívat. Svrběly mě ruce, a to hodně.“
Letos jsi nastoupil a bez servítek ses pustil do velkého mistráku. Nebyla obava před prvním startem, jak na tom budeš po té dlouhé pauze?
„Abych napsal pravdu, tak obava byla. Cítil jsem velkou nejistotu, zda jsem nezapomněl jezdit rychle a před sezonou bych byl rád za umístění v TOP 5 ve dvoukolkách na konci roku. Chtěl jsem to ale zkusit. Touha byla obrovská, jelikož si myslím, že jsem kolotoč rally opustil předčasně. Přípravu jsem nepodcenil a šel do toho naplno i co se týče fyzické a psychické přípravy.“
Nové auto, nový spolujezdec a nový tým, jak moc těžké bylo sladit toto vše dohromady?
„Sladit to dohromady moc velký problém nebyl. Vše se na sebe nabalovalo tak nějak samo a automaticky. Kluky z týmu jsem znal, s Peťou jsme dlouholetí kamarádi a auto je fantastické. Zvykl jsem si na něho opravdu rychle. Je na něm ještě nějaká práce, ale jsem stále přesvědčen, že se jedná o nejrychlejší vůz kategorie Rally4. Jsme na dobré cestě a věřím, že příští rok budeme ještě rychlejší.“
Comeback sis odbyl na Valašce, co naznačil první závod? Byl jsi s výsledkem spokojený?
„Valaška byla křest ohněm. Šílené podmínky a vše nové, bál jsem se, jak už dlouho ne. Výsledkem ale byly i dvě vyhrané vložky, spousta smyků a čtvrté místo ve dvoukolkách. To byl na začátek nádherný výsledek a byli jsme všichni plní optimismu před dalším závodem.“
Na Šumavě to bylo už umístění. Předpokládám, že jsi s nějakým počítal…
„Upřímně, vítězství na Šumavě předčilo všechna očekávání a já jsem se znovu za volantem cítil jako v roce 2016. Bylo to rychlé, z mého pohledu i bezpečné a moc jsem si to s Petrem užíval. Průběžné vedení šampionátu byla situace jak z říše snů.“
Pak přišel Český Krumlov a s ním na dosah životní výsledek. Čekal jsi, že bys mohl být v průběhu rally v TOP10?
Popravdě mi bylo jedno, jestli budeme šestí nebo třináctí absolutně. Bylo by hezké umístit se mezi deseti nejrychlejšími posádkami, ale pro mne bylo mnohem důležitější brát body do klasifikace třídy a dvoukolek. Už jednou jsem byl sedmý absolutně. Tehdy to bylo na Rally Lubenik s Rudou Kouřilem. Ruda byl u mých začátků v rally a moc rád na něj vzpomínám. Letos v Krumlově jsem byl na průběžném 10. místě absolutně a před druhým Rendou Dohnalem jsem měl náskok 1,2 minuty, ale ani tento komfortní náskok mi nestačil k tomu, abych soutěž úspěšně dokončil.
Co se ti honilo hlavou, když praskla poloosa?
„Byla to absolutní bezmoc. Zkoušel jsem všechno, ale na jednu hnací hřídel to auto prostě nejede. Bylo to moje největší zklamání v letošním roce. Z vyhraného závodu se během okamžiku stalo velmi drahé posezení v lese, navíc v ne zcela zajímavém místě. Ani diváci tam nebyli, takže jsme si naše zklamání užili sami (smích).“
Hustopeče výborné a Bohemka zklamání… Máš to jako na houpačce…
„V Hustopečích nás smůla nechtěla opustit. Od začátku mi to nějak nešlo od ruky a domácí závod jsem si prohrál na třetí erzetě lehkým výletem mimo trať a následným ucpáním chladiče trávou. Aby nedošlo k většímu poškození motoru, musel jsem ho vyčistit a dle onboard kamery jsem na rychlostní zkoušce stál víc než minutu. Konečné druhé místo mě vzhledem k situaci moc těšilo. Na Bohemku bych ale nejraději zapomněl. Potýkal jsem se celou sobotní etapu se ztrátou brzdného účinku a permanentně ztrácel čas. Nechtěl jsem ale riskovat, že někde nezastavím. V jednom průjezdu jsem jel třeba víc než půlku Radostína bez předních brzd a dle všeho jsem zrovna tam poškodil motor. Ono, když se brzdí jen motorem a ručkou, je to vždy o držku. V zápalu boje jsem ale dělal, co jsem mohl. Výsledkem bylo přehřívání motoru v nedělní etapě a následné odstoupení v poslední rychlostní zkoušce z druhého místa jen tři vteřiny za prvním. Hrozná smůla, která slušně řečeno hodně naštve.“
Barumku jsi vynechal, neboť jsi neměl připravené auto… Po bitvě je každý generál, ale nestálo za úvahu půjčit si auto jinde a zabojovat o body?
„Samozřejmě, že se mi v hlavě honily různé varianty, jak to udělat, abych se mohl postavit ve Zlíně na náměstí na start. Jedna věc je ovšem uvažovat a druhá realizovat. Nový motor do Renaulta ale tyto úvahy rychle vyhnal z hlavy. Náklady byly nečekané a zcela zásadní. Celý rok jsme s rozpočtem na hraně a tohle byla rána pod pás. Bohužel v ten moment mi bylo jasné, že boj o titul je v čudu a zázrak se nestane (smích).“
A na závěr sezony jsi předvedl opět skvělou jízdu v Pačejově…
„V Pačejově jsme chtěli startovat hned z několika důvodů. Jednak jsme potřebovali odzkoušet nový motor a nové brzdy, ale hlavně stále existovala teoretická šance na zisk stříbra jak ve dvoukolkách, tak i ve třídě RC4 I. Pro mě by to byl vzhledem k předsezónním očekáváním stejně nádherný výsledek. O tom, jak se umístím na konci roku, jsem v Pačejově nerozhodoval jen já sám. Svým způsobem do toho museli promluvit i naši soupeři. Konkrétně, potřeboval jsem, aby Mirek Číž byl alespoň jeden den třetí ve dvoukolkách a já bych musel vyhrát. Byl to těžký úkol. Zázrak se ale přece jen stal. Měl jsem pocit, že se na nás konečně usmálo štěstí, a i když mě mrzí, že Mirek na trati dojel auto startující před ním, tak si myslím, že jsme si to s Petrem po smůle v Krumlově a na Bohemce zasloužili.“
Sezona tedy byla nadupaná a na konci jsi vicemistr ve dvoukolkách, spokojený nebo zklamaný?
„Nadšený, celý tým jsme velice nadšeni. Před sezonou bych takový výsledek rozhodně nečekal. Přesto, když se zpětně ohlédnu, tak cítím, že jsme měli na to, abychom vyhráli. Rychlost mi nechyběla, ale co mi občas chybělo, bylo štěstí. Ale takový je rallysport. Byl to pro nás hodně důležitý rok. Ukázali jsme, že jsem řídit nezapomněl a už víme, co udělat, abychom byli ještě rychlejší a spolehlivější.“
To vše nešlo uskutečnit bez pomoci přátel…
„…ono by to hlavně opravdu nešlo bez našich partnerů. GoldPlus, IMTOS, Kovami, Farmet, Adera, BeastTech, ARPenviro, KOVO KOUKOLA, Rytech Kovo, Chmellar a další. To, co se letos povedlo, je hlavně jejich zásluha. Ajá jim upřímně a z celého srdce děkuji. Děkuji hlavně panu „Possible“, znovu mě vrátil do hry a já si toho moc vážím. Dále bych chtěl moc poděkovat svojí manželce, že to se mnou zvládla, rodině a přátelům, kteří se mnou byli na každém závodě, zvedali vlajky, pálili světlice a vytvořili atmosféru, jakou jsem nikdy nezažil. Nesmím zapomenout na svého spolujezdce Petra, který odvedl skvělou práci v autě i mimo něj. Mechanikům z DH Racing za noci strávené na dílně přípravou vozu a obětavou práci na závodech. Speciální díky patří i mému týmovému parťákovi Jirkovi Rybákovi. Ten do mě vložil svoji velkou důvěru a spojili jsme síly – děkuji, kamaráde, mám tě rád. Děkuji i Vám všem ostatním, kteří jste drželi palce a hnali nás na dálku dopředu.“
Dá se nějak zhodnotit, jak se změnila rally od roku 2016 do dneška?
„Co se týká organizace soutěží, tak si myslím, že kvalita je stále na vysoké úrovni. Přesto jsou věci, které mne mrzí. Mrzí mě například pořádání slavnostních předstartovních ceremoniálů jenom pro pár vyvolených jezdců. Podle mne si slavnostní start zaslouží každá posádka. Bývá tady vždy pěkná atmosféra a já si dobře pamatuji dobu, kdy jsem se jako malý kluk chodil s tátou vždy na tyto slavnostní starty dívat. Dnes je na náměstích spousta malých kluků a mezi nimi i možná budoucí jezdci, kteří tady odstartují sen jezdit rally. Určitě by rádi viděli různá auta, třeba i ta slabší, ale nemůžou, jelikož stojíme v servisu a nedostali jsme pozvánku. Co se týče lidí, tak se taky moc nezměnilo. Někteří jsou skvělí, upřímní a hlavně kamarádi, jiní si zase na kamarády jenom hrají. Ono je ale po chvilce vidět, jak je to falešné. Tak se nad tím jenom pousměji. Já si rád popovídám s každým, a když mohu, tak poradím.“
Vedle sportovních úspěchů, jsi letos zažil i jeden velký osobní krok. Jak vypadala svatba rally jezdce?
„Jelikož máme oba poměrně velkou rodinu a spoustu skvělých přátel, tak se nejednalo o úplně malou svatbu. Svatba byla v kostele v Pohořelicích a pak následovala velká a dlouhá párty, abychom si ji všichni užili. Musím říct, že se povedla přesně, jak jsme chtěli, akorát večer už mám trochu v mlze (smích). Rally auto jako svatební vůz mi ale moje manželka zakázala. Kompromisem bylo tedy Porsche 911 GT3 RS, které v rukách mého svědka Lukáše drží rekord na okruhu Nordschleife. Krásný zážitek a já Lukášovi moc děkuji za půjčení. Svatba byla prostě skvělá.“
Už jistě uvažuješ nad sezonou 2024, prozradíš nám něco?
„Primární cíl je daný. Udělat maximum pro to, abychom byli připravení bojovat o titul v kategorii 2WD. Sekundární cíl je myslím všem, co mě znají, taky jasný. Posunout se do vozu s náhonem na všechna čtyři kola. Tento cíl znamená ale minimálně dvakrát tak velký rozpočet, jak na vůz kategorie Rally4, a to je aktuálně ta největší překážka. Uvidíme, jednání probíhají. Snad ta možnost někdy přijde.“
Poděkování…
„Na závěr bych chtěl poděkovat všem fanouškům, organizátorům, traťákům a komisařům za celou sezonu. Byli jste fakt úžasní a mnohdy Vás bylo opravdu vidět. Já když tam vidím ruce nad hlavou, tak rád zatáhnu za ručku (smích). Držte tedy mně, i celému mému týmu Rallypossible palce, ať se příští rok vydaří, a my se na Vás budeme zase těšit na závodech.“
Kundlák, Jan | foto: Archiv jezdce
