Miroslav Březík: Ročně srovnáme desítky závodních vozů

Miroslav Vebr, 28. května 2020, 19:08 Google+

Miroslavu Březíkovi prošlo rukama spousta závodních vozů. Nutno zde ovšem rozdělit jeho závodní kariéru a pracovní činnost. Když oblékal nehořlavou kombinézu, dosáhl na dva mistrovské tituly a pokud měl montérky, dával se svými kolegy do kupy například WRC známých jezdců. Nejenom o tom, je následující rozhovor.

Počet komentářů:  0 komentářů Napište svůj názor
Březík, Miroslav

Březík, Miroslav | foto: Zeman, Ondřej

Sdílejte článek

Míro, co tebe přivedlo k automobilovým soutěžím? Kde hledat prvotní impuls?

„Částečně za to může můj kamarád, který mne seznámil s Jardou Holým a ten mi nabídl práci mechanika na jeho závodním voze. Já už jsem v té době dělal do aut, a tak jsem na tuto nabídku kývl. Tím pádem jsem začal jezdit s týmem po závodech. No a za odměnu mi jednou nabídl Jarda start s kitovou felicií. A na Brněnsku při Rally Show Modřice 2003 jsem jel svůj první závod. Svezení se mi pochopitelně zalíbilo, a tak jsem začal hledat cestičky, aby nezůstalo jen u jedné rally. Do té doby jsem seděl v kitu třeba při různých testech a já od Jardy hodně věcí odkoukával. Taky jsme společně trávili spoustu zimních večerů při ježdění po zasněžených cestách. To byla pro mne velká škola. Já měl Jardu Holého jako vzor.“

Nebyl Jaroslav Holý tak trochu na tebe naštvaný, že přišel o mechanika, ale přibyl mu soupeř?

„My jsme se na rychlostních zkouškách nikdy proti sobě nepostavili jako soupeři. Jarda v té době pomalu končil a já začínal. Jistě by byla zajímavá vzájemná konfrontace a pro oba by to určitě bylo hodně emotivní. Já ale potkal v dalších letech spoustu zajímavých soupeřů, ale i rychlých jezdců. Měřítko jsem si tedy vždy našel.“

Začínal jsi s áčkovou kitovou felicií, přece jen nebylo to na začátky silné auto?

„První závod jsem jel 1,6 kitem a od začátku jsem věděl, že autu nesmím nijak ublížit. Pokud by se cokoli stalo, splácel bych náhradu hodně dlouhá léta. Do začátku to asi silné auto bylo, ale já jej dobře znal a z testů jsem měl taky něco odjeto. Věděl jsem, jak které mechanismy fungují a škodovku jsem znal skoro do posledního šroubku. V tom byla velká výhoda. Pokud jezdec ví, jak auto funguje, je to jeho obrovské plus. Auto totiž není jen volant a pedály. V roce 2005 jsem si s tímto vozem připsal ještě jeden start. Pak jsem zakoupil Škodu Felicii Kit Car 1,4 a s ní jsem odjel tři sezóny. Byla samozřejmě možná cesta do rally například přes slabou Hondu Civic. Já jsem se ale v enkách nikdy nezhlédl. A pokud jezdec rally hoví, poslouchá auto a nijak mu přitom neubližuje, tak i ten kit byl do začátků vhodný. “

Jak vzpomínáš na závodění v jedné z nejnabitějších tříd?

„Kita 1,4 jsem zakoupil v roce 2006 a první starty s ním byly smolné. Spíše jsem nedojížděl, než dojížděl, a na autě jsem pořád něco hledal a ladil. Rok na to už škodovka fungovala podle představ a dostavovaly se i výsledky. Rád vzpomínám například na Barum rally 2007, což byl tehdy můj první start na této populární soutěži. Kit už jel skvěle a druhému v pořadí jsme odskočili skoro o šest minut. Byly to krásné roky. Konkurence byla výživná a pořád se bylo s kým měřit.“

Co bylo nejsilnější stránkou kitu a co naopak slabinou?

„Kit byl podle mne nadčasové auto v období, kdy závodil. Později se ukazovalo, že třeba podvozek je slabší. Ale jinak bych kita hodnotil kladně. Motoricky měl krásný výkon na 1,4 a výbornou převodovku Hevland. S tou musel jezdec umět, protože když byl k převodovce jezdec hulvát, tak se pochopitelně ničila. Později jsem měl sekvenci a tam snad převodovku ani zničit nešlo. Pokud bych měl ale kita porovnat s C2, do které jsem pak přestoupil, tak ve škodovce chyběl trošku výkon, ale největší rozdíl bych viděl v podvozku. Citroën měl daleko lepší tlumiče. Z pohledu diváka zvenku mohla být jízda kitu pěknější a atraktivnější, ale rozhodoval dosažený čas a na ten byl lepší citroën.“

Jeden mistrovský titul ve třídě z roku 2009, ale že ses na něj nadřel…

„Na každý velký výsledek se člověk musí pořádně připravit a jít za ním krůček po krůčku. Já jsem kita pořídil v roce 2006 a dlouho nám trvalo, než jsme jej posunuli do fáze, aby dojížděl. K tomu patřilo i učení, jak správně s autem zacházet. Jednu sezónu jsem se navíc na autě střídal s Jirkou Hladíkem. A až v roce 2009 jsem jel kompletní seriál závodů. Za cíl jsem si tehdy dal právě udělat titul a to se povedlo.“

S kitovou feldou jsi jel naposledy v roce 2010 při Valašské rally. Co tě přimělo změnit značku a proč právě citroën?

„Odpověď na tuto otázku je naprosto jednoduchá – já se chtěl posunout někam dál. Cítil jsem, že potřebuji změnu. Ve třídě A5, kam spadal kit, byla spousta kvalitních soupeřů a mně se zde dařilo pravidelně jezdit na špici. Proto jsem uvažoval o posunu. Zajímavá byla pro mě třída 6 a v ní citroëny, které byly navíc atraktivní svým cupem. Byla tady možnost za dobrý výsledek získat finanční bonus, a to je pro každého jezdce motivující. I díky tomu mi přibyli noví soupeři a třída se stala velmi silně obsazovanou. V té době se mi naskytla C2 za rozumný peníz od Martina Prokopa, se kterým dlouhodobě spolupracuji. Auto jsem po Martinově slavné „boudičce“ opravil a pustil se do závodů. První rok ještě nebyl kompletní a spíše jsem se s autem učil, ale druhý rok jsem již cup vyhrál.“

První sezóna s C2 R2, ze sedmi startů tři odstoupení… Zklamání?

„Jednou jsem musel odstoupit ještě na následky Martinovy havárie, kdy v převodovce odešel stálý převod. Měl jsem problém s klapkami a alternátorem. Auto jsem ještě pořádně neznal. První rok jsem tedy spíše vyžral chyby, které na autě byly. Učil jsem se, jak s citroënem zacházet a na co si dávat pozor, abych dojížděl až do cíle.“

Učení dopadlo dobře, neb o rok později už to byl titul ve třídě 6…

„Podle mne to byl pěkný výsledek nejenom v cupu, ale také ve třídě A6. Můj životní sen se naplnil. Na konci roku ovšem bylo jasné, že dál se nemám kam finančně posunout. Navíc končil i Citroën cup, a tak jsem se rozhodl ukončit svou jezdeckou kariéru.“

A pak nic… Proč?

„Ne nadarmo se říká, že v nejlepším se má skončit. Já už od poloviny roku 2011 tak nějak předvídal, že dál pokračovat nebudu, a proto jsem auto prodal. Po tomto maxu velice toužil Jakub Král, který mimochodem bral i mou feldu. Ve zbytku sezóny jsme se na něm střídali, Kuba sprinty a já velký mistrák. Mé pracovní vytížení bylo natolik silné, že jet další kompletní sezónu nebylo možné, a tak držet auto doma by byla hloupost. Přesto jsem zkoušel sehnat finance na další závody. Slíbené ale platí dlouho, proto jsem se rozhodl odejít do sportovního důchodu. Svézt se v nějakém pěkném autě, to potřebuje jezdec více startů, aby jej dokonale využil, a ojedinělé starty podle mne nemají význam.“

Do výčtu tvé sportovní kariéry zbývají starty s mitsubishi a subaru. Více tě tyto vozy nelákaly?

„Chtěl jsem si tato auta vyzkoušet, zda by mne oslovila nebo ne. Líp jsem se cítil v subaru. Myšák mi nějak nepřirostl k srdci, neboť jsem z něj necítil rychlost. Když jsem jezdil áčka, tak ve vysokých rychlostech jsem měl co dělat, abych auto udržel na cestě. V mitsubishi to bylo hodně nevyzpytatelné. Jízda v subaru mne víc bavila. Naskýtala se možnost závodit s tímto vozem, ale v téhle třídě dominovaly mitsubishi a jezdit někde vzadu, to mne nebaví. Já jsem vždy víc tíhnul k áčkům. Chtěl jsem Super 1600 nebo S2000, ale finančně to bylo velice náročné.“

Vím, že ses chodíval dívat na závody, nesvrběly tě ruce?

„Ještě dva tři roky po skončení kariéry jsem si říkal, že bych se šel svézt na nějakou soutěž okolo komína. Nabízela se třeba Kopná nebo Mikuláš či vsetínský sprint. Finance na takovou akci by byly, ale proti bylo pomyšlení, že nějakou dobu jsem za volantem neseděl a osmnáctiletí kluci by mne seřezali. Já už bych tak rychle zkrátka nejel. Ruce mě samozřejmě svrběly. Závody v okolí jsem rád sledoval. Některé průjezdy jezdců jsem ocenil, jiné mne trochu pobavily. Ale tak už to bývá. Nikdy jsem ale navenek nikoho nekritizoval. Ono totiž postavit se na start soutěže a dojet do cíle je velký úspěch.“

A taky ses pohyboval kolem jiných motoristických disciplín…

„Měl jsem možnost být jako mechanik u Járy Vančíka na jednom rallycrossovém závodě v Anglii. Rallycross je krásná disciplína, ale u nás je tento sport v porovnání s Evropou lehce pozadu. Mě okruhové závody nikdy moc neoslovily, proto jsem ani neuvažoval, že bych mohl jít tímto směrem. Navíc, pokud zde chce jezdec uspět, musí mít auto na špičkové úrovni a finančně to vyjde zhruba na stejno jako v rally. Já se našel v trochu jiné disciplíně. Tak, jak mne k rally nasměroval Jaroslav Holý, tak mne na závody se čtyřkolkou navedl opět Jára. On totiž, když skončil s rally, přešel do ježdění v terénu, a když zjistil, že končím já s rally, tak řekl, „Pojď se svézt.“. Zkusil jsem pár závodů a u čtyřkolky jsem zůstal. Jára je takový můj „předjezdec“. Co on zkusil, chtěl jsem zkusit i já, protože se mi to líbilo. Jen kdyby vzal motorku, tak neuspěje. Se čtyřkolkou jezdím závody off road maratonu, což je vytrvalostní závod, který je hodně o fyzičce. Jezdí zde spousta mladých kluků, kteří jsou rychlejší, silnější, ale přesto mám doma už nějaké poháry.“

Jak nahání čtyřicetiletý chlap fyzičku?

„Abych mohl jezdit závody, tak musím trénovat, neboť bez tréninku bych závody jednoduše nedal. Více na fyzičce jsem začal pracovat až poslední dobou. Velký podíl na tom má můj bývalý soupeř z rally a kamarád Marcel Svačina, který si otevřel skvělé posilovací centrum EMS.“

Co se u tebe změnilo od doby, cos přestal závodit?

„Už pár let se věnuji rekonstrukci domu po dědovi a těším se, až bude vše hotovo dle mých představ. Asi největší změna v mém životě nastala před rokem a půl, kdy se nám s přítelkyní narodila dcera Kristýna. Jinak jsem na tom stejně jako v době závodění, tedy z práce do zaměstnání. Pořád stejný kolotoč.“

O tobě se ví, že ti dílnou procházejí různé havarované vozy, co jsi tam měl za perličky?

„Vlastním autoservis, kde opravuji jak civilní, tak i závodní vozy. Na dílně mám rovnací stolici, a tudíž se mi tu objeví různá pomuchlaná auta. Asi největší perličkou bylo, když mi Robert Kubica osobně přivezl Ford Focus WRC. Ono ani nejde popsat, jak mi přivezl karoserii… Tehdy přijel s dodávkou a kastle z wéercéčka v ní byla vsunuta napříč. Pět lidí s pomocí vysokozdvižného vozíku se snažilo dostat vůz z dodávky. Velice mne potěšilo, že Robert přijel osobně. Celá akce byla na doporučení Martina Prokopa, kterému jsem rovněž několikrát rovnal auto. Jinak mi sem často vozí auta spousta teamů z ČR i zahraničí, například Raimund Baumschlager. Ne že by on byl takový střelec, ale když pronajme auto a někdo s ním praští, tak mám co dělat. Byla toho tady spousta. Nyní je koronavirové období a závody se nejezdí a já mám tudíž víc času na civilní káry. Ale když jsou závody, tak se vždy modlím, ať jezdci moc nebourají.“

Paradoxně tys moc neboural. Bylo to tím, že na dílně jsi měl odstrašující případy?

„Ne. To bylo tím, že jsem měl v průběhu kariéry skvělé spolujezdce. Měl jsem štěstí na špičkové mechaniky, špičkové spolujezdce a to je vždy základ úspěchů.“

Uvažuješ o návratu nebo je rally už uzavřená kapitola?

„Uvažuji, že jednou si postavím nějakého pěkného historika a s ním vyrazím na erzety. Ale ještě na to nepřišel ten správný čas, nebo já jsem na veterána příliš mladý. Pídil jsem se po mém kitovi, že bych si ho vzal rád zpět. Na závodění v soudobých autech na špičkové úrovni nemám. Proto se mi jeví reálná právě cesta s historikem. Kit byl pro mne nejatraktivnější auto, ve kterém jsem jel, a věřím, že bych si ho opět dokonale užil.“

Poděl se s námi prosím o nějakou úsměvnou historku ze své kariéry…

„Bohužel žádná úsměvná historka mne nenapadá. Ono je to těžko, my rally brali vážně, buď to byl dobrý výsledek a radost, nebo neúspěch a smutek . Navíc je to hodně dávno... Snad jen jedna pro mne zajímavá historka, úsměvná sice až v cíli, ale snad nejtěžší soutěže. Nevím rok, myslím 2011. Můj stálý spolujezdec Martin Běhula mi řekl asi týden před Rally Hustopeče, že se mnou nemůže jet kvůli zdravotním problémům se zády. Já měl jen pár dnů na to sehnat náhradu. Byl to velký problém a už jsem byl i ve fázi omluvit se ze závodu. Pak jsem se potkal s Kubou Králem a on mi řekl, já to s tebou odjedu. Člověk, který nikdy nedělal spolujezdce. Tak jsem si řekl ok, snad na nás nějaké body zůstanou. Moc si Kuby vážím, já bych za takových okolností s nikým do auta nesedl. Ale bral jsem to tak, jak to bylo, při tréninku jsme měli problém najít rychlostní zkoušky, už to bylo dost. Při závodu klobouk dolů před Kubou, bez přípravy, samozřejmě to nebylo stoprocentní a místy jsem musel jet na oči, to Kuba zvládnul a dovedl mne do cíle. Co na tom bylo nejúsměvnější? My tu soutěž vyhráli. Ano, soupeři měli problémy, ale soutěž končí na rampě :-).“

Loading...
 
Vytisknout

Diskuze: Miroslav Březík: Ročně srovnáme desítky závodních vozů

Přidejte svůj názor

Počet komentářů: 0, Buďte první Vložte komentář

Související články

Doporučujeme

Další články

Aktuálně

Peugeot 208 Rally 4

Nový Peugeot 208 Rally 4 míří do Slušovic

Barum Czech Rally Zlín (CZE)

Jubilejní 50. ročník barumky je odložen

Rally Hustopeče (CZE)

Karel Zapletal: „Vracím se zpět vedle Tomáše Knápka.“

Valašská Rally (CZE)

KOWAX ValMez Rally a Sprintrally nabírají finální kontury

Rally Bohemia (CZE)

Oficiální program 47. Rally Bohemia je v prodeji

Barum Czech Rally Zlín (CZE)

Barumka potřebuje vaši pomoc - oznámení ředitele

reklama

Doporučujeme

rally pačejov

Robert Kořístka plánuje návrat do české rally

Čtěte dále

Nejčtenější články

  1. KOWAX ValMez Rally a Sprintrally nabírají finální kontury

  2. Karel Zapletal: „Vracím se zpět vedle Tomáše Knápka.“

  3. Barumka potřebuje vaši pomoc - oznámení ředitele

  4. Jubilejní 50. ročník barumky je odložen

  5. Nový Peugeot 208 Rally 4 míří do Slušovic

Fotogalerie

reklama

Zprávy odjinud