Vše začalo docela nenápadně. V úterý mi zavolal táta a ptal se, jestli mám v sobotu něco v plánu, odpověděla jsem, že ne a už se to vezlo. Ve středu mi bylo oznámeno: ,,Jedeme do Žíželic.“ . Podívala jsem se na mapu, kam to vlastně jedeme, prozkoumala jsem webovky, zjistila, že na startovní listině je i Královehradecký rally klub (team mého strýce Pavla Urbana a bratrance Jakuba Urbana) a začala se těšit.
V sobotu ráno jsme dorazili na místo. Auta už byla připravena, jen se čekalo, až odbije magická 11. hodina, která to všechno odstartuje. Prošli jsme servis, omrkli konkurenci, a čím víc se blížil start, tím více to začalo v servise vrčet.
Na hodinkách čas 10:45 a první auta odjížděla směr start. Najednou bylo v servise prázdno, nikde nikdo, klid, ticho. Jelikož ráda fotím, sedla jsem do auta a jela se podívat na 1.RZ Proudnice víc z blízka. Vybrala jsem si místo komentované zóny, kde nechyběly komentáře, ale ani ,,párkař“ a skvělá atmosféra. Udělala jsem pár snímků a vrátila se zpátky do servisu. Netrvalo dlouho a strýc se Škodou Fabia přijel a říká: ,,Jedeš se mnou? Převlíkej se!“. Řekla jsem“oká“ a už jsem se navlíkala do roláku, kombinézy, kukly, bot a? Samozřejmě nesměla chybět helma a taky bezpečnostní systém HANS. Pánové z teamu mě ,,oservisovali“, aby vše bylo, jak má být a už jsem nasedala do auta. Zapásala jsem se, dotáhla a první ,,problémy“ byl na světě, nedosáhla jsem na rozpis, který ležel na přístrojové desce a nemohla si zavřít dveře, pač byly prostě daleko?. Pánové z teamu rychle pochopili, která bije a pomohli mi ?. ,,Můžeme vyrazit“. Vnitřně jsem byla nadšená a natěšená, ale zároveň jsem měla velký respekt. Strýc mě uklidnil, že nemusím číst rozpis, že si to pamatuje a já se můžu kochat. Paráda.
Jsme na startu, pořadatel se ptá jezdce: ,,Chlapi, chcete jet ještě jednou?“ ,,Jasně.“ Odpověděl strýc a já se jen pousmála. Dostávám lísteček s časem startu. Půl minuty. 10 vteřin, 5,4,3,2,1 START! Auto mě zatlačilo do sedačky a než jsem se stihla rozkoukat už jsme projeli retardér z balíků slámy, přejeli most, míjeli jsme ,,komentovanou zónu“ a už jsme v cíli. ,, Waaau, tak to je mazec strejdo.“ Byla jsem nadšená. Neskutečné. Jeli jsme hned na další průjezd. Cestou na přejezdu jsem zkoumala auto ,,zevnitř“. Ptala jsem se, na co je jaká páčka, proč jsou přede mnou ukazatele teploty a času a taky na to, jak spolujezdec zvládá diktovat tu směs čísel, písmen a značek, které jsou napsány v bloku, který celou dobu pevně držím v ruce. Strýc mi odpověděl na vše, na co jsem se zeptala, vše mi vysvětlil a já zase byla o něco chytřejší.
Jsme na startu, opět dostávám lísteček s časem startu. 5,4,3,2,1 START! Strýc diktuje rozpis a já se začínám orientovat ve směsi čísel a písmen, která mi dosud nic neříkala. Chytám se. ,,… P7, 10, horizont“ a najednou jsme jeli dveřma napřed, byli jsme trochu venku a já se odmlčela. Do auta bušily kameny, hlína a já, jako spolujezdec, jsem ztichnula úžasem, jak rychle se dá projet taková ,,zatočená“ zatáčka. Strýc opět začal diktovat, já se našla: ,, 10 L5 CÍL“. Strýc se pousmál, plácli jsme si. Opět jsem předala lísteček a? Byli jsme rychlejší, než předchozí průjezd!!! Radoooost! Bohužel, dopolední průjezdy skončily a my se vraceli zpět do servisu. Vystoupila jsem z auta a byla jsem radostí bez sebe. Zážitek, překvapení, úžas. Byla jsem unešena. Pánové mě vysvobodili z helmy, já měla na rtech úsměv od ucha k uchu a už se nemohla dočkat, až bude odpoledne a opět usednu do závodního auta.
V pauze jsme si dali oběd, tátovi jsem vyložila svůj zážitek a najednou hodiny odbíjely 14:00 a posádky se opět začínaly sbírat a připravovat na další ostré kilometry. Netrvalo dlouho a v servise zavládlo ticho, prázdno. Sedla jsem si, vyhřívala se na sluníčku, radila si s tátou, jak správně diktovat rozpis, kdy co říkat, aby to nebylo ani pozdě, ani brzo a taky jsem se ptala, proč to auto, když jede, tak ,,prdí“. Táta na vše trpělivě odpovídal a najednou jsem slyšela známy zvuk. Strýc je zpátky. Rychle se jdu převlíknout, sama si už navlíkám kuklu, helmu, s HANS mi pomáhá táta a nasedám do auta.
Cestou se strýce ptám, proč nemá ukazatel rychlosti a co znamená ta žlutá páska na otáčkoměru. Už vím zase víc. Jsme na startu. 5,4,3,2,1 START! Diktuju rozpis a každou chvíli slyším: ,, Dál. No. Dál. Teď jedeme tak kolem 140.“ Jsem pomalá. Diktuju pozdě. Čas v cíli nic moc. Na přejezdu se ujišťuju, jestli chápu všechny značky v rozpise správně. Jeli jsme ještě třikrát. Na 4. Průjezdu už vše jde, jak má. Diktuju, jako správný spolujezdec, jen ke konci jsem byla moc rychlá a jezdec mi nestačil ale? Čas na papírku? NEJRYCHLEJŠÍ ČAS! ,, Dobrej spolujezdec, dobrej čas“ říká strýc. Úsmál se. Plácli jsme si. Mě to zahřálo u srdce, měla jsem ze sebe radost a radost z jízdy. Cítila jsem něco, co nejde slovy popsat. Něco, co člověk zažije opravdu jen v závodním autě. Obavy ze začátku z toho, že mi bude v autě špatně, že nebudu zvládat diktovat, odpadly hned při zařazení jedničky na startu.
Večer jsem sedla ještě do auta k bratranci, jeli jsme za tmy, s rampou a opět to byl zážitek. Člověk si řekne, polo, to skoro nejede, ale byl to opravdu cvrkot. Opět jsme jeli místy dveřma napřed a byly i místa, kdy jsem si říkala, ještě nebrzdí, ještě nebrzdí a než stačil zabrzdit, už jsme byli v další zatáčce.
Pocity na konec? Chci závodit. Jako spolujezdec, jako řidič, chci být u toho. Chci to zažít zas a znova. Děkuju Královehradeckému rally klubu za skvělou příležitost, zkusit si něco, po čem toužím. Rally je zkrátka velmi nakažlivá nemoc.
Takže? Příště na rally nashledanou!!!!! ?
Foto a text: Martina Urbanová
