Dlouhého a velmi otevřeného rozhovoru. A že bylo co hodnotit. Jen pro připomenutí, mladá posádka má úspěšně za sebou premiéru ve sprintovém šampionátu a i přes neúčast na některých závodech si vyzávodila velmi sympatické 7. místo celkově a bronz ve třídě „S“, tedy mezi WRCéčky. To je, po loňských prakticky třech premiérových startech Věrdy s WRC, velmi dobrý výkon. A co loni dělal Ondra? To se dočtete dále. Snad jsem ten úvod zbytečně nenatáhl. Příjemné čtení.
Takže Lužické hory, první závod sezóny. Jak to vypadalo z Tvého pohledu? Cítil jsi nějakou nervozitu vzhledem k tomu, že jsi v autě přes zimu vůbec neseděl?
Věroslav Cvrček: Já jsem v autě neseděl ještě dýl, protože jsem na asfaltu jel s WRC naposledy v Německu při červnové Thüringen Rallye. Sice jsem v Octávii pak seděl ještě jednou, ale to bylo na šotolině v okolí Lausitzu a to by sis mohl pamatovat, protože jsem Tě vozil na shakedownu.
Tak to se obávám, že nikdy nezapomenu. Ale zpět k otázce, jak probíhaly „lužičky“?
V.C. Snad ještě větší výzvou bylo, že jsme zde poprvé startovali s Ondrou, což bylo hodně náročné pro nás oba. Pro Ondru možná víc, protože jsme před závodem ani netestovali. V závoďáku jsme se svezli jen několik kilometrů volným tempem při zkoušce funkčnosti vozu. Takže pro Ondru to byl první start na místě spolujezdce v závodním autě v životě. Sice jsme asi měsíc trénovali v civilním autě rozpis a souhru vůbec, ale odhady rychlostí a soustředění jsou úplně jiné. Další komplikací bylo, že nám kousek před první RZ přestal fungovat interkom, takže mě Ondra celou soutěž neslyšel. Nešlo ho tak nijak usměrnit, zkrátka mu říct co dělá dobře, nebo špatně. Naštěstí jsme se s tím nějak srovnali a šlo to. První vložka závodu byla docela těžká na rozjezd, a tak jsme trochu ztráceli. Druhá RZ přes Ještěd byla opravdu hezká a my jsme tam zajeli pěkné časy. To samé platí i pro nejdelší vložku soutěže, Jindřichovice pod Smrkem, která byla hodně zajímavá a moc nás bavila. Myslím, že to bylo znát i z časů, jeden třetí čas a dva páté s malou ztrátou na vítěze nám dávaly naději, že jdeme správným směrem. Naopak poslední vložka sekce byla částečně na šotolině, což bylo dost nebezpečné. Sice stejné pro všechny, ale zničit auto se nám tam vůbec nechtělo. Celkově z toho pak bylo 6. místo, což byl krásný výsledek na začátek sezóny.
Pak jste vynechali Kopnou a rovnou se pustili do Krkonoš. Takže nám pověz něco o Krkonoších…
V.C. Po šestém místě jsme byli docela natěšení na další soutěž a chtěli tohle umístění ještě vylepšit. Jenže nám to zkazila první vložka, kde bylo mokro a my špatně zvolili gumy. Zároveň byla docela zrádná, takže jsme nemohli vyzkoušet brzdné body a museli to jen projet. Pak trať začala osychat, na což jsme měli vhodné obutí, a my začali zrychlovat. Nakonec z toho byly tři druhé časy, jednou vteřinu za Valdou a podruhé asi o 4,5s, ale to jsme stihli i menší výlet. Takže to dopadlo hezky, sedmé místo v cíli a hlavně zážitky při průjezdech druhou sekcí byly senzační, moc jsme si to užívali. Auto opět fungovalo senzačně a spolupráce s Ondrou byla perfektní.
Teď jsi to nakousl. Co jsem tak vypozoroval, Ty celkově na prvních vložkách hodně ztrácíš…
V.C. Je to pravda. Problém je v tom, že před závodem nemůžeme testovat. A i celkově mám méně zkušeností, takže sednout do auta a hned letět je z mého pohledu blbost. Pokaždé si snažím najít svoji hranici a postupně se k ní alespoň přibližovat. Přes nějaké riziko se zkrátka snažím nejít. Když by se dala rána, tak je to konec soutěže. A s naším rozpočtem dost možná i konec sezóny.
Jasně. Pojďme dál. Další závod Vysočina, asi nejlepší soutěž sezóny pro Tebe…
V.C. No tak jasně a hlavně výsledkově. Hodně nám hrálo do karet, že se tratě na Vysočině jely poprvé, tedy pokud vím, takže tam konkurence neměla navrch už jen z důvodu znalosti tratě. Zkrátka všichni museli jet na rozpis. Další naší výhodou bylo, že na Vysočině jsme jako na jediném závodě nasadili novou sadu pneumatik. To jsme nikdy předtím ani potom neudělali. Dobré taky bylo, že se nám povedla už první RZ, na kterou jsem se hodně zaměřil, jeli jsme na ní sice na hraně rizika, ale nepřišla žádná krizovka, takže jsme netradičně nemuseli nic dohánět. Závod probíhal skvěle, postupně jsme zrychlovali a zároveň ani tolik neriskovali. Poslední sekci jsme sice zase jeli hodně rychle, ale už jsem začínal věřit tomu, že to dokážeme. Poslední RZ jsem si hrozně užil. Na to, jak to bylo napjaté a o co všechno šlo, jsem byl v pohodě a po projetí cílem strašně šťastný. Ztráta na Valdu byla nezvykle malá. Vlastně nedošlo ani k žádnému velkému souboji, i když se to tak mohlo zdát. Pavel je ve sprintech o třídu výš než všichni ostatní. Hlavní důvod asi byl, že Pavel udělal nebezpečné hodiny, ale naštěstí to dobře dopadlo. Jediné, co nás, nebo někoho jiného, před kluky mohlo dostat, byl nějaký jejich další problém. A ten se naštěstí neobjevil. Kluci věděli, že když pojedou svoje tempo, tak se před nás dostanou. Druhé místo celkově je pro nás zatím nejlepší výsledek a my z něj máme hroznou radost. Jsem za něj hlavně rád kvůli mechanikům, rodině a celému týmu. Tohle byla odměna za celé roky podpory. Nakonec jsme to všichni oslavili úměrně naší radosti.
To se vůbec nedivím. Málem jsem u PC spadl ze židle, když jsem viděl výsledky. Jenže pak přišla pauza v Pačejově a Třebíči. Poté následovaly Jeseníky. A ty už tak růžové nebyly…
V.C. Tak pro nás to byl první závod s Octavií na mokru. A to bylo hodně znát. Už dopředu mi bylo jasné, že nás nečeká žádná sláva. Největší problém pro nás byly asi brzdné body v rychlých sjezdech, když na takovéhle soutěži bylo hodně bláta a mnoho druhů asfaltu. Navíc tamní tratě jsou dost v lese, spousta stromů a svodidel, takže na nějakou korekci nebyl nijak zvlášť prostor. Nakonec se vůbec neprojevilo, že jsme nasadili starší pneumatiky, protože jsme na mokru byli od jejich limitu docela daleko. My jsme se snažili hlavně učit, opravdu to bylo něco nového a rozbít to se nám nechtělo. V průběhu závodu jsme se posunuli kousek dál a povedl se nám zajet i jeden třetí čas. Nakonec jsme skončili na 7. místě.
Rozumím, takže nám zbývá Vsetín.
V.C. Ve Vsetíně jsme měli docela velká očekávání. Vysočina se prostě povedla, Jeseníky na vodě vzhledem k našim zkušenostem vlastně taky a nás čekalo moc hezké počasí, ve které jsme doufali. Věděli jsme tak nějak, co nás čeká. Před třemi lety jsem ve Vsetíně jel s Kitem (Felicia) a přestože to bylo na jiných tratích, bylo nám jasné, jak těžká soutěž to bude a že start s takhle rychlým a drahým autem nebude jednoduchý. Nechtěli jsme moc riskovat. Na první sekci jsme dali nejměkčí gumy, které se nám během první vložky tak akorát ohřály a fungovaly pěkně. Věděl jsem ale, že další dvě zkoušky v této sekci jsou těsně za sebou a ta druhá je dokonce o 4km delší. Vezl jsem s sebou v rezervě ještě dvě tvrdší pneumatiky, a tak jsme je před dvojkou dali na předek, protože jsme ty měkké nechtěli úplně zničit. A to jsme neměli dělat. Auto se s tím stalo hodně přetáčivé, protože se měkké gumy na zadku hned zahřály. Z toho taky vznikla velká ztráta hned na druhé RZ v pravým odbočení, kde jsem zůstal viset na hraně mezi příkopem a vozovkou. Tahle chyba pro nás prakticky znamenala konec nadějí na pěkné umístění. Navíc hned na další RZ přišla největší krizovka, jakou jsem s WRC kdy měl. Byli jsme dlouzí a trošku vlítli do příkopu. Naštěstí tam nebyla žádná tvrdá překážka, pouze křoví, přes které nebylo několik vteřin nic vidět. Nakonec jsme ještě udělali i hodiny o pár kilometrů dál. Kde jsem myslel, že auto podrží, tam to párkrát nepodrželo. Kdybych býval nedával na předek ty tvrdší, tak by to nakonec bylo nejlepší. Nechci se na ty gumy vymlouvat, je to zkrátka zase o zkušenostech. Kdybych měl na testu vyzkoušeno, že tato kombinace nebude fungovat, tak bych ji nepoužil, nebo bych pro ni musel upravit nastavení auta. Na druhou sekci jsme už obuli správně, ale chvilku nám trvalo, než jsme se probrali z první sekce a navíc, šance na dobrý výsledek byla pryč. Tak jsem se snažil o různé průjezdy zatáčkami a chtěl jsem se spíš něco naučit, než jet rychle tím způsobem, jak to zatím umím. Pro třetí sekci jsme nasadili ještě tvrdší gumy a nebyl problém. Byla to moc náročná soutěž na těžkých a nebezpečných tratích, konkurence byla veliká a hlavně znalost tratí místních jezdců byla značná. Navíc jsme opět nenasadili nové pneumatiky. V cíli jsme nakoukli do desítky, takže dobrý, hlavně si cením toho, co jsme se naučili, a vím, že bych ještě pár takhle těžkých závodů potřeboval dojet, abych se dostal na úroveň, o jakou se snažíme.
A celkově hodnotíš sezónu jak?
V.C. Tak určitě spokojenost. Na to, že jsme nějaké soutěže vynechali, ať už kvůli termínovým kolizím se závody, kde máme nasmlouvaný pronájem WRCéček, tak i kvůli finančním důvodům. Cením si toho, že jsme všechny soutěže dojeli. Každý kilometr, co jsme si vybrali, tak jsme odjeli. Jsem rád, že i auto fungovalo naprosto bez problémů. Za to bych chtěl moc poděkovat týmu, bez něj by to nešlo!
Dokázal sis teda před sezónou představit, že bys skončil ve sprintech tak, jak jsi skončil?
V.C. Jak jsem řekl, očekávání bylo veliké. Neměl jsem do té doby žádné srovnání, protože jsem tady v Čechách s WRCéčkem ještě nejel. I ty tratě jsou pro mě prakticky neznámé, doteď jsem jezdil spíš někde venku, hlavně na Slovensku, pak v Německu. Před sezónou jsme si s Ondrou sedli a řekli si, že by bylo dobré jet sprinty a snažili se na to sehnat finance, což se povedlo tak nějak částečně. Velkou neznámou bylo i jak nám to s Ondrou bude fungovat, ale nakonec jsem maximálně spokojený. Protože Ondra je dobrý jak v autě, tak hodně snaživý celkově, což je supr. Tenhle přístup jsem vždycky očekával, ale většinou to nebylo podle mých představ. Celkově tak panuje velká spokojenost, myslím, že kdyby nám podmínky umožňovaly jít do toho naplno, i třeba jen tím, že bychom měli nové pneumatiky, o testování nemluvě, tak bychom měli na lepší výsledek. Rád bych pro takové podmínky v nadcházející sezóně udělal maximum. Když by vše klaplo, myslím, že první pětka by pro příští rok byla reálná, protože Octavie na takové umístění určitě má. Zbytek jsou rezervy ve mně. Ale uvidíme. Není to jen o financích, ale i o štěstí.
A celkově seriál sprintrally, bylo něco, co se Ti líbilo, nebo nelíbilo?
V.C. Moc se mi líbilo, že každá soutěž byla jiná a měla svůj charakter. Organizačně to bylo nejlíp „zmáknuté“ v Krkonoších. Organizátoři to tam měli opravdu hodně dotažené do všech detailů. Ale všechny podniky byly pěkný a organizačních chybek se moc neobjevilo. Co bych třeba vynechal, jsou ty kraťounké šotolinové úseky na asfaltovém podvozku a místo toho bych radši viděl celou šotolinovou soutěž se vším všudy. Hlavně mě to štve kvůli autu, které dostává zbytečně zabrat. Aspoň jak doufám, máme ho hezky zpracované, což na asfaltu vydrží dlouho, ale pak přijde pár kilometrů šotoliny a je na tom zbytečná práce.
Je vůbec někdo, kdo Ti dává nějaké rady, nebo jsi už odkázaný jenom na sebe?
V.C. Od začátku sezóny si nás hodně všímá Pavel Valoušek. Hlavně po Vysočině, kde jsme dojeli kousek za ním, se nám ozval, že koukal na naše onboardy a poradil nám, kde se dá ještě zrychlit. Největší chybu jsem v zásadě dělal v rychlých zatáčkách, kde jsem byl z Kita zvyklý podřazovat, což ve WRC nemá smysl. Na vyšší stupeň je auto jednak stabilnější a hlavně točivý moment je u WRC obrovský už v nízkých otáčkách, takže to auto je i při vyšší zařazené rychlosti nakonec rychlejší. Tím ale pomoc Pavla neskončila. Během přeskupení vždycky hodíme řeč o trati, a když mi není něco jasné, Valda mi vždycky ochotně odpoví. I třeba teď před Vsetínem si nás zavolal s rozpisem a radil nám jaký úsek projet na jaký rychlostní stupeň. To nám opravdu hodně pomohlo. Dokonce jsme se i bavili o volbě pneumatik, Pavel nám radil, abychom vůbec nedávali nejměkčí slick, protože se rychle přehřeje. Já to vzal na vědomí, jenže jsem si nemyslel, že se přehřeje i mně, když se do toho neopírám tolik jako on. Jenže stalo se a Pavel měl zase pravdu. Za jeho rady jsem fakt moc vděčný a moc mu děkuju. Pomáhá mi samozřejmě i taťka, jenže během soutěže je složité něco pořádně měnit bez toho, abychom stoprocentně věděli, co to udělá. K tomu má sloužit testování, kde člověk může něco razantně měnit, zkoušet různá nastavení, pneumatiky a styly, jenže na to bohužel momentálně nemáme prostředky. Proto bychom rádi sehnali dostatečný rozpočet pro příští rok, jednak abychom mohli jet všechny závody a jednak abychom si před každým závodem mohli udělat test, kdy bychom si tohle všechno mohli zkoušet, což by nám snad pak i pomohlo zrychlit na prvních vložkách při stejném riziku jako dneska.
Takže nastavení auta si děláš sám, nebo vycházíš z nějakýho osvědčenýho receptu?
V.C. Za ty roky, co máme Octavie, vycházíme ze základu, který jsme natestovali s Romanem Krestou. Tenhle setup dál upravujeme, ale základ je od Romana. Krom toho jsme loni v rámci možností homologace provedli optimalizaci kinematiky podvozku, kdy jsme řešili hlavně parametry bumpsteer, antidive a antisquat. Jednalo se o změnu rozbíhavosti kol při propérování přední i zadní nápravy a pak o naklápění vozu při brzdění a akceleraci. Určitě to posunulo auto o velký kus dopředu, protože to jsou věci, které se v době vzniku Octavie nedaly tak pěkně simulovat jako dnes.
Takže Octávie jsou ready pro zájemce na další sezónu…
V.C. Určitě, pokud vše vyjde, tak bude konkrétně pro sprinty ready jenom jedna. Tu druhou už zvládnu já. V letošní sezóně obě auta startují na vrchách na Slovensku, takže se na nich neustále něco ladí.
Když mluvíme o autech, Vy nepřipravujete jen octávky, že?
V.C. Je to tak. Kromě spolupráce s jinými týmy, které provozují Octavie WRC, připravujeme i jiná auta. V současnosti dokončujeme stavbu tří historických vozů Porsche 911 (930) z roku 1979 pro účely East African Safari Rally, kam během příštích dnů odlétáme pro zajištění servisu těchto aut. Krom toho máme i autoservis s diagnostikou a chiptuningem pro civilní auta. Čas od času provádíme sportovní úpravy, které po nás zákazník žádá.
Co říkáš na Pechovo Mini a nová „wrca“ vůbec?
V.C. Mini jsem zahlídl v servise. Neměl jsem čas ho moc prohlížet, ale určitě jsou to pěkná a moderní auta. Po technické stránce určitě vyvinutější než naše auto. Ale problémem je samozřejmě cena. Pro soukromý tým jako jsme my a bez nějakých daňových dobrodružství jsou ta auta hodně nedostupná. Velikým argumentem proti je i nejasná budoucnost současných tříd. Nikdo nám nezaručí, že to auto bude moci bez větších zásahů startovat třeba pět let a to všude. Těžko bychom si podobné auto pořídili jen pro radost. Museli bychom si na něj najít klienty stejně jako na Octavie a to s autem, které za tři roky bude jen na výstavku, nepůjde. Nikdo neví, jestli to nedopadne jako S1600, které máš sice fakt rád, ale sám vidíš, že to už jezdí na druhé koleji.
Takže neplánujete změnu techniky pro budoucí sezónu? Co taková Fábie S2000?
V.C. V současné době připravujeme projekt, jehož cílem je pořízení vozu Super 2000 pro příští sezonu. V současnosti probíhají jednání s případnými klienty na pronájem tohoto vozu, na čemž v současnosti vše stojí. Jinak máme vše připravené tak, že do měsíce od pevného rozhodnutí bychom měli mít auto v poslední verzi včetně kompletního servisního zázemí. V případě zájmu jsme připraveni pořídit tyto vozy hned dva. Pokud vše dopadne, byli bychom rádi, kdyby se toto vozidlo zúčastnilo šampionátu SWRC, IRC či ERC, ale samozřejmě i soutěží v Česku, kde bych si ho i já jednou rád zkusil.
A co třeba Ty a pražský sprint. Máš v plánu se tam objevit?
V.C. Nene, tuhle akci nemáme v plánu. Úplně se nám nelíbí, že tam nejde o závodění. Já takové akce nemám rád, protože tam není možnost auto pořádně prohřát před startem. Na vložky není žádný přejezd, na kterém se obvykle dobře prohřejou transmise, pneumatiky a brzdy. Potom auto jezdí v soli a celkově, prostě se moc ničí na to, že o nic nejde. Ale když je řeč o show, v září jsme uspořádali sponzorský den, kde jsem na uzavřené trati vozil naše partnery s Felicií KitCar a Octavií WRC. Součástí byla i prezentace týmu, raut, ukázka závodní techniky, servisního zázemí a všeho kolem rally. Všichni zúčastnění zářili spokojeností a hlavně bylo vidět jejich nadšení po jízdě v závodním voze. Dorazila i početná skupina diváků. Věříme, že akci příští rok zopakujeme a pro diváky, kteří by měli případně zájem se zúčastnit, doporučujeme registraci našich facebookových stránkách, kde se dozví vše o dění v týmu.
Ano, to mohu potvrdit. Akce se fakt povedla. Ale co Ty, Ondro, se tak chichotáš v koutě… Radši nám řekni, jak si se vůbec dostal k rally…
Ondřej Šálek: No, já jsem velký fanda Motosportu a hlavně rally. Zajímám se o něj od svých 14 let. S kámošema každý rok navštívíme 5-6 závodů rally. Zhruba od 18 mě začala lákat myšlenka nebýt jen divákem, ale zkusit rally v roli soutěžícího. Nejblíže jsem byl svému prvnímu závodu zhruba ve 23, kdy jsme začali dávat se spolužákem dohromady závodní tým. Nakonec z toho sešlo (čímž jsem, mimo jiné, udělal ohromnou radost naší rodině). Zjistili jsme, že křivka peněz, nezkušeností jak technických, tak administrativních, se s křivkou radosti a skvělých zážitků, ze tří odjetých závodů v roce, asi neprotne. Poté jsem začal roztáčet kola ekonomiky a na nějaké závodění nebylo dlouhou dobu ani pomyšlení. Zhruba před rokem a půl to ve mně znovu začínalo vřít. Přibližně loni jsme se s kámošem rozhodli, že to zkusíme znovu. Když ale zjistil, že než se poprvé svezeme, tak uplyne spoustu času a bude nás to stát kromě peněz taky mraky práce, tak z toho vycouval. Potom přišly Vánoce a Nový rok. V této době se mi zhruba 14 dní nedařilo absolutně nic a někdy to nebylo jen mojí vinou. Jednou večer jsem se pro uklidnění díval v TV na dokument Fenomén Hošek, o autokrosaři Jaroslavu Hoškovi, ve kterém se ho na konci pořadu ptali, jak dlouho bude ještě závodit. Odpověděl ve smyslu, že lepší je pozdě začít než brzy skončit, ale že nejdůležitější je hlavně začít. To mě definitivně nakoplo a dospěl jsem k rozhodnutí, že musím udělat něco zásadního a rozhodl jsem se, že to bude rally. Řekl jsem si, že musím začít tam, kde už zkušenosti s rally mají a kde mi odborně poradí. Díky Bohu, že mě tahle myšlenka napadla až při třetím pokusu začít, jinak bych dodnes jezdil do Besedic maximálně na kole ke Kořovi na Plzeň a klobásu. Druhý den odpoledne jsem v Turnově asi po třech letech potkal Aleše Rydvala. Věděl jsem o něm, že pomáhá v Rexteamu, tak jsem ho zaúkoloval, až uvidí někoho od Cvrčků, ať se zeptá, jestli nevědí o někom, kdo shání spolujezdce bez zkušeností. V ten moment mě vůbec nenapadlo, že by to mohl být přímo Cvrnda junior. Asi po týdnu mi odpověděl, že mluvil s panem Cvrčkem a ten slíbil, že se pozeptá a ozve se mi. Když další týden nikdo nevolal, tak jsem znovu nažhavil drát k Rydválkům, abych zjistil, jestli není něco nového. Druhý den přišla SMS, že se mi ozve pan Cvrček. Ten také asi za tři dny zavolal. Večer jsem se u nich otočil a tam mi řekli, že momentálně je mladý bez navigátora. Na to jsem jim odpověděl, že já jsem zase bez zkušeností, licence a vybavení. Vzali si týden na rozmyšlenou a pak už to šlo ráz na ráz.
Jak ses připravoval na první závod? Já bych byl asi hodně nervózní…
O.Š. Příprava na první závod začala zhruba ke konci února. Týden po tom, co jsem se s Cvrndou poprvé v životě potkal. Od té doby jsme dvakrát až třikrát týdně jezdili po večerech trénovat s civilní fábií. Čím víc se přibližoval start na Lužičkách, tím víc stoupala moje nervozita, očekávání a neskutečné natěšení. Zároveň se nám ale z finančních důvodů vzdalovala možnost tréninku s wrcéčkem. Věrdovy řeči o tom, že trénink vypustíme, protože je to podobné jako ve fábii, akorát o trochu rychlejší, moji nervozitu určitě nesnižovaly.
Moje první ostrá jízda v Octávii proběhla až na RZ 1, což byl neskutečný zážitek. Dodnes nechápu, proč jsem se před naším prvním startem nepodíval někde na internetu na to, jak Věrda jezdí. Věděl jsem jen, že celkem rychle. Když jsem mu pak zhruba před čtvrt rokem řekl, že jsem ho nikdy předtím naživo ani na videu neviděl jet, tak mě začal mlátit kabelem od počítače?. Určitě by mi to pomohlo v začátku k daleko větší koncentraci při samotné jízdě. Jakmile to hned po startu dvakrát kejvnul bočmenem, tak se to ve mně celou cestu na kopec vařilo a já nevěděl, jestli mám křičet radostí, mávat z okna divákům nebo číst rozpis. Nakonec jsem se rozhodl pro to poslední. Při přejezdu jsem se vnitřně trochu uklidnil. Poté následovala RZ 2 Ještěd a vše začalo nanovo. Zážitek ze závodu jsem měl naprosto neskutečný, akorát jsem byl v takovém transu, že jsem si to užil až tak za dva dny po něm, když jsem zavřel oči a silnice přede mnou kmitala. Hned po závodě to vypadalo na konec Cvrndovy kariéry. Nebyl schopný pochopit, jak to že on se v druhých průjezdech zlepšil jen o 3 vteřiny, když někteří skoro až o 4. Za trest jsme po závodě museli jít z UP do servisu pěšky, i když pro nás přijel pan Cvrček. Věrdův první úsměv jsem zaznamenal až po druhém pivu.
Že mě to nepřekvapuje… Ale, je něco, co naopak Tebe pak v rally překvapilo?
O.Š. Překvapila mě spousta věcí, převážná většina dokonce mile. Největším z nich je pro mě určitě Rexteam. Přístup celé rodiny Cvrčkových k týmu je úplně neskutečný. Kdyby takhle k práci přistupovala většina Čechů, tak jsme v současné době na úrovni Švýcarska. Mimo jiné, to jak Cvrček sen. a jun. rozeberou a složí auto, mi připomíná moje nejlepší léta se stavebnicí CHEVA. Jejich nadšení pro rally je ohromné. Totéž se týká i všech našich mechaniků a ostatních členů týmu, kterým chci tímto poděkovat za jejich dosavadní výtečnou spolupráci. Jinak ze začátku mě Věrda neustále něčím překvapoval, až jsem si na to zvykl, protože už vím, že po nějakém překvapení přijde ještě větší překvapení.
A jak teda hodnotíš sezónu?
O.Š. Rozhodně jako svoji nejúspěšnější v oblasti motosportu. To je do jisté míry dáno i tím, že byla moje první:).
