To, že považuji Jänner Rallye za jedno z posledních motoristických dobrodružství, které nám ve střední Evropě ještě zbylo, to na mě prozdradila naše spolujezdecká legenda Josef Král už ve svém článku z loňského Jänneru. No a letos mi patrně sama Jänner Rallye chtěla dokázat, že jsem toho na ní zažil ještě prdlajs, takže zařídila 5 dní trvající nepřetržité sněžení po celou dobu konání závodu. A s ním i podmínky, které by se daly nazvat „Dakarem na sněhu“. Dle mých dlouhodobých pozorování zde nastanou takové podmínky přibližně 1x za 10 a více let, takže si to rozhodně zaslouží nějaké to povyprávění…a snad i dvoudílné…
Loni se nám s Martinem na Jänneru podařilo při našem prvním zdejším startu získat 3. místo ve 2WD a 38. absolutně. Letos bylo ve startovní listině pouze 52 posádek, takže absolutně se dalo pomýšlet ještě výše (což se, zejména díky vysoké úmrtnosti posádek v přetěžkých podmínkách, nakonec bohatě splnilo). Poměrně nízký počet přihlášených mě překvapil – nicméně je pravdou, že zařídit vše potřebné ke startu před předvánočním období a ještě si vyžádat doma „opušťák“ na Silvestra (protože seznamovací jízdy letos začínaly už na Nový rok v 8 hodin ráno…), to holt chce morální (i abstinenční) odvahu, kterou asi nemá každý.
Jänner Rallye pro mě začala už o předsilvestrovském víkendu, kdy začaly kolovat zvěsti o přívalech sněhu a mrazu, které se na jižní část bývalého Rakouska-Uherska ženou právě na první lednový víkend. Též SMSka od Pepy Krále „No letos by to asi nějakej ten hřeb chtělo“ mě trochu znejistěla v tom, že naše loňská strategie, kdy jsme jako jediná posádka v poli zdolali soutěž bez hřebíků, by letos nemusela úplně vyjít. Zachvacuje mě lehčí panika, protože táhnout celý ansábl do Rakouska, opustit na Silvestra rodinu, investovat do akce přibližně třetinu hodnoty našeho vozu a skončit na tom, že někde prostě nevyjedeme zledovatělý kopec, to by byl až příliš nezodpovědný přístup snad i na mě. Začínám tedy 2 dny před odjezdem na soutěž náhodně vytáčet telefonní čísla ve svém mobilu v naději, že se pak třeba něco stane. Bůh je mocný, Alláh veliký, a závodnická soudržnost nepřekonatelná! Díky přednímu (západo)českému slalomáři a divácky atraktivnímu „pravidelňákovi“ Vencovi „VHML“ Hornovi a ostřílenému soutěžákovi Oldovi Kovaříkovi ml. (aktuální vítěz Kategorie 1 v MČR HA 2018) se v rámci večerní rychlé chodské akce podařilo jak sehnat starší Vraníky s hroty, tak je zároveň i obout. A to dokonce v rozměru i počtu (2x r.v. 2010, 2x r.v. 2015) vhodném na náš vůz! Přestože podle marketingových pouček o maximálním stáří zimních pneumatik 4 roky bychom se měli na těchto pneu (a ještě protektorech) zabít už při výjezdu ze dvora, je třeba oběma výše zmíněným pánům maximálně poděkovat za tuto akci, díky které jsme mohli řádně reprezentovat nejenom Českou republiku, ale i chodskou závodnickou obec! Zbývalo je tedy už jenom další den převést v rodinně-tréninkové Celice domů, včetně dětí, manželky Zpěvačky, dětského kola, vánočních dárků a tašek pro celou rodinu na víkend. Naštěstí Toyota Celica je asi nejuniversálnější auto v historii automobilismu, takže i to se úspěšně podařilo.
Odjezd byl naplánován na Silvestra k večeru, nicméně i přes obvyklou pečlivou přípravu vozu před závodem se opět znenadání a nelogicky obnovila závada z barumky v podobě rozpojeného výfuku. Cesty naší posádky se tedy rozdělily. Martin vyrazil dle plánu strávit silvestrovskou noc na zámku v Rožmberku ve společnosti dalších českých posádek (a také naší „letecké podpory“ Jardy a Softy). Já jsem naopak zamířil k našemu již téměř tradičnímu dvornímu mechanikovi pro Jänner Rallye, Radkovi Zdrubeckému, kterému tímto začala „směna“ o pár dní dříve, než bylo plánováno. Nicméně závadu se mu podařilo rychle odstranit, takže průběh rodinné silvestrovské oslavy rozrůstajícího se klanu Zdrubeckých (ve kterém není, mimo jiné, nouze o nositele různých mistrovských titulů MČR v AOS) nebyl výrazněji narušen. Já jsem po návratu využil nečekaně volné silvestrovské noci a dodělával asi do půl třetí věci do práce, které bylo nutno uzavřít s rokem 2018… Po příjemném asi tříhodinovém spánku jsem vyrazil na Nový rok v šest ráno do Rožmberka, což byl motoristický zážitek, který doporučuji každému – na celé trase Beroun – Rožmberk jsem potkal celkem asi tak 10 vozidel! Zde silvestrovská noc probíhala přece jenom o něco bouřlivěji než u mě doma, takže Martinovi mé zpoždění vůbec nevadilo, ba naopak. Na seznamovací jízdy jsme tedy z Freistadtu vyráželi po nezbytných administrativních úkonech až před polednem. Nicméně v kapse nás hřál osvědčený rozpis z loňska a zjištění z Road Booku, že jenom jeden a půl RZ (tak 30 km) je nových a zbytek už máme víceméně napsaný z loňska, takže to bude letos pohoda. To se i potvrdilo, hodily se i loni těžce nabité zdejší navigační zkušenosti, takže první den seznamovacích jízd jsme dokončili dle plánu. Zkrátka typický klid před (sněhovou) bouří. Příjemným zjištěním bylo, že už nyní za standardních podmínek byly obě výše položené RZ pod sněhem. A co bylo nejdůležitější, v noci začalo sněžit (a už nepřestalo….).
Dobrodružství začalo hned ráno za rakouskými hranicemi převráceným kamionem na louce pod silnicí a tím, že už ze startu nové RZ Lasberg jsme se s Celicou 2WD téměř nemohli rozjet. Jeden kopec jsme vyjížděli na dvakrát. Na všech RZ už panovala nefalšovaná zimní pohádka, ale druhou stranu také horor, protože vznikly desítky metrů dlouhé ledové plotny, takže i v minimální rychlosti se tréninkáče (zejména ty bez hrotů nás českých posádek) šoupaly po trati často téměř neovladatelně. Vrcholem adrenalinu byla královská horská RZ Unterweissenbach – Dostálovic Fabii zde tahal traktor, „Štuksovic“ čtyřkolka se také hrabala ze závěje. My jsme to nějak projeli (když nepočítám návštěvu sněhového příkopu už na příjezdu k RZ), ale o to větší adrenalin nastal v úzkém sjezdu z cíle RZ do města, kde na sníh začalo svítit sluníčko a ten začal klouzat i s naším vozem jenom vlivem gravitace dolů v téměř nulové rychlosti – Celicu sunoucí se všemi směry se podařilo v serpentinách nad městem nějak ukormidlovat a zůstala na silnici, ale tolik mi srdce nebušilo ani za celý závod. Ještě jsme tu tlačili českého kolegu Miloše Sekyru, ale to jsme ještě nevěděli, že to není nic proti tomu, jak budeme muset tlačit auta při závodě… Za cílem RZ Bad Zell to zase zahodil do stromů pod silnici nějaký domorodý civilista, a tak podobně. Navíc se nám začaly ozývat strašidelné zvuky od zadního kola Celicy, ale závada se nakonec opravila sama, jak se na kvalitního Japonce z 90. let sluší a patří J
Ve čtvrtek nás za neustávajícího sněžení čekala technická přejímka. Zatímco loni nás zachránilo WDčko od Jirky Petráška, letos zase Zdeněk Dostál - moc děkujeme!!! A také zručnost spolujezdce, který se v krizových situacích (obvykle na Jänneru) mění též ve schopného mechanika. Shakedown jsme letos původně jet nechtěli, ale touha vyzkoušet si poprvé v životě jízdu na hrotech jinde, než na zrádné a těžké RZ Pierbach, byla prostě silnější, než finanční úspora. Dojem byl takový, že hroty na brzdách a akceleraci sice pomůžou, ale stejně to i s nima klouže jako blázen, zejména v příčném směru. Letošní Jänner Rallye už si zde začala vybírat své první oběti, když zde při druhém průjezdu vidíme rozbité BMW Miloše Sekyry a Michala Brožíka, které požral hluboký kat a následně sloup a soutěž pro ně skončila. Holt řídit v této sněhové oranici neposednou zadokolku není žádná sranda…
Večer následovalo nezbytné žehnání závodním automobilům na náměstí a slavnostní start v Messehalle, jehož parádní atmosféru mu musí závidět všechny soutěže, jen s výjimkou barumky. Mezitím přijel náš servisní doprovod ve složení čerstvý vicemistr ČR v automobilových orientačních soutežích Radek Zdrubecký (máte se všichni podívat na http://www.aoscz.info/ a začít jezdit orienťáky a jízdy zručnosti také, chtěli by početnější konkurenci) a Tomáš Zdrubecký, významný drifter se škodovkou, eRkař a úspěšný účastník revivalů. Kluci za trvalého sněžení rozbalili servis a popracovali znovu na výfuku, který se tímto zákrokem dostal do formy vhodné k brodění se sněhovými závějemi. Mechanik z Riglerova týmu nám v rámci mezinárodní spolupráce ještě ochotně a zdarma vykonal pneuservis na ucházející rezervě. Vše bylo připraveno a sněhové dobrodružství tedy tímto mohlo definitivně začít!
Jänner Rallye začíná tradičně zostra, a to těžkou, technickou a 20 km dlouhou RZ Pierbach. Vzpomínky na zdejší loňský černý led v nás byly ještě živé, takže jsme ji projeli s respektem. I tak jsme přišli o levé zrcátko, uražené o jednu ze všudypřítomných sněhových tyčí u silnice (a ještě do toho přestal fungovat levý zadní blinkr J). V půli RZty míjíme BMW Tomáše Bělohradského zapadlé v závěji v serpentině na dlouhé desítky minut. V poslední zatáčce před cílem jsme dělali hodiny a museli asi 3x couvat, když jsme zde diváky pobavili poněkud více, než jsem zamýšlel (a to zdaleka né naposled). Po této akci se na nás už v cíli začal tlačit ultrarychlý VW Brouk místního Alexandra Baumgartnera, který si na sněhu dával i celou řadu moderních čtyřkolek…
Na RZ2 Liebenau jsme podruhé (a definitivně) urazili to samé zrcátko, následně v odbočení na hlavní projeli závějí, sejmuli patník a ztratili mřížku mlhovky za 60 Kč, což je tak maximální škoda, kterou si nás tým může dovolit J Na diváckém místě driftujeme před nepřehlédnutelnou oranžovou vlajkou Rally Klubu Mštěnovice, který s námi také bydlí v Rožmberku na zámku na poště. Na RZ 3 St. Oswald jsme byli po nepodařené akci s ruční brzdou, kdy se mi nepodařilo dostatečně rychle zařadit jedničku, venku ve známém diváckém pravém vracáku u lesa. Diváci nás ale docela rychle vytlačili, a Karel Kolečko to fotil, díky všem! Jenom vyprošťovací lano jsme za sebou táhli až do servisu přes celý Freistadt…
Sehrané duo bratří Zdrubeckých nám v servisu spravilo blinkr i dalo nové zrcátko a zároveň varovali, že další už nemají. Na druhém Pierbachu jsme – pro změnu – dělali opět hodiny, tentokrát v místě, kde při prvním průjezdu zůstali viset ve sněhu Tomáš Bělohradský s Pavlem Baštou. Po Pierbachu voláme Zdrubeckým, že na něm zařvala další dvě zrcátka, na informaci už reagují pouze smíchem. Druhé průjezdy Liebenau a St. Oswaldu byli uklouzanější než ty první, ale (konečně) už se odehrály bez zvláštních incidentů. To bohužel neplatí pro Honzu a Zděňka Dostálovi, úřadující vítěze RSS 2018 ve třídě 7 a dosavadní nejrychlejší Čechy, jejichž Fabii vidíme v esíčku 2 km před cílem mimo trať. Na následky tohoto výletu museli následně po kontaktu s retardérem také odstoupit. Freistadt je v této době a směru tradičně ucpaný, takže jsme se do (v těchto podmínkách už tak jen tak tak stíhatelné) časovky musíme probojovávat jízdou v protisměru, za což následně dostáváme pochvalu dokonce i od Italů s Microu jedoucích za námi („good work in traffic“) – když člověka pochválí za průbojnost v provozu Ital žijící u Říma, tak to považuji za obdivuhodnější výkon, než kdybychom vyhráli celý Jänner absolutně! V servisu nás 5ti násobný účastník Jänner Rallye z let minulých Jiří Kulhan informoval, že nutnost sklápět zrcátka také pochopil až po třech uražených. Takže jsme rádi, že jsme takto dlouho naivní nezůstávali sami J
Následovaly dva noční průjezdy psycho-RZ Schönau-St. Leonhard. Byť byla letos zkrácena a měla „jen“ 19 km, na náročnosti jí to nic neubralo a sněhové závěje chybějící kilometry více než vynahradily. Jde o „nekonečnou“ nezapamatovatelnou RZ, kde je taková koncentrace zatáček, že by to u nás v ČR vydalo tak na 40-50 km, to vše okořeněno sněhem, ledem či mlhou - jen poměr těchto přírodních jevů se ročník od ročníku liší. A v cíli, který se vždy znenadání vynoří za lesem, je ozvučené divácké místo se zástupy nadšených místních diváků. Krátce po startu následuje divácké aréna. Při nájezdu do ní v prvním průjezdu slyším v interkomu hlas Martina, poučeného z dosavadního vývoje soutěže: „Žádný píčovinky, jó, žádný píčovinky.“ Spolujezdec se sice musí poslouchat za všech okolností, ale když proti němu stojí několikatisícový dav na akci natěšených diváků a fans, je to fakt těžké…po rozhození vozu a průjezdu přes ruční brzdu zůstává Felicie beznadějně uvězněna ve sněhových závějích na výjezdu. Nadržení diváci naštěstí zvládají vyprošťovací akci s „plhusovskou“ rychlostí, takže zda nabraná ztráta není až tak bolestivá…to však nebylo nic proti tomu, co nás na této RZ čekalo při druhém průjezdu!
V pozdním večeru začalo (zase) intenzivně sněžit. Arénu jsme, díky poučení se už i pilota, projeli v klidu, ale přestal jsem se divit, že jsme zde v prvním průjezdu na výjezdu zůstali. Sněhu tu bylo tolik, že jsme se měli problém se rozjet i v optimální stopě… Někde v polovině RZ sněžení ještě zintenzivnilo, takže už nebylo možné jet ani na dálková světla. Zároveň se mi vytvořil na předním skle přímo v zorném poli ledový zmrazek, který stěrače nebraly, přes který jsem nic neviděl. Za volantem jsem se střídavě krčil a zase natahoval krk jako žirafa, abych alespoň něco viděl, ale stejně to nepomáhalo. Do toho mě mrzly špičky u nohou. V tomto momentě mi poprvé v životě na rallye blesklo hlavou, že nejlepší by asi bylo se na to vys*at…pokles koncentrace a hlavně malá viditelnost z vozu měly za následek, že v jedné z nejrychlejších pasáží celé RZ v L1 přes horizont do P1 došlo k opuštění ideální stopy a ihned nás začala požírat sněhová závěj na krajnici. Felda šla bokem a při pohledu na louku pod tratí, kam bychom se asi zahrabali až po střechu, mi blesklo hlavou, že se odsud dostaneme asi až na jaře. Ač nejsem velkým přiznivcem Colinova hesla „if in doubt, flat out“, v tomto případě se mi asi vybavilo a pod plným plynem se Felda vyhrabala, což jí hodilo k druhé krajnici, ze které se také vyhrabala, a mohli jsme pokračovat! Tento incident mě morálně vrátil do hry a připomněl mi, že je třeba dále bojovat! Do toho nás předjel utrarychlý VW Brouk, který se na této RZ stal nejenom nejrychlejším historikem, ale také nejrychlejší dvoukolkou. Byl jsem poměrně rád, že nás předjel, protože 1) nám ve vánici ukazoval cestu 2) pohled na něj, jak si to před zatáčkou rozhodí a následně celou trať prodriftovává, byl fascinující!
Ve freistadtské Messehalle byla tradičně bouřlivá atmosféra už v cíli první etapy, takže jsme mohli divákům hned povyprávět čerstvé dojmy z největší krizovky v životě. Večerní servis jsme pak trávili převážně počítáním zbylých hrotů v pneumatikách. Na 2 pneu jsme napočítali cca 70 a na dvou cca 30 (ano, vím, že normální je jich tam mít cca 10x tolik), takže ty s více hroty (byť menším vzorkem) jsme si nechali dát dopředu následně jeli na kutě s vědomím, že sněhové dobrodružství je (z hlediska kilometráže RZ) teprve v polovině, a že sněžit má nejvíce až zítra, tzn. v sobotu. A s obavami, abychom, se zítra ráno z Rožmberka do Freistadtu vůbec dostali…
A jak to bylo dál? Co se stalo ve 2. etapě, která byla ještě extrémnější než ta první? Dozvíte se v 2. díle! Coming soon!
VIDEO-SESTŘIH POSÁDKY – ATV Rally Motorsport - Aleš Trhlík https://www.youtube.com/watch?v=5qIFJwp63AM
