S Patrikem jsme udělali rozhovor, ve kterém Vám on sám popíše jak se k horkému sedadlu spolujezdce dostal, jaké má zkušenosti a také co chystá do budoucna. Nezapomněli jsme se ho zeptat ani na jeho spolujezdecký sen.
Patriku, dříve než se začneme bavit o samotné rally, řekni nám něco o sobě.
Zdravím všechny čtenáře serveru Rallyzone.cz a také fanoušky rallysportu. Něco o mě. Jmenuji se Patrik Kovář,je mi 16 let a bydlím ve Veselí nad Moravou (Jižní Morava). Narodil jsem se v městě Kyjov, kde nyní po absolvování základní školy studuji obor automechanik druhým ročníkem. Mezi mé koníčky a záliby patří hlavně Rally a automobily celkově. Rád poslouchám hudbu, brouzdám po internetu a věnuji se své přítelkyni. Sport mám rád pochopitelně také, bez něj by to ani nešlo.
Teď už k soutěžím. Jsi poměrně mladý, kdo tě k rally přivedl a jak je to dlouho?
K Rally mě přivedl můj otec, a to když před 4 lety přišel s návrhem, že se pojedeme podívat na pro nás ne moc vzdálenou Barum Rally Zlín. Tady přišel největší zlom. Byl jsem nadšený. Po té jsem už začal rally navštěvovat víc a víc. Hned po Barum Rally to byla Horácká Rally Třebíč a pak další a další soutěže. O rally jsem se vlastně zajímal odmala, ale ne tak vážně jako po shlédnutí Barum Rally. Vždy jsem s kamarádem snil o tom, že se jednou postavíme auto a budeme spolu jezdit rally. Tenkrát jsme však nevěděli jak je to složitá cesta.
Byla rally láska na první pohled?
Určitě. V prvních chvílích jsem se sice bál stát u tratě, protože závodní vozy se mi zdáli být až příliš rychlé a hlučné, ale časem jsem si na to zvykl a zamiloval si to.
Logickým krokem pak byla snaha zapojit se do rally i aktivně. Proč ale spolujezdec? Většinu kluků láká mít v ruce volant, ne „noty“!
Dá se říct, že zpočátku jsem o místo spolujezdce zájem neměl. Nezajímalo mě to řemeslo i když to teď vyzní hloupě a divně. Chtěl jsem řídit, řídit, řídit. Postupem času jsem však zjistil, že je již zřejmě pozdě abych začínal a i kdyby nebylo, nemůžu si dovolit vynakládat takové finance které jsou na to potřeba. Nemám zázemí a podobné věci, které jsou k ježdění potřeba. Přece jen práce spolujezdce vyjde většinou - neříkám vždy - ale většinou levněji. Teď už ale tuhle otázku neřeším. Po přečtení první ,,noty'' jsem se zamiloval do řemesla spolujezdce. Dokonce se dá říct, že nyní bych zřejmě už neměnil i kdybych měl tu možnost. Ale na kdyby se stejně nehraje.
Kdy si poprvé usedl na horké sedadlo?
Poprvé jsem usedl na sedadlo spolujezdce na testování Subaru Impreza ve verzi Combi. Bylo to s jedním kamarádem, se kterým jsem se seznámil přes Rally fórum. Začaly naše plány a chtěli jsme spolu absolvovat Amatérské Rally závody. Jednoho krásného dne, kdy se testování uskutečnilo, se však vše i rozpadlo. Většina lidí si myslela,že do auta už nevlezu.
Při posledním průjezdu naší testovací RZ nám v autě něco křuplo. Zřejmě řízení a to v tu nejnevhodnější chvíli. Zatáčka, kterou jsme oba předešlé průjezdy jeli i rychleji než nyní se nám stala osudnou. Chybělo tak málo k cíli a auto se prostě rozhodlo, že ne! V Levé čtyři se auto hrnulo rovně ven. Nakonec si to vůz namířil ke krajnici v asi osmdesáti kilometrové rychlosti. Spolujezdcova strana auta se zachytila koly o příkop ve kterém byl „nastražený“ pařez. Ten nás ,,nakopl'' a my jsme ve vzduchu stihli vzít 4 trnkové (pro fanoušky z Čech švestkové) stromy a udělat tři kotrmelce. S tou situací se již nedalo nic dělat i když se řidič snažil sebevíc. Naštěstí jsme vyvázli bez větších zranění a ujmy na zdraví. O autu se to však říct nedalo. To dneska tráví svůj pobyt někde na ,,výstavišti'' jakéhosi autovrakoviště.
A kdy se tvá kariéra spolujezdce rozjela naplno?
Co plánuješ v sezoně 2008?Patriku a co škola? Vypadá to že si dost vytížený a ve tvém věku zřejmě není čas jen na ježdění. Jak se dá skloubit škola se spolujezdcováním?
Tak téhle otázky jsem se bál . Abych řekl pravdu ,i kdybych neměl spolujezdcování jako zálibu tak se to ve škole nezlepší. Nikdy mě nebavilo dumat nad knížkami. Na praxi která je součástí mého oboru je to jiné. Tam se člověk učí zrakem a svými schopnostmi.
Závěrem našeho rozhovoru se snad nejde zeptat na nic jiného. Prozraď nám jaký máš spolujezdecký sen?
Nyní mám sen, abych měl ještě možnost usednout po boku řidiče v závodním voze. Člověk nikdy neví co se stane a tak i toto je můj velký sen. Kdybych ale koukal dál, chtěl bych si v 18 letech udělat licenci a pustit se do MČR ve Sprintrally, nebo do velkého mistráku. Prostě postupně získávat cenné zkušenosti a proplouvat světem rally na pozici spolujezdce dál a dál.
Patriku díky za rozhovor.
I já děkuju. Moc si vážím podpory Rallyzone.cz, fanoušků, diváků a čtenářů. Bez těch by to nešlo.O tom zatím vůbec nepřemýšlím. Je toho hodně co bych chtěl letos zvládnout. Nezáleží to ale jen na mě. Hodně záleží zda si budu mít vedle koho sednout. Jestli budou potřebné prostředky a povolení. Určitě bych rád spolupracoval s Danielem Majcem, uvidíme jak vše dopadne. Zatím je to ve hvězdách.
Řekl bych, že naplno se rozjela má kariéra až letos. Teda spíše loni - rok 2007.
Který jezdec, nebo soutěž tě ve tvém poznávání řemesla nejvíc naučili?
Pokud jde o to, kdo mi dal nejvíce zkušeností tak to byli určitě Jiří Volf, Pavel Valoušek a pánové Pavel Dresler a Pavel Kacerovský. Moc jim tímto chci poděkovat. Nejvíc se však člověk naučí až v praxi. Cenné zkušenosti jsem začal sbírat loni (2007) na amatérských rally soutěžích a testováních s Danielem Majcem ve voze Citroen Saxo Vts. Dál potom s Danielem Vladykou s Felicií - zde šlo pouze o testování. Testoval jsem i s Dušanem Kouřilem v Seatu Ibiza Kit Car, nebo Romanem Vlachovským s Opelem Kadett Rally. S posledně jmenovaným jsme ale bohužel měli také menší crash.
To je spousta jezdců a spousta jízd. Zhodnoť tvé dosavadní největší úspěchy.
Zřejmě 1. místo ve skupině do 1600ccm3 s Danem Majcem ve zmiňovaném Citroenu Saxo VTS na Rally Odry a poté i na Silvestrovské Rally Odry. Toto jsou moje dva zatím nejlepší výsledky v „kariéře“.
