V loňském roce ses zaměřil na závody v mistrovství Evropy, kam směřovaly tvé letošní cíle?
„Stejně jako v sezoně 2016, tak i letos pro mne byly prioritní zahraniční starty. Nejprve se naše myšlenky ubíraly opět do mistrovství Evropy. Úvodní závod na Azorských ostrovech jsem ale vynechal, neboť v tomto termínu se jela pro mne domácí Kopná. Proto jsme do Evropy naskočili až na Kanárech a později absolvovali ještě další dva starty - Akropolis a Kypr. Na obou těchto závodech byla šance na dobrý výsledek, i časy byly dobré, ale hlavu si postavila technika a nemělo dál smysl v tomto mistrovství pokračovat. Proto jsme naše plány přehodnotili a dali jsme se na závody v Central Rally Trophy.“
Přesto, pokud pominu zimní soutěž v Litvě, tak úvod roku patřil českým soutěžím…
„Ano, nejprve jsem startoval na Valašské rally a poté na již zmiňované Kopné. Tyto dva starty mi ale ukázaly špatnou tvář České rally a jen mne to utvrdilo v tom, že kvalita zahraničních soutěží je pořád na vyšší úrovni. České soutěže, až na pár výjimek, stále pokulhávají.“
Můžeš být konkrétní?
„Uvedu pár příkladů. Venku startuji již dvanáct let a mám odjeto téměř sto soutěží. GPS, které posádky vozí s sebou na trénincích, slouží ke kontrole, zda posádka nejede vícekrát rychlostní test, než má povoleno. Dále slouží pro případ nehody, aby byla posádce přivolána pomoc a pro případné hrubé porušení dopravních pravidel. Ale určitě zde pořadatel neřeší 5ti nebo 10ti kilometrový rozdíl nad určenou rychlostí, nebo krátkodobé zrychlení. Hrubé porušení dopravních předpisů řeší policie. A to i ve státech jako například Belgie, Rakousko, Švýcarsko nebo Německo, což jsou země opravdu velmi přísné v tomto směru. V zahraničí mám odjeto 100 startů a za celou dobu se mi stalo jen dvakrát, že policie při trénincích měřila rychlost. V ČR jsem jel letos tři soutěže a rychlost se kontrolovala na 14 rychlostních zkouškách!!! Ve světě navíc pomáhá policie posádkám v dopravních zácpách, nebo na křižovatkách, kdy policie zastaví na chvíli dopravu a dovolí průjezd závodním autům. U nás, až na pár světlých výjimek, je tomu obráceně. Pořadatel v zahraničí neřeší, jakou kdo jede rychlostí, neboť to je věc policie. Je jen na posádce, aby dodržovala dopravní předpisy. V Česku dá pořadatel do tréninkového auta navigační krabičku ze zcela jiného důvodu. Není hlavním důvodem kontrola průjezdů, ale pečlivě sleduje každý překročený kilometr nad povolenou rychlost a následně uděluje pokuty. Nemůže přece na ředitelství soutěže zaznít pokyn: „Seďte u monitorů a pečlivě zapisujte každou posádku, která překročí rychlost, ať si na sebe vyděláte.“ Na Valašce mi bylo oznámeno, že jsem měl překročit rychlost v obci, ale já si byl jistý, že jsem přestupek neudělal. Nechal jsem si vytáhnout inkriminovaný moment a vyšlo najevo, že: pokuta měla být dle GPS za rychlost na rozhraní konce obce. GPS ale má několikavteřinové zpoždění zaznamenání rychlosti. Tudíž výsledek byl takový, že já za obcí, kde jsem mohl jet 90km/hod., jsem jel 72km/hod. Pokuta tudíž byla neoprávněná a byla stažena. Podle mne je takto posádkám vyměřováno až 80% neoprávněných pokut. Další příklad opět Valašská rally. Zaplatíte vysoké startovné a pak závodíte od retardéru k retardéru, navíc trať zkoušek zdobí protikatovací sloupky. Pořadatel se nakonec zahojí i pokutami za rychlost. Další moment se spojuje s tréninkovým autem. Používám auto, které se kdekoliv ve světě běžně používá pro tréninky, ale v Česku, díky legislativě a jsme jediní ve světě, má sportovní auto jiné SPZ. A pokud s tímto autem doma trénuji, tak mi někteří lidé dělají neskutečné problémy, jako kdyby šlo o život. Copak je věcí pořadatele s jakým autem trénuji? Není to snad následná činnost policie??? Další, co mne rozčiluje, jsou u nás servisní zóny. V zahraničí jsou pochopitelně taky, ale je zde speciálně vytvořený pruh, kde jezdci jedou se svými auty. U nás je povolena rychlost 30km/hod., ale tuto nemá jezdec možnost dodržet, protože servisy jsou přeplněné lidmi. Jezdec tudíž pořád stojí na spojce a pomalým pojezdem se dostává ven ze servisu. Auto a celá technika tím pochopitelně trpí, nehledě na to, že se jezdec dostává do psychického tlaku. Někdy mám i pocit, že diváky obtěžujeme tím, že chceme ze servisu vyjet, neboť ustoupit autům bývá občas pro někoho problém. Proto nemám důvod a chuť startovat v Česku. U nás je vysoké startovné, malá kilometráž erzet, a když k tomu připočtete tyto nesmyslné pokuty, je mé rozhodování jednoduché. Všude v zahraničí si pořadatel posádek váží a vychází jim vstříc. U nás je cesta pořadatelů jednosměrná a to vybírat za vše a pokud možno i za to, co ještě není zpoplatněno. Jedinou výjimkou u nás je Barum rally, neboť pan Regner i jeho syn pravidelně objíždějí evropské závody a působí zde v různých rolích činovníků, od sportovního komisaře až po pozorovatele. Vidí tudíž, jak tyto závody fungují a stejně organizují i svou soutěž. Podle mne to je jeden z mála pořadatelů v ČR a v regionu vůbec, který by měl určovat pravidla. Jeho soutěž je u nás nejdéle a je nejlépe organizována. Určitě ve Zlíně na ředitelství nikdo nesedí u počítače a nehlídá, kdy posádka byť nepatrně překročí rychlost, aby si udělal čárečku do kolonky pokut.“
Co s tím?
„Bohužel je vše o lidech. Spousta jezdců u nás nemá odvahu nebo prostředky vyrazit do zahraničí a ověřit si tyto mé názory. Proto pořadatelé vydělávají na hojně založeném jezdeckém poli u nás. Posádkám naopak nezbývá nic jiného, než těmto praktikám ustupovat. Ten, kdo zažil závody v zahraničí, ten se do Česka nechce vracet. Letos jsme startovali osmkrát v zahraničí a neměli jsme jediný problém, v Česku jsme startovali třikrát a třikrát to byly infarktové stavy, neboť pořadatelé řeší absolutní nesmysly. U nás má pořadatel spočítané, kolik musí vydělat a pokud této hranice nedosáhne, tak hledá cestu, jak kasu naplnit. Podle mne se organizování soutěží nemělo ubírat výdělečným směrem, který vítězí nad kvalitou uspořádané soutěže.“
Pojďme zpět za volant a vraťme se k evropským startům…
„Na Kanárech jsme měli dobré tempo, ale domácí posádky byly lepší než my. Do Řecka a na Kypr jsme si jeli pro jistý příděl dobrých bodů do tabulky. Ovšem paní štěstěna se k nám otočila zády. Na Akropolis jsme měli opakovaný problém s nádrží. Stejně, jako vloni, i letos na stejném přejezdu a na takřka stejném místě nám začalo hořet auto. Na Kypru nás pro změnu vyřadil prasklý šroub na řízení a my tudíž museli jít do Super rally. Za předpokladů závodů bez potíží bychom byli v Řecku do pátého a na Kypru do třetího místa. Na kdyby se ale nehraje. My tím pádem přišli o body a nemělo cenu dál pokračovat. Paradoxem zůstává, že na oba závody jsme se pečlivě připravovali. Dali jsme do toho obrovskou finanční částku, abychom na těchto závodech uspěli. Před rally proběhlo několik testů, logisticky jsme měli vše perfektně vyřešené, jen jsme si vybrali pořádný kus smůly.“
Po neúspěších v Evropě tedy přišly závody v zóně…
„Každý jezdec závodí pro úspěchy. Proto i já jsem hledal cestu, kdy bychom mohli zajet dobré výsledky. I nadále jsme tedy startovali v Evropě, pouze jsme se zaměřili na jednu z odnoží. Spousta těchto závodů se jezdí po tratích, které se v minulosti započítávaly do velké Evropy. Rychlostní zkoušky jsou zde krásné a mají své kouzlo. Náš první závod v CRT byl v Rakousku na Rally Weiz. Pořadatelé zde dokázali spojit současné auta s vozy specifikace WRC a výsledkově je i oddělit. To bylo pro diváky jistě velmi atraktivní. My zde zajeli deváté místo absolutně a čtvrté v CRT. Následovala Slovinská Nova Gorica, kde jsme byli v CRT druzí a Chorvatská Croatia rally s naším pátým místem. Jak ve Slovinsku, tak i v Chorvatsku jsme byly nejlepší českou posádkou. Obě tyto soutěže jsem znal z dob, kdy se jezdily jako evropský šampionát. Ze tří startů a konečným třetím místem v centrální zóně, jsme se kvalifikovali do závěrečného finále všech zón, které se jelo v Portugalsku. Zde mne mrzí, že tento závod mi nevyšel tak, jak jsme si představovali. Nakonec jsme dojeli ve finále čtvrtí.“
Kromě již zmiňovaných závodů v Evropě jsi jel i tři závody v Česku…
„K Valašské rally jsem co do organizačních přešlapů řekl své. Přesto si myslím, že Jaromír Tomaštík je zkušený jezdec a za spoustu věcí nemůže. Po závodě měl spoustu telefonátů s mnoha jezdci, kde naslouchal jejich názorům. Pokud zvládne Jaromír udělat několik změn a oprostí se od pár lidí, tak podle mne bude Valaška 2018 dobrou soutěží. Na Kopné byly krásné zkoušky, ale nevyšlo moc počasí. My jsme si udělali malý výlet mimo trať, ale naštěstí vše dopadlo dobře a i výsledek byl pěkný. Startovali jsme i na posledním sprintu sezony ve Vsetíně. Původně jsem tuto soutěž jet nechtěl, ale termíny mi nakonec umožnili postavit se na start. Na první zkoušce jsme nasadili obrovské tempo a v cíli zkoušky jsme byli seřazeni v minimálních rozdílech. Druhou zkouškou byl Semetín, který jsem vloni vyhrál a chtěl jsem tento výsledek zopakovat i letos, ale zde jsme lehce vycestovali mimo erzetu a škody na autě byly poměrně velké. Tento sprint jsem pojal buď anebo, ale bohužel to nevyšlo.“
Se sezonou jsi tedy spokojen?
„Pokud bych měl letošní starty rozdělit, tak je několik pohledů na sezonu. S Českými starty, kromě Barum rally, spokojený moc nejsem a to vyplývá hlavně z prostředí, v jakém se závodí. Na zlínské rally vše klapalo bezvadně a i časy byly k mé spokojenosti. Co se týká velké Evropy, tak tady spokojenost být nemůže. Naopak radost mám ze zóny. Vedle těchto závodů jsem startoval i na Traiva rally cupu, kde se mi podařilo, až na jednu soutěž, vždy vyhrát a celkově v tomto cupu zvítězit. V průběhu roku zde startovali například Roman Odložilík, Ondra Bisaha, Daniel Zpěvák, Silvestr Mikuláštík a mnoho dalších jezdců, takže i tento cup dostává určité hodnoty a vzestupu. A z volných podniků jsme startovali ještě v Praze a na Mikuláši. Co se týká Prahy, tak je to klasická šou, která je perfektní pro svezení sponzorů. Na sedadlo spolujezdce si po dlouhé době vedle mne sedl můj kamarád Martin Tomeček, se kterým jsem v roce 2012 vyhrál na Mitsubishi Lancer WRC vsetínský sprint. Pražský závod jsme si oba náramně užili. Jinak Martin mi četl noty celkem na devíti soutěžích a sám se posadil za volant v soutěžním voze třikrát. Na Mikuláši jsme se podíleli pořadatelsky při organizaci závodu. Bylo přislíbeno závodění na hřebících, které se na poslední chvíli změnilo. Erzety byly kolikrát o přežití, kdy se jezdilo po ledových plotnách, které nebyly ani rozsolené, jak pořadatele avizovali.“
Ke konci roku jsi vyměnil Fábii R5 za Fábii R5…
„Toto je klasický vývoj ve spoustě jiných týmů. Objevil se dobrý kupec na staré auto a zároveň přišla super nabídka na auto nové, takže došlo k omlazení v týmu. Obě auta jsou srovnatelné a je jen pocitově lepší pochopitelně to novější. I v tom, které šlo od nás pryč, jsme měli nové věci, takže rozdíl nebyl žádný. Auto šlo k Tomáši Pospíšilíkovi, který má vlastní tým a my nyní řešíme otázku možné spolupráce. Pochopitelně by bylo jednodušší spojit obě auta dohromady a na závody jezdit společně. Máme zavedený a dobrý tým, máme zázemí i kamiony. Vše je otázkou jednání. Záleží, jaký šampionát si Tomáš vybere, ale pokud bychom jeli spolu, dlouhodobější spolupráce je možná. Pokud bych mohl poradit Tomášovi, tak bych mu radil, aby se vydal na závody do zahraničí, neboť tyto starty mu dají mnohem víc. V Česku se jezdí takřka pořád na stejných erzetách a jezdec na nich se posune vpřed jen pomalu. Různorodost a poznávání nových tratí je to, co dělá jezdce jezdcem.“
Už jsi nakousl otázku příští sezony, tak jaká bude?
„V tuto chvíli ještě nedokážu přesně určit, které závody pojedeme. Předpokládám, že sezonu otevřeme opět v Litvě, neboť se jedná o krásnou zimní soutěž. V tuto chvíli se jedná o návratu registrovaných jezdců do Evropy. Ve hře je tedy velká Evropa, ale variantou zůstává, že si vyberu dvě zóny. Chceme opět absolvovat pokud možno co nejvíce soutěží. Pokud bych měl být konkrétní, tak do úvahy přichází opět centrální zóna a balkánská, kde se jezdí šotolinové soutěže. Je ale docela možné, že v průběhu roku přibudou i další soutěže.“
Co budeš dělat během zimní pauzy?
„Naše zimní přestávka bude s ohledem na finále Traiva rally cupu a soutěž v Litvě poněkud krátká. Do toho všeho přibylo i závodění dcery Klárky na motokáře. Letos povýšila do vyšší třídy a svými výsledky mi dělá obrovskou radost. V Třinci postavili krásnou motokárovou dráhu a já se snažím Klárce vytvořit co nejlepší podmínky tak, aby mohla navázat na letošní výsledky. Je proto docela možné, že dojde ke změně týmu. Jsem velmi vděčný Jirkovi za to, že se Klárce věnoval a udělal pro ní obrovský kus práce. Jirka Kočka je ale z Teplic a přece jen do Třince to má 450 km. Já chci využít každou volnou chvíli, aby Klárka mohla trénovat, proto se s největší pravděpodobností spojíme s Radimem Febrem. Radim sídlí pár kilometrů od Třince a v týmu má mimo jiné i Klárčiného velkého kamaráda Tobíka a těmto dvěma nikdo jinak neřekne, než že jdou jak můj s mojí. A to je dobré i pro psychiku a dobrou náladu u těchto mladých jezdců. Navíc společné tréninky je budou oba hodně motivovat v překonávání jeden druhého.“
„Závěrem bych chtěl poděkovat všem mým partnerům, kteří mají za ty léta mého závodění se mnou obrovskou trpělivost. Mému týmu děkuji za perfektní práci během celého roku. Je radost jezdit v týmu, kde je dobrá nálada a pohoda. Samozřejmě můj obrovský dík patří i Ivošovi. A největší poděkování patří rozhodně manželce, která mi toleruje závodění a já nejen v ní, ale i v celé rodině cítím obrovskou podporu. Kromě mého závodění přibyly do rodiny i starty Klárky, takže před celou rodinou smekám klobouk. Chtěl bych popřát všem přátelům, kamarádům, fanouškům, ale i těm, kteří mi třeba moc nefandí, krásné vánoční svátky, spoustu zdraví a štěstí a ať si užijí rok 2018 v té nejkrásnější pohodě a klidu.“
