Pojďme se vrátit skoro o třicet let zpět. Kde se u vás zrodil nápad vstoupit do kolotoče jménem rally?
„Já jsem původem z Ústí nad Labem a můj táta byl veliký fanda motoristického sportu a na různé akce mne brával s sebou. Proto jsem znal závody na okruhu v Mostě, plochou dráhu v Pardubicích, 300 zatáček Gustava Havla a kolem nás se jezdila taky Rally Sklo Union Teplice a Škoda rally, dříve nazývaná Rally Vltava. Proto bylo asi přirozené, že jsem chtěl být závodníkem, jen byl problém, kde na to sehnat peníze. Později se mi podařilo přesídlit do Mladé Boleslavi a získat zaměstnání ve výzkumně vývojovém středisku ŠKODY, tzv. Česaně. Původně v těchto prostorách bylo závodní oddělení, ale nápis nad vraty „Za čest tovární značky“ tam zůstal. V době mého nástupu tam byl ještě pan Milan Žid, Oldřich Horsák a tovární favority zajížděl Vladimír Berger. No a od těchto hvězd české rally jsem sbíral informace, které jsou pro rally důležité. Například Vláďa Berger mne zaučoval, jak správně brzdit levou nohou. Abych se dostal k závodění, vymyslel jsem skvělý plán. Podotýkám, že jsem neměl ani auto, ani peníze. Ale ukecal jsem několik lidí a já měl zapůjčeného továrního favorita na pár minut a někde u lesa nás spolu s Otto Jakubcem a přelepenými jmenovkami na autě vyfotil škodovácký fotograf. K tomu jsem si udělal výpis firem, které by mohly být mým potenciálním sponzorem, a s fotkou jsem začal shánět peníze. Vždy jsem říkal, že jsem budoucí nadějný jezdec, co dělá ve vývoji, takže autům rozumím a chci začít závodit. Natrefil jsem na leasingovou společnost, která mi nabídla předváděcího áčkového favorita z Metalexu. Já ale nechtěl auto, chtěl jsem peníze a za ně si postavit vlastní závodničku. Nakonec se podařilo, že jsem si odvezl toto auto domů. Já se ale necítil na to závodit s áčkem, a tak se vůz přeskládal do enka. No a v roce 1991 jsem jel s Ottou v Blovicích první soutěž. Já jel pneumatiky Barum OR37 a na těchto sériových gumách jsem jednu zkoušku vyhrál. Po dvou letech jsem přešel do skupiny A a situace se opakovala. Leasingovka mi dala peníze a já od škodovky zakoupil předváděcího favorita ve skupině A. Jelikož jsem ale měl omezený rozpočet, tak byla dohoda se sportovním oddělením, že pokud cena za auto přesáhne, tak díly v přesažené ceně vrátím. Najednou jsem měl tedy auto v garáži, ale musel jsem vrátit kola, neboť cena byla vyšší. Takto jsem se dostal k ostrému autu, které jsem postupně doladil a závodil.“
Pro vaše začátky jste sáhl po favoritu, patrně nejlepší auto pro závodnické začátky…
„Ve třídě N-1300 v té době jezdilo docela pestré pole vozů. Favority měly pochopitelně převahu, ale byly zde například i Citroëny AX, Daihatsu Charade nebo Suzuki Swift. Možnosti tedy byly, ale nedokázal jsem si představit, že já jako škodovák, který měl blízko k vývoji a dílům, bych jezdil s jiným vozem. Ty zahraniční vozy měly okolo sta koní, ale nevýhodou byly bídné podvozky. Proto my, co jsme jezdili favority, byť s o 30 koní menším výkonem motoru ale výborným podvozkem, jsme jízdu doháněli dle onoho hesla nad vraty „Za čest tovární značky“. Pro mne tedy jiná volba neexistovala a můžu říct, že doba učení bylo opravdu krásné období.“
Vy jste favoritu věnoval dlouhých pět a půl sezóny. Lákal vás postup výše?
„Jak jsem již zmiňoval, dvě sezóny jsem jezdil enkového favorita a pak jsem postavil vůz do kategorie A, se kterým jsem odjel další tři roky. V té době vyrazila továrna se Škodou Felicií Kit Car, a abych stačil konkurenci, šel jsem do tohoto vozu i já. Prvního netovárního kita měl Věrka Cvrček a druhého já. Auto bylo velice krásné a líbí se mi dodnes. Kdo si pamatuje Emila Trinera nebo Jindru Štolfu za volanty těchto krasavců, tak mi dá jistě za pravdu, že se jednalo opravdu o povedené vozy. Já pořád pracoval ve vývoji škodovky, takže abych zaspal na vavřínech s favoritem, to jaksi nehrozilo a jiná volba jednoduše neexistovala.“
Následovala poněkud krátká pasáž ve vaší kariéře spojená s kit carem. Jaký byl původ vozu a jak se jezdilo s tímto krasavcem?
„I toto auto jsem postavil v garáži v podstatě sám. Vyrámovanou karoserii jsem zakoupil od Karla Trojana seniora a začalo se stavit. Například od pana Šenkýře jsem měl přední nápravnici i zadní nápravu, měl jsem tam tenkrát už i Husky tlumiče, ale naopak jsem jel upravené sériové řízení bez serva. Když se vrátím ještě k favoritu, tak jsem jej měl v závěru už dobře vychytaného. Doma jsem měl náhradní karoserii, takže jsem se na erzetách bál o něco méně. Favorit byl lehký, měl dobré brzdy a já se naučil řadit s hevlandem. Bylo to krásně závodění. A když to porovnám s kitem, tak toho správného kita jsem měl až při druhém setkání v mé kariéře. Tehdy Jirka Benda odkoupil špičkový vrchařský speciál, který byl na tovární úrovni. Auto bylo lehké a mělo 156 koní. A já měl možnost s touto felicií startovat od roku 2005 až do konce své kariéry. Takže pokud bych měl mluvit o krásném svezení v kitu, tak bych myšlenky směřoval sem. Kolikrát lidi od tratí rychlostních zkoušek utíkali, protože nevěřili, že my dokážeme do zatáček zatočit. V té době jezdila velká auta, trať byla nagumována od „enek“ a my si mohli s kity dovolit mnohem víc. Bylo to zkrátka fantastické auto.“
Další dvě sezóny jste se upsal subaru. Proč tento přestup?
„Sezónu 1997 jsem měl dobře rozjetou a já potřeboval na domácí Bohemce super výsledek. Zainvestoval jsem proto do převodovky, ale ta nevydržela a navíc jsem s autem lehce praštil. Na další soutěži ve Zlíně jsem chtěl vše odčinit a peníze šly pro změnu do motoru, ale ani ten nevydržel. Já se naštval a řekl, že se závody končím. Bylo to v období, kdy já ukončil pracovní činnost ve škodovce, a tudíž padla i „morální povinnost“ s nějakou škodovkou závodit. Pustil jsem se do stavby rodinného domu, koupil si Subaru Impreza pro své jezdění, a když byl čas, tak jsem na play stationu „mydlil“ Colina McRae. Do toho mi volali z Thornu, že mají volné auto, neboť Ladislav Výška za ně nepojede a zda bych nechtěl za předem daných podmínek závodit se subaru. Závod mne měl vyjít na 150 tisíc, což byla super nabídka a já ji využil. Díky tomu mi dělal sparing partnera Václav Pech!“
Lahodný zvuk subaru se nezamlouval? Proč padla v roce 2002 volba na Škodu Octavia?
„Vše jednou začíná a končí. Závody s imprezou byly skvělé. V roce 2001 odešel Ášín do Toyoty WRC a Thorn se subaru skončil. Já byl v takovém období, že díky pracovnímu vytížení jsem neměl čas, abych si doma sám připravoval auto, a přitom jsem chtěl závodit dál. Proto jsem se domluvil s Jirkou Bendou a spolu jsme jezdili úzkou oktávii. Auto bylo po Kulhánkovi a Lankovi a Jirka neměl dostatek financí, aby s ním mohl závodit. Hledal tedy jezdce, který by jezdil velký mistrák a on pak sprinty. Na tuto nabídku jsem kývl a tím začala naše oktáviová anabáze, která vyvrcholila anabází kitovou, Dvoulitrová oktávka v kitu byla taky super auto, ale uživit toto auto v soukromých rukou na vysoké úrovni bylo velice náročné. Ale zvuk auta byl famózní.“
Závěr vaší kariéry se nesl opět ve znamení kit caru, ať už oktávky nebo felicie…
„Opět krásné závodění s kitovou oktávií, které ale bylo později zakázané. To byla doba, kdy kity začaly díky své nízké váze a fenomenálním jezdcům drtit vozy WRC. Výrobci začali protestovat proti tomu, že WRC pojíždí levnější auta, a tak FIA zakázala dvoulitrové kity. Proto vyvstala otázka, s čím dál jet. Já už se opět rozhodl ukončit závodění a Jirka nejprve zakonzervoval oktávku a pak koupil již zmiňovanou vrchařskou felicii kit car. Jednou mi Jirka zavolal, že jsou v Bělé, kde testují, a zda se nechci přijít svézt. Jelikož to nemám daleko z domu, tak jsem vyrazil. Po usednutí do špičkového auta jsem byl doslova unešený a já chytil opět slinu do závodění. Určitě bych s tímto autem závodil dlouho, ale přišla éra hansu. Já byl přesvědčený, že tento ochranný prvek je špatný, a tak jsem řekl, že pokud bude povinný, tak se závoděním skončím. A jak jsem slíbil, tak jsem učinil.“
Lze nějak porovnat tyto dva vozy?
„V obou autech bylo skvělé svezení a například brzdy zde byly doslova perfektní. Oktávka snesla opravdu hodně, a čím větší jsem byl hovado, tím líp fungovala. Když jsem zahodil veškeré podnikatelské problémy a rodinnou odpovědnost, tak oktávka letěla opravdu velice rychle. Na žádné velké výsledky jsem s tímto vozem nedosáhl, ale dílčí úspěchy tam byly. Například na Barum rally, když jel Jean Joseph Simon s Renaultem Clio S 1600, tak na některých erzetách jsem nebyl od něj daleko. Oktávka když fungovala, tak byla skvělá. Konkrétně na zmiňované Barumce jsem píchl gumu, nevím kde, ale byl to pomalý defekt. Já do té doby defekt nikdy nedělal, a tak jsem neměl natrénovanou výměnu. Tehdy nás tento incident stál dlouhých pět minut. Navíc z air boxu se na rychlostní zkoušce uvolnila vyztužovací lišta a vlítla do škrticích klapek, takže tam zůstal plný plyn. Na této erzetě jsem si nejprve ustlal v křoví a pak boural nějaký plot, neboť s naplno vytočenou oktávkou se špatně jelo. Auto jsem do cíle zkoušky dovezl, závadu odstranil a pokračoval v soutěži. A pokud bych měl zmínit plusy u felicie, tak rozhodně velkým bylo, že s našimi penězi jsme ji dokázali držet na vysoké úrovni. Krom problému se zapalovací cívkou auto fungovalo skvěle. Porovnám-li nedojetí na technické problémy, do počtů suverénně vyhrála oktávie. Ale v obou těchto autech bylo skvělé svezení.“
Sezóna 2008 byla v rally vaší poslední, ale na rychlé motory jste nezanevřel…
„Jak jsem již říkal, hans udělal mou tečku za rally. Já si pak dělal soupis zraněných, kdy právě od hansu vznikala charakteristická poranění bederní páteře. To mne utvrdilo, že původní hans byla špatná volba a já udělal dobré rozhodnutí o konci kariéry. Nicméně časem se změnil i hans na hans-hybrid, kde docházelo k poranění páteře minimálně. I když pro mne rallyová kariéra skončila, dál jsem koketoval s různými motoristickými disciplínami. Měl jsem možnost například startovat na okruhu s bavorákem v týmu Roberta Šenkýře, jezdil jsem závody do vrchu s replikou MG Metro a s Opelem Kadet jsem jel závody Le Most a Le Brno.“
Který výsledek považujete za nejcennější?
„Tady jednoznačně řadím rok 1995 a Bohemia Rally, kterou tehdy vyhrál Enrico Bertone a já společně s Ivanem „Tvárou“ Hrubým jsme na favoritu dojeli osmí absolutně. Ve třídě jsme pak byli druzí za Vladimírem Bergerem. Tento výsledek je o to cennější, že těsně před závodem jsme měli problémy okolo přípravy auta a na tréninky moc času nebylo. Byly rychlostní zkoušky, které jsme měli pouze napsané. Abych upřesnil pojem „napsané“, to znamená, že jsme si zkoušku projeli pouze jednou, napsali ji a víc jsme se na ni kvůli časovému presu nevrátili. Tady ještě připomenu, že tehdy nebyly pouze tři průjezdy na zkoušku, ale posádka si mohla daný rychlostní test projet, kolikrát chtěla. Rychlostní zkoušky vedly územím Českého ráje, což v dnešní člověk nechápe, že tudy mohlo něco jet. Ivan byl ale fenomenální spolujezdec a při prvním ostrém průjezdu zkouškou stíhal dopisovat opravy do rozpisu. Další jízda touto zkouškou pak odpovídala kvalitnímu tréninku na úseku, byť já ho jel vlastně potřetí.“
Ptát se vás, i když jste „naplavenina“ do Mladé Boleslavi a i díky TOP výsledku z roku 1995, která soutěž je Vaše nejoblíbenější, je asi zbytečné…
„Já si pamatuji, že když se jela tehdy Rally Škoda, tak se výroba v Boleslavi zastavila, ženy se oblékly do svátečního a okolo startovní rampy byly masy lidí. Děti loudily samolepky, prostě paráda. Atmosféra se dala srovnávat se zlínskou rally, jen na Boleslavsku byly pěknější rychlostní zkoušky. Postupem času ale dělníci ve škodovce dělali pro peníze a vyprchal jejich entuziasmus pro značku, tak u rampy citelně ubylo lidí. Pěkné zkoušky ale zůstaly. Na Zlínsku žije celé okolí rally, a to jak ve městě, tak i na vesnicích. Tam stačí zastavit při tréninku mezi poli, z ničeho nic se rozhrne obilí, vypadne z něj dítě a žadoní o samolepku. Atmosféra na Moravě je prostě neuvěřitelná. Ostatně stačí si jen připomenout městskou rychlostní zkoušku na autobusáku… Kdo nezažil, ten neví, o čem je řeč. I když já tuto zkoušku nenávidím pro vysoké obrubníky, studené gumy a pro jistotu vám nějaký soupeř svítí světly zezadu do auta. Atmosféra při Barumce je skvělá, ale při vší ústě k panu Regnerovi, pokud se nejedou erzety na Vsetínsku, tak ty zkoušky lehce pokulhávají. Mám rád obě soutěže: Barumka vítězí na atmosféru a Bohemka na rychlostní zkoušky.“
Pokud pominu starty na Slovensku, tak jste se nikam do zahraničí nepodíval. Nemrzí vás to?
„Nemrzí. Svou druhou soutěž v kariéře jsem jel na Slovensku – Rally Gemer Dobšiná, kde se střídaly šotoliny s kluzkými slovenskými asfalty. Právě tato slovenská soutěž mne hodně naučila a já se rychlostí hodně přiblížil Jirkovi Podlipnému, který byl v té době Pan jezdec. Jedna složitá soutěž mi dala strašně moc. Já jsem si v podstatě vystačil se slovenskými závody. Když jsem si pak sháněl sponzory, tak z jejich strany nebylo cílem ukazovat se někde v daleké cizině. Já jsem trpěl i nedostatkem sebevědomí. Mým snem bylo vždy jet Rally 1000 jezer ve Finsku, kde se jezdí na šotolině a soutěž je pověstná mohutnými skoky. Když si ale uvědomím, co bych tam vlastně zajel, tak si říkám, že si nebudu kazit jméno. Stačil mi plochý český formát, kde jsem si pěkně zazávodil. Za to jsem vděčný a jsem spokojený.“
Který vůz byl tím vaším nejoblíbenějším?
„Tady bych zařadil dvě auta. Tím prvním byl favorit ve skupině A, který jsem vyladil do TOP kategorie. Druhé auto, na které velice rád vzpomínám, je kitová felicie, se kterou jsem zakončil kariéru.“
Vy jste závodil v době, kdy se na tratích zkoušek proháněly vozy WRC. Nepošilhával jste někdy tímto směrem?
„Tady je podobná odpověď jako při zahraničních startech. Já jsem si nikdy nepřipadal tak dobrý, abych jel s WRC pro výsledek, jaký bych chtěl zajet. Než si udělat ostudu, to raději ten krok neudělám.“
Chodíte na rally, sledujete českou rally, váš názor na českou rally?
„Abych byl upřímný, tak na domácí závody moc nechodím. Je to ovlivněno hodně tím, že projede Kopecký, pak Pech a pak…. Díky tomu, že jsem se pohyboval v rally dlouho, vidím velké rozdíly v kvalitách jezdců. Pokud to mám převést, tak rozdíl mezi Kopeckým s Pechem a ostatními jezdci je zhruba dvou tříd. Posuzuji to hlavně podle volby stopy jízdy a nasazení. Dříve jsem se chodil dívat na Romana Krestu a na domácí Bohemky. Nyní se hodně věnuji dceři a její aktivity často kolidují s českými závody. A hodnocení? Česká rally je na velmi vysoké úrovni. Napomáhá tomu tovární tým, který zde startuje. Oba tovární jezdci posouvají laťku kvality ještě výš. Pokud by u nás nejela továrna, byl bych rád za všechny závodníky, kteří u nás startují, ale pokud jede „továrna“, tak rozdíl ve výkonech je mnohem markantnější. I když je úroveň české rally vysoká, chybí u nás podle mě nějaká školní třída, kde by jezdec začínal. Auto, které by bylo levné, a mladí kluci by se učili. Dnes u nás kluk začíná s R2. 185 koní, sekvenční řazení a v tom se má mladý jezdec naučit psát rozpis navíc jen o třech průjezdech? Za mne tři průjezdy při tréninku pro mladé je málo. Dnes auta specifikace R2 letí z kopce a letí i do kopce. Tady si nemá ten mladý kluk odpočinout a srovnat si, co udělal špatně. Pak začne kupit chybu za chybou a končí to špatně. Otázkou je, zda by se naplnila tato školní třída. Navíc dnes jezdci nemají dost sebereflexe, že by chtěli jet se slabším autem.“
Co se u vás změnilo od doby, co jste ukončil aktivní kariéru soutěžního jezdce?
„Po skončení období s rally jsem jezdil pár závodů do vrchu a na okruzích. Tím jsem překročil takové to „jalové“ období a nyní se plně věnuji dceři a jejímu závodění. Jinak se stále živím chiptuningem a diagnostikou. Krom toho neustále rozdávám rady, jak si správně seřídit auto. Na nějaké větší zájmy nebo koníčky jaksi není čas, neboť dcera zabírá spoustu času. V televizi se rád dívám na Moto GP, hlavně na kategorii Moto 3. Líbí se mi, jak ti mladí mezi sebou bojují ve velkém počtu a nikdo nikdy neví, který z nich vyjede ze zatáčky jako první. Poslední dobou mne začíná naplňovat činnost na zahradě. A když mám vše vypleto a je přece jen trocha toho volného času, tak sednu na kolo a snažím se hubnout.“
Už jste několikrát vzpomínal vaši mladší dceru. Jak se vám zamlouvá její závodění?
„Když vezmu, že jsem ji k motokárovému sportu přivedl já a já ji učil, tak by to znělo jako fandění do kapsy. Ona není jen mediální talent, ale opravdu je i jezdecký talent. Michelle startuje od svých pěti let v motokárových závodech v projektu Easykart. Jedná se o identické „káry“ Birell Easy 50 s jednotnými zaplombovanými motory, stejné byly i používané pneumatiky a převody. Později přešla na 60 a nyní jezdí 100. „Míša“ drtí kluky hlavně na vodě a je takový talent, že když zaprší, tak je schopna dát druhému v pořadí kolo navíc. Má neuvěřitelný cit. Já jí dělám mechanika a občas se stane, že se mi něco nepodaří. Míša má talent od přírody a já věřím, že to dotáhne daleko, i když v motosportu jde vždy v první řadě o peníze. Já mám ale v hlavě jasno. I v F1 jsou pěkné ženy, které umí jezdit žádoucí výsledky pro marketingové účely. A „Míša“ opravdu pěkná je. Zatím je velmi zodpovědná a maminka chce, aby nejprve dokončila školu.“
To musí být táta velice pyšný…
„To rozhodně jsem. „Míša“ jela závod z mistrovství Itálie, kde mohou startovat jezdci ve věku 12 – 17 let a ona zde mezi staršími kluky dojela pátá. Při vyhlašování pak byla italským klukům výškově po prsa a všichni na ni s údivem koukali.“
Chtěl byste, aby šla ve vašich šlépějích, tedy do rally?
„Momentálně je to u nás tak, že když jde v televizi rally, tak ji zavolám a „Míša“ kouká minutu, jen aby neurazila, a jde pryč. Ale když jsou v televizi jakékoliv závody na okruzích, tak vydrží po celý závod. Rally je tak trochu mimo mísu. „Míša“ má ráda kontaktní sporty, což soutěže bohužel nejsou.“
Vy sám uvažujete o návratu do rally?
„Toto by bylo možné jedině v případě, že by dcera přestala závodit, což já ale nechci. Jezdíme spolu tolik motokárových závodů, které jsou jak po finanční stránce, tak i časové velmi náročné. Já si tedy nedokážu představit, že bych do toho vměstnal ještě rally. Moje závodění by bylo zbytečné pálení benzínu v porovnání s tím, co umí má dcera.“
Co třeba posádka Jandová - Janda? Dovedete si představit tuto variantu?
„Tady jsou proti dva body. Zaprvé jsem moc těžký a za druhé mně se dělá špatně, když v autě cokoli čtu, a to nemluvím o místě spolujezdce. Já bych to prostě nedal, asi bych se z toho po…l. „Míša“ by pomalu asi nejela, a to bych jednoduše neustál. A kdyby to bylo obráceně, tedy já za volantem, tak by to byla škoda vůči dceři. Ona musí držet volant.“
Za dobu vašeho závodění jste zažil jistě spoustu úsměvných momentů. Vzpomenete si na nějaký?
„No, těch je opravdu velké množství. Obzvláště, když vedle vás je Ivan „Tvára“ Hrubý. Kdo poznal Ivana, tak ví, že za den s ním je spousta různých momentů, které vám zvednou náladu. Jednou v Třebíči jsem dal pořádnou ránu a já instinktivně chytil rukou rám, což byla chyba, neboť karoserie se zdeformovala a moji ruku skřípla. A tak zatímco Ivan vylezl z auta s poškrábaným kotníkem a začal pokuřovat, já nemohl ven. Až když jsem začal křičet, že přijdu o ruku, tak Ivan začal kolem mě běhat. „Tvára“ o sobě vždy tvrdil, že strach a peníze nebude mít nikdy. Jednou jsme takto trénovali v Příbrami, kde to on dobře zná. V jednom místě jsme měli dojet na křižovatku ve tvaru Y, kde na pravou stranu byla táhlá zatáčka a vlevo ostrá za strom. Já měl jet za strom, ale měl jsem vysokou nájezdovou rychlost a bylo jasné, že to nedám. A Ivan když to viděl, tak najednou zařval. Od té doby pak říkal: „strach, krom toho případu u Spáleného Poříčí, a peníze jsem nikdy neměl“.
Co byste poradil začínajícím jezdcům?
„Občas vidím, že někteří kluci chtějí jezdit jenom proto, aby říkali kolem sebe „já jsem závodník“. Ale není v nich to opravdové závodění. V době mých začátků mladí kluci jezdili nejslabší enka, protože na víc neměli a až s postupem času vykrystalizovali skuteční jezdci. Toto podle mne u nás chybí. Jezdec by měl k závodům a všemu kolem přistupovat s pokorou. Jeho činnost by měla mít smysl a musí opravdu chtít závodit. Dále musí se chtít zdokonalovat a sbírat informace od zkušenějších jezdců.“
