Pavel Valoušek: „Čeká mne závodění s kočárkem.“

Miroslav Vebr, 21. září 2020, 19:37 Google+

Když se vysloví jméno Pavel Valoušek junior, fanouškům rally hned vyskočí atraktivní jízda rychlíka z Napajedel, jenž má na svém triku několik startů v mistrovství světa, ale také domácí mistrovský titul ve velkém mistráku, rallysprintu i ze Slovenska. Co dnes dělá jedenačtyřicetiletý „Valda“ a plánuje návrat do rally? Více v rozhovoru.

Počet komentářů:  0 komentářů Napište svůj názor
Barum Czech Rally Zlín (CZE)

Barum Czech Rally Zlín (CZE) | foto: Jan Dušek, RallyZone.cz

Sdílejte článek

Na podzim loňského roku, konkrétně 13. listopadu proběhlo jedno výročí, víš jaké? Napovím 20 let…

„Já nějak nejsem přes data a různá výročí, takže netuším, kam míří tvá otázka. Ale podle toho 13. listopadu bych to tipoval na svůj první závod – Rallysprint Kopná. Já nikdy moc neslavil ani narozeniny, a tudíž mi slovo výročí přijde zvláštní, ale budiž. Byl to můj první start, víceméně nahodilý. Byl to původně jednorázový závod a další neměly vůbec přijít. Já jsem totiž do té doby dlouho tajil, že po nocích jezdím a trénuji s máminým autem. Až když přišly drobné škody na autě, tak se táta začal vyptávat, co dělám, jak jsem přišel ke kosmetickým úpravám na vozidle. Já jen říkal, že se učím jezdit… To ale netušil, že jsem jezdil už dost rychle. Proto táta zapůjčil hondu od Vlastíka Neumanna…“

Chytily tě závody?

„Mne rally chytila už dávno před tím, ale asi jsem nechtěl otravovat tátu nebo jsem měl strach z oficiality. Do té doby jsem všechen svůj volný čas věnoval kolům nebo jsem koupil plnou nádrž a šel jezdit na nejbližší šotolinu za město. Dříve ale nejezdilo tolik aut a šlo jezdit takřka kdekoliv za vesnicí. Od samého začátku mne bavilo řídit auto…“

Když se zpětně ohlédneš za svým prvním startem, jak na něj vzpomínáš?

„Na ten závod si vzpomínám, jakoby se jel včera a ne před více jak dvaceti lety. Bylo to divoké mládí a já vymlel nějakou tu škarpu. Tehdy jsem jel s Víťou Houštěm, což je špičkový spolujezdec. Ale byl to i spolujezdec s ambicemi závodníka a podle něj jsem jel pořád pomalu. My jsme si ovšem zadělali na špatný výsledek hned na druhé zkoušce, která se jela okolo dostihovky, neboť jsme si dali „preventivně“ jedno kolo navíc, což je cirka minuta a půl plus. Nebýt této chyby, mohl být výsledek jistě lepší… V tom závodě jsme zajížděli časy, které nebyly moc daleko od kluků, kteří jezdili s hondami pravidelně, jako například Michael Honda nebo Tonda Tlusťák.“

Hned následující sezóna byla kompletní a na jejím konci mistrovský titul mezi hondami, čekal jsi to?

„Abych tě opravil, tak v té době se rozdávaly tituly pouze tři – v absolutní klasifikaci, skupině N a dvoukolkách. Zvítězil jsem ve třídě N2, což byla auta do obsahu 1600 ccm. Tehdy to byla velmi obsazovaná třída. Pamatuji, že jsem sváděl souboj doslova na krev s Milanem Kneifelem na Barumce. Na Pindule, ze které jsem měl respekt, jsem od něj vždy dostal pořádně naloženo a já to musel stahovat jinde.  Barum rally jsme nakonec vyhráli. A celkové vítězství ve třídě jsme stvrdili prvenstvím v Příbrami.“

Poměrně rychle ses dostal do čtyřkolky a ještě rychleji do světa…

„Já chtěl vždy bojovat proti těm nejlepším i na úkor financí a techniky. V tomto jsem si hodně rozuměl s tátou, který mne velice podporoval. Byli jsme takoví cvoci, že i když jsme měli finance, které byly nedostačující, tak jsme do toho přes to všechno šli. Šetřili jsme na jiných stránkách, jako například na letenkách, dopravě a podobných… Veškerá omezení se podřizovala chuti postavit se na start rally. Neměl jsem například tři kombinézy na světový závod, abych každý soutěžní den jel v čisté a nepropocené… Byli jsme vděčni, že můžu startovat na Monte Carlu, byť rozpočet tomu zdaleka neodpovídal. Druhá ucelenější sezóna byla s kitovou felicií, kde jsem hodně bojoval proti Jardovi Holému. Myslím si, že i v tomto roce by byl na konci sezóny dobrý výsledek, ale naše kroky směřovaly výš. A při druhém startu na Barumce jsem už seděl v lanceru od Vildy Loveckého.“

 Co se ti vybaví jako první při vyslovení Jolly club?

„První, co se mi vybaví, je, že v tomto týmu startoval táta a později i já. V mém případě to byla česká odnož slavné stáje, kterou vedl Roman Vaškůj. Jolly club je obrovský rallyový pojem a já jsem rád, že jsem mohl být jeho součástí. My ovšem doplatili na jeden problém. V Česku se celkově rodí spousta skvělých myšlenek, ale velice často nebývají dotáhnuté až do úspěšného konce, no a to byl tady právě zdárný příklad.“

Čtyři starty v závodech mistrovství světa, bohužel ani jednou cílová rampa, ale jistě spousta zkušeností…

„Tady těch zážitků bylo opravdu hodně. Sezóna 2002 byla spojená s vozem Mitsubishi Lancer EVO VII. Začali jsme ve Švédsku, ale my odjeli pouze jednu rychlostní zkoušku. Tehdy byla sedmička zcela nová a v podstatě neotestovaná. Odpadli jsme na banální závadu motoru. Navíc i já byl v mistrovství světa naprostý nováček. Pak se jela rally na Kypru, hodně pomalá a rozbitá soutěž. Dodnes mám schovanou nádhernou fotku ze skoku… V jednom pomalém vracáku jsem chytil koleje od aut, která jela před námi, a my se pomalu převrátili na střechu. Divákům chvíli trvalo, než nás otočili zpět na kola. Navíc jsme si nebyli jisti, zda máme pokračovat, když bylo mitsubishi dlouho na střeše, a proto jsme raději odstoupili. Pak tam byla Argentina a Finsko. Do závodu v Argentině jsme dali spoustu úsilí, abychom na tento závod dostali své komponenty, jako byly diferenciály, převodovka a další. Tady jsme totiž nejeli s vlastním autem, nýbrž jsme si zapůjčili lancera od domácího týmu. Argentinská rally je velice náročná a jediné, co v servisu opravdu potřebujete, je kladivo, svářečka a nové komponenty. Výsledkově jsme tehdy na tom nebyli vůbec špatně. Tady jsem měl asi největší havárii ve své kariéře, která navíc nebyla zaviněna mnou. Odstartoval jsem do zkoušky a zde mi ztvrdla spojka, ale jelikož v autě byla bezsynchronní převodovka, tak jsem mohl jet. V průběhu zkoušky jsem přišel navíc o brzdy. Za cílem rychlostní zkoušky jsem deaktivoval ALS, ale auto dalo plný plyn… Lancer bez brzd a spojky a s plným plynem se řítil do časové kontroly, kde měl zastavit. Dopadlo to tak, že jsem zboural stan, lidi uskakovali a auto po havárii shořelo. Tehdy se k nám nepochopitelně zbaběle zachoval pan Vaškůj, který se sbalil, odletěl domů a nás tam nechal. Nám shořely v autě doklady a peníze. Navíc do dneška není auto splacené, i když jsem se to snažil řešit. Auto objednával za Jolly club pan Vaškůj, a to je jeden z jeho nedořešených případů. Já se ale najednou neměl jak dostat domů, proto jsem na ambasádě vyřizoval náhradní doklady a složitě se nakonec dostal domů. A co k Finsku? Když přijede mladý jezdec do Finska, tak má dvě možnosti… Buď projede třikrát trať při seznamovačkách, pozná erzety a v závodě pojede tak, aby neboural… Nebo, a tuto variantu jsem vždy volil já, že pojedu rychle, takže jsem pochopitelně sežral jedno známé místo. V tom roce nás tam skončilo snad dvacet, podobných nováčků jako jsem byl já. To ale nebylo v pomalé rychlosti jako na Kypru, ale i tady jsme šli přes střechu.“

Zde tě navigoval Pierangelo Scalvini, jak fungovala spolupráce a v jakém jazyce ti četl noty?

„My jsme se spolu bavili takovou směskou angličtiny, italštiny a češtiny. Pier díky působení v Česku mnohá slova pochytil a dalo se s ním dorozumět. Tak to mezi námi fungovalo i v autě. V rozpisu jsme měli slovíčka, která byla krátká a často převzatá z italštiny nebo angličtiny. A takto jsem slyšel i tento rozpis. Jednalo se vždy jen o pár slov. Namátkou vzpomenu například „tornare“, což je v italském jazyce něco jako vracák, nebo otočit se. Pro mne to bylo lepší, jak říct „levá osm vracák“… Nevadilo mi to a spoustu věcí jsem si ponechal v průběhu kariéry i poté, co se mnou Pier přestal jezdit.“

Na svou kombinézu sis připsal spoustu zajímavých startů a mezi nimi i účast v juniorském mistrovství světa. Jak se ti dařilo přeskakovat z wrc focusu do Suzuki Ignis, nedělalo ti to problémy?

„Juniorské mistrovství světa jsem jel v letech 2005 a 2006 a už v prvním z těchto roků jsem měl i pár závodů v Česku. Vše bylo s vozem Suzuki Ignis S1600, se kterým jsem právě startoval v JWRC. Domácí starty byly spíše o přípravě a testování, neboť naše hlavní zaměření bylo ve světě. Do toho přišel jeden start s wrcovým focusem na Kopné a závěr roku nejprve s corollou na Setkání mistrů a pak opět focus na Pražském rallysprintu. Závody JWRC byly náročné jak na jezdce, tak i na organizaci. Já jsem neměl nikdy problém řídit rozdílné vozy. Když jsem se rozhodl, tak jsem po šanci šel. Často jsem nová auta zkoušel až při samotném závodě, když jsem jel na první rychlostní zkoušku. Neměl jsem v té době možnost velkého testování, jako to dnes dělají mnozí jezdci. Rally pilot by se měl podle mne rychle adaptovat na nový vůz a ne jej dlouze testovat. Pokud je dobrý řidič, měl by umět využít cirka 80 % auta hned. Zbytek se postupně doladí. Dobrý jezdec si přece nemůže dovolit usednout do auta a neumět s ním nic zajet.“

S mitsubishi jsi patřil vždy mezi rychlíky a sezóny 2008 a 2009 ti vynesly post druhého vicemistra ve velkém mistráku. Jak ses cítil, když výsledky byly, ale chyběl onen poslední krůček?

„V těch letech jezdil Roman Kresta i Václav Pech devítkové lancery a sportovně je nutno přiznat, že oba byli úplně někde jinde. Bylo to dáno zázemím i tím, co už oba měli s těmi auty odjeto. Já na rozdíl od nich začínal období, kdy jsem měl svůj vůz, a to byla pro mne velká škola. Toto by měl podle mě podstoupit každý jezdec. Nejenom, že si postaví vlastní auto, ale pochopí, jak se musí vše organizovat, aby vůbec mohl závodit. Pokud si jezdec staví své auto, tak už počítá, že mu bude delší dobu sloužit. Stavba samotná je dražší, ale pokud se rozloží do delší časové osy, vychází starty s těmito vozy levněji, než když si je půjčuje. K vlastní technice se člověk navíc vždy chová jinak, než k té půjčené. Pamatuji si, že při startech do rychlostní zkoušky jsem se choval k mitsubishi jako k civilnímu autu. Auta skupiny A dokážou unést zátěž při startech, neboť jsou na to stavěná. Enkový lancer měl sériové poloosy a já nechtěl riskovat poškození. Proto až se všechna kola točila, pořádně jsem sešlápl plyn. Na Romana s Vaškem jsem neměl. Dokázal jsem je pozlobit na některých erzetách, ale v dlouhodobém měřítku byli prostě lepší. Já se do hry dostával, když měl Kresta nebo Pech defekt, nebo nějaké technické problémy. Pro mne to bylo složité, neboť na ty přední dva jsem neměl a za mnou nebyl nikdo. Musel jsem si jet svoje. Tady jsem se nejvíc naučil, jak vnímat auto, závody a jak jet. A já chtěl jet za každou cenu. Toto mi hodně pomohlo, že jsem mohl startovat i díky motoristickým novinářům v programu BF Goodrich Drivers team a posléze mne tento start nasměroval k další části, tentokráte se škodovkou.“

Pokud pominu jediný start v roce 1999, tak přesně po deseti letech ses stal mistrem republiky. Pěkně jsi oslavil výročí v rally…

„Abys dosáhl na mistrovský titul, nestačí, že budeš jen dobrým jezdcem. Těch dobrých jezdců chodí po světě dost, ale k velkému úspěchu se musí sejít spousta okolností. Musí si sednout tým, auto, spolujezdec i spousta lidí, kteří se pohybují okolo posádky a samozřejmě je potřeba mít silnou ekonomickou stránku. Přiznám, že kdyby nevstoupil do mého závodění pan Varmuža, tak ten titul bych nikdy neměl. Pokud chceš mít titul, nemůžeš řešit věci jako je benzín, náhradní díly a ostatní. Tady se už musíš maximálně soustředit na sebe a na svůj výkon a vše „vedlejší“ přenechat ostatním. Pokud chceš být mistr, nesmíš si klást otázku, zda dáš nové gumy nebo pojedeš staré. V tom je motorsport nespravedlivý. Pokud jdeš hrát tenis, jsi tam sám s raketou a zkušenostmi z tréninků a je jen na tobě, zda vše zúročíš v úspěch. V rally si musíš koupit jisté věci, bez kterých by ses nestal mistrem. A v tom je ta nespravedlnost. Samozřejmě, že z mistrovského titulu mám velkou radost, ale toto už je vysoká škola rally.“

Jak těžká sezóna pro tebe byla s S2000?

„Pro mne to byla především odpovědnost, neboť najednou jsem se ocitl v „polotovárně“. Do té doby jsem řešil vše, jak se dostat na závody, náhradní díly, i to jak jet, aby mne to co nejméně stálo. Najednou jsem z tohoto v podstatě nic neřešil. Měl jsem vývojové gumy, lidi, kteří se starali o chod týmu, a na mě bylo, abych vyhrával. To už nebyla pr.el. Na to jsem nebyl zvyklý. Bylo jedno, kolik sjedu gum a spálím benzínu, to se prostě neřešilo… Řešil se pouze výsledek. Já jsem na sobě šíleně makal, jak na fyzické kondici, tak i při jízdách po nocích. Byla to odpovědnost nejenom vůči škodovce, ale i vůči panu Varmužovi, který byl pro mne v té chvíli nejvýznamnějším člověkem. To byl člověk, kterému šlo opravdu o sport, a když viděl, že potřebujeme finančně podpořit, tak neváhal a sáhl i do svých úspor. Škodovka tehdy hledala jezdce, který by jí neudělal ostudu a který by přinesl do projektu polotovárního týmu nemalé peníze. Musela se sejít opět spousta okolností, které vyústily, že jsem do S2000 usedl. Jezdec může být sebelepší, může být stokrát lepší, než je fenomén Loeb, ale pokud se nesejdou kolem něj ti správní lidé, tak nezmůže nic. Živě si vzpomínám, že už byla smlouva téměř podepsána a já se dostal na „kobereček“ k panu Hrabánkovi a tady jsem dostal těžký „kartáč“, protože jsem při Setkání mistrů 2009 v Sosnové předvedl kolostřešní kreaci s mitsubishi. Komické bylo, že se havárie udála na podniku, kde o nic nešlo, a já málem přišel o sedačku v „polotovárně“. Naštěstí se tak nestalo. V roce 2010 krom Václava Pecha, který jel ještě mitsubishi, jela spousta soupeřů v S2000. Právě vůz specifikace S2000 ukáže, jaký jezdec opravdu je, a zda umí správně řídit auto. Šest kvaltů, uřvaná atmosféra a k dispozici 2300 otáček. Cokoli mimo tento rozsah byla obrovská ztráta a udržet se v tomto rozmezí během celé rychlostní zkoušky, na mokru nebo na suchu, je opravdu umění. To já považuji za vrchol. Uřídit WRC nebo R5, je v porovnání s S2000 banalita. O to víc si cením tehdejšího úspěchu. Díky fantastické přípravě vozu a práci celého týmu okolo Josefa Kopeckého, se mi podařilo vyhrát titul. To byly pro mne dva hlavní faktory – skvělé technické zázemí a příprava škodovky od pana Kopeckého a finanční podpora u pana Varmuži. Mě velice těší, že v novodobé historii české rally jsem se dostal k trojici jezdců, kteří získali mistrovský titul – Roman Kresta, Václav Pech a Honza Kopecký. V 21. století, a to se píše rok 2020, nemáme jiné vítěze. České mistrovství je podle mne jedno z nejtěžších v Evropě, protože kvalitních jezdců je u nás dost. Máme i početné pole „druholigových“ jezdců v dobrých týmech. Z pohledu tratí, techniky a kvality jezdců považuji domácí mistrovství za jedno z prestižních.“

O rok později pak mistr sprintů… Který z těch titulů má pro tebe větší hodnotu?

„Nevím, zda se dá říct o některém titulu, že má větší hodnotu. V roce 2010 s panem Kopeckým, to byla naprostá profesionalita. Já měl vše připravené doslova pod nosem včetně TOI TOIky speciálně přistavené pro náš tým. Nemusel jsem nic řešit, a když to řeknu hodně nadneseně, tak jsem neměl jinou možnost, než se stát mistrem. Sprintový titul byl jiný, ale nemohu říct, že má horší hodnotu. Pan Varmuža chtěl, abych vyhrál sprinty. Začátek roku byl ale pro mne hodně špatný, neboť na prvních dvou závodech jsem odstoupil na stejnou závadu. Z toho jsme byli docela frustrováni, ale nakonec jsme to ustáli. Pro mne má titul z velkého mistráku i sprintový stejnou hodnotu, a to hodně vysokou. Pokud bych se ale podíval na ty roky, koho jsem měl za soupeře, tak vyčnívá rok 2010.“

Svou sportovní kariéru jsi zakončil dvěma slovenskými tituly, i po této stránce musíš být spokojený?

„Na Slovensku jsem začal více závodit v roce 2014, kdy jsem jel pár vybraných závodů s S2000. Občas jsem trochu pozlobil jezdce, kteří startovali s vozy WRC, přestože se WRC a S2000 nemůže porovnávat. Později jsem přezbrojil a šel do R5 a hned při první sezóně jsem získal titul. Na Slovensku je ovšem hodně těžké závodit, hlavně proti Grzybovi, který podváděl při trénincích a míval najeto dávno dopředu, než se vůbec seznamovačky rozjely. Proti takovým soupeřům se těžko závodí, neboť pojem fair play šel stranou. Pod obrovským tlakem jsem tedy v roce 2016 vyhrál první mistrovský titul na Slovensku. Soupeři hledali svou prohru ve fordech, které byly oproti mé fabii „lehce“ slabší. O rok později už jsem u našich východních sousedů startovat neměl, navíc Kočí i Grzyb přezbrojili na škodovky. Já ale dostal novou výzvu, kdy jsem usedl do fiesty. Navíc to bylo necelý týden před prvním podnikem Rally Rožňava a krom asi 30 kilometrů na letišti v Biskupicích jsem netestoval. V Rožňavě jsem dojel druhý a další závod v Prešově vyhrál. Najednou se vše otočilo a jezdci, kteří si stěžovali na ford, byli najednou fordem poráženi. Já ani v další části sezóny neměl moc velkého testování a auto si osahával na přejezdu k první zkoušce. Bylo to dáno tím, že rozpočet byl doslova tristní a já měl sezónu jen odjet. To ale já neumím. Pokud sednu do auta, tak chci vždy vyhrát. Hodně si cením, že jsem obhájil první titul. Dokonce musím říct, že si víc cením obhajoby, jak prvního titulu. Při prvním vítězství se peníze neřešily, koupila se fabie a vše bylo v klidu. V roce 2017 to bylo diametrálně jiné. Musel jsem řešit pneumatiky, kdy jsem do závodu vyrazil na nových a na stejných jsem dojel i do cíle.“

Je za tebou spousta úspěšných soutěží, kterou z nich považuješ za tu nejpovedenější?

„Nedá se říct o jednom závodu, že je nej… V hlavě mi zůstává například start na Kopné s focusem WRC v roce 2005. Tady jsem to na začátku totálně podělal. Na první zkoušce mi u auta na startu zhasl motor a než jsem jej znovu natočil, uběhlo víc jak půl minuty. Já v tu chvíli byl na 61. místě. Závod jsem ale nevzdal a po druhé zkoušce jsem se posunul na šestnáctou příčku a po další dokonce na druhou. Pět erzet jsem vyhrál, ale nakonec jsem dojel druhý za Vaškem Pechem se ztrátou 26 vteřin. Nelze nevzpomenout ani na Barum rally a projekt BF Goodrich Drivers team v roce 2008. Tady mi novináři na základě mých výsledků s enkem umožnili zúčastnit se tohoto projektu a já se jim odměnil 4. místem. To bylo něco neuvěřitelného. V tom roce startovalo ve Zlíně 21 vozů S2000 a mezi nimi taková jména jako Freddy Loix, Nicolas Vuoilloz, Renato Travaglia, Giandomenico Basso, Bryan Bouffier a mnozí další, včetně kvalitních českých jezdců jako Roman Kresta, Václav Pech nebo Tomáš Kostka. A další nejpovedenější závod se rovněž vztahuje k pro mne domácí Barum rally. To je ale rok 2010 a já s fabii S2000 obsadil třetí místo absolutně, což je můj nejlepší výsledek na Barumce celkově. To byl pro změnu rok, kdy k nám přijeli Loix, Hanninen, Meeke, Mikkelsen, Wilks a další. Rád vzpomínám i na Jänner rally 2007, kterou jsem jel poprvé se svým autem Mitsubishi Lancer EVO VIII. Tady jsem doplatil na svou touhu závodit za každou cenu. Šel jsem totiž do závodu s minimálním počtem pneumatik, jenom proto, že jsem prostě chtěl jet.“

Je naopak nějaká soutěž, kterou bys rád vymazal ze své kariéry?

„Tady bych asi zařadil stejnou rakouskou soutěž, ale rok 2013. Tehdy to bylo s peugeotem a my měli dost natestováno, ale okolnosti okolo nás nebyly dobře nastavené. V závodě jsem se trápil a navíc jsme měli v týmu člověka, který nás vnitřně rozkládal. Řešili jsme různá nastavení a další nesmysly. Závod jsme totálně prokaučovali a výsledek byl hrozný.“

Kterého výsledku si nejvíce ceníš?

„Já si nejvíce cením toho, že jsem vydržel dvacet let závodit na hodně vysoké úrovni. Cením si toho, že i když jsem přijel jako mladý kluk na nějaké závody do zahraničí, tak jsem byl rovnocenný soupeř. Proto neberu samostatný výsledek, ale kariéru jako celek.“

Obdobně se zeptám i na vozy, do kterých jsi usedal… Který ti nejvíce sedl? A naopak?

„Každý jezdec vždy vzhlíží k tomu nejvyššímu, a to nejvyšší má zkratku WRC. Pak už je jedno, zda se jedná o nový nebo pár let starý model. Mnozí lidé mne spojují s corollou, což bylo velice dravé a hravé auto. Dalo se s ním jezdit bokem a přitom i rychle. Pořekadlo, že ten, kdo jede bokem, nejede rychle, je nesmysl. Právě toyota byla pro mne tím pravým závoďákem se vším všudy. A nedobré vzpomínky? Takové auto jsem neměl. Nemohu říct, že by bylo nějaké auto vyloženě špatné. Záleží na úhlu pohledu a já to beru, jak jsem se vyvíjel. Začínal jsem s Hondou Civic, a ta mi položila základ v rally. Pak už to bylo otázkou času a vývoje. Každé auto má své plusy a mínusy, ale vyloženě špatné auto jsem nejezdil.“

Kariéru jsi ukončil, nechyběly ti závody?

„Musím přiznat, že závody mi po skončení kariéry nechyběly. Jediné, co mi chybělo, bylo řízení auta jako takové. Ke konci mé kariéry lidé okolo rally změnili přístup a podle mne udělali zásadní chybu, když ze zábavy vytvořili práci. Mne nebavilo poslouchat pořád dokola, jak jede jezdec rychle, že i tak musí vše přenastavovat, měnit setupy a podobné řeči. A pokud toto řekne jezdec, který jede pomalu, je to smutné. Já jsem zastával názor, že pokud je jezdec hodně blízko špičce, tak nemá důvod cokoli na autě měnit. Člověk by měl auto poznat. Neexistuje auto, které bude skvělé na všech površích najednou. Prostě pokud uděláte změnu v nastavení, tak je to vždy na úkor něčeho jiného. Polopatě to znamená, že na RZ je část suchý rovný asfalt, část uskákaný, kus šotoliny a závěr třeba mokrý. Nejde nastavit auto tak, aby bylo 100% účinné na celou zkoušku. Pak je už na pilotovi, aby věděl, kde zvolnit a naopak kde zrychlit. A pokud jezdec ztrácí pravidelně okolo dvou vteřin na kilometr na špičku, tak nemá právo mluvit o setupech. To si může dovolit člověk, který ztrácí do půl vteřiny na kilometr. Pokud jezdec dostane oblož 40 vteřin na zkoušce a hledá chybu v technice, tak je to špatně. Toto mě unavovalo poslouchat a se skončením kariéry jsem měl najednou od těchto řečí klid. V závěru mi chyběla i motivace. Už jako mladý kluk jsem vždy chtěl řídit něco rychlého a toho se mi nedostávalo. Ale to neznamená, že třeba v zimě nevyrazím večer někam do kopců a nehraji se s autem. Takto dokážu relaxovat třeba celou noc.“

Uvažuješ o návratu?

„Ne, nepředpokládám, že bych se měl v krátké době vrátit na rychlostní zkoušky. I kdyby někdo dnes přede mne postavil projekt s neomezeným rozpočtem na celý mistrák, tak by mě to nezlomilo. Já mám už svůj věk. Navíc jsem se dostal do fáze, kdy jsem uvažoval nad tím, abych nezranil diváky, spolujezdce nebo sebe, a to není dobře. Pokud si jezdec začne klást tyto otázky, tak jeho výkonnost jde dolů. Poslední dva roky jsem s tímto jel a to se špatně závodí. Proto jsem raději závodění nechal. Ale nebránil bych se svezení s nějakým zajímavým starým vozem WRC na nějaké superspeciálce, jako třeba na Barumce. Ale abych šel na celou sezónu, to už ne. To raději pomůžu nějakému mladému talentu, a pokud takový není, tak počkejme cirka patnáct let a třeba tím talentem bude Pavel Valoušek junior v tuto chvíli ještě nenarozený.“

Dovol nám nahlédnout do tvého soukromí…

„V tuto chvíli čekám s přítelkyní syna a pro mne není nic většího, než se věnovat Natálce a brzy i synovi. Chci se oběma věnovat na 100 %. Chci vidět syna růst. Čeká mne závodění s kočárkem.“

Sleduješ současné dění v českém rallysportu? Chodíš se dívat na závody?

„Samozřejmě, že sleduji. Nedá se říci, že chodím pravidelně na všechny závody, ale pokud vyjde čas, rád kouknu. Hodně ale porovnávám výsledky, závody tedy sleduji.“

V aktuální sezóně Václav Pech podruhé porazil Jana Kopeckého a vévodí domácímu šampionátu. Ty máš zkušenosti s vozem Ford Focus WRC, máš zkušenosti s tratěmi v Pačejově a na Šumavě. Jak odhaduješ závěr sezóny, udrží si Václav své postavení nebo věříš v reakci Honzy? Co bude tím hlavním faktorem v boji o titul?

„V prvé řadě bych chtěl říci, že tato situace velmi zatraktivňuje domácí mistrák a já jsem za to velmi rád. Chtěl bych také říci, že jsem fanoušek dobrého sportu a nestraním ani Václavovi ani Honzovi. Jsou to oba piloti na té absolutně nejvyšší možné úrovni, a to po všech stránkách. Honza měl do teď výhodu továrního týmu. Prostě továrna je továrna a ta má vždy navrch a vím, o čem mluvím. Dík tomu, s jakým autem Václav startuje, dorovnává handicap oproti továrnímu zázemí. Nechci říci, že focus WRC je výrazně lepší auto po všech stránkách. Ale je to prostě technologie WRC s dvoulitrovým motorem. Máme po dvou závodech a každý je jiný svým charakterem. Teď následují další závody s jiným charakterem. Takže síly jsou vyrovnány a teď je to o pilotech. Oba jsou velmi zkušení a špičkoví jezdci. Jak jsem říkal, já fandím dobrému sportu a přeji klukům, ať si ty souboje užijí, protože ta jejich výkonnost je neuvěřitelná. Ani jeden nemusí nic dokazovat, protože oba dva dokázali v tomto sportu strašně moc. Je úplně jedno, jestli jeden z nich bude mít na svém kontě o titul více nebo méně. Možná by si to zasloužil udržet Václav, protože se několik let snaží držet krok s továrním týmem, a to není opravdu jednoduché. Nevím, jestli Honza může zareagovat, protože jsem byl na Valašce a vidím, že jede naprostý limit auta a využívá každý milimetr cesty, což je neuvěřitelné. Navíc si myslím, že v obecné rovině vozy R5 jsou na svém technickém limitu. Hlavním faktorem v boji bude udržet nervy na uzdě, ale při obrovském tempu tyto věci skloubit dohromady je strašně složité. Honza i Václav ze svých strojů ždímají naprosto vše a mohla by do toho promluvit spolehlivost techniky. V tomto faktoru, bych řekl, že má nevýhodu Václav, protože auta WRC jsou oproti R5 velmi technicky složitá auta. Dalším faktorem mohou být chyby, ale tito dva chlapci jsou tak strašně zkušení, že by nějakou fatální chybu udělat neměli. Každopádně to bude fantastický souboj a já oběma aktérům přeji pevné nervy.“

Vidíš u nás nějaký jezdecký talent?

„U nás je spousta kluků, kteří umí řídit auto a umí to špičkově. Je tady pár, co umí v mladém věku řídit špičkové auto. Jedním z nich je například Erik Cais, za kterým je i finanční a technická podpora. Když porovnám Erikovy roky s mými a podívám se, v čem sedí on a v čem jsem seděl já, tak je to komedie na můj úkor. Znovu opakuji, je u nás spousta kluků, kteří umí jet rychle. Zmínit bych tady mohl třeba i Petra Semeráda nebo Adama Březíka. Talent ale není jen o řízení auta, to je spousta dalších věcí. Ohlédněme se za nedávnou Bohemkou, kdy přijel nějaký Huttunen, sedl do auta a zajel výsledek. Neslyšel jsem od něj, že by měl dokola nastavovat auto. Navíc sedl do auta, které je proti fabii slabší. To, že jej nakonec předjeli zkušení borci, to pochopím. O Huttunenovi jsem toho moc neslyšel, není to hvězda instagramu, nemá milion videí a spoustu keců kolem sebe. Takto by podle mne měl vypadat talent – co nejvíce stát na startu, přemýšlet nad jízdou a snažit se, aby od jeho kol lítal asfalt. Podle mne se zbytečně řeší publicita, která je mnohdy na úkor kvality jezdce. Jezdec by se měl maximálně soustředit na svůj výkon a neřešit to, jak bude vypadat na slavnostním startu.“

Co bys poradil začínajícím jezdcům?

„Spousta lidí se ohání pokorou a většinou jsou to ti nepokorní. Tu by měl mít člověk v sobě a jezdec obzvláště, a nemělo by se o ní mluvit. To by měla být jakási samozřejmost. Jezdec by si měl vážit soupeřů. Já jsem například vzhlížel k Romanu Krestovi a Václavu Pechovi jako k velkým jezdcům a chtěl jsem se dostat na jejich úroveň. Jezdec musí chtít závodit a musí na sobě makat. Důležitá je i soudržnost v posádce a ne pravidelné střídání spolujezdců. Aby byl kluk dobrý, musí si část tohoto sportu jednoduše koupit. Musí si koupit kvalitní auto, vybavit kvalitní zázemí. Samotný talent nic nezmůže. A aby byl pak super dobrý, musí se sejít spousta okolností, bez těch to prostě nejde. Proto není pro začínající jezdce nějaká poučka, důležité jsou peníze.“

Co ti rally dala a vzala?

„Dala mi jistotu, přehled a předvídavost. V dnešní uspěchané době, kdy jsou cesty plné divných lidí, je potřeba být neustále ve střehu. Reakce a postřeh na cestě mi z rally už mnohokrát pomohly. A co mi vzala? Já nikdy nechtěl řešit rodinu, dokud jsem závodil. I to byl jeden z důvodů, proč jsem pověsil kombinézu na hřebík. Nechtěl jsem odjíždět na závody a opouštět rodinu. Závody jsou kočovný život, neboť spíte pokaždé někde jinde. A běda, pokud jedete třeba hned dva mistráky.“

Vzkaz fanouškům

„Chybí mi lidé, se kterými jsem se potkával dvacet let na závodech. A je jedno, jestli to byli fanoušci mí nebo Romana Kresty. Pokud to byli féroví a objektivní příznivci rally, rád jsem s nimi vždy prohodil pár vět v servise, nebo před závodem. Ale každý večírek jednou končí. Všechny velice pozdravuji a přeji jim hlavně spoustu zdraví, jim a jejich rodinám. Ať jim vydrží co nejdéle radost ze závodů a ať se chodí dívat na mladé talentované jezdce, jako se kdysi chodívali dívat na mne.“

 

Vytisknout

Diskuze: Pavel Valoušek: „Čeká mne závodění s kočárkem.“

Přidejte svůj názor

Počet komentářů: 0, Buďte první Vložte komentář

Související články

Doporučujeme

Další články

Aktuálně

Rally Morava (CZE)

Adam Březík znovu za volantem R5

Traiva RallyCup - září

Jan Votápka: „Trabant je má srdeční záležitost“

Rally Morava (CZE)

Rozčarování Lukáše Nekvapila po letošní sezóně

Rally Morava (CZE)

První sezona Daniela Poláška v Opel Adam Cupu

kobliha, adam

Adam Kobliha - krůček po krůčku ke čtyřem titulům

Rally Šumava (CZE)

Klatovší se nechtějí vzdát

reklama

Doporučujeme

Traiva RallyCup - září

Radek Jatel: „Plním si své sny.“

Čtěte dále

Nejčtenější články

  1. První sezona Daniela Poláška v Opel Adam Cupu

  2. Adam Kobliha - krůček po krůčku ke čtyřem titulům

  3. Klatovší se nechtějí vzdát

  4. Jan Votápka: „Trabant je má srdeční záležitost“

  5. Adam Březík znovu za volantem R5

Fotogalerie

reklama

Zprávy odjinud