Valparaiso, 10. ledna 2009
Jak jsme již psali v předchozí zprávě, včerejší etapa s přejezdem argentinsko-chilských hranic byla pro kategorii kamionů zrušena a tak jsme měli na programu jen přejezd do Valparaisa po trase doprovodných vozidel. Odjížděli jsme z bivaku po desáté hodině poté, co odstartovali motocyklisté a osobní auta, kteří měli na programu zkrácenou rychlostní zkoušku. Na cestu se vydaly obě naše týmové Tatry, k nimž se přidal i Liaz Marka Spáčila. Doprovodné kamiony odjížděly brzy ráno, takže Petr Vodák s Tomem Fajmanem a Ronaldem Pintem se moc nevyspali. Hned na výjezdu z Mendozy se před námi objevilo pohoří And se zasněženými vrcholky a po asfaltové cestě jsme údolím řeky Mendozy ukrajovali poslední kilometry v Argentině. Všude kolem nás divoké skalnaté vrcholy s příkrými úbočími, některé zbarvené do červena, jiné šedivé, jiné s vrcholky pokrytými sněhem, k tomu teplý slunečný den - nádhera. Nakonec jsme vystoupali do výšky 3105 metrů nad mořem do sedla Punta de Vacas. V itineráři byla i zmínka o tom, že jde odtud vidět i nejvyšší hora And – Aconcaqua (6959 m.n.m.). Po průjezdu tunelem jsme se ocitli v Chile a následovala prohlídka chilských úředníků – do Chile se totiž nesmí převážet vybrané druhy potravin a žádné ochucené limonády a alkohol (kuriozitou bylo, že balíček jídla od organizátorů, který denně fasujeme, některé „zakázané“ potraviny obsahoval).
Pak cesta úchvatnými serpentinami rychle klesla dolů a pokračovali jsme napříč Chile do Valparaisa. Přivítání a zájem místních je srovnatelný s lidmi v Argentině. Ve městech i okolo silnic opět davy diváků, většina z nich s chilskou vlajkou. Při sjezdu do Valparaisa jsme se pokochali pohledem na Tichý oceán a dorazili jsme do areálu vojenské námořní akademie, kde je situován dvoudenní bivak. Obě závodní Tatry se ještě večer vydaly k jedné z místních pump k myčce tak, aby se plánované práce na dnešek dělaly na „čistých“ vozech. Při dvouhodinovém čekání na uvolnění myčky (ten samý plán jako my měly „kupodivu“ i jiné týmy) jsme byli opět obklopeni fanoušky. Několik desítek dětí i dospělých se fotilo v kokpitech obou Tater a u nich, úžasná atmosféra. Oproti Argentině se zde přece jen více domluvíte anglicky, a tak jsme pořád dokola opakovali odkud jsme a co to máme za auto, jak je silné atd.
Dnešní „volný“ den byl jako na každém Dakaru ve znamení rozsáhlé údržby obou závodních Tater. Výměna tlumičů, hnacích hřídelí, pneumatik, kontrola všech spojů, olejů, elektroinstalace, opravy různých „drobností“ atd., na závěr pak úklid a vyfoukání kabiny i nástavby. Udělali jsme maximum pro to, abychom i druhou (údajně i náročnější) polovinu letošní soutěže absolvovali bez problémů (alespoň s technikou, ty ostatní přináší samotný průběh závodu). Večerní finále pak obstarala první teplá sprcha od startu v Buenos Aires (v bivacích sice sprchy jsou, ale většinou s chladnou vodou) a dokonalé oholení.
Dakar 2009 je ve své polovině. Startovní pole ve všech kategoriích je poměrně dost zdecimované. Chybí již asi polovina motorkářů, v autech je to obdobné. Pro naši kategorii znamenaly dokonalou redukci zejména etapy 5 a 6. Dunová pole znamenala stop pro mnoho kamionů, některé posádky dokonce v dunách i nocovaly. Chybou organizátorů několik kamionů zapadlo v solisku, o němž nebyla v itineráři ani zmínka… To vše ale k Dakaru patří, stále je to nejtěžší soutěž světa a jsme rádi, že jsme pořád u toho a budeme bojovat dále.
Zítra se tedy opět závodí, po dni volna má jít o „zahřívací“ etapu. Vede do města La Serena a je celkem 652 km dlouhá. Úvodních 245 km tvoří spojovací etapa, následuje 294 km dlouhý speciál a po něm dalších 113 km spojovacího úseku.
Takže nám pořád pevně držte palce, všechny doma zdravíme.
Radek Smolka, LRT
Vážení přátelé dakaru a našeho týmu,
Zdravím Vás i já z poklidného podvečerního Valparaisa, kdy už máme práci na autech hotovou a mohli jsme se věnovat i údržbě nás samotných.
Radek opět velmi dobře popsal atmosféru volného dne, tak já se vrátím ještě k etapě do Mendozy z pohledu naší posádky. Prvních 60 kilometrů dun jsme projeli celkem s přehledem. André má cit i zkušenosti a samotná tatra zvládne neskutečné věci…
Když jsme se probojovali k prvnímu CP, vypadalo to, že zbytek etapy (už tak zkrácené) bude bezproblémová „palba“ po tvrdé pistě rychlostí 130 až 150 km/h. Jenže chyba lávky. V jednom místě jsme projížděli bránou a za ní následovala rovná pista. Po několika stech metrech jsme dojeli stojící MAN – ostrou asistenci továrního týmu Volswagen. Teď už víme, že se rozmýšlel, jestli má projet kaluž před sebou. Kolem něj vedly koleje (teď už taky víme, že od Marka Spáčila…). André se nerozmýšlel ani vteřinu a těmi kolejemi jej předjel. A v ten moment jsme zjistili, že jsme uprostřed soliska. Hned po předjetí MANU jsme pravou stranou beznadějně zapadli do pískové bažiny. To už jsme taky viděli asi 500 metrů před sebou zapadeného Aleše Lopraise a u něj stojícího Marka Spáčila a Tomáše. Takže rychle ven z auta a do práce. Když jsme vystoupili, bylo cítit, jak se pod námi povrch pohupuje. Protože jsme opravdu stáli na délku lana od MANU, poprosili jsme jeho posádku o pomoc. Pro jistotu jsme natáhli obě naše lana, aby se k nám MAN nemusel moc přibližovat. Řidič MANu nejprve lana napnul, pak škubnul jednou, podruhé a hup, jeho levá strana se rovněž propadla a on zůstal beznadějně viset stejně jako my. Začali jsme tedy pomáhat nejprve jim, protože bylo jasné, že nás oba musí zachránit další kamion, který přijede. Odkopali jsme alespoň něco pískového bahna od kol a za chvíli dorazil Wuf Van Ginkel s Ginafem. Pokusil se vytáhnout MAN, ale vůbec to nešlo, tak odjel (zariskoval a objel nás po solisku zleva). Bylo jasné, že nás musejí vytáhnout nejméně dva spojené kamiony. My jsme mezitím pokračovali v kopání u obou aut a André se pěšky vydal za Tomem a Markem. A oni poté, co vytáhli Aleše, skutečně přicouvali. Pospojovali jsme je dohromady a nejdřív přišla na řadu naše tatra. Obě auta zahrábla, ale ze začátku to vypadalo dost beznadějně. Ovšem pak se tatra v písku pohla a "vyskočila" na pevný podklad. V té době dokonce přicouval i Aleš, ale už jej nebylo potřeba, tak odjel. Odjet mohl už i Marek Spáčil a my jsme pak ještě společně s Tomášem vytáhli MAN opět stylem vláček. Když jsme byli všichni "na tvrdém", nastalo horečné balení a rychlý dojezd do cíle speciálky. Tam jsme na sebe s posádkami Tomáše a Marka počkali a spojovačku, stejně jako pak přejezd do Chille následující den, jsme absolvovali společně... Nechci to nějak dlouze opěvovat a komentovat - oběma posádkaám patří velký dík jak za vytažení Aleše, tak poté i nás. Jsou to skuteční sportovci a kamarádi, kteří nepotřebují nic vytrubovat do světa, ale když přijde na lámání chleba, prostě přijdou na pomoc. Je skvělé to vědět a je skvělé s takovými společně závodit.
Pouštíme se do druhé půlky závodu, děkujeme Vám všem za podporu a prosíme, držte nám palce i dál.
Z nočního Valpariza Vás všechny zdraví
Míra Martinec, LRT
