V prosinci loňského roku napsal Michal na facebook, že Valašskou stopu (100PU) pojede ve své Alfě Giullietě a že shání spolujezdce. O této variantě jsem neuvažoval, ale do diskuze jsem se přece jen vložil. V záplavě příspěvků a kdoví čeho dalšího nakonec z něj vypadlo, že se mnou na sedačku spolujezdce počítá. Chvíli jsem uvažoval, zda věc odmítnout, ale pak jsem si řekl, že proč bych nejel. Pomalu jsem se začal chystat na to, že si dám další závod. Michal spřádal plán na doladění auta a já zlehka začal zkoumat profil loňské tratě a shánět další informace.
V průběhu prosince nás Tomáš přihlásil a ve startovní listině se vedle našich jmen objevilo startovní číslo 63. Jenže jak Michal začal dělat lehké úpravy na voze, přišel na to, že motor v Alfě visí tzv. „v luftě“. Nosníky motoru byly natolik uhnilé, že na Rakové na prvním horizontu full by se naše Alfa proměnila v ekologický vůz, neboť bychom stoprocentně ztratili motor. A představa, že jedem ten kopec nahoru za pomoci větru … Naděje však neumřela, neboť do závodu zbývalo ještě dost času. Na začátku ledna se přibližoval termín pro zaplacení startovného, Michal se však neozýval a tak jsem začal nabývat pocit, že se závod uskuteční bez naší Alfy. A bylo tomu tak. V lednu jsme se setkali na garáži a Michal mi vysvětloval, že na autě nedělal, protože nebylo kdy.
No co se dá dělat, tak si 100PU dám klasicky jako fotograf. V době před závodem mě několikrát kontaktoval Tomáš, jestli se připojím k teamu už v pátek a pomůžu jim. Souhlasil jsem a Tomáš pro nás zajistil ubytování ve Vizovicích. Blížící se závod jsme čím dál častěji řešili po večerech na facebookovém chatu, z našich rozhovorů se staly dlouhé večerní online-ovky. 100PA se blížila a z teoretické přípravy se přešlo do praktické. Tomáš ladil auto a formu, skládal výstroj, mě pověřil výrobou polepů a zajištěním rally-směsi, což je masový pokrm, jehož recept je přísně tajný.
O loňské 100Pě jsem slyšel hodně a začal jsem se na tento závod a dobu před ním dost těšit. Hlavně na páteční večer. Ve čtvrtek před startem jsme už dolaďovali jen detaily, probírali jsme dobu příjezdu, místa, kde se setkáme atd. Rally-směs byla naložena, technika sbalena. Tomáš už nějak večer nekomunikoval a neměl se moc do hovoru. Ozvala se i Martina (Tomášova sestra) s dotazem, jaký je plán na sobotu. Ten zatím po kupě nebyl, chtěl jsem finální plán focení a přejezdů doladit s klukama večer v klidu, neboť jsem chtěl znát i jejich pohled na trať z pozice posádky. Ve čtvrtek se tak už nic nevymyslelo a já jsem ukládal do batohu polepy, mapy a časový harmonogram, které jsem vůbec nestudoval. Celou čtvrteční přípravu jsem uzavřel s tím, že v pátek je taky den. Původně jsem chtěl ještě nachystat nějaké otázky pro kluky na případný rozhovor. Ale i to padlo, jednoduše jsem už na to ve čtvrtek neměl čas ani náladu.
Odjezd byl naplánován na pátek v 11:30 z Ostravy, což Michal okomentoval tím, že stačí vstávat v 11. Tomáš vstával ve 4:15, protože šel do práce. Raději jsem ho neprovokoval tím, že vstávám do práce až v 7:30 … Druhý den jsem vyrážel okolo 16. hodiny z domu, před odjezdem jsem ještě zkontroloval facebook, kde jsem se dozvěděl, že Michal má problémy s Ducatem, neboť mu praskla hadice od chlazení. Tak snad to opraví rychle a sejdeme se ve Vizovicích včas. Do místa konání jsem dorazil krátce po 17. hodině, projel kolem STK, kde měly probíhat technické přejímky. Tomáš s Ondrou měli přidělený čas kontroly kolem 18. hodiny. Na místě však chlapi nebyli, ale potkal jsem se s Jakubem a probral s ním možnost dojet na RZ Barák lesem. Říkal, že tam bude jistě bláto, ale že jsem dost velký cvok na to, abych tam jel. Vzhledem k tomu, že jsem neměl vůbec žádnou představu o tom, kde se budeme v sobotu nacházet, využil jsem volného času k najetí trati ve snaze najít nějaká dobrá místa na focení.
Další díl již brzy
