Jak jsem již zmínil, mapy jsem neviděl ani z rychlíku a tak jsem vyrazil spíše po „čuchu“ na RZ Zádveřice – Raková. Když se mi podařilo najít cestu olepenou cedulkami zakázaný prostor, bylo mi jasné, že jsem na správném místě. V prvním větším odbočení jsem zatáhl ručku a nezdálo se mi to zrovna marné místo. Následné stoupání alejí jsem si vyplňoval cvičným psaním rozpisu, ale ta P2- mě velmi překvapila, neboť „utáhla moc“ a málem jsem se s Vectrou podíval do protější meze. Výjezd nad Vizovicemi kolem lesa byl značně netechnický a auto zde letělo „jak kameň“.
Stále bez map, stále po čichu. Na kraji lesa jsem si za přispění ručky opět lehce dopomohl k odbočení a následné vlásenky jsem projížděl už spíše opatrně, hlavně z důvodu, že tam neměly být. Cedule mi oznámila, že jsem právě navštívil město Slušovice a mě bylo jasné, že jsem mimo trať. Po bleskovém návratu vlásenkami do lesa a prudkým odbočením jsem se vrátil zpět na trať rychlostní zkoušky. Následoval horizont, který jsem „neprodal“, a to z důvodu toho, že už začala být docela tma a já ho prostě neviděl. U křížku jsem šel do L2 celkem svižně a místo se mi líbilo, i když na focení se mi to zdálo rychlé. U příjezdové cesty „k hnojáku“ mi vyjely do protisměru pořadatelské vozy s oranžovými majáky, čímž mě dokonale zmátly a já jsem nabyl pocitu, že jedu v protisměru (ale nejel, to oni). Nechal jsem je projet a pokračoval jsem kolem hnojiště přes dosti hluboké díry, za které by mi můj podvozek jistě nepoděkoval. Trať padala dolů do vesnice a já jsem tuhle RZ prohlásil za zbytečně rychlou a pro fotografa ne moc přívětivou. Projel jsem Vizovice, po posádce a Favoritu stále nikde ani památky, tak jsem vyrazil na RZ Barák. Věděl jsem, že v lese je zajímavý vracák a do něj jsem potřeboval najít přístupovou cestu tak, abych nemusel podnikat dlouhé a namáhavý výstupy do hor. Asfaltka na Dubovsko byla v dobrém stavu, ale jakmile jsem minul poslední chalupy, změnila se v celkem hnusnou lesní cestu, ale pořád to šlo projet. Tedy až do chvíle, než jsem narazil na shozený strom napříč přes cestu. Dle všeho se nejednalo o náhodný pád stromu, ale přesně a účelově zatarasenou cestu, aby šílenci jako já nemohli do lesa vjet autem. Otočení na úzké a rozbité lesní cestě byl zážitek, hlavně díky tomu, že mi nejde osvětlení při zpátečce. Kamarád mi již na Barum rally 2012 říkal, že si to mám opravit … Vrátil jsem se tedy do města a na benzince již stál Michal s opraveným Ducatem a kluci už čekali v prostoru STK.
Prohodil jsem pár vět s Michalem, který mi popsal zážitky z jejich cesty, která se díky poruše a dále rozbitému přednímu sklu protáhla až na skoro 7 hodin (dle serveru mapy.cz trvá běžná cesta z Ostravy do Vizovic 1:27 – pozn. autora). Po technické čekala kluky ještě administrativní přejímka, kam Tomáš s Ondrou vyrazili, já s Lenkou a Michalem jsme jeli na penzion, abychom dořešili ubytování. Paní provozní si už myslela, že nedorazíme. Kolem 19. hodiny celý náš team již trpěl hladem, proto jsme se domluvili, že vyrazíme nejdříve na večeři a pak se pojede na seznamovací jízdy. Po příjemné večeři a diskuzi o tom „co den dal“, jsme zamířili na penzion, kde nám Tomáš rozdal úkoly, vzal si klíče od mého auta a se slovy, že jdou trénovat, odjeli.
Že se bude trénovat Vectrou, to mi nějak zapomněli sdělit, ale stejně jsem auto již v té době nepotřeboval. Michal nastartoval Ducato, abychom měli světlo a začali jsme na dvorku penzionu plnit zadané úkoly. Ducato mělo ten den nějaké „nachlazené“ spalování, takže polovina Vizovic se rychle zahalila do modrého dýmu. Auto jsme oblepili, doplnili kapaliny a v rámci možností ho připravili na závod. Kolem 22. hodiny jsme usoudili, že zítra je taky den a odebrali se na pokoj. Michal okoštoval zázvorový čaj a se slovy, že mu moc chutná, se ponořil do světa internetu a následně do spánku. Já jsem se snažil projít v tabletu mapy, abych si udělal alespoň rámcovou představu o sobotě. O pátku jsem měl také jinou představu … Večer ještě volala Martina, jak jsem to vymyslel na sobotu, ale stále jsem nic neměl. Nechali jste to teda osudu a sobotnímu ránu. Před 23. hodinou dorazila posádka z tréninku, ale nějak se neměli k tomu, jít nahoru do pokoje. Zašel jsem za nimi ven a zjistil jsem, že je problém s komunikací v přilbách. Tomáš Ondru slyšel, Ondra Tomáše ne. Vyměnili tedy Ondrovu přilbu za rezervní, tam vše fungovalo, ale zase mu byla dost velká. Za pomocí baterky jsme to řešili a dostali jsme se k tomu, že problémem bude nejspíš kondenzátor v kabelu Ondrovy přilby. Jenže jak tohle v noci řešit? Se slovy, že to nějak půjde, jsme se přesunuli na pokoje. Tomáš ještě měl snahu se něčím zabavit, ale mě už to bralo do spánku. Kolem 0:30 jsme to tak nějak zabalili a byla před námi krásná dlouhá noc … … která ovšem nestála za nic, protože se prostě spát moc nedalo. Buď nám pracovaly nervy, nebo to byl nezvyk na jinou postel, ale moc jsme toho nenaspali.
Začali jsem na RZ 1 - pravděpodobně přemotivovanos
Tomáš Urban - Ondřej Krajča, VSVZ 2014 RZ 1
Budíček byl v 6 hodin. Já jsem sice protestoval a chtěl jsem zůstat v posteli do 8, protože jsem měl čas, ale z postele mě dostali kafem. Tomáš s Ondrou vyrazili na rozpravu, Michal se zabýval sledováním olympiády a já jsem si dobalil věci a techniku a čekal na telefon od Martiny. S ní, Terkou, Ondrou a Kubou jsem se setkal na náměstí a vyrazil směr penzion, kde už čekal Dušan. Přeskupili jsme auta a vytvořili dvě doprovodné posádky. Narychlo jsme se domluvili, že dáme na tip místního Jakuba a pojedeme na RZ1 na levé odbočení kousek po startu. Vyrazil jsem s Lenkou a Dušanem v mém autě směr „pálenice“ a cestou jsme zjistili, že Martina s ostatními nás nenásledují. Začalo otáčení a zmatky na hlavní cestě, minuli jsme je, takže zase otočka, to vše za asistence policejní hlídky, která jistě nemohla nic chápat. Vyrazili jsme za Martinou směr Zlín. Po chvíli volala a sdělila nám, že jedou do Slušovic na okruh. Fajn, ale to vůbec nebylo v plánu! Takže následovala další otočka a cesta na původní místo. Tam jsme narazili na staré známé – Brčko, Jakub a Radza. To mě uklidnilo, že to místo by nakonec nemuselo být tak špatné. Ale dobré také bůhví jak nebylo. Hlavně umístění retardéru snižovalo atraktivitu průjezdů.
Díky ranním zmatkům jsme přijeli na místo v době, kdy už byly na trati předjezdci, proto jsme rychle zaujali místa za odbočením na mezi. Přede mnou rostlo několik stromů a keřů a na focení jsem měl cca metrovou mezeru mezi nimi. Vrátil jsem se zpátky na odbočení, kde to zrovna nebylo dvakrát úžasné, ale aspoň byl výhled. Po 30 startovních číslech jsme přece jen zamířili s Jakubem zpět na mez, ale vybrali jsme si místo přímo za stromem. Pod nohama nám sice klouzala shnilá jablka, ale byla to změna k lepšímu. Po chvíli nám skoro pod nosem skočilo startovní číslo 52 a bylo třeba jej dostat z příkopu zpět na trať. V mžiku jsme se rozhodli pro přesun na jiné místo na této vložce. Vyrazili jsme do Rakové a vyjeli na cestu vedoucí ke křížku. Zde to celkem žilo, neboť stánek s občerstvením tu byl a diváků tu taky nebylo zrovna málo. Potkal jsem Mirka, který mi dal pár tipů, ale také mě upozornil na to, že za dobrým záběrem musím do pole. A to nebylo v tomto teplém počasí zrovna nijak pevné. Po cca 30 metrech broděním v blátě jsem to vzdal a založil tábor. Místo to nebylo špatné, protože v té L2 bylo již dost vytahaného bláta a hlavně auta se zadním náhonem zde měla co dělat. Cvakal jsem jak o život, aniž bych nějak zvláště řešil nastavení fotoaparátu. Mezitím Dušan dostal informaci, že kluci byli v první RZ 3x venku a 2x nabrali retardér. Výsledkově na tom nebyli dobře a o stavu auta jsme nic nevěděli.
Tato RZ brzy skončila a tak jsme „zasedli“, abychom vymysleli další plán dne. Mohli jsme se přesunout na po stejné RZ na jiné místo, nebo jet do Slušovic na okruhovku. RZ Barák byla předem zavrhnuta. Dali jsme opět na doporučení, tentokrát Brčka, který plánoval místo na okruhovce pod tzv. Arnyho zatáčkou. Vjezd do dostihového areálu lemovaly řady aut, davy lidí a všudypřítomná policie. Zajeli jsme dál a celý areál objeli až do prostoru startu. Odtud to bylo na zvolené místo jen kousek. I tady jsme narazili na naše staré známé, se kterými jsme se potkávali prakticky pořád. Projíždějící bezpečnostní delegát se na naši skupinku ověšenou fotoaparáty díval jaksi nedůvěřivě a snažil se nás vykázat, ale pak rezignoval a vyzval pořadatele, aby na nás dohlídl. A byl to pořadatel s velkým P – Arny. Byli jsme v dobrých rukou. Druhé průjezdy nabízely dobrou podívanou a některé posádky do toho šly opravdu srdcem. My jsme čekali na tu naši se startovním číslem 49. A nezklamali nás, Tomáš to vzal katem mezi oba retardéry a byla to fakt podívaná (já ji teda neviděl, při focení to moc nejde). Ale Michal, který za námi před chvíli dorazil, konstatoval, že to vzal dobře. Auto také vypadalo v pořádku, tak i přes nepodařenou první RZ panovala v teamu pohoda, aspoň tedy v naší skupině. Fotky přibývaly docela svižně a tak jsem už zvolnil ve focení a spíš se jen tak zevlovalo. Kolem 14. hodiny jsme zaveleli opět k přesunu, tentokrát už do Vizovic k sokolovně, kde závod končil. Tam už kluci měli auto odstavené v prostoru servisu. Na místě byla i druhá část našeho fans teamu. Došlo na krátké hodnocení, nějaké drobné focení, zdravice s jinými teamy apod. Ale to už Martina s ostatními odjížděla domů a Tomáš s Ondrou se chystali na ukončenou do sokolovny. Bylo třeba ještě naložit Favorita na vlek, o což se postaral Michal. Já jsem usoudil, že pro ně závod končí, ale pro mě ještě zdaleka ne, protože je třeba přebrat a upravit to moře fotek, které jsem měl. Rozloučil jsem se tedy se všemi z teamu a vyrazil směr Zlín a domů. Cestou jsem pocítil, že mě na tom všem uplynulém něco vadí. Vadilo mi, že už je konec a že to uteklo strašně rychle. Přestože se od počátku nic nedařilo dle plánu a výsledky se taktéž nedostavily, i tak hodnotím ty dva dny hodně vysoko, protože to bylo skvělé být součástí této rally bandy. Jsme prostě pacienti a lepší už nebudeme … a já jsem na to patřičně hrdý! Díky všem za skvělé závody. A bez rallydoga by to také nebylo ono … že Tequillo.
PS: A když se nedaří, tak se fakt nedaří. Doma jsem shlédl fotky a ty stojí za prd. Buď jsem byl přemotivovaný, nebo moc optimistický v nastavení clony a času. Výsledkem jsou mraky rozmazaných fotek.
Tady je setřik posádky Tomáš Urban - Ondřej Krajča, VSVZ 2014 a děkujeme JNK
