Sedím v recepci hotelu v Buenos Aires a hlavou mi běží spousta myšlenek. Za těch pár posledních dní se odehrálo tolik negativních věcí, že je to jen těžko uvěřitelné. Doposud jsem měl dost práce a starostí se zařizováním lékařské péče a transportu kolegů Jardy Lamače a Martina Kolomého, takže nebylo moc času na přemýšlení. Nyní je již vše zařízeno a zítra budou chlapi transportováni sem do Buenos Aires. Po třech dnech by konečně měl proběhnout transport domů.
Malá rekapitulace pěkně od začátku… Průběh byl až překvapivě hladký, v týmu vládla pohoda, auta nám připlula nepoškozená, přípravy před přejímkami byly také bez potíží. Technické přejímky byly bez jediného problému. Následoval start a první přejezd, do téhle doby bylo vše v nejlepším pořádku.
V první ostré etapě se začala naše smůla projevovat na Martinově Tatře. Celkem ve vysoké rychlosti mu praskla levá zadní pneumatika a celé auto skončilo levým bokem ve stromě. Naší posádce se celkem dařilo, jeli jsme na jistotu, a i tak jsme v etapě neočekávaně dojeli šestí. Martinovo auto se našim šikovným mechanikům podařilo dát dohromady tak, že by málokdo poznal předchozí střet se stromem a na start do další etapy odjelo v technicky perfektním stavu.
Druhá etapa byla konečná pro naši posádku Spáčil, Vršecký, Vodrhánek. Do etapy jsme vystartovali šestí hned za Andrém de Azevedem a to bylo dobré, protože André je skvělý pilot se skvělým nářadím. Před námi nebyl nikdo, kdo by nás brzdil a prášil. Jelo se perfektně, rychlá rallyeová trať nám vyhovovala a Tatra s novým CAT motorem fungovala skvěle. Díky motorové brzdě jsme mohli šetřit brzdy a využívat je tam, kde byly opravdu zapotřebí. V první třetině etapy jsme se přiblížili i k Andrému de Azevedovi. V tom okamžiku nás ale začalo zlobit řazení a nešla nám zařadit velká pětka. Začali jsme tak ztrácet na dlouhých rovinách, kde se dalo jet 150 km/hod a my jeli pouze 120 km/hod. K tomu se přidal problém s plynovým pedálem, ten se začal zasekávat. V jedné zatáčce jsme kvůli němu vylítli mimo trať, naštěstí nám nic nepřekáželo v cestě a byli jsme schopni se okamžitě vrátit na trať a pokračovat dál. Po jisté době jsme byli nuceni zastavit, protože vracení pedálu nohou začínalo být nebezpečné. Když jsme prováděli provizorní opravu, předjelo nás několik kamiónů a my jsme po dokončení prozatímní opravy pokračovali také. Pak to přišlo…
Nehoda samotná vypadala velmi nevinně - dlouhá táhlá zatáčka projetá lehkým smykem pod plynem, následovalo esíčko, kde bylo zapotřebí okamžitě ubrat, což se nestalo díky opět zaseklému plynovému pedálu. Vím, že jsem vymáčkl spojku a snažil se auto srovnat, ale už bylo pozdě, auto bylo moc rychlé a rozjeté. Cesta byla úzká a obklopená obrovskými balvany, takže na nějaké velké manévrování nebo výlet mimo trať nebyl prostor. Všechno se seběhlo strašně rychle, levé přední kolo se zakouslo do meze. Pamatuji si jen, že první přemet byl pomalý a v tu chvíli jsme věděli, že půjdeme přes boudu, ale ne po boku, ale podélně. Pak jsme vypadali, jako když hodíte kostku, ovšem devítitunovou. V takové chvíli nevnímáte, jste-li hlavou dolů nebo nahoru, jen čelíte zdrcujícím ranám, které dostáváte neočekávaně ze všech stran. Najednou jsme stáli zpět na kolech, koukám na posádku, ptám se zda jsou v pořádku a po utvrzení, že ano, chci pokračovat. Auto je na kolech, motor CAT dále běží ve svém lokomotivovém rytmu… Zjišťuji, že nejde řadit, že se můj prostor pro řízení značně zmenšil a že volant je úplně někde jinde, než původně byl. Podaří se mi tam něco zařadit a odjíždíme mimo trať, abychom nezpůsobili další nehodu, protože místo je velmi nepřehledné.
Teprve později zjišťuji, že se jen s obtížemi vysoukám z auta, mám pohmožděnou a pořezanou ruku od rámu, který se dostal až k volantu. Po kontrole auta jsme si uvědomili, že v závodě končíme. Autu sice kromě kabiny nic není, ale právě kabina a její vnitřní rám je natolik zdemolovaný, že by nás do závodu zpět bezpečnostní komisaři stejně nepustili. Na autě jsme provedli alespoň základní opravy, abychom byli schopni dojet do přístavu.
Další různá poranění a modřiny člověk objevuje až později, spíše druhý den. Vnímám I velkou diskusi kolem bezpečnostního prvku HANS. Myslím, že nám nepomohl, ale ani neublížil. Můj názor je, že HANS nemůže ublížit, pokud je instalován tak, jak má být. Tedy pevně zavázán pod pásy. Vzhledem ke krátké konstrukci kabiny kamiónu nelze pořádně provést zadní překřížení pásu, které pak z HANSu sjíždí, a to i když je člověk dobře stažen. Tady se otvírá další problém, protože pokud se v kamiónu stoprocentně stáhnete horními pásy, pak už neotočíte velkým volantem. Osobně jsem dotažen na spodních pásech tak, že se v sedačce ani nehnu, pravdou však je, že je to velmi nepohodlné. HANS je pomůcka, které vám má pomoci hlavně při čelním nárazu, kde má držet hlavu a zabránit nebezpečí zlomení krční páteře. HANS nikdy nikomu nepomůže při dopadu vertikálně, na to není určen. Dnes vím, jak tento systém v našich kamionech zlepšit. Instalujeme menší volanty a jiný poměr řízení. Padání bezpečnostních pásů se vyřeší pomocí suchých zipů.
Tolik k mojí nehodě, je to pro mě ponaučení a určitě jsem tímto získal spoustu cenných poznatků k zlepšování a vylaďování naší závodní techniky. Byť to byla smůla, tak v té smůle jsme měli daleko více štěstí, že se nikomu nic nestalo.
Třetí etapa byla osudná pro náš druhý kamion s posádkou Martin Kolomý, Jaroslav Lamač a David Kilián. Průběh této nehody nebudu komentovat, neb mi to nepřísluší. Okomentuje ji Martin, hned jak mu to jeho zdravotní stav dovolí. Bohužel, v této nehodě došlo ke zranění páteře Martina a Jardy. Dodnes jsou v provinční nemocnici v Saltě. Místní hygiena je tragická. Jarda je úspěšně po operaci dvou rozdrcených obratlů. Martinovo zranění se obešlo bez chirurgického zákroku a tak je “pouze” v speciálním krunýři, který mu brání v pohybu a pomůže mu zhojit jeho prasklý obratel. Oba se cítí lépe a to je pro všechny ta nejlepší zpráva, kterou jsme během letošního Dakaru dostali. Nejhorší dojem na mne udělaly české pojišťovny a lékařská zařízení, které především řeší, kdo vše zaplatí a vůbec je nezajímá zdravotní stav zraněných a to jak jim pomoci. Naopak musím pochválit a poděkovat zastupitelskému úřadu v Buenos Aires, který nám ochotně pomáhá a vyvíjí maximální úsilí, aby naši jezdci dostali tu nejlepší péči a byli co nejdříve transportováni do Čech.
Letošní Dakar má opět velkou úmrtnost aut. Myslím, že pořadatel tak trochu přeceňuje síly závodníků, zejména pak dlouhými přejezdy. Je nesmysl přejíždět 500 km a pak 200 km závodit, navíc, když přejezd je v podstatě závod po silnici. Např. přejezd před naší nehodou byl 114 kilometrů a měli jsme na něj pouze 1 hodinu a 35 minut, přičemž se 50% jelo přes zacpané vesničky se semafory. Na start jsme dojeli tak, že jsme se málem nestihli ani připoutat.
Náš tým navzdory všemu pokračuje dále, pořád nám skvěle jede náš jediný motorkář Honza Veselý. Celý tým mechaniků mu pomáhá, jak jen může. Však si to také Honza chválil, vždyť má sám pro sebe celý velký asistenční kamión a hned pět mechaniků.
Moc mě mrzí, že musel odstoupit I André de Azevedo s Tatrou. Ještě den před etapou byl u nás pro brzdové obložení, které nám on sám loni nepůjčil a já málem trefil autobus. Přesto jsme mu je ochotně půjčili a doufali, že jeho Tatra dojede do cíle.
Nyní máme v závodě už jen poslední Tatru, řízenou Alešem Lopraisem. Smekám před výkonem auta. Myslím, že tu dochází nejen k zúročení dlouhých let vývoje techniky, ale i mladická dravost a postupná vyzrálost pilota se ruku v ruce podepisují na úspěchu, kterého jsme právě svědky. Tatra Loprais týmu účtočí na Kamazy a jedná se o historické okamžiky, ke kterým jistě nemálo přispívá i skvělý navigátor a ostřílený dakarský matador Pepa Kalina.
Doufám, že i nám shluk všech těchto náhod, smůly a nezdarů přinese do další let něco dobrého. Dnes vím, že Tatry mají schopnost konkurovat špičce a že je opět dokážeme dostat na jejich vrchol. Vytvořil jsem plán dalších úprav a testování a už nyní začínáme s přípravami na Silk Way. Mám v hlavě spoustu úprav, vím kde je co zapotřebí vylepšit a hlavně jezdit a testovat.
Díky všem fanouškům za vzkazy a zprávy, které náš tým podporují,
Z Buenos Aires,
Marek Spáčil
