Co dělá v současné době Věroslav Cvrček? Je po sezoně, tak je čas na „rozborku“ a repase závodních aut?
„Sezona nám skončila pár týdnů před Vánocemi. Naposledy jsme chystali Fabii R5 Michalu Horákovi na Mikuláš rally, předtím Fabii RS Petru Trnovcovi na Rallysprint Vsetín. Týden předtím klasickou R5 na závody do vrchu v Bulharsku. Občas tyto menší akce zaberou při přípravě více času než normální mistrovský závod. Takže práce je pořád hodně.“
Do loňské sezony jsi vstoupil se Škodou Fabia RS Rally2, jak ti šlo adaptovat se na nový vůz?
„Myslím, že mi to šlo celkem pomalu, nebo spíše pozvolně. Týden před šumavským závodem jsme přivezli úplně nové auto. Natestovali jsme kolem padesáti kilometrů, což je málo i pro rozjetí po půl roce se „starým“ autem, natož s úplně novým. Ale na testu jsme byli spokojeni. Vlastně od první jízdy jsem se v autě cítil moc fajn a Fabia dělala jen to, co jsem chtěl. Navíc se povedlo vyzkoušet suché, mokré i osychající podmínky.“
Co ti dělalo největší problémy?
„Po zaplacení faktury za auto už nebyly žádné problémy, jen velké radosti (smích).“
A v čem tě naopak RS mile překvapila?
„Fabii RS jsem celkem dobře znal zevnitř i zespodu, dělali jsme s taťkou mechaniky pro Printsport na WRC Sweden. Uměl jsem to i nastartovat, což je celkem rozdíl oproti předchozím R5. Nové auto je prostě úplně skvělé. I předchozí R5 a R5 Evo jsou propracované do detailů, rychlé a spolehlivé, ale tady je všechno zase o generaci dál. Co se týče jízdy, tak těžko porovnávat. Vím, že první dva závody jsem byl výrazně pomalejší, než bych byl s R5. Sebekriticky přiznám, že to nebylo v autě, ale v mé odvaze, důvěře v sebe a auto. Přestože vše fungovalo skvěle, potřeboval jsem najet pár desítek kilometrů.“
Jaké byly cíle do sezony?
„Cíle do sezony se absolutně přehodnotily při pořízení nového auta. Byla to samozřejmě velká investice, takže jsme pak více šetřili na pneumatikách, testech a podobných výdajích. Bral jsem loňský rok spíše jako zkušební sezonu, takovou investici do následujících sezon. Rozhodně to bylo správné rozhodnutí. Neměli jsme žádný jasný výsledkový cíl. Vždy se snažím ze sebe dostat maximum v rámci svých možností. Občas výsledky nejsou přímo úměrné mé spokojenosti.“
V roce 2023 jsi byl na konci sezony čtvrtý, vloni šestý, je to pro tebe zklamání?
„Tím, že jsme šesté místo vybojovali na poslední erzetě posledního závodu, navíc za body za etapu, ve které jsme porazili Adama Březíka o 0,7 vteřin, a tím přeskočili Aleše Jiráska o půl bodu, tak nemůžeme být nespokojení. Předloňské čtvrté místo souviselo se slabší konkurencí. Vloni přibyl do soubojů Filip Mareš a Erik Cais. Sice se snažíme bojovat a posouvat dopředu, ale dobře víme, jaké máme možnosti a limity. Takže pro nás je důležité najít tempo, při kterém neděláme moc chyb a hlavně škod. A kromě soupeřů před námi musíme koukat i Aleše Jiráska a Martina Vlčka, se kterými se dlouhodobě naháníme. Aleš rozjel loňskou sezonu ve vysokém tempu. Až na Bohemce jsme mu dokázali trochu výrazněji odskočit.“
Když se ohlédneš za jednotlivými soutěžemi, jak moc těžké je dostat se do TOP5?
„Je to tak moc těžké, že se nám to vloni ani jednou nepodařilo.“
Pojďme na jednotlivé soutěže, ze Šumavy jsi odjížděl zklamaný…
„Nejen já, ale i všichni ostatní jsme odjížděli z Rally Šumava zklamaní a smutní.
Šumava bývala naše nejoblíbenější soutěž. Tentokrát byla smutná už dlouho před startem, když jsme byli v únoru na pohřbu kamarádovi Luboši Gregorovi v Hlavňovicích v kostele, vedle kterého bývá tankovací zóna při Rally Šumava. Naše oblíbené rychlostní zkoušky se letos nejely, místo nich byly nové, které mi v nějakých úsecích přišly nesmyslně rychlé a hlavně bez sportovního charakteru. Právě první zkouška byla v tomto směru úplně nejhorší, úseky po startu a hlavně před cílem. My jsme ji projeli slušně, ale na druhé se startovalo na sněhu a my jako skoro jediní nejeli zimní pneu, ale mokré. Začátek zkoušky na sněhu jsme v pohodě projeli. Následně přišel úsek na mokru a v jednom úzkém místě jsem netrefil vyjetou kolej. Auto se svezlo mimo cestu a já trefil mez a strom předním kolem. Bylo velké štěstí, že se auto nepřevrátilo a zůstalo na cestě. Asi kilometr jsme pokračovali s poškozeným kolem. Cítil jsem, že je něco i s brzdami, proto jsem se rozhodl kolo vyměnit na erzetě. To se nám opět podařilo celkem rychle a pokračovali jsme dál. V druhé polovině zkoušky se při jednom brzdění ozvala rána a auto přestalo brzdit. Naštěstí tady byla odbočka a já mohl jet rovně, zastavit auto ruční brzdou a opatrně pokračovat. Musel jsem brzdit jen ruční brzdou, a hlavně nesměl šlápnout na pedál, aby nevypadly pístky z třmenu. Za zkouškou jsem moc nechápal, co se stalo. První mě překvapilo, že máme zase defekt. Ale hned jsem viděl, že vůbec nemáme jeden přední kotouč. Protože nás čekala ještě jedna RZ do servisu, musel jsem to nějak vyřešit. Nejdřív jsem zkoušel něco napasovat mezi pístky. Ve statku, u kterého jsme stáli, jsem našel dřevěný trámek, dokonce i cirkulárku, kde bych ho uříznul. Ale nenašel jsem kabel k cirkulárce. Pak jsme zkoušeli tam dát kus cihly. Bylo to fakt zoufalé. Měli jsme týden staré auto, a hned jsme ho tak poničili. Měli jsme pár hodin nové kombinézy a já klečel v dešti v potoku vody a mlátil kamenem o zem, aby se tam vešel. Pak ale přijel Michal Horák s naší R5 a půjčil jsem si z jeho auta rychlospojku, kterou jsem zacpal hydrauliku brzdy. Další RZ jsme jeli jen na tři brzdy, opravdu pomalu, ale čas nebyl zlý. V servisu jsme vše spravili, přestože to nebylo jednoduché. Do další zkoušky jsme již neodstartovali, protože byla soutěž po tragické nehodě zrušená.“
V Krumlově jsi zažil nepříjemný moment…
Krumlov nebyl ideální. Po našich problémech ze Šumavy jsem si moc nevěřil a nechtěl udělat další chybu. Takže pátek byl hodně opatrný, neflákali jsme se, ale chyběla tomu plynulost a jistota. Z časů jsme byli samozřejmě zklamaní, ale v danou chvíli jsme museli být trpěliví a postupně se to zlepšovalo. Sobota byla lepší, ale také ne ideální. Nepříjemnost jsme zažili na poslední zkoušce, kdy v jedné delší zatáčce ležel přes cestu takový menší strom, naštěstí větve byly slabé, takže jsem malinko uhnul, ale stejně jsme tím projeli. Myslel jsem, že ten stromek porazil někdo před námi smykem a pokračoval dál. My jsme taky jeli samozřejmě dál. Vtom se ale rozsvítil alarm SOS a zajímavé bylo, že metry, které ukazovaly k nehodě přibývaly, 50, 80, 100… Hned nám bylo jasné, že se něco stalo u toho stromu, zastavil jsem okamžitě, než jsem auto zaparkoval, Tomáš už utíkal do té zatáčky. Docela pod silnicí jsme pak našli havarované auto Tomáše Engeho. Přestože startovali minutu před námi a nám trvalo pár desítek vteřin, než jsme zastavili a přiběhli, tak teprve lezli z auta. Signál SOS ale dali 22 vteřin po nehodě, takže nechápu, proč nás systém nevaroval včas. Navíc včas nevaroval ani auta startující za námi, Martina Vlčka a Kubu Jírovce, které jsme zastavovali my s Tomášem. Když jsem si uvědomil, jak je daný systém nefunkční, tak jsem byl opravdu naštvaný. My když nemáme zastrčenou kuklu v kombinéze, dostáváme vysoké pokuty, musíme si každou chvíli kupovat drahé nehořlavé vybavení jen kvůli jinému homologačnímu štítku. A tady systém, který by měl varovat posádky, nefunguje. Kdyby dané auto stálo na silnici v místě toho stromu, tak nemám šanci srážce zabránit. A kdyby z něho zrovna lezla posádka, bylo by to ještě horší. Když jsme přiběhli k autu, zjistil jsem, že nám ten strom utrhnul zrcátko. Tak jsem běžel zpátky a hledali jsme ho tam mezi dalšími díly z Tomášovy Toyoty, nakonec ho našli diváci a dali mi ho.“
Ani mezi vinicemi to nebylo bez problémů…
„Do Hustopečí jsme přijeli celkem správně nažhaveni, pořád jsme neměli žádný pořádný test. Ale chuť byla velká, vše vycházelo dobře až do třetí erzety, kdy jsem přehnal brzdy na šotolině před retardérem na Kraví Hoře. Do něho jsem přicouval, musel jsem se jet otočit skrz svůj vlastní prach. Ztratili jsme přes 10 vteřin, ale pokračovali jsme v dobrém tempu. Další chyba přišla na RZ5, kde jsem v ostré levé zatáčce skočil do nějakého křoví, nešlo mi z toho vyjet, musel jsem couvat a znovu to zkoušet. Tam jsme nechali 20 vteřin. Ale byli jsme rádi, že můžeme pokračovat a ani při jedné chybě jsme nepoškodili auto. Druhou etapu už jsme nechybovali a hledali správné nasazení.“
Máš rád letecké dny? Na Bohemce jsi lítal hodně daleko.
„Domácí Bohemka byla úspěšná. Díky velké konkurenci jsem necítil takový tlak jako v roce 2023, kdy jsme přijeli na Bohemku jako druzí v MČR a startovali s číslem 3. Všichni jsme cítili, že byla šance na bednu, nakonec jsme byli vděční za 4. místo. V roce 2024 jsme naopak přijeli do Mladé Boleslavi po pár spíše průměrných výsledcích. Samozřejmě tlak si na sebe dělám hlavně já sám, protože zrovna v domácím prostředí chci předvádět co nejlepší jízdu. Nepovedla se nám hned první městská zkouška, kde těsně před startem začalo pršet a my měli obuté suché pneu. Na dalšícherzetách to už bylo spíše oschlé a pneu fungovaly dobře. Sicev první etapě nebyly časy nic extra, dokonce v Sosnové nás Aleš přeskočil o pár desetin v hodnocení první etapy, ale naopak druhá byla moc dobrá. Časy tam celý den padaly skvělé a myslím, že se tam zlomila celá sezona. Hlavně na prvním průjezdu RZ Kvítkovice, která byla po nočním dešti vlhká, jsme zajeli dost pěkný čas a na následující RZ Sychrov také. Na Bohemce jsme výjimečně využili služeb špionů a správné informace pro první sekci byly opravdu hodně užitečné. Diváci mají největší zážitek z našeho skoku kousek za Frýdštejnem, kde mě vždy štvalo, že jsem vyměkl a ubral. V prvním průjezdu jsem nevyměkl a na skok najel úplně v maximální rychlosti (186km/h), letěli jsme fakt daleko, navíc se auto trochu stočilo doprava, ale těsně po hodně tvrdém dopadu následovala levá zatáčka. Dopad byl tak tvrdý, že se mi posunula helma přes oči a do levé zatáčky jsem zatáčel naslepo intuitivně jednou rukou a druhou jsem si zvedal helmu. Byl to opravdu úlet, v druhém průjezdu jsem klasicky vyměkl, ubral jsem a zase si říkal, že to bylo úplně v pohodě. Ale hranice mezi vyměknutím a velkým úletem je opravdu malá. I v druhé sekci jsme jeli takové to naše správné tempo, podařilo se nám vyjet slušný náskok na Filipa Kohna, abych nemusel zbytečně riskovat na poslední městské RZ. Od té chvíle se nám dařilo zajíždět časy celkem vždy před Alešem Jiráskem.“
Na Barumce to byl boj do posledního metru závěrečné zkoušky
Povedená byla z naší strany i Barumka. S Petrem Těšínským jsme jeli bez chyb a ve slušném tempu. Jediná komplikace byla na druhém průjezdu RZ Kateřinice, na které jsme těsně před startem chytli hodně velkou letní průtrž mračen. Než jsme dojeli na rychlostní zkoušku, stihli jsme dát křížem dvě mokré pneu a zbylé dvě byl tvrdý slick. Na erzetě jsme ztratili kolem dvou minut, protože všichni naši soupeři jeli úplně za sucha díky registraci do ERC. Na další zkoušku jsme přijeli celkem naštvaní, ale zase už celkem rozjetí na mokru, takže jsme jeli prostě jen tak, aby nás to bavilo. V cíli jsme nechápali, když jsme viděli, že jsme zajeli třetí čas v hodnocení mistrovství Evropy. Je jasné, že špičce pršelo v druhé části erzety více. Nám na začátku pršelo zase extrémně, druhá část byla jen mokrá. V nedělní etapě jsme byli 14. celkově. Většinu RZ jsme zajeli pěkné časy v porovnání s evropskou konkurencí a třeba i Vaškem Pechem, jeli jsme bez krizí, moc nás to bavilo. Důležitý byl hlavně souboj s Martinem Vlčkem, na kterého jsme ztráceli po první etapě skoro minutu a dostali jsme se před něho až na poslední erzetě o 0,1 vteřiny. Tím jsme se posunuli na celkové 17. místo.“
Pačejovská soutěž byla z tvého pohledu nejpovedenější?
„Rally Pačejov byla asi nejlepší soutěží roku. Stejně jako v roce 2023 i vloni se nám líbily rychlostní zkoušky. Dokázali jsme tam jet vyrovnaně s Adamem Březíkem. Na pár rychlostních zkouškách se nám podařilo přiblížit nebo dokonce porazit Vaška Pecha. A hodně nás potěšilo, že jsme porazili Honzu Černého a Aleše Jiráska s nezvyklým náskokem. V neděli ráno jsem udělal nejšílenější volbu pneumatik za celou dobu, co závodím. Přestože bylo kolem 7o C a byly ranní mlhy a místy vlhko, tak jsme se s Tomášem rozhodli nasadit nejtvrdší slick Michelin, který oba milujeme. Věřili jsme, že ho před první zkouškou ohřejeme a dokážeme ji projet a na další erzetě už bude tepleji. Moc to nechápali kluci v týmu. Filip Mareš a Vašek Pech nám to dokonce rozmlouvali, oba jeli naopak měkký slick. Jediný, kdo tomu věřil, byl Tomáš, bez něho bych o tom sám pochyboval. Nakonec se ukázalo, že to byla správná volba. Střední slick by byl pravděpodobně ideální volba, ale tomu já tak nevěřím a nedokážu se do toho správně opřít.“
Tady povídání s Věroslavem Cvrčkem nekončí. Šestatřicetiletý jezdec absolvoval vloni Central European Rally a právě na tuto soutěž se zaměříme v druhém dílu.
