Jaroslav Urban: „Fanoušci jsou naším motorem.“

Myslím, že v republice není nikdo, kdo by neznal žlutou škodovku Urbanů a jejich rozevlátý styl. Kdo je ale Jaroslav Urban? Představ se nám prosím…

„Ahoj, jmenuji se Jaroslav Urban a v polovině listopadu mi bude 50 let. Pracuji jako zaměstnanec bezpečnostní agentury. Mezi mé zájmy patří hlavně rodina a automobilové závody, ale volný čas věnuji také exotickým ptákům. Nyní mám doma v obýváku čtyři papoušky ara a žaka. V současné době dodělávám venkovní voliéru pro páreček hyacintů a zelenokřídlého harlekýna aru. To je pro mne duševně uklidňující zábava. Ráno mne pravidelně probouzí řev (smích). Naše soužití došlo až tak daleko, že mi manželka dala na vybranou, buď ona, nebo ptáci. Proto ta stavba voliéry, kde papoušci budou i přes zimu. Jinak mi Pepa obstaral zábavu formou vnuků a vnučky. Ten nás v tomto směru opravdu hodně zásobuje (smích). Mám krásná vnoučata Honzíka, Matese a Laurinku. Mou další velkou zálibou je vydělávat peníze, abychom je pak mohli spálit v benzínu a gumách na závodech.“

Můžeš zavzpomínat na své začátky v rally? Jak ses dostal k automobilovým soutěžím?

„Naším společným kamarádem je Jindra Láník, který sám závodil s Cliem, ale také dělal mechanika například Michalu Sumovi, se kterým procestoval skoro celý svět. Občas jsme byli u Jindry na dílně, a když bylo Pepovi přibližně 14 let, tak přišel s tím, že by chtěl taky jezdit závody. Manželka s tím souhlasila, ale s podmínkou, že vedle syna usednu já. Začali jsme hledat závody, kam by nás pustili s nezletilým klukem za volantem s tím, že já budu řídit auto na přejezdech. První dva roky mi pěkně cvakaly půlky, protože sedět vedle Pepy, když ještě neměl auto plně v rukách, to bylo hodně náročné (smích). A postupně jsme naše závodění rozvíjeli. Začínali jsme ve Škodě 1000 MB, neboť právě „tisícovky“ mne uchvátily a několik kousků vlastním. Postupem času jsme zjistili, že i když nasypeme do tisícovky peněz jak slupek, tak nebudeme moct konkurovat ve třídě „ellerám“. Proto jsme byli donuceni postavit první Škodu 130 LR a pak to šlo dál, druhá, třetí…“

Dalo by se říci, že ten prvotní impuls začít s rally byl více od Pepy, jak od tebe?

„My jsme to měli tak nějak stejně. Ale abych přiznal pravdu, tak já jsem neměl žádný impuls, já byl přinucen si vedle Pepy sednout. Jinak by syn nemohl jezdit. Takže za to, že oblékám závodní kombinézu, může vlastně manželka. Rally je droga a kdo ji má rád, ten jí prostě propadne a dá jí všechno. A to děláme i my.“

Když se podívám do databáze soutěžících, tak úspěšných Urbanů je tam požehnaně. Kdo všechno spadá do „gangu“ Urbanů z Kroměříže?

„U nás to je jednoduché. Postupně jsme oblékali nebo oblékáme kombinézu všichni, tedy manželka Kristýna, dcera Kristýna, syn Josef, druhý syn Patrik a já. To je hodně silný gang, ale jediní pevní jsem já s Pepou. Manželka přestala závodit, když se narodila vnučka, dcera se u našeho závodění začala starat o zázemí týmu a Patrik, ten se občas někde sklouzne. Myslím si, že poměr sil by měl být rozmělněn tak, aby nedošlo k narušení chodu rodiny i firem. Proto se holky k soutěžím pravděpodobně aktivně už nevrátí. Ale je zase pravda, že jsem dceři Kristýně přislíbil, že spolu pojedeme nějaký závod se Škodou 1000 MB, ale bude to určitě svezení jen pro zábavu.“

Pokud pominu tvé začátky vedle syna, tak ses zkoušel prosadit i jako jezdec, s jakými úspěchy či neúspěchy ses potýkal?

„To byly tři závody a třikrát jsem auto rozebral na kaši (smích). To byl rok, kdy jsme byli se synem rozhádaní a měli jsme takový „útlum“. Pepa si našel děvče, byl zamilovaný a odstěhoval se k ní. Nám se to moc nelíbilo, a tak jsem sedal za volant já. S Kubou Lasovským při Rally Humpolec jsme asi 500 metrů před cílem v levotočivé zatáčce poslali škodovku do stromu. Sotva jsme se vysoukali z auta, tak jsme našli obrovský hřib, který tam na nás čekal. To byla „odměna“ za havárii (smích). Můj druhý závod byl v Orlických horách (Rally Sudety), kde jsem vezl kamarádku. Po startu do zkoušky jsem zařadil jedničku, dvojku, trojku, čtyřku, pětku… a byli jsme mezi krávami v poli (smích). A můj třetí start byl opět v Orlických horách, ale to jsem jel s Pepou, a tady jsme sundali strom. Pamatuji si, že tehdy nepřálo počasí a odpadla spousta přemotivovaných posádek. My jsme se dostávali ven z auta přes spolujezdcovu stranu. Já prostě za volant závodního vozu nepatřím. Myslím si, že jsem schopný manažer a umím vyřešit spoustu věcí. Nevím, zda jsem dobrý navigátor, ale Pepa si už pravděpodobně zvykl na toho „vocasa“ vedle sebe a už mne tam tak nějak toleruje a trpí. Jediné závodní auto, do kterého usednu, bude ta Škoda 1000 MB, ta totiž nejede rychle a nebrzdí.“

Naviguješ svého syna, není to pro tebe trochu svazující?

„Není. My jsme si už hodně dávno řekli, že co si řekneme v autě, zůstane v autě a mimo závody fungujeme jako rodič a syn. Máme spolu perfektní vztah, což je dané tím, že mezi námi není velký věkový rozdíl. Fungujeme tedy spíše jako parťáci. Tento vztah máme doma vypěstovaný i s dalšími dětmi.“

Když se díváme na vaši atraktivní rozevlátou jízdu, tak mi to přijde, že tě Pepa v autě moc neposlouchá, je to tak?

„Poslouchá mě hodně. To, že to vypadá z venku trochu jinak, je věc jiná. My jedeme v symbióze, mnoho věcí probíráme a domlouváme se, jak budeme v závodě fungovat. Naše rozevlátá jízda není samozřejmě dopředu nijak připravena, to je umění řidiče. To je jeho styl. Historické škodovky jsou známé tím, že nevíš přesně, jak se auto v situaci zachová a záleží na reflexech řidiče, jak je zvládne ovládnout. Pokud umí řidič číst auto, tak s ním může dělat šou. Pokud auto neumí číst, tak jej jednoduše škodovka překvapí. Ale pokud si řekneme, že jdeme dělat zábavu, a to je skoro pokaždé, tak to podle toho i vypadá. Jednou jsme měli možnost svézt se v R5, ale co chceš s takovým autem dělat... My rovně jezdit neumíme a R5 by nám jednoduše neseděla. My nejsme soutěživí, my jezdíme pro zábavu a rozevlátý styl nám vyhovuje.“

Rozevlátý styl jel Pepa od začátku v soutěžích?

„Pepa nijak nepřecházel ze stylu do stylu. Od začátku si jede své, což mu vyhovuje. Kdysi jsme měli obhajovat dobré umístění a řekli jsme si, že pojedeme čistou jízdu. V cíli jsme zjistili, že čistou jízdou jsme ztratili. Pepa má dar, že tím svým rozevlátým stylem dokáže zajet i pěkný čas.“

V kuloárech koluje historka, že jsi měl během divoké jízdy svého syna dost a že jsi vyhazoval okýnkem za jízdy rozpis. Můžeš nám to přiblížit?

„To nebylo jen jednou (smích). To dělám pravidelně… Když jsem emocionálně rozhozený a diváky vyhecovaný a oni to umí, tak potom dělám věci, které běžně nedělám. Je zbytečné popisovat atmosféru třeba na Barumce na autobusáku nebo při legendách v San Marinu. Horší věc nastane, když v zápalu emocí vytrhnu ze sešitu stránky s rozpisem na sobotu a neděli. To se mi stalo před dvěma roky při Barumce. Zlínská rally začíná pravidelně super speciálkou v centru Zlína a diváci nás vyhecovali tak, že z okýnka lítaly rozpisy se sobotními a nedělními zkouškami. Nám nezbylo nic jiného, než se v sobotu ráno sbalit a jet domů. Bez rozpisu, takzvaně „na oči“ bychom rozhodně nejeli. My máme zásady, které dodržujeme. A i když to je jen šou, tak nejdeme přes hranu.“

Víceméně jsi mi nahrál na otázku, startoval jsi jak na legendách v San Marinu, tak i na Barumce, dají se nějak ty dvě soutěže porovnat z pohledu šou třeba na autobusáku?

„Moc ne a bylo by to složité porovnávání, neboť každý závod má svá specifika. Barumku můžeš jet dvojím způsobem. Buď jsi v hlavním poli posádek a jedeš tím pádem na čas a dělání šou tě mine. Druhou variantou je, že pojedeš v Legendách a užíváš si skvělou atmosféru. Tady už nejedeš na čas a o body, prostě se bavíš. V San Marinu je vše dohromady, tedy jedeš na čas a zároveň děláš šou. Ale tady je nutno dodat, že tu šou dělají všichni. V San Marinu se sejde taková spousta nadšených diváků, kteří tě svým hecováním doslova pohltí, a ty jsi pro ně ochotný udělat cokoli. V tu chvíli se nedíváš na obsah peněženky, ale dáš do jízdy maximum. Je to nejvíc na světě, co se týká bavení. Jede se po asfaltu, šotolině, v kopcích a do toho béčková auta plná koní. Diváci jsou bezprostředně u trati a doslova se oživují záběry z osmdesátých let, kdy diváci rozevírali silnici před autem. A navíc plovoucí servis, to už nikde nevidíš. Za posledních pět let šla tato soutěž obrovsky nahoru a všichni diváci chtějí být součástí této bombastické šou. Stačí vyzdvihnout kruhový objezd, který se stal tradicí, tady se sejde tolik lidí, co na celém zlínském autobusáku. A to tam „pouze“ kroužíme na kruháči. Setkává se tady mnoho národností, ale ve chvíli, kdy se jede závod, tak všichni chtějí jediné, krásnou šou, a proto hecují posádky. Mně je jedno, jestli San Marino pojedu jako jezdec, nebo přijdu jako divák, pro mne to bude vždy nezapomenutelný zážitek.“

Závodíte se synem v historickém autě, neláká vás svezení v moderní technice?

„Vůbec. Jak jsem vzpomínal, měli jsme možnost otestovat er pětku, ale tímto směrem se nechceme dát. Nám by moderní technika prostě neseděla. Pro nás je několik zajímavých aut mezi historickými vozy a v současné době máme rozjetý projekt, o kterém se zatím moc bavit nechci. Určitě to bude příjemné překvapení, to vím už nyní. Ale ještě chvíli bude trvat, než to dotáhneme do konce.“

Máš nějaký závodnický sen? Je třeba auto, ve kterém by ses rád svezl (tedy nechal se svézt), nebo někdo komu bys četl noty, nebo nějaká soutěž?

„Já si svůj sen prožívám. My si jedeme svůj punk a jedeme tam, kde se nám líbí, a to nám vyhovuje. Já bych přál všem, kteří jsou v rallyovém světě nějak namočeni, aby si plnili závody svůj sen. Honba za pohárky a umístěním je fajn, ale toto jsou všechno pomíjivé momenty. Jediné, na co nezapomeneš, je to, co opravdu prožiješ. Proto chceme jet závody, které jsou krásné a my tady chceme nasávat atmosféru. Nepotřebujeme se honit za umístěním. Naše škodovka nám toto umožňuje, i když občas s odřenýma ušima. V jakém autě bych se rád svezl? To je právě ten projekt, který jsem zmiňoval a já se moc těším na výsledek. Kousíček poodhalím, mělo by to být správné „béčkové“ auto. Vše chce čas, nejdříve to auto musíme postavit, pak se s ním naučit jezdit a získat zkušenosti, no a potom si mohu vymýšlet, kde bych chtěl startovat. A s kým, to je jasné… K nikomu cizímu bych nesedl, takže pro mne je jediný nejlepší jezdec, a to je Pepa.“

Letos se účastníte závodů v zahraničí. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo a jak hodnotíš dosavadní starty?

„Vloni jsme se rozhodli s kamarády, kteří nejsou závislí na českých soutěžích, že vyrazíme vyzkoušet zahraniční závody. Bohužel na prvním závodě, při Rally Karlovac 2023 nám shořela naše ellera. Bylo to vadou materiálu. Letos jsme vyrazili ve stejném duchu na chorvatské tratě, které jsou nám blízké. Startovali jsme opět na Karlovaci, pak to byla rally v Zagrebu a slovinská Vinavská dolina. Všem jezdcům bych doporučoval tyto krásné závody absolvovat. Rychlostní zkoušky bombastické, soupeři usednou do všeho, co má čtyři kola a volant a bijí se s vámi na erzetách, jako kdyby měli moderní techniku. My si domů přivezli vždy soustu krásných zážitků a o to nám jde především. Společně s námi na těchto závodech byli i Martin a Patrik Kdérovi. Těší mne růst Patrika a až získá potřebné zkušenosti, tak bude určitě stejně dobrý jako Pepa.“

Plánujete i další starty v zahraničí?

„Pro příští rok už máme plán závodů a rádi bychom opět Českou republiku v zahraničí úspěšně reprezentovali. Letos jsme nemohli odjet více soutěží, neboť nám to kolidovalo s přípravami Rally Kroměříž. Věřím, že v sezoně 2025 vše doženeme. Mohu prozradit a patrně spoustu našich fanoušků zklamu, ale kromě Barum rally v Česku startovat nebudeme. Zlínskou soutěž ovšem nepojedeme mezi Legendami, ale mezi soudobými vozy. Důvod této změny je jednoduchý, opět si chceme pořádně zazávodit i s časem. Příznivce rally ale mohu uklidnit, protože pátek pojedeme tak, jak nás znají. V pátek bude šou a v sobotu a neděli budeme dohánět, co jsme nechali na autobusáku.“

Lehce jsi nakousl Rally Kroměříž, kde se zrodil plán uspořádat soutěž?

„To se mě kdysi dávno šéf ČMPR zeptal, zda bych neudělal na Kroměřížsku soutěž a já, když něco slíbím, tak to i splním. Ve slabé chvilce jsem mu to slíbil a morální zásady velely Rally Kroměříž udělat. Všechny ročníky byly podle mne skvělé. Samozřejmě občas se našla vada, ale z těch jsme se snažili poučit. Vždy jsme chtěli posádkám ukázat, že se dá soutěž udělat ve stylu „za málo peněz hodně muziky“. Naší snahou bylo obměňovat erzety a i tady to klapalo. Bohužel, letos jsme si kvůli počasí vylámali zuby a po několika špatných momentech jsme se rozhodli, že další ročníky již pořádat nebudeme.“

Asi je zbytečné se ptát, zda je lepší sedět v závodním autě, nebo pořádat soutěž?

„Tady je jednoznačná odpověď, neboť držet noty a potit se v kombinéze, je to, co nás naplňuje. My jsme k pořádání Rally Kroměříž přistupovali z role jezdců a cítili tak, co posádky chtějí, co by si přály a co bychom pro ně mohli zařídit. A to se nám ve finále vymstilo. Tak to bohužel funguje, a ne nadarmo se říká, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestaný. Proto je jednodušší sedět v autě a užívat si závod. Nervy okolo uspořádání závodů jsem si užil a nastal čas na změnu.“

Během své kariéry jsi zažil spoustu úsměvných příhod, dej do placu nějaký zážitek…

„Těch příhod je mraky a většina je nepublikovatelných (smích). Jedna taková příhoda se vztahuje k rally v Humpolci, kdy jsme s Pepou stáli na startu rychlostní zkoušky ve Škodě 1000 MB. Byl to jeden z prvních startů, kdy byl Pepa plnoletý. My tedy čekali na startu a syn, když je v psychické nepohodě, tak „uchází“. On „ušel“ v autě tak, že jsem musel zavolat startéra a požádat jej o posunutí startu o dvě minuty. Jenomže jak jsem měl na hlavě helmu, tak mi nebylo rozumět. Využil jsem jeho sklonění k okýnku, chytil jsem ho za límec a vtáhl hlavu dovnitř auta. On se nadechl, já ho pustil a celý omámený nám na prstech před čelním sklem ukázal dvě minuty. Já mu na oplátku ukázal vztyčený palec (smích). Tím jsem pobavil i Pepu. Tento startér se pohybuje stále v rally a určitě bych ho našel.

Těch příhod je spousta. My se pohybujeme v komunitě lidí, kteří se scházeli a stále scházejí o dva dny dřív před závodem. Tady jsme se družili na nekonečných párty akcích. To nebylo o alkoholu, ale o tom, že ti lidé seděli do rána a říkali si příhody. Samotný závod už pak byla jen třešnička na dortu.“

Poděkování a vzkaz fanouškům…

„Já se letos naděkoval a naomlouval už tolikrát… Je ale pravdou, že děkovat se má vždy a při každé příležitosti. Fanoušci, to je ten motor a síla, která nás vede k tomu, že tento sport budeme dělat dál. Já věřím, že se vyspím i z nezdaru kroměřížské rally. Fanoušci jsou obrovský náboj a motivací pro posádky a kolikrát si to ti lidé podél trati ani neuvědomují, co vše dávají jezdcům. To je taková síla, že i když dáš auto třikrát přes boudu, tak se budeš snažit dát vůz co nejdřív do pořádku jenom proto, abys své fanoušky znovu viděl a potěšil. Velké díky všem fanouškům.“