Po „oddychovém“ roce 2022 to byla vloni opět u tebe ucelená sezona, co tě nastartovalo k tomu absolvovat kompletní seriál vícedenních závodů?
„Do sezony 2022 jsme vstoupili s nemodernější technikou a hodně vysokými ambicemi. Na všech třech soutěžích nám chyběl kousek sportovního štěstí a po Bohemce už nemělo smysl pokračovat. Fabii R5 evo jsme po sezoně prodali a místo toho koupili z Finského Printsportu klasickou Fabii R5 se kterou máme hodně zkušeností a dostatek náhradních dílů. Zajímavostí bylo, že jsme ve Škoda Motorsport vyzvedli pro Printsport novou Fabii RS Rally2, tu jsme dovezli do Finska, tam s taťkou týden pracovali na dílně Prinstportu, k tomu dva testy na krásných sněhových cestách. Fabii RS i Fabii R5 jsme servisovali na Rally Kuopio a po závodech jsme Fabii R5 naložili a přivezli k nám. Auto jsme tedy přivezli na sněhovém podvozku, dokonce jsem ho pár týdnů nechal stát na dílně a očekával kalamitu a nasazení hřebikových kol a trochu zábavy. Ale podmínky vhodné nebyly, takže jsme pak přestavěli auto na asfalt. Zážitek jsem měl i tak, protože jsem se jednou při saunování bavil s Eerem Raikonenem (šéfem Prinsportu) jakou palbu jedou místní kluci na sněhu. Druhý den mě posadil do škodovky vedle Jari Huttunena, který startoval s druhou týmovou Fabií R5. Problém byl, že nás posadil do auta, které jsem v danou chvíli už měl zaplacené. Takže jsem se více než o sebe bál o auto. Protože nemám žádné zkušenosti s podobnými podmínkami, tak jsem se ani moc nebál, protože jsem neznal limity a Jarimu jsem věřil. Po pár zatáčkách jsem si myslel, že to bude OK, pak ale přišly skandinávské horizonty do zatáček atd. To bylo opravdu neskutečné. Překvapilo mě, že auto nejezdí tolik smykem, naopak spousta zatáček projíždí celkem nedotáčivě. Byl to skvělý zážitek, moc jsem si to užíval, vydržel bych tam sedět celý den. Nakonec Jari vyhrál Rally Kuopio a týden nato vedl MS Švédsko se starou R5.“
Jaké cíle jsi měl do loňské sezony?
„Vstupovali jsme naprosto bez cílů, s Tomášem jsme chtěli jet, takže jsme se domluvili na Valašku na rozjetí a na naši oblíbenou Šumavu. A pak že uvidíme co dál. Cíle na výsledky jsme neměli žádné. Dokonce jsme si zakázali koukat se na průběžné výsledky a hlavně jsme to i dodrželi. O to víc jsme si vše užívali. V průběhu Valašky jsme začali tušit, že rychlost je slušná. Nejhezčí bylo, když mi po jedné erzetě přišla SMS od mé sestřičky: „Co to jedete za bomby??” Reagovala na rychlostní zkoušku Choryně, kde v obou průjezdech jsme zajeli shodně čtvrtý nejrychlejší čas.“
Na konci roku tě získané body zařadili na nepopulární čtvrtou „bramborovou“ příčku, spokojen či nespokojen?
„Je to náš dosud nejlepší výsledek, byla to moje druhá kompletní sezona s R5 a třetí celkově. Takže jsme za to vděční. Správně bychom měli být na páté příčce, protože by před námi byl Vašek Pech na první příčce.“
Pokud se podívám na jednotlivé výsledky, tak to hovoří o vyrovnanosti…
„Základ byl ve skvěle fungujícím autě, na které bylo v každém okamžiku maximální spolehnutí. Dále celý tým a fantastická spolupráce s Tomášem.“
Který z loňských závodů ti udělal největší radost?
„Ze všech závodů jsme si přivezli spoustu krásných zážitků, zkušeností, ale zároveň detailů, které by šlo ještě zlepšit. Největší radost asi máme ze čtvrtého místa v Pačejově, které jsme si vybojovali v napínavém souboji s Alešem Jiráskem. Celou soutěž jsme se přetahovali s Alešem Jiráskem o desetinky, až do páté erzety nikdy nebyl náš průběžný rozestup větší jak 1,5s. Po etapě jsme měli náskok 2,6s. Zásadní změna přišla na druhé nedělní RZ, kdy nám Aleš dal 8,3s. V tu chvíli jsem považoval ten souboj za vyřešený. Hlavně s ohledem na to, že tato zkouška se měla jet ještě jednou. Tomáš ale v klidu pronesl jeho oblíbené: „Vezmeme si to zpátky” a na následujících Čečelovicích jsme přitlačili a dali Alešovi 8,3s, tedy přesně tolik, kolik nám dal on na předchozí. Přitom jsme byli dvakrát celkem hodně mimo trať. Před závěrečnou erzetou jsme měli náskok 4,6s, ale byla to zkouška, která Alešovi šla lépe. Museli jsme tedy znovu moc tlačit. Opět jsme byli venku, ale jen jednou, ztratili jsme 1,6s a uhájili čtvrtou příčku o tři sekundy.
Stejná pozice nám patřila i po domácí Bohemce. Měli jsme z toho obrovskou radost. Upřímně jsme před závodem doufali v nějaký zázrak a bednu. Ale na bednu budeme muset ještě máknout. Senzací bylo, že jsme na Bohemku přijeli jako průběžné druzí v MČR, pořadatelé nás dali hodně dopředu a my měli startovní číslo 3. To bylo prostě úžasné. Veškerá tato ezforie ale na startu první zkoušky zmizí a bojuje se od nuly o každou vteřinu. Oproti předchozím ročníkům se nám podařilo zlepšit jízdu v Sosnové a na Městské RZ a tím přijet na klasické rychlostky v našem okolí s menší ztrátou. V obou RZ první sekce jsme dokázali porazit Adama Březíka a v půlce etapy jsme na něho ztráceli jen 2,2s. Na následujících Kvítkovicích jsem ale udělal hloupé hodiny v tak úzkém místě, že jsem musel dvakrát couvat, ztratil asi 12s a souboj byl prakticky vyřešený. Na Aleše Jiráska a Alberta Thurn und Taxise jsme měli po první etapě náskok přes 20s, takže jsme se rozhodli si neděli užít, udržet pozici a neriskovat. Celkem složitá kombinace úkolů. Ale nám se podařilo náskok ještě navýšit a navíc si každou zatáčku užít. Měli jsme trochu obavy z poslední RZ Zvířetice, která je náročná a zrádná. Ale hlavně nás děsila naše bilance defektů na poslední a předposlední erzetě. Proto jsme poslední zkoušku doslova prodali. To je právě rozdíl mezi čtvrtým místem na Bohemce, které člověk dopředu ví, že může jen pokazit a čtvrté místo z Pačejova, které je spíše nejisté a posádka si ho vybojuje. Samozřejmě jsme obě čtvrtá místa oslavili s celým týmem.“
V Krumlově i díky výpadkům mladých dravců jsi se v závěru rally držel na druhé příčce, ale na poslední zkoušce jsi o cenný výsledek přišel. Co se ti v tu chvíli honilo hlavou?
„Zrovna Krumlov bych spíše řadil mezi ty nejméně povedené. Krumlov jsme jeli teprve podruhé a navíc předchozí start byl v listopadovém termínu, takže charakter byl úplně jiný. Přistupovali jsme k tomu tak, že tam jedeme poprvé a měli jsme velký respekt ze zrádných tratí. Rozhodně nebylo v plánu tlačit a riskovat. Pátek jsme jeli možná až zbytečně opatrně. V sobotu jsme pokračovali v našem tempu, neřešili jsme výsledky, samozřejmě si ale nešlo nevšimnout, že před námi vypadly tři posádky a najednou jsme startovali jako druhé auto. Ale ani poté jsme neřešili výsledky, nevěděli jsme, kolik jsou kluci za námi. Až po předposlední RZ jsme dostali info jaké jsou rozestupy. Měli jsme slušný náskok a věděl jsem, že i když jednou někde probrzdím nebo se lehce přetočím, tak by to mělo stačit a nebylo potřeba hrotit tempo. Ale 7km před cílem poslední RZ jsem předním kolem trefil kámen při katování, okamžitě jsem věděl, že máme defekt PP kola a velký problém. Věděl jsem, že do cíle je to ještě dost daleko, ale zkusil jsem pokračovat na defektu. V životě jsem nejel na defektu. V tu chvíli jsem opravdu hodně riskoval, bylo mi jasné, že druhé místo je pryč, ale chtěli jsme udržet alespoň třetí. Několikrát jsem auto fakt neměl pod kontrolou, ale kdy jindy riskovat než když se jede o bednu. Nakonec ten čas nebyl tak špatný, zpomalili jsme se asi jen o 17s. Druhé
místo nám uteklo o 2,8s a to nás mrzelo ze všeho nejvíce. Cestou z poslední RZ na rampu jsme byli jak přejetí, bylo to prostě obrovské zklamání. Paradoxem bylo, že jsme před startem závodu našli na autě Aleše Jiráska závadu, kdy mu nesvítila světelná rampa. Petr Machů nás požádal o pomoc, tak jsme vzali naši náhradní řídící jednotku a navíc našli závadu v elektrickém svazku. Takto by to na závodech mělo chodit, pomáhali jsme už mnohokrát předtím a stejně tak i poté. Těch posledních 7km na defektu byl můj nejlepší výkon během celé soutěže. Ukázal se prostě klasický charakter soutěží, že není potřeba předvést maximální výkon, ale tak nějak stabilní, když nejedeš přesně podle svých představ, tak nepanikařit a nesnažit se to zlomit za každou cenu a hlavně vydržet a dojet do cíle. Naprosto nejhorší ale bylo, když se nás po závodech všichni ptali, jak je možné, že jsme udělali na Kohoutu defekt, že tam se dělá defekt jen o jeden kámen a o tom přeci všichni vědí. Bohužel jsme další, koho tento kámen nachytal a pravděpodobně poslední na téhle planetě, kdo o něm ještě nevěděl. Poprvé jsem hodně litoval, že místo koukání na onboardy trávím dny a večery na dílně.“
Z kterého závodu jsi naopak odjížděl zklamaný?
„Asi je to Krumlov a Šumava.
Krumlov jsme již rozebrali. Šumava patří mezi naše nejoblíbenější soutěže. Celkem se nám podařil i Čínovský okruh, kde jsme dříve hodně ztráceli. Během první poloviny sobotní etapy jsme se honili s Adamem Březíkem, protože bylo mokro a slizko. Odpoledne to oschlo a Adam nám trochu ujel. Do druhé etapy jsme vstoupili na 5. místě s velkým náskokem přes jednu minutu na Martina Vlčka a Václava Kopáčka. Během první sekce jsme náskok ještě navýšili. Problém přišel ale hned kilometr po startu předposlední RZ. Udělal jsem defekt zadní pneumatiky. Rozhodl jsem se kolo vyměnit. Protože jsme věděli, že máme náskok téměř minutu a půl a hlavně protože s Tomášem výměnu kola často trénujeme, tak jsme do toho šli naplno, vše nám tedy sedlo fantasticky, souhra byla skvělá. Přestože by člověk radši seděl v autě a letěl dál po RZ, dá se říci, že nás to i trochu bavilo. Kolo jsme dokázali vyměnit za 80s od zastavení do rozjetí včetně připoutání, které bývá nejsložitější a o to více když se opravdu spěchá. Celkem jsme na erzetě ztratili asi minutu a půl, což nám udělalo radost. Adam Březík měnil kolo na Valašce přibližně za dvojnásobný čas. My jsme ztratili 5. místo, ale odstup byl hratelný, 6,5s. Tomáš řekl: „Vezmeme si to zpátky”. Zkusili jsme to, RZ se nám podařila, zajeli jsme třetí čas jen o 6,4s za Vaškem Pechem a 3,4s za Janem Kopeckým, kteří jeli o vítězství. Václav Kopáček ale zajel také skvěle, dali jsme mu jen 2,9s a tak jsme zůstali šestí.“
Proč byla změna spolujezdce na Barumku?
„Barumku jsme původně neměli v plánu, ale vhledem k tomu, jak se vyvíjela sezona, že jsme vlastně po Bohemce byli třetí průběžně v MČR, bylo logické jet. Vše bylo nachystané, ale pár týdnů před závodem si Tomáš poranil ruku při motokrosu. Nejdříve to nevypadalo jako komplikace, ale jak se závod blížil, bylo rozumnější si přiznat, že tak náročný závod nelze odstartovat, když něco není na 100%. Možností bylo náš start odvolat nebo najít náhradního spolujezdce. Když vyšla startovka, všiml jsem si, že tam chybí Petr Těšínský. Tak jsem mu zavolal a hned jsme byli domluveni. S Petrem jsme prakticky začínali, s Kitovou Felicií jsme se stali Juniorskými mistry Slovenska 2009. V sezoně 2010 jsme přestoupili do Octavie WRC, sice jen tři starty, ale byla zde první má absolutní „bedna“ na Thüringen Rallye v Německu. Poslední závod jsme spolu jeli právě Barumku Kitem. Petr už tenkrát byl super spolujezdec, oba jsme se spolu prakticky od nuly posunuli na nějakou úroveň. Mě ale tenkrát vadilo, že Petr se závodům nevěnoval tolik i mimo závody. Hlavně když se zamiloval a to tenkrát bylo celkem často. S odstupem času je vtipné, že jsem mu tenkrát řekl, že s tímto přístupem to daleko nedotáhne. Před jeho prvním startem na Monte Carlu jsem se mu za to omluvil, on mi naopak poděkoval, že mu naše spolupráce i kritika pomohla na sobě pracovat. Bylo skvělé s ním zase jet a hlavně zrovna na Barumce, kde on využil své světové zkušenosti a naprostou profesionalitu, klidné čtení a nadhled. Původně jsem měl v plánu jet Barumku v klidu a neudělat si nějaký problém. To nám trochu zkomplikovali pánové Jirásek a Vlček, kteří nasadili vysoké tempo a my jsme se nechtěli vzdát. Během soboty jsme si vybojovali náskok přes 20s. V nedělní první sekci se ale snížil jen na 8,3s. Respekt ze Semetína a Pinduli jsme museli na druhé průjezdy nechat v servisu a trochu do toho šlápnout. To se podařilo a před poslední RZ jsme měli zpátky náskok 23s. Ale hlavně krásný zážitek na obou zkouškách a slušné časy, dokonce jsme porazili i některá známá jména z ERC a nebo je měli na dohled. Například 2,5s za Madsem Østbergem na Semetíně. Děkuji Petrovi, že byl k dispozici a předvedl očekávaný výkon nejlepšího českého spolujezdce.“
Vím, že ty moc odpočívat neumíš, takže zimní pauza byla jistě hodně pracovní. Přesto jak jsi trávil přestávku mezi sezonami?
„Vlastně nelze použít ani označení pauza nebo přestávka, protože v roce 2023 jsme se skoro vůbec nezastavili až do Vánoc. Minimálně jedna naše Fabia R5 startovala na všech českých MČR a rallysprintech, často ale startovaly obě. Vrcholem byl start na Central European Rally WRC. Do toho jsme jezdili na mistrovství Bulharska v závodech do vrchu, kde už pátý rok pronajímáme náš kopcový speciál Fabia RS2000. Současně probíhala celý rok příprava dvou historických Porsche 911 na start na East African Safari Rally v Africe. Kromě přípravy aut, ale byla zásadní i příprava náhradních dílů, nářadí a veškerého servisního vybavení a zázemí, které jsme od nás posílali na začátku října. Tedy v době, kdy vrcholila sezona rally a kopců. Celý tým byl v Africe od 2. do 20. prosince, takže jsme se vrátili opravdu až přesně na Vánoce.“
Předpokládám, že už si doma rýsuješ sezonu 2024. Bude to opět velký mistrák?
„Vzhledem k tomu, že se nám podařila minulá sezona opravdu skvěle, tak je logické pokračovat. Jednak nás ta jízda moc baví, ale hlavně se ukázalo, že všechna ta práce, kterou jsme tomu obětovali, má nějaký smysl a přišly slušné výsledky. Navíc cítíme, že by se šlo ještě kousek zlepšit a to nás žene dopředu.
Zatím nemáme finančně zajištěnou celou sezonu, ale zkusíme jít klasicky závod po závodu. Bylo by hezké si splnit sen startu na podniku WRC, taková myšlenka byla samozřejmě už minulý rok v souvislosti se závodem v Česku. Ale finančně to bylo naprosto nedosažitelné. Uvidíme, jestli se to povede letos. Pokud bude příležitost, tak bych na Fabii rád nasadil šotolinový podvozek a svezl se trochu rozevlátě na šotolině nebo sněhu. To ale nelze zvládnout současně při celé sezoně MČR, jak z pohledu financí, tak i času.“
Uvažuješ nad tím, že ti přibude do týmu omlazená technika?
„Z hlediska týmu a pronájmů zákazníkům uvažujeme. Ale z hlediska mého závodění nemám důvod moc měnit. Fabii R5 v poslední specifikaci považuji za skvělé a robustní auto. Nejsem přesvědčený, že novější auta jsou výrazně rychlejší, jestli vůbec jsou rychlejší. Ale jsem přesvědčený, že já bych s novějším autem nejel rychleji, jednak vím, že mám rezervy v sobě a také novější auta jsou dražší a nákladnější na provoz. Proto mi přijde lepší jet šest závodů se starší verzí než pět podniků s novější. Anebo třeba možnost koupit o pár pneumatik více. Takže pak vlastně může být člověk rychlejší i se starším autem. A jak jsme viděli na Bohemce, tak se starším autem lze v přímém souboji porazit mistra světa s nejnovějším autem.“
Poděkování, vzkaz fans…
„Poděkovat chci v první řadě spoustě lidem, díky kterým můžeme odstartovat celou sezonu. Navíc ve špičkovém voze a v konkurenceschopných podmínkách. Větší i menší sponzoři nás podporují v rámci svých možností. Celý tým nám vytvořil podmínky pro dokončení všech závodů a mohli jsme se spolehnout na ně i na naše auto. Rodině speciálně děkovat nemusím, protože to je vlastně součást týmu. Fanouškům děkujeme za jejich podporu, minulý rok jsme poprvé pocítili, že je naše jízda baví jako nás a spousta z nich za námi chodila.“
Tady by naše povídání mohlo skončit. Rexteam z Besedic to ale není pouze samotné závodění. Tým připravuje a servisuje závodní vozy i pro další jezdce. Druhý díl tedy bude v tomto duchu a vy si jej budete moct přečíst v brzké době.
