Příznivci rally ví, že nějaký Hráček jezdí s žigulíkem, ale kdo je vlastně Honza Hráček? Představte se nám prosím…
„Ahoj, jmenuji se Jan Hráček, je mi čerstvě 38 let a pracuji jako elektrikář v servisu plošin. Jsem zadaný a s přítelkyní Monikou máme dvě děti. Jan má devět let a Ella tři roky. Mezi mé zájmy patří rodina a automobilové soutěže. Honzík se dost potatil. Jak vizuálně, tak povahově a láká ho rychlá jízda. Zatím jsem mu postavil z Babety motorku a už se několikrát namotal do plotu u dědy. Je vidět, že i jeho se chytá „prokletí“, které máme v rodině. (pozn. bratr Vít Hráček taky jezdí rally). Já jsem byl úplně stejný (smích).“
Pocházíte z Hluku, což není zrovna rallyové středisko, tady bych vás spíše viděl krotit jiné koně, než ty pod kapotou…
„Abych to upřesnil, tak já nyní bydlím v Záhorovicích, což je jen coby kamenem dohodil do Bojkovic, ale z Hluku pocházím a mám tam dílnu, kde si chystám auto. Město Hluk je proslaveno jízdou králů, která se koná v červenci. Přítelkyni se líbí folklórní tradice a pravidelně se účastní této akce v kroji, no a když jde ona, tak i já s dětmi. Monika mne dokázala přemluvit a před čtyřmi roky jsem byl poprvé v kroji i já.“
Než jste začal jezdit automobilové soutěže, dělal jste i nějaký jiný sport?
„Ne. Mne odmala braly motory a na nich jsem vyrůstal. Jako malý kluk jsem měl doma Pionýra a na zahradě jsme měli trať, kterou jsme jezdili s kamarády pořád dokola. Sousedi jen kroutili hlavami (smích). Později přišla Jawa a s ní různé úpravy, prostě tak, jak to dělali v té době snad všichni kluci na vesnicích. Jednou jsem si zlomil nohu po pádu na motorce a ležel v Brně v nemocnici. Tady jsem viděl jiné pacienty motorkáře, jak jsou sešroubovaní a tehdy jsem si řekl, že touto cestou jít nechci. Proto jsem se rozhodl, že budu jezdit s auty.“
Pojďme tedy na auta, jak jste se k nim dostal?
„Od mala miluju adrenalin a z toho tak nějak pramení ten pojem „prokletí“, který jsem vzpomínal u syna. Maminka mi často připomínala, že jako malý kluk jsem zdolával na odrážedle schody. Později jsem se chodil dívat na různé závody, ať už na okruzích nebo rally. Pamatuji si, že jednou jsem usedl do motokáry v Brně a po odjetí daného času se mne lidé ptali, jaké jezdím závody, že jsem jel velmi dobře. Skrytý talent mám asi daný od přírody (smích). Po motorkách jsem začal v osmnácti letech jezdit slalomy, které se pořádaly v okolí. Tady jsem si odkroutil deset sezon. Je spousta dílčích výsledků a největší úspěch byl v roce 2015, kdy jsem vyhrál třídu celkově za celý rok. Vždy jsem se potom těšil na populární amatérský závod Ve stopě Valašské zimy, kde jsem dvakrát vyhrál třídu. V roce 2010 to bylo s Favoritem a v roce 2018 s Ladou, navíc v tomto roce jsem dojel druhý absolutně. A když jsem udělal pěkný výsledek na Stopě, tak jsem se díval, kam bych se dál posunul. Proto mé další kroky vedly do ČMPR a prvním závodem byla Radouňská rally 2018.“
Pro rally závody jste si vybral vůz Lada, proč právě tento stroj?
„Já jsem měl doma upraveného Favorita na slalomy a na běžné ježdění jsem používal Škodu 130. Právě s tímto starším vozem jsem jezdil pořád a věděl jsem, že mne to táhne více k zadnímu náhonu. Stál jsem před rozhodnutím, zda si postavit na závody starší škodovku, žigulíka nebo bavoráka E30. Po finanční stránce a shánění náhradních dílů mi vyšel nejlépe žigulík, a proto jsem se pustil do stavby. Je to auto, které ke mně pasuje.“
Začínal jste na podnicích ČMPR a sezona 2021 bude jistě patřit k těm, na které jste pyšný. Z pěti startů jste třikrát zvítězil, dvakrát dojel druhý a celkově ovládl třídu H3, byla to sezona snů?
„To byla krásná sezona. Rád na to vzpomínám i díky tomu, že mezi posádkami panovala skvělá přátelská atmosféra. Michal Streit se Škodou 130L byl sice za mnou, ale pořád mne nutil být ve střehu a nic mi nedal zadarmo. Podařilo se nám vyhrát první tři podniky, což byla paráda. Pohár pro nejrychlejší posádku ve třídě jsem si odvezl z Radouně, kde jsem vlastně v ČMPR začínal a posléze taky z Moravského krasu a Železných hor. Na Podorlické rally a v Kroměříži jsme byli druzí, ale tím, že jsme udrželi Michala za námi, jsme urvali celkové vítězství. To jsou vždy ty sezony, na které jste pyšný, navíc, ani jedno odstoupení, takže paráda.“
Dalšího velkého výsledku jste dosáhl na loňském předposledním sprintu, kdy jste na Rally Morava ovládl kategorii Historiků. Úvodní erzeta ale ani zdaleka nenapovídala, že by na konci sprintu mohl být super výsledek. Co jste měl za problém?
„Tady jsme se hodně zapotili. Na první rychlostní zkoušce se totiž zasekl čtvrtý rychlostní stupeň a já polovinu zkoušky odjel s tímto handicapem. Naštěstí se to stalo v místech, kde se zkouška lámala a většina se jela z kopce dolů. Přes spojku jsme to dotáhli až do cíle a tam Ladu odstavili. On byl celkově začátek na Rally Morava divoký, neboť hned po startu zůstal stát Lumír Vyorálek. Vzápětí odstoupil Martin Klepáč a do cíle úvodní zkoušky dojel Roman Burget, který táhl výfuk za sebou. Já věděl, kde je u nás problém a tím, že si vozíme s sebou i nářadí, tak jsem se pustil do opravy. Vyšrouboval jsem řadicí kulisu, zapáčil páčky zpět a oprava byla úspěšně provedena. Na první zkoušce jsme ztratili přes dvacet vteřin, ale jelo se na mokru a kluzku, a to je povrch, který mi vyhovuje. Mám rád, když mi zadek auta ustřeluje a užívám si to.“
Na konci loňského roku jste se mohl radovat z dalšího celkového vítězství, tentokráte to byla rallysprintová kategorie 4…
„Paráda. My jsme to už měli naplánované na sezonu 2023, ale tehdy to nevyšlo. Vyhráli jsme na Kopné, ale v Plzni jsme přetočili motor, a tím bylo po naději. Sezonu jsme tím pádem odpískali a soustředili se na nadcházející rok. Vyzbrojili jsme se náhradními díly a šli za vítězstvím po hlavě. Na Valašce a Kopné jsme byli shodně druzí mezi historiky i v kategorii 4. „Bednu“ jsme doplnili v Příbrami a na posledním sprintu ve Vsetíně a o vítězství na Rally Morava již byla řeč. Další z krásných sezon. Konkurence v kategorii byla opět velmi dobrá a nám pomohlo, že Martin Černý nejel celou sezonu. Když jel, tak jsme na něj jednoduše neměli. Pěkné souboje jsme sváděli i s Otakarem Zenklem mladším, to jsme se fakt dobře bavili. Když máte soupeře, kde se přetahujete o vteřinky, tak vás závody baví. Horší je, jak jedete proti někomu, komu nestačíte, to je na prd. Navíc auto fungovalo skvěle a já už od poloviny sezony některé díly preventivně měnil.“
Dvakrát jste se postavil i na start Barum rally, z toho jednou v rámci Legend. Jste spíše vyznavačem show pro lidi, nebo rád bojujete s časem?
„Poprvé jsem jel Barumku v roce 2022, a to jsme ji jeli na čas. Já měl za sebou už tři sezony v ČMPR a myslel jsem si, že už mě nemůže nic překvapit, ale během závodu na zlínských erzetách jsem měl tři obrovské krize. Bylo to pro mne velké ponaučení a taky sběr poznatků. O rok později jsem jel Barum rally mezi Legendami a tady se jede pro potěchu oka. Když jedete dělat show, tak si závod zcela jinak užíváte. Snažíte se jet skoro všude dveřmi napřed a vidět fandit diváky se světlicemi, to je něco úžasného. Já když vidím fandit diváky, tak jim chci taky udělat radost. No a pak jen slyším hudrování v interkomu od Tomáše (smích). Za mne je tedy lepší dělat show.“
V autě jste si našel stálého spolujezdce Tomáše Kretíka, jak jste se našli?
(Smích) „Jo, Tomáš, to je kapitola sama o sobě. Na Radouni 2018 jsem jel s Radimem Šimčíkem, havarovali jsme a dál už Radim jet nechtěl. Proto jsem se musel poohlédnout po jiném spolujezdci a ptal se kamarádů, kdo by byl tak odvážný a sedl se mnou do auta. Dočkal jsem se odpovědi, že takový spolujezdec se ještě nenarodil (smích). Proto jsem si dal inzerát a ozval se Tomáš. Poprvé jsme spolu jeli v Radouni 2019 a já viděl prvně Tomáše až na závodech. Měl jsem trošku obavy, co z tohoto spojení bude, ale sedli jsme si a je to super. My jsme prostě dvojka, kdy jeden vymyslí ptákovinu a druhý ji jde provést. Já říkám, že jsme se hledali, až jsme pro sebe zbyli.“
Soudobé vozy vás nelákají?
„Lhal bych, kdybych řekl, že nelákají. Lákají mne, ale tyto vozy jsou zcela mimo mé finanční možnosti.“
Kam byste to chtěl v rally dotáhnout? Je třeba nějaký vysněný vůz?
„Já nemám vyloženě dané cíle. Já jsem ten, co se baví jízdou a když domů přiveze pohárek za umístění, tak je to ta pomyslná třešnička na dortu. Pro mě jsou důležité zážitky, které mne dlouho hřejí. Mám radost, když se na závodech sejdeme parta stejně potrhlých lidí, jako jsem já, a to si pak užíváme. Namátkou vzpomenu třeba Pepu Urbana nebo Oťase Zenkla a to se pak jen hecujeme. Pokud bych si mohl doma postavit vysněný vůz, tak bych určitě sáhl do skupiny B po Peugeotu 205 T16 nebo Lancii Delta S4. Ta auta krásně fungují a je velká škoda, že v domácích podmínkách je nelze postavit. Pokud by se do nich dávaly ty správné díly, tak ano, ale to jsou astronomické částky. Proto asi zůstanu u žigulíka (smích).“
Na konci loňské sezony se objevila informace, že úspěšné auto prodáváte, chystá se něco nového?
„Sezona 2025 bude pro mne poněkud volnější. Vítězný vůz z loňska se snažím prodat, ale to neznamená, že budu mít na dílně prázdno. Já mám doma ještě jednu Ladu, se kterou jsem jezdil závody ČMPR. Jedno auto mi prostě překáží.“
Avizujete roční pauzu, nebudou vám soutěže chybět?
„Když bude čas a nálada, tak auto připravíme a půjdeme se někam projet. Momentálně jsem ale hodně zaneprázdněný, takže to vidím spíše na sporadické starty. A zda mi závody budou chybět, to je zákeřná otázka. Teď je po sezoně a já mám závodů plné zuby. Přijde jaro a ono se to zlomí.
Chtěl bych na závěr poděkovat všem známým a kamarádům, kteří mi nějak pomáhají. Vlastimilu Varmužovi patří velký dík za to, že mě dovedl do ČMPR a za letošní sezonu děkuji mechanikům Martinu Štipčákovi a bratrovi Víťovi Hráčkovi. To, co vidí diváci na rychlostních zkouškách, je už jen ta třešinka na obrovském dortu, který jsem upekl. To by ale nešlo bez sponzorů a partnerů. Největší dík ale míří k přítelkyni Monice, která mne v rally podporuje a dovoluje mi tuto čtyřkolovou milenku.“
